Přiváto z blogosféry
Nevolnost, o níž mluví název mé knihy úvah, za rok a pár měsíců, které uplynuly od jejího prvního vydání, velmi zesílila. Rozvrat globálních finančních trhů, autoritářský obrat katolické církve pod vládou papeže Benedikta XVI., rychle postupující úpadek tištěných médií, státní intervence na podporu neudržitelného automobilového průmyslu namísto přesměrování investic do kolektivní dopravy, neochota (či neschopnost, nevím) účinně střežit stále propustnější hranici mezi „tržní ekonomikou“ a zločinem, celková neschopnost euroamerické civilizace odpovědět na krizi současného modelu ekonomického růstu zásadní politickou změnou – to vše udělalo z pocitu nevolnosti široce sdílený „stav mysle a těla“. Vlády jmenují žháře hasiči, jak dokazují různé „antikrizové“ ekonomické rady, v nichž převažují vyznavači mystiky deregulovaných trhů, jíž je tato krize důsledkem. Ostatně heslo „Evropa bez bariér“ neznamená v interpretaci pravice nic jiného než další deregulaci trhů. Podobně složené rady nejsou prvním krokem k řešení krize, ale jejím hlavním příznakem. Dokazují přesvědčivě, že v krizi není kapitalismus, ale naše schopnost představit si a prosadit nějakou alternativu ke statu quo – v krizi je naše představivost.
Toto desetiletí rostoucí nevolnosti končí nicméně zvolením Afroameričana Baracka Obamy americkým prezidentem. Jeho prvním prezidentským činem byl zákaz mučení (…) a přípravná opatření ke zrušení Guantánama. Jsou to první kroky k obnovení jednoty mezi politikou a demokratickými ideály, a proto i první světlejší okamžiky po desetiletí „humanitárního bombardování“, války ve lži, unilateralismu a pokusů rozbít jednotu Evropy mobilizací „ochotných pomahačů“ z postkomunistických zemí proti „spojencům“ ze staré Evropy; o rozdílu mezi ochotným pomahačem a spojencem jsem tu už mluvil – spojence spojují cíle, které definovali jako společné ve svých sporech a rozporech, „ochotní pomahači“ naopak jen přispívají k realizaci cílů strany, z jejíž moci mají největší prospěch.(…) * * * Nicméně největší zkušeností z prvního vydání Společnosti nevolnosti bylo pro mne setkání s emancipující energií blogosféry, s její otevřeností, antihierarchičností, antiautoritativností, s kritickým paktem důvěry, který v ní vládne. Poprvé jsem se tak setkal s reakcemi, vymykajícími se žánru „recenze“, který je vždy přistřižen podle potřeb institucí (akademie) nebo médií (strategie vydavatelů), v jejichž rámci „plní vždy nějaký úkol“, abychom tak řekli čapkovsky. Až díky této knize – a způsobu, kterým se šířila – jsem si uvědomil, jak blogosféra za poslední desetiletí zesílila a jak zásadní roli může sehrát v boji o emancipaci českého veřejného prostoru od „pravicové vulgáty“, která v něm vládne a která není než pokračováním „vědeckého komunismu“ jinými prostředky.
Našel jsem v jednom Úvodu do OS Linux, verze Ubuntu, tuto poznámku: „Ubuntu – slovo odvozené z jihoafrických jazyků Zulu a Xhosa“, které znamená přibližně toto: Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni. Zásluhou či vinou, dodal bych. Zdá se mi, že blogosféra je příkladem tohoto pojetí vlastní identity. Teprve společná (globální) řeč, která nás všechny strhuje do svého neregulovatelného proudu, každému z nás umožňuje být sebou samým. Myslím, že díky blogosféře to, čím jsme všichni, je výjimečně viditelné, všechny skryté a cenzurované stránky společenství, jehož zásluhou či vinou jsme tím, čím jsme, se neustále a nepotlačitelně vynořují.
Větu Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni by mohl říci u příležitosti své inaugurace třeba Barack Obama, vzdal by tak poctu duchu Ameriky, její ústavě a desetitisícům Američanů, kteří odvážně a zatvrzele vyšlapávali „pathways to freedom“. Mohl by ji ale říci také černoch, kterému bílý muž upírá právo volit, protože neumí číst a je nevzdělaný. A Karel Poláček by mohl říci v roce 1940 svému židovskému příteli, který se styděl za to, že musí chodit po své rodné Praze se žlutou hvězdou na kabátě – Jsme tím, čím jsme, vinou toho, čím jsme všichni. Mínil by tím evropskou zbabělost?
