Řekněme něco levicového II
V minulé úvaze jsme našli dvě levicové věty, připomeňme si je, obě se týkaly srdce demokratické levice – reformismu. První věta říká, že globalizace znamená obrovský nárůst možnosti velkých korporací obejít – únikem do rájů (daňových, ekologických, sociálních…) – pravidla a dohody, kterými národní státy omezily v minulosti ekonomickou moc.
Prosazovat taková pravidla byl hlavní nástroj sociálnědemokratické politiky, který ve 20. století smířil kapitalismus a demokracii. Jak ale reformovat reformismus v době globalizace, kdy lze tak snadno pravidlům a dohodám unikat, například dislokací? Jakou jinou politickou strategií ho lze nahradit? Je naděje, že globální ekonomická moc probudí také globální třídní solidaritu, která by znemožnila dislokace inspirované nízkou úrovní daní, ekologických limitů a sociálních práv?
Druhá věta se týká archaičnosti soukromého vlastnictví v postmoderní společnosti sítí. Vyrábí se stále více zboží, které je třeba vlastnit: počítače, automobily, domácí spotřebiče. Ty výrobky rychle zastarávají, trh neustále vybízí ke koupi nových verzí. Je třeba změnit strategii: budovat trvalé struktury a nabízet jen přístup k nim. Kvalita života by závisela na efektivním přístupu ke kolektivně spravované a neustále inovované infrastruktuře, jako je třeba hromadná městská doprava. Je levicové dát přednost společnosti přístupu před společností majitelů, otvírá se tu možnost demokratické kolektivní správy struktur a spravedlivé distribuce přístupu k nim.
Dnes navrhnu další tři levicové věty, první dvě se týkají pojmu integrace, třetí ideologického boje.
Slovem integrace označujeme klíčový znak demokratické společnosti – zmenšující se distanci mezi středem a periferií. Hodnoty centra motivují a mobilizují periferii a centrum je otevřené, inkluzivní, vstřícné, společnost se slévá v jednu „velkou střední třídu“. Opakem integrace je situace, kdy periferie se odvrátí od hodnot centra a vytvoří si vlastní alternativní centrum, jako například německá menšina v předválečném Československu.
Politickým nástrojem integrace je sjednocující reprezentace rozdílných zájmů a hodnot. Z hlediska demokratické politiky byla dosud každá krize krizí reprezentativnosti institucí. Společnost jako celek se ocitla v krizi, protože v systému se objevily zájmy a hodnoty bez dostatečné reprezentace, hrozilo, že se jejich nositelé budou vyvíjet ve vlastní společnost se svým vlastním středem. Začal tak boj o univerzálnější reprezentaci celku společnosti, v níž by byli reprezentováni i ti, kdo se cítili „zbaveni hlasu“.
Nové technologie vytvořily v šedesátých letech novou střední třídu, založenou na vzdělání a nových kompetencích, ta byla pevnou páteří demokratického kapitalismu, zlomila ji až globalizace. Dnes informační technologie a digitalizace systému, následné oslabení odborů v důsledku masové imigrace pracovní síly a flexibilizace pracovních trhů v EU spustily boj o reprezentaci pracujících, jejichž pracovní poměr je „flexibilní a prekérní“. Současná krize se zásadně liší od předešlých krizí demokratické společnosti tím, že nejde o krizi reprezentativnosti institucí, ale reprezentovatelnosti celku společnosti. Co dělá společnost jako celek reprezentovatelnou?
Především otevřený veřejný prostor, kde se zveřejňováním informací a veřejnou argumentací dospívalo ke sjednocujícím příběhům, které určovaly rozdíl mezi relevantním a irelevantním, a rezonovaly proto v celé společnosti. Komunikační hojnost vlastní epoše sítí pohlcuje dnes každou relevantní ideu, která by se mohla stát jádrem reprezentace celku společnosti.
Zájmů je příliš, jejich reprezentace je efemérní a málo legitimní, dnes nadužívaným slovem populismus označujeme reakci na tuto vyprázdněnost reprezentace zájmů. Politika je především obecná vzpoura proti aparátům reprezentace na všech úrovních, do systému se valí „nové strany“, jejichž jediným nesplnitelným programem je „nebýt stranami“.
