Žádná strana nemůže vyřešit problémy, které označme souhrnně výrazem “zelená kritika kapitalismu”. Jsou důsledkem vnitřních rozporů naší civilizace, ty problémy začínají někde u Platona a křesťanství, u tyranského nadřazení “idejí, které vidíme jen rozumem” smyslovému světu, který sdílíme v nějaké formě se všemi živými bytostmi na planetě Zemi, u strašného antropocentrismu Západu vpisujícího přírodu do dějin člověka - ta je tu jen pro něj, aby ji pochopil a ovládl. Ideologické aparáty politických stran musí takové úvahy považovat za podvratné intelektuálské hříčky.

Strany konkurující si v demokratických politických systémech se ustavily a ideologicky profilovaly různým přístupem k řešení velkých rozkolů, které vyvolala průmyslová modernost - v politologii se jim říká “cleavages of Rokkan”. Jedná se o rozkoly jako centrum kontra periferie, stát kontra církev, město kontra venkov, kapitál kontra práce, národní kontra mezinárodní. Politické strany se formovaly tím, že si vzájemně konkurovaly v řešení těch rozkolů. Ty ovšem nebyly jen politické, byly také tématem klíčových výbojů západního umění i velkých společenských hnutí, motivem morální a ideologické angažovanosti mas, prosakovaly celou průmyslovou civilizací. Každou politickou stranu můžeme popsat z hlediska způsobu, kterým přispěla k řešení “velkých rozkolů průmyslové modernosti”. Lidové strany v Evropě například se snažily smířit katolickou církev s demokratickým státem, strany liberální naopak bojovaly za přísné oddělení církve od státu a za převahu měst nad venkovem, strany konzervativní (či agrární v našem kontextu) hájily zájmy vlastníků půdy a venkova proti mezinárodnímu trhu, burzovnímu kapitalismu atd., sociálnědemokratické strany budovaly model reformismu, schopný řešit otázku sociální, tedy vztah kapitálu a práce, bez násilí, “revolucí hlav a srdcí”, jak říkal dost naivně Masaryk. Pak tu ovšem byly strany revoluční, které chtěly ustavit k řešení rozkolů kapitalismu nový typ státní moci - proletářský nebo “vůdcovský” stát.

Rozkol nebo “cleavage”, který se snaží řešit Strana zelených, se radikálně liší od rozkolů minulých dvou století průmyslové modernosti. Mohli bychom jej formulovat snad takto: stále racionálnější jedinci ve stále šílenější společnosti. Tento rozkol vzniká tím, že racionální chování jedinců, inspirované maximalizací vlastních výhod, vede ke vzniku šílené společnosti, v níž existuje globální oteplování, zamořená města, nesmyslně nákladná mobilita založená na soukromém automobilu atd. Z hlediska individuálních výhod je racionální jet někam vlastním autem, ale když všichni uděláme totéž, budeme uvězněni v dlouhých nehybných kolonách, staneme se zajatci kolektivního bláznovství, které vyrůstá právě z individuální racionality. Tropické vedro v našich městech zvýšilo poptávku po klimatizaci, to je racionální, ale masové využití klimatizace zvyšuje tropická vedra ve městech tím, že přečerpává horko z prostorů vnitřních, někým vlastněných, do prostorů vnějších - do ulic, které jsou veřejné. Kvalita života v průmyslových zemích závisí na dohodě mezi lidmi o způsobech, jimiž budou užívat prostředky, kterými věda a technika přeplňují náš společný svět. Globální kapitalistická ekonomika ale takové dohody ztěžuje tím, že místo hledání kolektivně nejvýhodnějšího řešení našich problémů vnucuje všem občanům jako převažující formu racionálního chování konkurenční boj o individuální výhody - nejstrašnějším příkladem je hrůzné systémové podfinancování kolektivní dopravy ve prospěch dopravy soukromé. Šílená společnost racionálních jedinců vzniká z obecné tendence kapitalismu privatizovat zisky a socializovat náklady. Úspěšný je podnikatel, kterému se v nejvyšší míře daří svalit náklady své výroby na celou společnost a zisky zabavit jen pro sebe. To, co nazýváme politika, není dnes nic jiného než prostředek, který toto umožňuje. Korupce a kriminalita jsou dnes proto ve sféře politiky systémové, nevykořenitelné, a to všude na světě. Výrobci automobilů privatizují zisky a společnost - vlastně všichni pozemšťané - platí obrovské náklady na neracionální a neefektivní systém mobility, jakým je automobilová doprava. Z hlediska vlastenců planety Gaia, z hlediska naší příslušnosti k celku pozemského života, je vše veřejným statkem - statky soukromé jsou jen ideologické a mocenské konstrukce. Jak řešit tento rozkol uvnitř pojmu “rozum”, na který je Západ tak hrdý? Všechny klíčové dichotomie minulého století jako individualismus vs. kolektivismus, svoboda vs. povinnost, veřejné vs. soukromé, trh vs. plánování jsou prázdné slupky, které tu zbyly po pokusech ten problém “nějak” řešit. Strana zelených bude mít smysl jen tehdy, když se v těch prázdných slupkách nebude jen přehrabovat, ale začne se angažovat v hledání řešení “vně systému”, tedy mimo ty slupky.