Mezi mediasférou a blogosférou je řada důležitých rozdílů, připomeňme si je. Zaprvé media -sféra je pod kontrolou vydavatelů, jejichž strategické záměry plní šéfredaktor na základě své šéfredaktorské smlouvy. Pracuje se tu s oficiálními, institucionalizovanými a autorizovanými zdro -ji informací a názorů, jejichž autorita je odvozena z toho, že byly vyrobeny a publikovány v nějakém „prestižním“ institucionalizovaném kontextu.
Zadruhé sdělení se v mediasféře šíří epizodicky, týkají se témat, jejichž výběr je podmíněn nejen strategií vydavatelů, ale i terito -riálními a ekonomickými možnostmi mé dií; mají proto ráz „tematizovaných kampaní“, které jsou ukončeny, když už „netáhnou“. Jen informace, která je zprávou, je zajímavá v mediasféře, informace musí být také breaking news, protože jen tak může médium zvítězit v konkurenci jiných médií – je třeba přinést určitou zprávu jako první a jediní, a tak „přitáhnout“ potenciální zájemce o informaci; když informace přestane být zprávou, když ztratí svou newsworthiness, z mediasféry se rychle vytrácí. V mediasféře je newsworthiness podmínkou komunikačního provozu, mediasféra vcelku je podřízena boji o zisk, jehož nástroji jsou například různé způsoby, jak měřit „vědecky“ sledovanost, čtenost, prodejnost či vlivnost (impact factor!). Vzpomeňme na film Danise Tanovice No Man’s Land – novináři bojující o prime time potřebují breaking news, ne „informaci o nevyhnutelné smrti jednoho člověka“.
Důležitou podtřídou této diktatury newsworthiness je imperativ originality: názor musí být „ostrý, silný, osobní“, aby mohl fungovat v mediasféře podobně jako breaking news – být viditelný a „zaujmout“ svou „jedinečností“. Nevím už kde v blogosféře, jsem narazil na tento text: Víš, co mě hrozně baví? Říct neobhajitelný stanovisko a pak pro něj hledat argument. Tak třeba jsem napsal článek, že chci chodcům sebrat všechna práva. Ať pěkně čekají, až pan Novotný přejede, že se stejně chovají hůř než řidiči, chodí nezřízeně do vozovky na červenou, a že chci, aby měl řidič absolutní právo… Čtenář si řekne: to je ale kretén. Jenže mu to zůstane v hlavě! Nejlíp se cítím, když se mi povede… psát kontroverze. Útočit na čtenáře. Mám z toho uspokojení, je to věc prestiže!
Myslím, že po žánru „kontroverze“ je v mediasféře velká poptávka, je to převažující strategie v boji o mediální viditelnost. Imperativ „originality“, či „viditelnosti“ názorů vylučuje ale předem ze hry hermeneutický přístup, který považuje za „událost k vysvětlení“ různé vlnobití na hladině již řečeného, jeho směr a rytmus; filosoficky porozumět předpokládá rekonstruovat řetězce (nevědomých) otázek, na které svými postoji a názory odpovídáme. To, že určitý názor se začne šířit jako kruhy na vodě, to, že vyvolává odpovědi, a tím i společensko-politická hnutí a protihnutí, je událost, které můžeme porozumět jen tak, že na hladině již řečeného zviditelníme způsob, kterým se názory navzájem vyvolávají, získávají váhu a zase ji ztrácejí.
