Rok 2003: tři události a jedno varování

Mezi událostí a faktem je rozdíl: událost mění celkový kontext, do něhož jednotlivá fakta zapadají a lidé jsou schopni si z nich složit nějaký nový “velký příběh” jako je třeba studená válka, globalizace nebo ekologická krize.

Rok 1989 byla událost - skončila studená válka a otevřela se naděje na demokratizaci vztahů mezi národy. Jádrem studené války byl totiž permanentní výjimečný stav, v jehož rámci bylo legitimní svrhnout - s tajným souhlasem protistrany - řádně zvolenou vládu kdekoli, ať už v Praze, nebo v Santiagu de Chile. Musela být totiž zachována mocenská rovnováha ve světě.

Konec studené války byl událostí, která změnila kontext: už nikdy neměl být legitimní převrat ve jménu rovnováhy mezi mocenskými bloky. Některé federace se rozpadly, protože zmizel strach z rozděleného světa, někteří démoni odešli, jiní se vracejí.

Když 14. října 1992 Rudolf Pichoja, zvláštní velvyslanec Borise Jelcina, předával ve Varšavě prezidentu Walesovi klíčové dokumenty o zavraždění Poláků v Katyni, řekl: “Předáním těchto materiálů polskému národu a světovému veřejnému mínění ruská vláda a prezident Jelcin usilují o vyloučení lží ze vztahu mezi národy.” Toto gesto a tato slova byly v souladu s novým kontextem, podobně jako úsilí o nastolení kolektivní bezpečnosti ve světě či o posílení OSN.

Naděje na demokratizaci světa, na snížení zbrojních výdajů a následné předefinování našich civilizačních priorit ve prospěch zelené politiky a překonání strašné bídy třetího světa se ale v polovině 90. let vyčerpaly. Začala epocha rozšiřování a posilování “starých struktur” - NATO a Evropské unie. Konec studené války tak přestal být událostí, přestal definovat nový kontext.

Ano, rozšiřování existujícího udusilo možnosti, které konec studené války otevřel: starý kontext si ale vynutil i stará fakta, a tak se svět pomalu vrací k nedemokratičnosti studené války pod záminkou boje proti terorismu, ekonomické krize či globalizace.

A tak jsme u první velké události minulého roku - imperiální rozhodnutí USA obsadit vojensky Irák bez souhlasu OSN i NATO. Vzniká americký unilateralismus: staré struktury neunesly nová fakta a rozpadly se. Událostí není to, že byl odstraněn jeden režim v arabském světě, ale to, že se tak stalo na základě účelové lži o zbraních hromadného ničení a o údajné spolupráci Iráku s terorismem. Ta účelová lež byla legitimní, slyšeli jsme, protože válka byla nutná. To je velmi “kafkovské”: v románu Proces je pasáž, kterou jsem mockrát citoval jako jednu z myšlenek, jež vymezují středoevropský étos: “Není třeba, abychom vše pokládali za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné,” praví duchovní v dialogu o zákonu. “Bezútěšné mínění,” odpovídá Josef K., “lež se nastoluje jako světový řád.”

Studená válka ospravedlňovala využití lží a manipulací ve jménu “nutnosti” zabránit nukleární válce, která by byla nevyhnutelným důsledkem porušení rovnováhy strachu v bipolárním světě. Boj proti terorismu není než novým zdůvodněním tohoto starého principu. Stará fakta si vynutila návrat starého kontextu pod jiným názvem a v jiné podobě. Lež znovu ovládla mezinárodní politiku.

Druhou událostí minulého roku je rozhodnutí velkých států Evropské unie o zrušení Paktu stability, tedy pravidel, která se zavázaly respektovat na obranu společné měny. V okamžiku, kdy jsou tato pravidla nevýhodná pro Německo a Francii, jsou zrušena. EU jako politická idea tím de facto skončila. Co přijde po tomto popření jednoho z klíčových principů sjednocené Evropy - úcty k pravidlům hry - bude jen oportunismus.

Jakou důvěru mohou mít malé státy v rovnost jako princip rozhodovacích procesů EU, když velké státy se vyhlásily rozhodnutím “odvolat co potvrdily” za rovnější než ty malé.

Rozšiřování EU se dělo od samého počátku na úkor prohloubení, veřejná diskuse byla potlačena, referenda o zavedení eura nebo o samotném rozšíření vyloučena - a to je důvod současné krize. Pravou příčinou krachu jednání o evropské ústavě byla nedostatečná otevřenost EU, Španělsko a Polsko jen bránily své národní zájmy. Nejhorší je, že katalyzátorem rozdělení EU na “ochotné a neochotné” státy, na starou a novou Evropu, byla válka v Iráku. Vyplul tak na povrh reálný problém, o němž se ale mělo diskutovat mnohem dříve a nenechat si jej vnutit zvnějšku.

Třetí událost je méně politická, ale o to hlubší. Světová konference klimatologů v Miláně dospěla k jednoznačným závěrům: klimatické změny jsou v běhu a náklady na řešení jejich dopadů jsou dlouhodobě neúnosné. Například kompenzace za škody, které utrpěli v důsledku letošního extrémního sucha francouzští zemědělci, jsou výjimečně vysoké a dlouhodobě neudržitelné.

Neustálé odkládání ratifikace Kjótského protokolu ale ukazuje, že naše průmyslová civilizace se stává stále iracionálnější, že neumí změnit nejen své hodnotové priority, ale ani sledovat vlastní ekonomické zájmy. Je iracionální i z hlediska “racionálních egoistů”, za které nás oficiální ekonomická teorie má. Zelená kritika naší civilizace je tak naprosto klíčová, jen na jejím základě se může zformovat politický program nové levice.

Současné sociálnědemokratické strany nemají odvahu vymanit se z diktatury ekonomického růstu a radikálně si položit otázku po jeho lidském a společenském smyslu. To, že taková otázka se zdá utopická, vypovídá mnoho o tom, jak iracionální je naše představa o realitě.

Na závěr varování: Pod názvem “Vítězství to je, ale čí” v Lidových novinách z 21. 12. 2003 označil Ondřej Neff rozhodnutí Federálního soudu USA o právu každého člověka, tedy i lidí podezřelých z terorismu, na řádný soudní proces za de facto “podporu islamistického fanatismu”. Žertuje dost nevkusně o důsledcích takového rozhodnutí: advokáti se prý budou řadit do fronty na nové zákazníky, vězňové z Guantánama budou zdvihat ukazovák a prostředník s vítězným véčkem.

zpět