Autor se už osmnáct let každoročně účastní Ekologických dnů Olomouc. Loni zde na pravidelném semináři, který moderuje hlavní pořadatel akce Michal Bartoš, prezentoval svou knihu rozhovorů Mezi světy a mezisvěty. Reloaded 2013, kterou vydalo nakladatelství Novela bohemica s ilustracemi Jiřího Slívy. Následující text je ze závěru semináře.
Ti z vás, kdo mou knihu četli, si jistě všimli, že hovory po roce 1998 jsou pesimistické, snad i bezvýchodné. Ano, rysy postmoderní společnosti ztuhly, ztvrdly, globalizovaná ekonomická moc nepřipouští žádného protihráče, roztříštila vznešený logos do obchodních log a všechny slouží jen jednomu cíli – růstu Růstu.
Připomeňme si charakteristické motivy těch pozdějších rozhovorů, které tvoří pevnou osnovu mé chaotické publicistiky.
Zaprvé naučit se protestovat ne proti konci dějin, ale po konci dějin. Myslím, že heslo konce dějin ve smyslu, který mu dal Fukuyama na úplném začátku devadesátých let, musíme přijmout. Dějiny, jak je známe ze školních učebnic všech stupňů, skončily a už nikdy se nevrátí v podobě posloupnosti systémových alternativ, prosazených revolučně – feudalismus, kapitalismus, socialismus atd. Můžeme se přít o to, jestli ideologická nadstavba předchází, nebo naopak dobíhá změnu základny, ale školní představa o dějinách byla založena na čtveřici kritika systému – masové protesty – krize mocenského centra – alternativa. Jednodušeji: kritické názory získávají hegemonii ve společnosti, ve volbách vítězí nová většina, změní se zákony – nová legitimnost, nová legalita! Tyto dějiny skončily, je intelektuálně zbabělé to nepřipustit.
Po konci dějin se musíme učit bojovat proti tomuto zločinnému manažerovi, proti zločinnému jednání vůči přírodě, vůči druhým, vůči ženám, hendikepovaným, bezdomovcům či starým lidem, které probíhá hic et nunc. Ti zločinci nejsou anonymní „dějinné síly“, mají tváře a jména.
O mé generaci intelektuálů platí, co o sobě řekl starý sicilský aristokrat v proslulém Viscontiho filmu Gepard: „Patříme k nešťastné generaci, která žije v mezeře mezi dvěma světy.“ Většinu života jsme žili ve světě masových protestů, které měnily společnost a posouvaly dějiny; pak ale přišel svět, v němž na místo mas nastoupily stěhovavé Disneylandy na náměstích metropolí, společnost se rozplynula, všechny problémy se řeší budováním soukromých „harmonických“ světů, vstřícných k našim iluzím. Vrátí se ještě někdy do společnosti naděje jako sdílený projekt společnosti, v níž žijeme? Nevím, myslím ale, že je dobře, že „velká“ budoucnost, utkaná z vizí a alternativ k systému, je už jen minulostí. (…)
* * *
Jiné stále se opakující mé téma je otázka smyslu slova „porozumění“. Rozumět vždy předpokládá nějaký režim řeči, v němž jisté věty platí jako důkaz, že jsem porozuměl smyslu jiných vět, připomeňme si třeba školní zkoušky. Jeden z mých recenzentů, známý jazykovědec Karel Palek (Fidelius), napsal: „Filosofické výpovědi porozumím teprve tehdy, dokážuli rekonstruovat myšlenkový pochod, jehož je výsledkem.“ Proč by měly myšlenky „pochodovat“? Odkud tato militaristická představa? A kdyby i pochodovaly, bylo by možné ten pochod rekonstruovat? Myšlenky nepochodují, objevují se ve větších či menších hejnech, krouží chaoticky, někdy rychle, někdy pomalu, najednou mizí a z toho hejna často zůstane jen jedna nesrozumitelná myšlenka, tu třeba zapomeneme a ona se k nám vrátí po letech a září novotou. Hejna myšlenek často migrují z jednoho režimu řeči do druhého, prchají zejména před režimy řeči, které myšlenkám přikazují seřadit se a pochodovat.