Strategické preferování „originality“, které je pro mediasféru typické, v ní potlačuje hermeneutické povědomí. Toky informací jsou tu podřízeny „prodejnosti a slávě“, a podmínkou prodejnosti a slávy je viditelnost a originalita, ne dlouhé řetězy otázek a odpovědí, které vládnou v hloubi našim životům. Názory, které máme za „originální“, jsou ve skutečnosti články řetězů otázek a odpovědí, jimiž jsme spoutáni. Originalita je předsudek. Ve všem, co říkáme, vládnou nevyslovené otázky, které si naše postoje „objednaly“ jako odpovědi; abychom rozuměli, je třeba nejdříve prolomit novinářský předsudek „viditelnosti“ v mediální břečce. Originalita je heslo, jehož pomocí novináři vytlačují z veřejného prostoru „cítění souvislostí“. Váha našich idejí či vět je vždy odvozena ze sporu s idejemi a větami, které jim předcházely. Žádná idea nesvítí jen vlastním světlem, světlo odražené a vlastní je v ní vždy pomícháno. Porozumět nějaké ideji znamená odhalit v ní tuto směs světla odráženého a vlastního. Připomeňme si léta šedesátá: nadvláda slovníku existencialistické filosofie u nás, strhující ohlas slov jako „úzkost z volby“, „zapomenutí bytí“ nebo „přirozený svět“, závisela zcela na slovníku, kterému kladla odpor.
Strategické záměry se v mediasféře realizují zaprvé hierarchizací sdělení (přidělením relevance) a zadruhé etiketizací sdělení (přidělením motivace). Hierarchizace a etiketizace vylučují, nebo připouštějí sdělení do hry komunikace podle klíče „důležité/nedůležité pro celek společnosti“ a třeba „ideologické/vědecké, zaslepené/racionální“ atd. podle motivace sdělení.
Pomocí hierarchizace a etikatizace se sdělení organizují do koherentních celků, získávají publikum, které se v nich poznává a hájí je jako „své“. Toto publikum pak vydavatelé prodávají nadnárodním koncernům jako „prázdné plochy pro reklamu na jejich zboží“.
Blogosféra se od mediasféry liší především tím, že je to „velká konverzace“, stále otevřená, v níž platí preventivní „pakt důvěry kooperace“. Všechny kategorie je tu snadné předefinovat a rozptýlit, hierarchizace a etikatizace jsou v blogosféře proměnlivé, základní formou sdělení je tu hypertext obsahující v sobě odkazy na jiné texty, obrazy, filmy či dokumenty všech druhů; „hermeneutická otevřenost“, neboli povědomí o otázkách, na něž svými názory a postoji odpovídáme, je tu zakódována v samotné formě komunikace. (…)
* * * V blogosféře se rozdíl mezi autorem a čtenářem rozplynul. Vládne v ní komunikační hojnost v nejobecnějším demokratickém smyslu. Čtenáři jsou současně autory, vlepují do svých textů jako intratexty úryvky z textů jiných autorů, aplikují text zcela svévolně na různé situace, v nichž se ocitli a o nichž nám vyprávějí, navrhují a nastolují nečekané kontexty pro texty, se kterými se „nějak“ setkali; o své neučesané interpretace a anarchická čtenářská i autorská gesta se pak dělí s kýmkoli, kdo navštíví tuto digitální pavlač pav -lačí.
MUDr. Radovan Havel, soudní znalec, píše například ve svém blogu: Trhliny I Na začátku byla mnou pozorovaná malá trhlina ve zdi, v rohu místnosti, ve které se probouzím. „Kdo přemýšlí a filosofuje, vstupuje do společného světa trhlinami… které vytvořily promluvy, postoje a činy těch diverzantů“… vytane mi najednou na mysli jeden z textů Václava Bělohradského. Není snadné se dostat ke světu (a tedy ani k sobě v něm), protože ten vnější jen stále klepe na zavřená okna těch našich vnitřních, …žijeme ve společnosti, kde prudce ubývá skutečnosti, protože je všeho nadbytečně tolik… jak taky píše V. B. ve své Společnosti nevolnosti. Přes ta okna jen voláme do těch naproti, že máme doma taky trochu zmatek. Přes ulici, kterou moc neznáme. Na tu se nedíváme z okna, ale spíš v televizi, dodávám já. … Hledám trhliny ve stěnách bočních chodeb veřejné skutečnosti, protože skrze ně nahlížím na svět. A čím dál víc míjím ty tržnice. Tohle je první článek o pokladech, které jsem v trhlinách našel a donesl si je dychtivě v kapse své hlavy až „domů“. Pomáhají mi žít. A ve zdraví přežít to společné veřejné přežívání.
