Rozum, zákon a smích
Atentáty v Paříži nám dramaticky připomněly, že multikulturalismus v sobě obsahuje rozpory maskované v banálních televizních seriálech, kde se kulturní cizinci nakonec vždy nějak domluví a pracují na společném díle.
Ano, ale domluvit se není jednoduché, musí existovat podmínky domluvy. Víme jaké a snažíme se je nastolovat?
Ve formuli multikulturní společnost je obsažen prvotní hřích: redukce kultury na tradici. Kultura je ale vzpourou proti tradici, rodí se z kritiky samozřejmého nároku tradic na pokračování, na reprodukci toho, co tady od nepaměti bylo. Boj žen v Saúdské Arábii o právo řídit auto je sporem univerzalistické kultury s partikulární – lokální a náboženskou – tradicí. Chci říci, že Evropu charakterizuje (v dobrém i zlém, a toho zlého bylo opravdu mnoho) univerzalistické pojetí kultury, které shrnu ve formuli tradic je hodně, ale kultura je jen jedna. V tomto univerzalistickém smyslu je kultura kritikou slepé vůle minulosti se opakovat; ve světle rozumu často celé tradice (nebo jejich části) ztrácejí svou legitimnost. Jsou překonané, řekneme pak o nich.
Univerzalistická kultura je boj proti otroctví všech druhů, napsal francouzský filozof Alain Finkielkraut, vytrvalý a radikální kritik redukce kultury na tradice, obsažené implicitně ve formuli multikulturalismus.
Multikulturní společnost není dovršením společnosti multirasové, naopak podlamuje její základy. V multirasové společnosti je kompenzován strach, který rasová či etnická odlišnost vyvolává, tím, že všichni občané sdílejí jeden kulturní model – příkladem budiž fotografie černocha v uniformě francouzského důstojníka, který zdraví francouzskou vlajku, nebo vietnamská dívka, která se stane českou básnířkou. Tradic, ras a etnických identit je hodně, kultura je ale jen jedna – osvobozující kritická reflexe tradic.
Kulturu nazvěme trochu uměle směs distančních žánrů, které generují odstup od tradice, k níž patříme, od rodné identity ve prospěch identity zvolené na základě svobodného a racionálního rozhodnutí. Kultura vytváří distanci, díky níž se to, co bylo bezprostřední, stává něčím zprostředkovaným – co bylo samozřejmé, se stává otázkou, na kterou musíme hledat odpověď.
Kultura podrobuje kritice nárok tradic na pokračování a někdy jej odmítne jako nelegitimní, protože nevykazatelný před naším svědomím a rozumem. Pokračování tradic je něco zcela jiného než rozumové přisvojení si jejich obsahu.
Svobodný dialog
Toto hledání odstupu od sebe sama, od vlastní identity, tato potřeba žít v odstupu od příkazů míst a času, do nichž jsme vrženi narozením, souvisí úzce s křesťanským antimodlářským patosem – distance od idolů je distancí od všeho, co je viditelné. Nazvěme tento zděděný statek Západu ratio – rozum a definujme ho jako péči o život v distanci. Ta se v Evropě ustavila v radikální instituci, kterou nazýváme kultura.
Rozum generuje antiapologetický vztah k institucím všeho druhu: pravda boží není redukovatelná na moc církve, idea demokracie nesplývá s žádným „demokratickým“ státem.
Tento patos v odmítání idolů je křesťanským příspěvkem k evropské racionalitě – znamená žít v distanci od naší identity i našich cílů, abychom nepřeslechli tisíceré Ne, které k našim plánům říká realita. A k rozumu patří i odvaha unést destabilizující dopad svobodného dialogu s druhými lidmi, díky němuž se dovídáme i to, co jsme vědět nechtěli. Komunikace má terapeutickou sílu. Kde je cenzurována nebo kde nám k ní chybí odvaha, šíří se resentiment a násilí.
Druhým po Římanech zděděným statkem Západu je lex – zákon. Nejsme poslušni otců nebo minulosti v její monumentální interpretaci, ale pouze zákonů – jen to odpovídá porevoluční důstojnosti člověka, říkali francouzští osvícenci. Zákony musí být obecné a abstraktní, legitimní a založené na realistické antropologii – těžko kdy budou fungovat zákony zakazující prostituci, ženám se líčit nebo občanům pít alkohol.
Především ale zákonodárci nesmějí chtít zákony, které z jedněch dělají totální vítěze a z druhých totální poražené. Když vítězové berou vše, poražení budou spíš bojovat než poslouchat zákony.
Úcta k zákonům – dědictví starého Říma – je dnes otřesena ve svých základech, protože národní státy jsou oslabeny a na jejich místo se derou koalice nadnárodních korporací neurvale hájících své zájmy; a dodejme, že společnost komunikační hojnosti vyvolala extrémní relativizaci „hodnot“, která ztěžuje legitimizaci zákonů.