Západní model růstu Růstu je hluboce nemorální, jeho neetičnost je nenapravitelná. Co je etické? Podle Kantova “kategorického imperativu” je etické jen to jednání, které může být univerzálně platným principem pro každého člověka. Musíme se vždy ptát: “Mohu si přát, aby toto jednání bylo obecným zákonem, kterým se všichni musí řídit?” Etické je jen to, co obstojí před touto otázkou. My si ale nemůžeme přát, aby současný masově konzumní způsob života byl obecným zákonem, aby Číňané plýtvali jako my. Když jedeme autem, přejeme si, aby nikdo jiný už autem nejel, abychom měli silnici jen pro sebe, podobně jako rezidenční čtvrti pro zbohatlíky naší transformace za Prahou jsou tím cennější, čím více jsou druhým nepřístupné. Všimněte si, jak nás reklama svádí právě tímto neetickým poselstvím - domy jsou v krásné klidné lokalitě v zeleni, nerušeny přítomností druhých, auta jsou na silnici vedoucí k stinnému jezeru sama. Za mého mládí se říkalo “stará struktura” tomu, kdo jen fungoval uvnitř systému, nikdy se na nic neptal, sloužil růstu moci, bez skrupulí a bez výhrad. Všichni politici jsou dnes “staré struktury”, pouzí funkcionáři ekonomického růstu, v úzkém spojení s bavičským mediálním komplexem, který systematicky zastírá rozkol mezi individuální racionalitou a kolektivním šílenstvím. Může dnes někdo uniknout této mašinérii totálního pokrytectví? Strana zelených se o to musí pokusit, jinak nebude než skupinou technokratů, kolaborujících se systémem.