Je to zcela nezávislá, anarchická aplikace mého textu v rámci příběhu jednoho dne. Slovo „trhlina“ tu je metaforou, která prolíná do zkušenosti autora pracujícího s žánrem „intimní výpověď“ nebo možná „deník“ či „vyznání z pocitu“; nebo docela obyčejná konverzace s náhodným partnerem v „cybercafé“ o smyslu několika mých vět, která stojí zcela mimo žánr„recenze“. Blogotvůrce například staví čtení mé knihy do „kontiguity“ s výstavou fotografií Gregoryho Crewdsona v Rudolfinu: …(snímky) mají spodní proud a zachycují jen zdánlivě běžné věci a situace… po chvíli zjistíte, proč se vám zdají tak zvláštní… ten pětačtyřicetiletý Newyorčan… dostává do nich něco vychýleného a vyšinutého… nahlížíme do hlubin opravdových dramat v našich všedních životech, ve kterých se jen zdánlivě nic neděje… ono se děje… je to často skoro horor – píše autor.
Jsem vděčen za tuto kontiguitu, za toto umístění do souvislosti. Takové čtení textů se vymyká moci „bratrstva autorizovaných interpretů“, institucionalizované hierarchii témat a jejich výkladu; je to čtení „alternativní“, nezdůvodněné v nějakém pevném „rámci oboru“. Je v něm osvobozující energie, o které si myslím, že bude jedním z nejdůležitějších zdrojů obnovy demokracie v budoucnosti.
Pro zajímavost pár adres, které mě zaujaly – www.radovanhavel. cz, web Humanita.cz (s krásnou poznámkou, že není třeba žádat o souhlas autorů, bude-li text použit do vysokoškolských skript nebo při středo -školské výuce), emancipationemail. blog.spot.com nebo vaner. blog.respekt.cz.
V blogosféře se také formuje nová postkomunistická kulturní opozice ke statu quo, ale o tom jindy.
* * * Na závěr pár slov o české mediasféře.(…) Hlavní hráči v českém veřejném prostoru hrají podle tohoto pravidla: jakákoli levicová kritika systému je jen „návratem k předsudkům minulosti“. Fukuyamova slavná úvaha o tom, že dějiny skončily, protože k liberálnímu kapitalismu už není žádná legitimní alternativa, se stala v českých médiích svrchovanou normou.
Preventivní etiketizace každé kritiky, která nepřichází „zprava“ – nebojuje za ještě větší výkonnost systému – jako pouhého „předsudku minulosti“, vytlačuje z české mediasféry tuto jednoduchou otázku: Na jakých argumentech stojí mediálně tak ostře střežený souhlas se status quo? Odpověď je snadná: český „mediálně ostře střežený“ souhlas s mocenským status quo u nás i ve světě (s radarem, ekonomickým růstem jako nejvyšším cílem politiky, deregulací trhů, bushismem, nukleá -rní energií a zvláště trapná preventivní varování před sliby „velkohubého Obamy“) je postaven na obehraných (a nepříliš pochopených) formulkách z doby thatcherismu a reaganismu, které měly v sedmdesátých a osmdesátých letech svou užitečnost – snažily se omezit přerostlý sociální stát a přesekat jeho demokraticky nekontrolovatelné parazitní výhonky. Dnes ale ty ideje proměňují český veřejný prostor v ideologický jurský park, jen s tím rozdílem, že se tu neprohánějí dinosauři oživení či klonovaní, ale jsou tu rozestavěni k zastrašení každé kritiky „zleva“ dinosauři hadroví, sešití narychlo z hesel zakoupených v ideologickém sekáči, kterým byla postkomunistická Evropa v letech devadesátých.
Proč ti hadroví dinosauři ovládli český institucionalizovaný veřejný prostor? Nevím. Získala snad v české mediasféře strategickou převahu generace novinářů, která chce pohřbít s komunismem i své životy v něm? Proč? Životy většiny z nás tu nebyly ani zločinné, ani prázdné, snad byly především frustrované, protože jsme žili zbaběleji, než jsme si chtěli přiznat. Možná ale ta zavilá obrana statu quo zcela prozaicky souvisí se způsobem, jakým byly české noviny privatizovány – zcela nesystémově byly přeměněny na akciové společnosti, novináři se stali jejich akcionáři a své akcie pak (s výjimkou Práva) prodali se značným ziskem zahraničním vydavatelům.