Karnevalová tradice
Dnes po atentátu v Paříži je ale nejdůležitější připomenout třetí statek, který jsme zdědili po starých Římanech. Je jím risus – smích, bez něhož by se ratio a lex staly ničivou silou. Ruský literární vědec Bachtin ukázal, jak se lidová, smíchová či karnevalová tradice prodrala do vysoké kultury skrze dílo Rabelaisovo a Cervantesovo.
Karnevalovou tradici charakterizuje logika obrácenosti, výsměch vznešenému a klanění se nízkému, neustálá subverze posvátného v parodiích, inscenace tělesnosti, ostentativní předvádění konečnosti člověka i institucí, které podvracejí vládnoucí řád. Velkou roli zde sehrál i jedinečný jazyk evangelií, v němž se mísí výjimečné a všední, vznešené a nízké, jak ukázal literární kritik Erich Auerbach ve svém epochálním výkladu vzniku evropského realismu.
Upadlým potomkem této římské tradice je italská studentská „goliardia“, ještě živá třeba v Benátsku: kdo dosáhne akademického titulu, je oblečen do šaškovských šatů, poléván vínem či jinými tekutinami, čte výsměšnou řeč sepsanou v „makarónské“ latině (burleskní lidová italština připodobněná latině) – a to vše za zpěvu vulgární písně s refrénem „dottore del buco del cul“, který raději nepřeložím. Rodiče se na to dívají s přitakávajícími rozpaky jako vždy, když smíchová kultura pronikne do veřejného prostoru. Hluboký vztah mezi moderností a lidovou smíchovou tradicí připomněl i Milan Kundera ve svých úvahách o románu jako nejevropštějším umění, jejím objevitelem je ale Bachtin: Román je výrazem galileovského jazykového vědomí, odmítnuvšího absolutismus jednotného a jediného jazyka… Toto vědomí nepovažuje svůj jazyk za významový střed ideologického světa a uvědomuje si pluralitu národních a především sociálních jazyků. Díky karnevalizaci kultury došlo v Evropě k ustavení antiapologetického vědomí jako kritického jádra modernosti.
Apologetické vědomí redukuje ideje a hodnoty na instituce, které jednají v jejich jménu – socialismus je moc socialistické partaje, demokracie je moc USA, svoboda je trh, rozum je věda atd.
Risus – smíchová kultura – je v podmínkách komunikační hojnosti nejdůležitější z trojlístku statků, které jsme z římské tradice zdědili, protože je nejlepším lékem proti apologetickému vědomí, neudržitelnému v postmoderní době výbušné plurality a relativizace posvátného všech druhů.
Zklamal nás rozum? – se ptá Karel Čapek ve třicátých letech. A jeho odpověď je velmi aktuální: „Být zklamán rozumem znamená být zklamán poznáním, tím, co víme o skutečnosti.“ Ano, rozum je ve zmatku a zákony nás málo chrání před důsledky toho zmatku, smích ale nezklamal. Jeho relativizující, nicméně přátelská síla je předpokladem obnovy rozumu a zákonů v této groteskní době globálních mediálních povodní a financiarizace ekonomiky, v níž „užitná hodnota všeho tenduje k nule a směnná k nekonečnu“, jak jsem už jednou napsal.
Vznešené a nízké
Atentát v Paříži byl atentátem na naši prastarou podvratnou smíchovou kulturu, v níž – pravda – často nelze rozlišit mezi karikaturou a urážkou. Také proto Rowan Atkinson, slavný Mr. Bean, hájil v britské sněmovně svobodu slova pod nápisem Feel free to insult me! (Klidně si mě urážejte!). Hájit právo na karnevalovou kulturu, to staré římské dědictví institucionalizované ve svobodě umění, je i v této tragédii tím nejdůležitějším. Bez ní by veřejný prostor byl jen místem konfliktů mezi ideologiemi, identitami a civilizacemi.
Každá forma vlády má svůj literární žánr – totalitarismus miluje hrdinské eposy, absolutismus obrazy okázalé vznešenosti; žánrem demokracie je fraška, míchání chvály s výsměchem, sakrálního s vulgárním, nízkého se vznešeným.
Odvaha hájit tuto fraškovitost demokracie, její neuctivé a podvratné způsoby komunikace, ve Francii například často chyběla. Mnozí ze zavražděných kreslířů přešli do Charlie Hebdo z časopisu Hara-Kiri.
Ten po smrti Charlese de Gaulla vyšel s parodickým titulkem „Tragický tanec v Colombey: jeden mrtvý“, s narážkou na titulky ohlašující v předchozím týdnu tragickou smrt 146 lidí v požáru tančírny v SaintLaurent-du-Pont. Časopis byl šikanován a pak i zastaven, kreslíři přešli do Charlie Hebdo, který vznikl hned poté.
Škoda že tenkrát chyběly masové demonstrace! V nedělní manifestaci v Paříži na podporu práva na satiru s evropskými potentáty v čele by lidé mohli hrdě nést i plakáty s nápisem Včera jsme všichni byli HaraKiri, dnes jsme všichni Charlie Hebdo.
***
Bez neuctivých způsobů komunikace by se rozum a zákon rychle vyvinuly v totalitní moc