Moderní společnost má svůj ideál -být racionální. Racionální je ta společnost, která se umí měnit ne pod tlakem vnějších událostí, třeba katastrof, ale v reakci na kritiku sebe sama. Demokratické společnosti jsou proto nakažlivě nepokojné, v jejich veřejném prostoru obíhají velmi „kritické diskurzy“, jak se dnes říká. Politici si často stěžují, obviňují intelektuály a novináře z nedostatku vlastenectví: místo aby mluvili o úspěších, vyzdvihují nedostatky. Ideál racionální kritiky se realizuje ve dvou fázích. Nejprve se formuje kulturní hnutí, které říká „ne“ hodnotám, jež většina považuje za „posvátné a přirozené“; v této fázi převládá radikální kritika společnosti, která se projevuje v kultuře, v pouličních demonstracích, v revoltě mladých, ve volání (často kýčovém) po „morální obrodě“. Druhou fází je vznik politické strany: cíle hnutí se integrují do systému. Nesmiřitelné „ano/ne“ se mění na vyjednatelné „více či méně“. Například v boji za práva dělnické třídy na počátku 20. století byla fáze „rudá“, v níž se boj dělníků opíral pouze o morálně inspirovanou kritiku společnosti, o stávky a masové demonstrace, o myšlenkové soustavy a politické postoje, které říkaly „ne“ vykořisťování a lidské bídě. Pak sociálnědemokratická strana přeměnila právo rudé na právo nás všech, z „ne“ vykořisťování se stalo demokratické „více či méně“ - vyšší mzda, sociální práva, penze a lékařská péče - a z hnutí se stala strana. Zelená kritika moderní společnosti je dnes na podobném rozhraní mezi hnutím a stranou. Musí ještě říkat „ne“ globálnímu růstu, který ničí naši Zemi, ale je tu už prostor i pro stranu, která právo zelené bude postupně přeměňovat na právo pozitivní. Nedávná světová konference o klimatu v Miláně například ukázala, že klimatické změny jsou v běhu a jsou způsobeny člověkem; a že náprava škod bude mnohem dražší, než by byly ekonomické náklady na snížení emisí, které je způsobují. Výzkum veřejného mínění v Evropské unii navíc odhalil, že občané mají větší strach z toho, co jedí -- šílené krávy, ptačí chřipka, GMO -než ze světového terorismu. Když ale náklady na nápravu škod, které hospodářský růst způsobuje, jsou vyšší než jeho výhody, je nesmyslný i z hlediska omezené a jednostranné tržní racionality. Je tu tedy prostor pro mnoho opatření více či méně „ekonomicky“ výhodných, o jejichž prosazení může Strana zelených usilovat. Jádrem zelené kritiky společnosti není ale kritika toho či onoho aspektu naší postindustriální společnosti růstu Růstu - jak ji nazývám - ale kritika legitimnosti růstu samého. Filozofičtěji: zelení všech odstínů kritizují to, že pro moderní lidi má smysl to, co roste, místo aby rostlo, co má smysl. Slovu „růst“ tu ale musíme dobře rozumět: už dávno neoznačuje základní rys přírody - strom je obsažen v semínku, je třeba jen mít trpělivost a počkat, až z něj vyroste, jako každá živá bytost ze svého zárodku. Naopak růst v konzumní společnosti je poháněn naší netrpělivostí, chceme mít jahody v lednu a hrušky na jaře. Koncerny, které vycházejí vstříc této netrpělivosti, vydělávají, jejich zisky rostou a roste i HDP. Růst vytváří svět k obrazu podivné, netrpělivé, k další netrpělivosti reklamou stále hnané lidské bytosti -říkáme jí spotřebitel. Ve společnosti růstu Růstu už trpělivost nestačí, to, co bude růst, je v našich rukou. Technověda umí zařídit výrobu prasátek s geny medúzy, jejichž rypáčky světélkují ve tmě, má ale smysl, aby taková prasátka rostla? Je to strašné břemeno: muset nahradit přírodu a rozhodovat podle našich omezených morálních a společenských hledisek o tom, co má smysl, aby rostlo. Ta hlediska se od sebe historicky liší. Američané například chtějí růst geneticky modifikovaných rostlin, Evropané jej považují za nesmysl a brání se mu. „Ten Bělohradský vede zase ty své abstraktní řeči, co v politice k ničemu nejsou,“ říká si jistě mnoho čtenářů. Nezakoušíme ale všichni v mnoha životních situacích rozdíl mezi smyslem a růstem, jen je těžké říci, v čem spočívá? Třeba nečekaně uvnitř našeho všedního pracovního dne, když se nám zdá, že dalšímu růstu naší moci či mzdy bychom museli obětovat to, co má pro nás smysl - třeba životní krédo, přátelství, lásku nebo rodinu. Takové vědomí v nás probouzí vzpurné postoje, jejichž důsledky promýšlí západní kultura od svých řeckých počátků. Smysl musíme hledat jinde než v ekonomickém růstu, ale kde? Ve vztazích mezi lidmi, v krásných slovech, obrazech, tónech, v solidaritě s životem na planetě Zemi? Nevím, snad. Na dno takové otázky už žádná politická strana nedohlédne, ani ta zelená ne. Musí proto být v hlubokém spojení s hnutím, které neprosazuje jen „více či méně“ výhodná opatření, ale říká „ne“ systému, v němž další růst je jediným zdrojem smyslu. Dokáže to Strana zelených? Nevím. Volme ji a uvidíme!