Nepodpořil jsem Stranu zelených, podpořil jsem kauzu, kterou zastupuje. Poslední věty mého textu, který najdete na jejich webové stránce, zní takto: “(Strana zelených) Musí... být v hlubokém spojení s hnutím, které neprosazuje jen “více či méně” výhodná opatření, ale říká “ne” systému, v němž další růst je jediným zdrojem smyslu. Dokáže to Strana zelených? Nevím. Volme ji a uvidíme!” Volili jsme ji a viděli jsme, že to nedokázala. Její největší povolební chybou bylo, že místo aby nějak vyjádřila odstup, který má od všech politických stran systému ve stejné míře, podpořila beznadějnou trojkoalici, v níž navíc důsledně antiekologická, “ecomachistická” a technokratická ODS měla hrát rozhodující roli! Přijala dokonce jakousi “antikomunistickou klauzuli”, tu směšnou dohodu, že s komunisty se “veřejně” nemluví, jako kdyby v dějinách našeho národa nesehráli komunisté roli, kterou nelze ignorovat. Z hlediska zelené kauzy žádný velký rozdíl mezi komunisty, sociální demokracií a ODS není, jsou to všechno strany ekonomického růstu, podílejí se na obrovské mystifikaci reálných nákladů na něj, podporují budování nových Temelínů, přijímají světovou hegemonii USA - jsou to všechno ve stejné míře “blázni kapitálu, který chce růst”. Nicméně ČSSD byla vždy vstřícnější než ODS vůči zákonům omezujícím devastaci životního prostředí, to platí dokonce i o komunistech, jak dokazuje analýza přijímání zákonů ve sněmovně v posledních letech. Chápu ovšem, že v očích mnoha lidí je Jiří Paroubek nepřijatelný leader, “civilizačně” představuje spolu s ministrem Jandákem vepřoknedlozelo v politice, jenže stranická leadership je věc dočasná, zatímco role sociální demokracie v Evropě je dlouhodobý dějinný faktor. Je nepřijatelné, že kdo volil Zelené, by měl mít vládu ODS! “Budu volit Stranu zelených, protože chci změnu,” napsala dramatička Iva Klestilová do těchto novin. Trojkoalice vedená ODS ovšem žádnou změnu přinést nemohla.

Jak napsal Jan Keller, pravice a levice spolu po dvě stě let soupeřily o legitimní způsob, jak ve společnosti rozdělit výhody ekonomického růstu, ale žádné z těchto uskupení se neumí postavit tváří v tvář “palčivé otázce: jak naložit s odvrácenou stranou rostoucího bohatství a blahobytu”, s ekologickými riziky růstu Růstu. To, že strany Zelených se v Evropě zařazují spíše nalevo, je oprávněné v tom smyslu, že bojují o změnu systému, a tím navazují na radikální kritiku průmyslové modernosti, i když většinou nemarxistické provenience; navazují spíše na “neapologetické interpretace průmyslové modernosti”, zviditelňující její rozpory - mám na mysli filozofy, jako byl Adorno, Horkheimer, Habermas nebo postmoderní myslitele jako Vattimo, Derrida, Lytoard, Deleuze. Pravice se většinou snaží celou otázku životního prostředí “svěřit odborníkům”, zredukovat ji na problém vylepšení tržní ekonomiky pomocí různých technokratických opatření. “Smysl má dnes... takový politický program, ve kterém je postavení různých bytostí (žen, mužů, kuřat nebo laboratorních myší) ve světě, který sdílíme, předmětem široké debaty, nikoli výsledkem expertních soudů. Zelení výslovně hájí občanskou společnost a místní společenství jako důležité a oprávněné účastníky politického života a rozhodovacích procesů... ” - napsala socioložka vědy Tereza Stöckelová. Je to klíčový požadavek, kterému ale je otevřena spíše demokratická levice než technokratická pravice.

