Šest žánrů modernosti
(upravený úryvek z knihy Mezi světy & mezisvěty, Votobia 1997; pro potřeby semináře na Pedagogické fakultě UK, letní semestr 2001)
Představme si moderní (občanskou) společnost jako společenství lidí, kteří přepisují všechny možné verze světa v rámci šesti rozhodujících žánrů.
Prvním žánrem je důsledné rozvinutí slovníku, zakódovaného implicitně v metafoře "stát je stroj". Myslitelé, kteří zakusili důsledky náboženské války, navrhují zajistit společnost proti zlu občanské války tím, že z metafory "stát je stroj" odvozují novou verzi světa, v níž stát a náboženství si budou navzájem lhostejné. Chladná racionálnost státní správy nemá nic společného s náboženskou vírou, ta patří jen lidskému nitru.
Druhý žánr modernosti vzniká z metafory o neviditelné ruce, která vede jednotlivce, jednajícího jen ve svůj prospěch, k jednání ve prospěch všech. Egoismus se tak ze soukromé neřesti stává "veřejnou ctností". Důslednou formalizací této metafory vzniká moderní ekonomická věda, teorie racionálního aktéra, homo economicus.
Třetím klíčovým žánrem modernosti je vyprávění o tom, že politická moc odvozuje svou legitimnost od společenské smlouvy, kterou někdy v minulosti mezi sebou uzavřeli lidé od přirozenosti svobodní: "Kdekoli tedy, se nějaký počet lidí spojí v jednu společnost tak, že se každý vzdá své výkonné moci práva přirozeného a odstoupí ji veřejnosti, zde a jedině zde je politická čili občanská společnost" (Locke). Mýtus o společenské smlouvě je východiskem rozsáhlého přepisu verzí světa, které ve svém celku tvoří žánr "liberální demokracie".
Základem čtvrtého žánru je Galileova definice přírody jako velké knihy, která leží před námi otevřena, ale je psána jazykem matematiky, písmena v ní jsou trojúhelníky, kruhy a jiné geometrické figury, bez nichž nelze přírodě rozumět, jen marně v ní bloudit jak v temném labyrintu. Všechny verze světa musí být matematizovány a musí být přesné, aby byly legitimní: kde není matematiky, není ani autority ani pravdy. "Filozofie je psána v oné převeliké knize, která je stále otevřena před našima očima - já ji říkám univerzum - ale té nelze rozumět, dokud se nenaučíme jazyk a písmena, v nichž je psána. Ta kniha je psána jazykem matematickým...".
Pátým žánrem modernosti je oxymorón "lidské vědy". Vědy, které nazýváme "human sciences" či "vědy o člověku", vznikají jako reakce na krizi všech historických tradic, vyvolanou pokrokem přírodních věd a průmyslovou revolucí. Na půdě "lidských věd" se prosazuje reflexivní, kritický vztah k tradicím, které nás formovaly a jsou proto jedním z klíčových žánrů modernosti. Osvojit si reflexivně smysl tradice, k níž patřím, je něco zcela jiného než její pouhé pokračování.
Základem šestého žánru je formule "člověk je subjekt". Od kartesiánského obratu slovo "subjekt" označuje privilegovaný způsob, jak být člověkem, proto patří k modernosti také velké a strhující vyprávění o tom, jak všichni lidé musí být osvíceni a stát se subjekty - to je kategorický imperativ modernosti. Navrhuji interpretovat formuli "člověk je subjekt" jako reakci na konec privilegovaného postavení Země a člověka v kosmu: díky pojmu subjektivita, od níž musí každé kritické myšlení vždy začínat, se člověk opět stává centrem kosmu. Pojem subjekt je kompenzační antropocentrismus.