Podmínkou reprezentace je absence reprezentovaného na scéně, je to reprezentant, kdo uděluje slovo a viditelnost reprezentovanému, dělnickou třídu dělá viditelnou „strana pracujících“. Dnes je v běhu všeobecná vzpoura reprezentovaných proti moci reprezentanta, reprezentovaní se cítí podvedeni svými reprezentanty a hrnou se na scénu všemi otvory, chtějí mluvit sami za sebe. A elektronická agora, která snižuje náklady na zviditelnění se na veřejnosti, to umožňuje.
Pravice řeší tuto krizi reprezentace tím, že redukuje demokracii na politický marketing, tedy na svobodnou soutěž politických stran o hlasy voličů – co nad to je, je jen nebezpečný populismus. „Založte si svou stranu!“ říkal Václav Klaus nespokojeným. Třetí levicová věta by mohla znít takto: Všechny institucionalizované formy reprezentace se v demokratických společnostech vyčerpaly, obnova reprezentace jako nástroje integrace společnosti vyžaduje rekonfiguraci vztahu nadnárodních, národních i místních zájmů, boj proti privatizaci veřejných statků a podporu přímé demokracie v co největším počtu oblastí. Levice musí rozvinout deliberativní demokracii, jejímž základem je prolomení výsad oligarchického expertního vědění a přenesení politického rozhodování na permanentní sociální fórum. Další, čtvrtá levicová věta se musí týkat smyslu práce v postmoderní společnosti. Práce, pojatá jako „povolání“ v kvazináboženském smyslu, byla hlavním zdrojem naší identity a pracovitost byla rozhodující občanskou ctností, bez níž nebylo možné se integrovat do společnosti jako svéprávný občan. Z komunismu známe pojetí práce jako „matky pokroku“, z protestantismu jako „cesty ke spáse“, pohrdání těmi, kdo se vyhýbají práci a zneužívají sociální dávky, se zaštiťuje tímto morálním pojetím práce. Práce byla v minulosti nejen předpokladem reálné integrace do společnosti, ale i klíčem k identitě. Kdo ztratil práci, ztrácel i sebevědomí, rozpadá se často i jeho rodina.
Radikální rozchod mezi prací a povoláním je jedním z dopadů globalizace a postfordismu. Konec práce (název studie Jeremyho Rifkina) je neřešeným problémem současného kapitalismu. Nikdo si ještě neumí představit společnost, v níž by hlavním prostředkem organizace mas ve státě nebyla práce. Ekonomický růst je ve stále větší míře jobless, protože robots are producing robots a automation is itself being automated.
Čtvrtá věta by měla znít asi takto: Práce jako povolání, jako cesta ke smyslu a uznání ve společnosti, prudce ubývá a tuto situaci už žádný ekonomický růst nezmění. Je třeba řešit rozpor, který spočívá v tom, že smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, a ne vytvářet nové pracovní příležitosti. Co ale s lidmi „osvobozenými od práce“? Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její „zbožní formu“. Prvním nesmělým krokem je občanský příjem, ale levice musí mít odvahu postavit věc radikálněji a dokončit osvobození člověka od „práce jako zboží“, jak o tom snili utopisté.
Ilona Švihlíková říká o současné krizi, že se „vyzkoušelo všechno možné – marginalizace faktoru práce, zadlužování na všech úrovních… a nic z toho nevyřešilo ten kardinální problém pracovně úsporných technologií a nižší potřeby pracovní síly… V systémové teorii se systém v určité fázi stabilizovat nedá – zvyšuje se chaos… v současné době právě v této fázi jsme“. Levice musí vzít tuto diagnózu za východisko svého politického programu.
Pátá věta bude stručná, může znít třeba takto: Naše doba není postideologická, naopak je ovládána novou totalitární ideologií, kterou jsem nazval antipolitický individualismus. Označuji tak imperativ, podle něhož všechny problémy musí řešit každý sám za sebe, jsou jen jeho, ne nás všech. Důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit individuálně, musí být ideovým východiskem levicové politiky v době globální krize.
Současná krize se liší od předešlých krizí tím, že nejde o krizi reprezentativnosti institucí, ale reprezentovatelnosti celku společnosti