Celý život jsem patřil ke kritikům komunismu, můj odpor k této myšlenkové soustavě a politickému systému byl také důvodem mé emigrace. Nicméně s dnešním “postkomunistickým antikomunismem”, s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem “totalitarismus” a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku. Lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných: studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně svoboda je vždy jen relativní, ta naše současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dní, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a “musel z kola ven”. Kritická tradice, k níž jsem patřil, viděla v komunismu jen radikální variantu modernosti, té západní “nadcivilizace”, která buduje vědeckými a mocenskými prostředky planetární říši blaha. Pustota a šeď komunistické společnosti není než “vypouklé zrcadlo odhalující Západu jeho vlastní hlubinné směřování” - napsal Václav Havel v sedmdesátých letech. Ano, v tomto přístupu jsou kořeny mé kritiky komunismu, jak jsem ji vyjádřil na úplném konci sedmdesátých let v eseji Kritika eschatologie neosobnosti (najdete jej dnes v knize Přirozený svět jako politický problém). Komunistický stát byl pro mě nejvýznačnější formou “eschatologie neosobnosti”, tedy předsvědčení, že všechny lidské problémy vyřeší další růst blahobytu, založený na technovědě. Považuji za největší tragédii postkomunismu, že jsme nedokázali navázat přesvědčivě na kritiku komunismu jako prominentní formy průmyslové modernosti, jak byla zakódována v disidentské kultuře. Věřil jsem, že konec komunismu je především koncem první modernosti, modernosti ocele, přehrad, průmyslových pánví a kombinátů, “poroučení větru dešti”, masné výroby, vyšších výnosů a jaderných technologií. Věřil jsem, že k rozpadu komunistické říše hierarchie a monologu vedla postmoderní flexibilita a pluralita. Myslel jsem, že nastal čas nových postkomunistických priorit - mezinárodní politiky založené na OSN, boje proti rizikům růstu, nad kterými jsme jen krčili rameny, protože bylo třeba závodit ve zbrojení. Mýlil jsem se. “Do NATA chtěla i koťata” - zpíval Vodňanský. Staré struktury zvítězily... Všude vyrostly supermarkety, ekonomika roste, o minulých Vánocích Češi utratili více než kdy předtím. Četl jsem, že prý vědci vymysleli injekci, po níž budou spotřebitelé moci jíst, jak chtějí, a budou přesto hubení. Nastal věk svobody na Zemi: Žereš a žereš, a přesto netloustneš! Pro budování takového světa stojí za to žít.

Proslulý slovinský filozof Slavoj Žižek řekl, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se všude debatovalo o možné budoucnosti -postindustriální kapitalismus, nebyrokratický komunismus, návrat fašismu, nové formy paternalismu, demokratický socialismus - to všechno se zdálo možné. Dnes všichni přijímají globální kapitalismus jako konečné stadium dějin; média ale, zvláště hollywoodská fabrika na instant dreams and nightsmares, jsou posedlá možnou kosmickou katastrofou a koncem života na Zemi - nějaký smrtonosný virus, nová doba ledová, asteroid mířící na naši planetu. Pro lidstvo je dnes snadnější představit si kosmickou katastrofu než změnu systému globálního kapitalismu. Odkud získal nesmyslný výrobní a spotřební systém globálního kapitalismu takovou osudovou nutnost, že nikdo se už neodvažuje hledat k němu alternativu? Na hledání odpovědi už nemáme čas, snad jen malou poznámku. Racionální reformy systému předpokládají, že informace se přemění v energii, že získají váhu ve společnosti, stanou se dějinnou silou, vyvolají masová kulturní a politická hnutí a ta změní systém. Současná tyranie médií má mnoho různých podob, ale všechny mají jedno společné: rozpustit všechny informace v jakési bavičské břečce, v níž plavou obrazy hurikány poničených měst spolu s fotografiemi mrtvého těla “královny lidských srdcí” nebo Madonny v černém prádle připoutané na jakémsi kříži z ocele, proti čemuž prý Vatikán protestuje. “Mohou noviny a televize za to, že se z katastrof stává infotainment? Lidé, zdá se, spíše než informace potřebují sedativa... hurikánem zdevastované dovolenkářské letovisko, smutné oči černobylských dětí... zisky jdou prudce nahoru... Média jako novodobí vykořisťovatelé obírají přírodu a lidi o jejich příběhy a dělají z nich výnosnou výplň mezi dvěma reklamními bloky.” - napsal Jan Miessler v Sedmé generaci (3/2006). Myslím, že tato všerozpouštějící a všezaplavující bavičská břečka opravdu dusí demokracii. Informace se v ní stávají jen sedativy nebo dráždidly, ne předpokladem racionální kolektivní akce.