Moderní občanská společnost je stmelena touto imperativní vizí: každý člověk musí rozlišit mezi politikou a náboženstvím, usilovat o zisk, o zlepšení své ekonomické situace, respektovat jen ty zákony, k jejichž uznání ho zavazuje společenská smlouva, musí umět číst si v knize přírody, rozumět si kriticky jako části historického společenství a usilovat o to, aby se stal sebejistým subjektem. Moderní občanská společnost je prostředím, v němž lidé jsou formováni především jistotou svého sebevědomí, obrazem skutečnosti, který konstruuje matematizovaná věda, svou příslušností k smluvnímu vztahu, který je základem společnosti, racionální logikou státní správy, trhem a kritikou historických předsudků. Poslední velký představitel této tradice, J. Habermas, definuje etický základ moderní občanské společnosti jako ty vztahy mezi lidmi, které musíme nutně předpokládat, máme-li věřit v účinnost naší vlastní argumentace, přesvědčující řeči. Mluvit má smysl jen tehdy, když lidé jsou ochotni uznat určité principy jako evidentní, respektovat určitá pravidla konstruování obrazů skutečnosti a přijmout závazky vyplývající ze společenské smlouvy.
Ve třetí části své "Demokracie v Americe", nazvané souhrnně "Vliv demokracie na mravy jako takové", A. de Tocqueville píše:
"Když panuje v nějaké společnosti takřka rovnost stavů a když všichni lidé myslí a cítí téměř stejně, může každý z nich v jediném okamžiku pochopit pocity všech ostatních; stačí mu, když vrhne rychlý pohled na sebe sama. Není tedy bídy, kterou by bez nesnází nepochopil a jejíž rozsah by mu jakýsi skrytý instinkt neodhalil. Nezáleží na tom, půjde-li o cizince, nebo nepřítele: představivost jej ihned postaví na jejich místo."
V De Tocquevillově pohledu moderní demokratická společnost není založena na evidenci prvních principů, na jistotě sebevědomí, ale na demokratické představivosti, která nás staví na místo druhých, i když se jedná o cizince. Energie této demokratické představivosti je spojena s rolí literatury v západní civilizaci, s jejím anarchickým duchem. Západní veřejné mínění vyznačuje nejhlouběji to, že do něj neustále pronikají literární výpovědi, které podvracejí hegemonické verze světa, míchají žánry, relativizují kontexty a oslabují vládnoucí režim řeči. Vznešenost a obřadnost je orientální, Evropa stojí na anarchismu jazyka evangelia a na duchu frašky, s níž je křesťanská ironie úzce spřízněna. S. Rushdie říká o své knize Satanské verše, že je oslavou hybridních pomíchaných a nečistých významů, nezvyklých a rychlých proměn bytostí, kultur, idejí, politiky, elektronického vichru, vyvracejícího z kořenů normalizující moc sdílených kontextů a oficiálních verzí světa. Ta kniha je chvalozpěvem na bastardizaci kultur a výrazem hrůzy z teroristického ideálu čistoty a autentičnosti, ať už jde o čistotu rasy, čistotu kultur či autentičnost smyslu. Hromady, zmatek trochu toho a trochu onoho, to je kultura, kterou světu nabízí epocha masové migrace. Velké řetězy textů národních kultur se zpřetrhaly a jejich články se rozkutálely do všech koutů.
Demokratická představivost si vytvořila svou postmoderní koiné. Je to smíšenina masových ikon, antiautoritativních fetišů, místních jmen, průmyslových značek, designů, idiomů, návyků, zkomolených amerických slov, textů a obrazů mimo kontext. Patří sem blue jeans, McDonald's, Woodstock, unisex, E-mail, jogging, estetika sériovosti, život v harmonii s Gaiou, africké kroužky v nose středostavovských metropolitních bělošek, náušnice pro muže, tisíce lidí plačících dojetím při vypouštění vyléčených zraněných želv do moře u Stromboli, vegetarianismus, buddhismus, radikální ekologie, program Erasmus a rampy pro tělesně postižené občany povinně instalované ve všech veřejných budovách. Patří do něj i reklama proti kožešinám, na níž štěně sibiřské lišky objímající svou z kůže staženou mámu říká lidským dětem: Tvoje máma má kožich, moje už ne. Patří do něj i nedávné rozhodnutí jednoho amerického soudce odsoudit nepozornou ředitelku útulku pro bezdomovce k tomu, aby sama žila určitou dobu jako "homeless"; jiný americký soudce, Thony Calabrese, rozhodl, že poprava na elektrickém křesle jednoho pašeráka drog musí být vysílána televizí, aby lidé prožili fungování spravedlnosti. Patří sem i způsob, kterým jsme slavili pětisté výročí objevu Ameriky: do středu pozornosti se jednoznačně posunuli domorodí obyvatelé, události byly nahlíženy z jejich perspektivy, "pohled z oceánu měl být nahrazen pohledem Indiánů pozorujících blížící se španělské karavely"; formuje se "Discourse Encounter", o němž průkopnicky uvažuje S. Raková (Český časopis historický, 91, roč. 1993).