Kdo například je označen v české mediasféře za „levicového“, musí se bránit, protože ten přívlastek zpochybňuje morální i historickou „legitimnost“ jeho názorů a postojů. Toto předefinování slova „levice“ je v rozporu s čes -kou (i evropskou) politickou kulturou. Například legendární ředitel nakladatelství Borový Julius Firt mluví ve svých vzpomínkách o Přítomnosti a Lidových novinách jako o „dvou mohutných instrumentech veřejného mínění, které jsou sice nezávislé, ale obhajují věci a zájmy levice“. Slovo „pravice“ se v Československu užívalo především v temném období „druhé republiky“, kdy označovalo protimasarykovské a protičeskoslovenské, silně filofašistické postoje části (především katolických) intelektuálů, kteří „považovali Mnichov za své vítězství“, jak napsal Václav Černý. V zemích EU se přívlastek „pravicový“ používá běžně k označení politických programů „napravo od středu“, většinou menšinových a málo legitimních.(…) Jak se mohlo po listopadu 1989 podařit dát v kontextu české kultury slovu „levice“ význam v jasném rozporu s naší i euroamerickou historií? Souvisí to jistě s českou potřebou „bojovat za pravdy, které již zvítězily“. Má to ale také své historické důvody, jedním z nich je, zdá se mi, vliv, který získali v české mediasféře novináři ze zaniklého Českého deníku, v němž se pravicově zanícený, až „druhorepublikový“ styl zabydlel nejdříve a nejsilněji. Deník později zanikl, ale ne jeho styl.
Až vítr, který se všude zvedá, odfoukne ty hadrové dinosaury, ukáže se i u nás, že kulturní podmínkou východiska z krize je porozumění tomu, že v boji mezi komunismem a kapitalismem ne -šlo o řešení rozporů průmyslové modernosti, ale o to, kdo v ní bude pánem. Vítězství jednoho z nich proto není řešením, ale propastným prohloubením rozporů modernosti.
Z blogosféry ke mně připlula formulace, která je sice zjednodušující, ale zachycuje jádro věci: Odvrhli jsme systém, který bezostyšně zneužíval přírodní zdroje, nemotivoval lidi k aktivitě, který produkoval nekvalitní a nepotřebné výrobky… Místo toho jsme přijali systém, který bezostyšně zneužívá přírodní zdroje, nemotivuje k jiným než sobeckým aktivitám, který produkuje nepotřebné výrobky, které jsou prodejné jen díky sofistikovanému marketingu. Stále platí, že ne všichni mají stejnou možnost volby, někteří lidé to považují za správné, věří, že svoboda volby, založená na bohatství, je nejlepším možným řešením. Rok 1989 přinesl příležitost pro skutečnou změnu a my jsme ji promarnili, protože jsme se spokojili se zjednodušeným a schematickým řešením: komunismus = zlo, kapitalismus = dobro. V důsledku toho nemáme lepší a spravedlivější řád, ale pouze jiný řád, výhodný pro jiné skupiny lidi. Po roce 1989 se změnila pouze forma, podstata zůstala. Stále vládne menšina nad většinou, stále jsou lidé manipulováni a zneužíváni v sobeckém zájmu hrstky, zákony stále platí pouze pro ty, kdož jsou tak slabí, že si nemohou dovolit je porušovat.
* * * Nazval jsem svou první knížku úvah z devadesátých let Kapitalismus a občanské ctnosti. To „a“ mezi trhem a ctnostmi je velmi křehké pouto, stále hrozí, že se přetrhne. V druhé polovině devadesátých let je za pokřiku „Globalizace globalizace!“ začali přehryzávat velmi zubatí netvoři. Podařilo se jim to, nastala „globální finanční krize“.
Komunismus nebyl uzbrojen kapitalismem, zkrachoval, protože zpřetrhal pouto mezi politikou a občanskými ctnostmi. V Obraně Sókratově čteme: „nerodí se ctnost z bohatství, ale z ctnosti bohatství a všechny ty věci, které jsou pro lidi dobré, ať už pro jednotlivce či státy…“. Obnova pouta mezi „ctnostmi a bohatstvím“ je sice zdlouhavé, ale jediné možné řešení současné „globální krize“. A také těch budoucích.(…)
Krácený úvod k druhému, doplněnému vydání knihy Společnost nevolnosti, které právě vychází v nakladatelství SLON.