Prezidentova řeč
Konzervativní Václava Klause má svou typickou poetiku, své stále se opakující rétorické figury. Tři jsou nejdůležitější.
Zaprvé, ve společnosti, zvláště v médiích, působí „našeptávači“, kteří společnost rozeštvávají, a realizují tak své soukromé cíle. Například: „Různí našeptávači špatných nálad… se toho snaží využít pro své cíle…, jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní demokracie velmi váží. Mezi námi ještě žijí ti, kteří pro demokracii a naši republiku nasazovali své životy.“
Představme si rétoriku tohoto typu jako formulář, v němž stačí dosadit různá pojmenování na vytečkovaná místa. Tak například mám ve svých starých poznámkách větu, kterou kdysi kdosi v nějakém posudku napsal o mně, ale zní známě celé mé generaci: Různé protisocialistické živly využívají současných problémů ke zpochybňování našeho státního zřízení, výdobytků socialismu, pro jehož rozvoj drtivá většina našich občanů obětavě pracuje, vždyť je mezi námi ještě živá památka těch, kdo v boji za socialismus obětovali své životy.
Našeptávači
Tato rétorická figura má svou dlouhou historii. Je účinná zejména v situacích, v nichž „špatnou náladu“ nelze překonat bez změny struktury celé společnosti, protože plyne z nedostatku smyslu, ne z nedostatečné dostupnosti spotřebního zboží.
Umožňuje svést rozhořčení moha lidí na aktivity malé skupiny, manipulující neuvědomělou většinu ve svém zájmu. Její nejagresivnější verzí je formule traviči studní mezi námi. Její používání je velmi časté, sami si snadno vzpomeneme na životní situace, v nichž jsme byli označeni za „našeptávače“ nebo třeba jen za strůjce nepokoje v nějakém pracovním kolektivu. Jak jsme tehdy reagovali? Cítili jsme se bezmocní? Uražení? A proč?
Rétorická figura „našeptávači“ zbavuje protesty a kritické postoje váhy, v tom je její „údernost“. Odtrhává kritiku od naší osobní vůle a svědomí. Kdo je kritický, nespokojený, odmítá status quo, nemá to ze své hlavy, ale je nevědomým nástrojem cizích zájmů – to je poselství takového diskurzu.
Když označíme výrazem topos staré sdílené vzory argumentace, pak se tu jedná o topos „šíření moru“ aplikovaný na lidské myšlení. Tvrdit, že špatná nálada je dílem travičů studní, kteří mor šířili dříve kouzly či jedem, dnes mediální manipulací, je jednodušší než hledat její pravé příčiny. Náš stav mysli je tak vysvětlen ne jako důsledek toho, co se děje kolem nás, ale vlivu těch, kdo jsou kolem nás, a toho, že jim věříme.
Uzdravit se z nespokojenosti
Zadruhé, naše problémy jsou způsobeny nedostatečným pracovním úsilím v soutěži se zeměmi, kde se ještě „tvrdě pracuje“. Lidé by se chtěli mít dobře bez práce, rostou jejich nároky, ale ne jejich výkon, ve společnosti převládla „představa o oprávněnosti stále se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a výkonu“ a důsledkem je dluh. „Příčiny toho všeho hledejme v našem myšlení, ve ztrátě respektu k poctivé práci,“ slyšeli jsme v novoročním projevu Václava Klause.
Tato výzva je klasická rétorická figura konzervativismu, má biblické kořeny, nazvěme ji Hledej vinu v sobě!. V západní individualistické tradici je to snad nejmocnější rétorická figura vůbec, protože umožňuje interpretovat kritiku jako příznak nezdravého stavu kritizujícího, jako symptom nějaké patologie, kterou kritizující trpí, aniž by si to uvědomoval. Občany označuje jako „pacienty“, kteří potřebují léčení nebo se alespoň musejí nějak napravit, třeba Jít do sebe!.
V diagnóze Václava Klause trpíme „nekritickým obdivem k povrchnosti, okázalosti a líbivým gestům“ a také „ztrátou odvahy tyto jevy správně pojmenovat“. Je to přísná diagnóza, měli bychom se cítit jako lidé duševně narušení, kteří se potřebují uzdravit nebo alespoň probudit z nezdravého stavu; svedeni líbivým povrchem jevů jako malé děti, neumíme je pojmenovat správným slovem.
Rétorická figura Hledej vinu v sobě! pracuje s křesťanským pojetím člověka jako bytosti, která se má především zabývat vlastní nedostatečností, pečovat o svou duši a zpytovat svědomí. Když tato stará rétorická figura v novém hávu ve společnosti převládne, kanonizovanou a jedinou legitimní formou nápravy špatných poměrů se stane náprava sama sebe.
V křesťanském kontextu je to figura pravdivá, protože péče o duši je cestou ke spáse, v kontextu konzumní postindustriální společnosti je to ale lež, protože nabízí jako jedinou legitimní formu řešení problémů celé společnosti větší péči o světy soukromé. Problémy světa společného ale nelze řešit opravou světů soukromých. Naše problémy vyplývají především z toho, že jako jednotlivci, pečující racionálně o světy soukromé, tvoříme dohromady šílenou společnost ekologické a morální devastace.
Staré hodnoty
Třetí, nejnebezpečnější a nejlživější rétorickou figurou, zvláště v českém kontextu, je „návrat k minulému“, který jedině může přinést „skutečnou změnu – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe“, vyzval nás náš prezident. Podobné věty najdeme i v jeho loňském projevu ke svátku české státnosti.