Chci definovat demokracii jako společenství, v němž lidé jsou formováni představivostí, probuzenou anarchismem literárního slova. Demokratická představivost a anarchistický duch umění nás vymaňuje z principiálního řinčení velkého řetězu textů, kterým je spoutána velká část lidstva na zeměkouli. Žádný rozum, žádný důvod, žádný zákon, žádný nesmrtelný princip nás nemůže postavit mimo dosah demokratické představivosti: všechna "fondamenta inconcussa" se drolí před nárokem smrtelných na porozumění, který se prosazuje v literatuře. Příběh postmoderní demokracie je třeba vyprávět jako boj mezi společenstvím stmeleným vírou v evidentní principy a společenstvím stmeleným demokratickou představivostí.
Pojem mravní odpovědnosti není v demokratickém společenství spjat s bezpodmínečnou platností nějakého univerzálního zákona; vyplývá z toho, že všichni se tu často a nevyhnutelně ocitáme ve verzích světa, které byly přepsány z hlediska lidí nepatřících do kontextu našich příběhů. Dimitrij Polkarpov, stranický boss sovětské kultury v roce 1956, zavrhl Pasternakův román Doktor Živago slovy "líčí události revolučních let očima našich nepřátel". Demokratický veřejný prostor vyznačuje právě to, že líčení událostí z hlediska našich nepřátel se v něm, díky autonomii literatury, udrží a dále působí. Připomeňme si závěrečnou scénu z filmu "M" Fritze Langa z roku 1931: vrah dětí, monstrum, lidská zrůda se brání před improvizovaným tribunálem městského podsvětí slovy "co vy víte o přízracích, které mne pronásledují, o ohni, který mne spaluje a který poleví, jen když zabíjím, jak vy můžete soudit". Je to nejextrémnější příklad nároku na porozumění, které známe z Čapkova "kdo všechno ví, nemůže nikoho soudit".
Dürrenmatt v povídce Panne vypráví o obchodním cestujícím, který se náhodou ocitá na večeři mezi penzionovanými soudci a právníky, hrajícími si na soud. Vstoupí do jejich hry, účinkuje v ní jako obžalovaný. Přepíše žertem svůj život v tomto žánru, a náhle vypadá jako vrah svého nadřízeného. Z této verze světa už pro něho není návratu, oběsí se. R. Klibanský připomíná, že německá filosofická terminologie vzniká v třináctém století, díky tomu, že dominikánskému řádu byla svěřena péče o duše jeptišek, které neuměly latinsky, takže dominikáni, zvláště Mistr Eckhart, museli přeložit do němčiny části velkého řetězu textů katolické teologie. Německá filosofická terminologie má tak v sobě zabudováno hledisko žen, s nimiž bylo třeba konverzovat o teologii.
V jednom z nejsilnějších literárních textů devadesátých let, v románu Jak se dělá chlapec, se autor Ludvík Vaculík zoufale brání proti způsobu, kterým se jeví v textu své přítelkyně, v jejíž verzi světa se cítí nepochopenou postavou, chce z ní uniknout, vnímá ji jako teroristickou, protože události jsou tu líčeny, tak "jak by je líčil můj nepřítel". Vezměme tuto situaci jako alegorii postmoderní Evropy: byli jsme moderním lidstvem, učili jsme psát a číst méně vyvinuté národy, aby mohly vepsat své primitivní příběhy do kontextu naší velké dějinné verze světa. Ale ony se vzbouřily a my se ocitli ve verzích světa, v nichž vypadáme, "jak by nás vylíčil náš nepřítel".