Proč má být porozumění definováno metaforou „pochod“? Jakou představu o „myšlení“ nám ta metafora vnucuje? Jaké politické a psychologické důsledky má takové metaforické určení pojmu „rozumět“? Snažím se celým svým „veřejným filosofováním“ (mohu-li vůbec své psaní tak vznešeně označit) přispět k tomu, aby mezi rétorikou a filosofií byl nastolen „počestnější“ vztah, aby se přestalo zapírat, že myšlenky se prosazují ve veřejném prostoru jen díky působivým rétorickým prostředkům; a že mezi filosofií a rétorikou není propast, kterou se snažil vyhloubit Platon a po něm všichni ostatní „velcí filosofové“. I Platon se ji ostatně snažil vyhloubit rétorickými prostředky, alegorií o jeskyni například!
Freud popsal rétoriku jako převlek, který na sebe bere podvědomí, id, naše nevědomé impulsy, (nedo)ochočená příroda v nás, zápasící s cenzorem, kterým je autorita společnosti a její morální imperativy. Naše vášeň či touha po slasti na sebe bere formu metonymie, metafory nebo alegorií. V obecném smyslu je ale každé sdělení rétorické, každé musí překonat nějaký obranný val, prolomit nějaký led.
Je to právě tento nevyhnutelný rétorický moment, který způsobuje nepotlačitelnou pluralitu filosofií. Ta už dva a půl tisíce let odolává všem pokusům o sjednocení filosofických idejí v „jeden myšlenkový pochod“. Strhující literární kvalita některých filosofických textů prolamuje akademické krunýře stejně jako naše podvědomí dokáže pomocí metafor překročit příkazy morálky, vždy posluhující statu quo.
Rétorika, díky níž se filosofické směry prosazují ve veřejném prostoru, podmiňuje její historickou roli tím více, čím více je z filosofie vytlačována jako irelevantní vnějšek jejího provozu. (…)
* * *
Tento starý boj filosofie s rétorikou, v němž je filosofie pojata jako dějinotvorné vědění, které přináší apokalypsu – velké odhalení pravdy a vysvobození ze zajetí „v pouhé řeči“ –, ztratil po konci dějin smysl. Po konci dějin můžeme vyjít jen z více omezujícího režimu řeči do režimu méně omezujícího, ale ne do záře reality, klenoucí se za řečí.
Po konci dějin je pojem alternativa jen nástrojem cenzury, například v časopise Reflex jsem se před časem dočetl, že „Bělohradský kritizuje, ale nemá alternativu“. Hesla typu Nekritizuj, nemáš alternativu! nebo Jen kdo má alternativu (obecně uznanou za takovou), smí kritizovat jsou důležitou formou cenzury ve veřejném prostoru, dnes i převládající, řekl bych.
Po konci dějin vstupujeme do veřejného prostoru vedeni potřebou změnit zarámování komunikace, vztahy uvnitř společného světa, ne měnit ten svět. Ostatně jej ani neumíme popsat jako celek, protože jeho fragmenty jsou ve společnosti komunikační hojnosti všechny slyšet, je nemožné je umlčet. Žádná reprezentace celku neobstojí před odporujícím mnohohlasem fragmentů.
Vstupujme do veřejného prostoru opřeni jen o tvořivou představivost, o které často mluvil Zdeněk Neubauer a jíž je jeho život a dílo nakažlivým příkladem. Zkusme změnit to, na čem se s druhými lidmi shodneme, že je třeba změnit, ale o vizi a alternativě k systému nemluvme, to slouží jen cenzuře.
Smiřme se s tím, že po konci dějin nikdo z nás nebude znát alternativu ani mít vizi, ale přesto budeme chtít do všeho mluvit.