Rétorická figura „návratu“ vykládá modernost jako příběh „velké ztráty“. A to, co jsme jako moderní lidé ztratili, se pak pojmenovává různě – osobní vztahy se rozplývají v anonymnosti města, kultura v ideologii, náboženství ve vědě, otcovské ctnosti elit v dětinské hlouposti mas, obětavá láska v sobectví jednotlivců, sex v prostituci.
Nejznámějším zdrojem rétoriky „ztráty“ je dílo německého sociologa Ferdinanda Tönniese, jehož knihu nazvanou Gemeinschaft und Gesellschaft (Pospolitost a společnost) z roku 1886 už sice nikdo nečte, ale její titul je stále ještě mobilizujícím politickým heslem jak na pravici, tak i na levici.
Příběh modernosti je příběhem vykořenění z pokrevní pospolitosti, stmelené blízkostí těl a duší, mateřskou, otcovskou a sourozeneckou láskou, věrným sdílením prostoru a společným užíváním věcí. Za jejími hranicemi je bezcitný netvor trhu, anonymní byrokracie státu a neřestná metropole – společnost, ovládaná racionalitou peněžního kalkulu. Lidé jsou si ve společnosti vzdálení, i když stojí vedle sebe, naopak lidé v pospolitosti jsou si blízcí, i když prostorově vzdálení – zní jedna z floskulí tohoto nostalgického pojetí modernosti.
Protimoderní rétorika vždy pracuje implicitně s figurou pospolitosti – komunisté si říkali „soudruhu“, čeští sokolové a národní socialisté „bratře“ a nacisté také „soudruhu“ (Rassengenosse), italští fašisté „camerata“.
Představa, že návrat k původní pospolitosti je řešením problémů moderní společnosti, je mobilizujícím jádrem nacionalismu, do jeho souvislosti patří samozřejmě i apely na solidaritu a svornost, „táhnout za jeden provaz“ a nezávidět „jeden druhému a věřit si“. A také odpor ke vzdálenému „centru“ v Bruselu, který nám upírá pomazánkové máslo, naši starou marmeládu a vyžaduje v rozporu s naší starou dobrou tradicí nediskriminovat ženy. Ti tupí cizinci!
Rétorika návratu ke starým hodnotám je „život ve lži“, odmítnutí zodpovědnosti za celek, jak o tom hovořil Václav Havel. K žádným starým hodnotám se nelze vrátit ani v USA, ani v Evropě, zejména pak ne v Česku. Ostatně jaké hodnoty jsou staré? Ty obrozenecké rolnické a dělnické nebo snad hodnoty národní buržoazie, velkých podnikatelů lidumilů? Nejsou všechny „staré hodnoty“ nutně v rozporu s tržní „vůlí k inovaci“, rychlé emancipaci spotřebitele i výrobce od „starých pořádků“?
Návraty a jiné ztráty
Důvod, proč rétorika návratu je vždy jen zástěrkou nedostatku odvahy vidět rozpory společnosti, v níž žijeme, je jednoduchý a všem na očích. Označme ho formulí hegemonie aktuálnosti a definujme ji takto: V moderní společnosti se neustále otvírá propast mezi minulostí a budoucností, přítomnost je plná chaosu a úzkosti, protože se odehrává na okraji té propasti. Je třeba ji přemostit a aktuální je jen to, co přemosťuje, ať už se jedná o nový politický projekt, nový výrobek, nový výklad světa či o novou víru.
Po aktuálnosti je velká poptávka, i když most mezi minulostí a budoucností se někdy nedaří postavit, lidé odmítají podporovat jeho stavbu, bouří se, společnost se rozpadá do znepřátelených táborů a hrozí, že nositelé „aktuálních programů“ vyřeší situaci nastolením autoritářských režimů. Platí obecně, že demokracie je tím efektivnější, čím snadněji se protesty a kritické obrazy společnosti mění na politické programy přemosťující propast mezi minulostí a budoucností, čím více si vážíme obsahu protestů a kritiky, místo abychom je redukovali na pouhý příznak nějakého nezdravého stavu protestujících.
Rétorika „návratu ke starým dobrým hodnotám“ je ale lživá především proto, že propast mezi minulostí a budoucností je v moderní (zvláště české) společnosti tak velká, že „ctnosti věku minulého“, sedimentované v různých vrstvách společnosti, nejsou než neřestmi věku současného. Život v době minulé je nám spíše vyčítán, než aby byl dobrou přípravou na život v době současné. Na rozdíl od předmoderních civilizací, modernost vyznačuje obecná neúcta ke stáří, protože předsudky staré společnosti překážejí v pochopení pravidel nové společnosti, nemůžeme se k nim vrátit jako k řešení současné krize. Budoucnost už není opakováním minulosti, ale „nový věk“ (postindustriální, konzumní, internetový, elektronický, digitální).
Konzervativní rétorika zaprvé
zbavuje protesty a kritické obrazy společnosti váhy ve veřejném prostoru tím, že je redukuje na dílo „našeptávačů“; zadruhé znehodnocuje obsah kritických postojů tím, že je prezentuje jako příznak patologického stavu mysli kritizujícího, a zatřetí navrhuje jako řešení návrat k tomu, co jsme ztratili, což je v moderní společnosti ideologická lež.
Protesty a kritické obrazy nás samých i celé naší společnosti jsou ale nezbytnou podmínkou racionální změny, a proto i největší hodnotou demokratických společností a celé západní civilizace. Braňme jejich reálný obsah před znevažující rétorikou obránců statu quo.