Bachtin napsal o evropském románu, že je výrazem galileovského jazykového vědomí, které odmítá absolutismus jednotného a jediného jazyka, uvědomuje si pluralitu národních a především sociálních skupin, profesí a každodenního života, jež mají stejnou šanci stát se jazykem pravdy, i když i ony jsou omezené a relativní; román předpokládá slovně významovou decentrali-zaci ideologického světa, jistou jazykovou nezakotvenost a bezprizornost literárního vědomí, které ztratilo domov a ocitlo se v houštině sociálních jazyků. Národní spisovný jazyk, kterého užívá národ s rozvinutou prozaickou kulturou představuje uspořádaný mikrokosmos, v němž se zrcadlí "evropské různořečí", nejen národní, ale i evropské jazykové rozepře. "Román není zrozen z ducha teorie, ale z ducha humoru. Je jedním z intelektuálních ztroskotání Evropy, že nikdy plně nepochopila nejevropštější umění, román; ani jeho ducha, ani jeho nesmírné znalosti a objevy, ani autonomnost jeho dějin. Umění inspirované smíchem božím je samo svou podstatou nejen nezávislé na ideologických jistotách, ale protiřečí jim. Po příkladu Penelopy rozplétá za noci tkaninu, kterou teologové, filozofové a vědci utkali za dne" - napsal Kundera.
Bible, teorie relativity, Principia mathematica, testy IQ, romány, životopisy, básničky, obrazy, to všechno jsou literární verze světa, z nichž ty nejsilnější podvracejí nenapravitelně jejich oficiální hierarchii a status a posouvají hranice mezi žánry. Navrhuji definovat tento rys západního společenství, tuto bezprizornost literárního vědomí, slovem "polylogičnost: žádný režim řeči není schopen prosadit stálou hegemonii nějaké verze světa a nadřadit ji všem ostatním jako "skutečnost". Planetární mobilita proměnila všechny lidi v jazykové vagabundy, kteří se probírají v článcích přetrženého velkého řetězu textů, rozumí jim mimo jeho přísný kontext.
Postmoderní ctnost je pieta k těmto textům, zakutáleným mimo svůj kontext, takže je kdokoli může číst jakkoli. W. Benjamin ukázal, že rozhodující událostí modernosti je kulturní šok, vyvolaný obíháním reprodukovaných textů a obrazů mimo jejich původní kontext. V epoše univerzální reprodukovatelnosti nikdo už nemůže být privilegovaným čtenářem, čtoucím všechny texty jen v jejich autentickém kontextu, totiž jako na sebe navzájem navlečené články velkého řetězu textů, ukutých podle Bloomova "západního kánonu". Prototypem postmoderního intelektuála je Montaigne, který pojímá všechny texty naší tradice jako útržky konverzace mezi smrtelnými: "Mé psaní je proud povídání, skládanka, jejíž kusy do sebe špatně zapadají, rozvíjí se jako nějaký salát, vhodně, či nevhodně, na tom nezáleží". Slovem "humanismus" označujme ducha literatury, ne univerzální hegemonii nějaké pravé, pokrokové verze světa, do jejíhož kontextu by všechny lidské kmeny musely povinně přenést své příběhy.
Velký řetěz textů měl pevně spoutat lidstvo a vyvléci je z "jeskyně stínů", o níž vypráví Platonova alegorie. Režimy řeči různých epoch se od sebe lišily podle toho, jaké verzi světa připisovaly roli verze spásonosné, schopné vyvést nás z jeskyně stínů; všechny ostatní se jí musely podřídit, jinak byly vyhnány z veřejného prostoru nebo poníženy na pouhé sny nebo choroby. Velkovyprávění o jeskyni stínů připisuje roli "funkcionářů lidstva" těm, kdo střeží spásonosnou verzi světa.
Postmoderní společnost vyznačuje to, že společenství založené na demokratické představivosti, na anarchistickém duchu literatury, získává větší veřejný status, než má společenství univerzálně platného zákona vyvozeného z evidence prvních principů. Opírá se o postmoderní mýtus, který už obíhá v zmatených útržcích mezi všemi kmeny průmyslových společností. Jeho základní motiv lze vyjádřit takto: každému přicházejícímu cizinci místo u našeho ohně, a když my přicházíme k ohňům v roli cizinců, učme se být u nich dobrými hosty. Když pak ve vyprávění u cizích ohňů zaslechneme zkomolené útržky známých příběhů, článků přetrženého velkého řetězu textů, rozfoukaných elektronickým vichrem do všech koutů planety, nesmíme se začít cítit jako funkcionáři lidstva. Můžeme jen trochu zpozornět, jako když v davu zahlédneme známou tvář, ale nejsme si zcela jisti.