Poučení z krizového vývoje
(ať už dopadne jakkoli)
Kde byly pověra, předsudek, strach, autorita a moc, musí být svobodné přesvědčení - to je ideál demokracie. Její kvalita proto závisí na kvalitě komunikace, a ta zase na schopnosti komunikujících čelit krizím, bez nichž se žádná komunikace neobejde. Lidé často nerozumějí kontextu sdělení, jejich psychické stavy zkreslují interpretaci smyslu, slovníky jsou nejednoznačné, informace jsou často manipulovány. Váha obrazů v elektronických médiích vyřazuje předem z komunikace abstraktní pojmy. Cílem každé komunikace je dospět kontrolou informací a kritickou interpretací jejich kontextu k nějaké sdílené definici situace, k nějaké dohodě o tom, jaké její aspekty budou komunikující považovat za relevantní neboli hodné pozornosti. Cílem politické komunikace je pak dohoda o těch aspektech různých situací, které vyžadují kolektivní akci neboli společné jednání všech občanů.
Každá politická komunikace má své národní "tvrdé jádro", svou historickou dominantu, která vřazuje tříšť faktů, obrazů, zpráv a mystifikací valící se veřejným prostorem do různých kontextů, dává jim různou naléhavost, a tak je proměňuje ve více či méně dobrý důvod k jednání. Dominantou českého veřejného prostoru je nedůvěra k politickým stranám, která se nejčastěji manifestuje jako masově sdílená víra v možnost nahradit politiku národní solidaritou, náboženstvím, morálkou, občanskou angažovaností či "prostým rozumem". Říkám tomu antipolitický kýč. Historicky je to vysvětlitelné: politika většinou nebyla "naše", proto bylo třeba postavit to "naše", život podle "našich" hodnot, proti "cizí" politice "těch nahoře". Dominanta české politické komunikace se jistě brzy změní, ale kdo chce být politikem v současném Česku, musí se naučit efektivně komunikovat v podmínkách obecné nedůvěry k politikům.
Opoziční smlouva má katastrofální dopad na politickou komunikaci v Česku. Zaprvé zesiluje nedůvěru veřejnosti k politice - "opoziční smlouva je jen o korytech", řekl v ČT před časem senátor Richard Falbr. I novela volebního zákona "byla jen o korytech", protože chtěla zvýhodnit - v rozporu se smyslem ústavy - velké strany. Literární kritik Igor Fic o ní dokonce prohlásil, že "legitimizovala podvod ve všech sférách lidského konání a čtyři roky opoziční smlouvy vydají za dvacet let normalizace... (její) politický efekt bude nulový, její dopad na kulturní a etickou bázi národního života ale zničující" (MfD, 19. 12. 2000).
Opoziční smlouva zadruhé vyvolává v našem veřejném prostoru vlny masové antipolitické euforie, antipolitického kýče, po nichž nutně přicházejí vlny masové politické deprese. Žádná masová euforie v demokracii totiž dlouho nevydrží - jednota soupeřících skupin se tu nevyhnutelně drolí, konflikt mezi dobrem a zlem se rychle stává konfliktem mezi různými zájmy a přichází masové zklamání z "nemorální" politiky. Důsledkem je permanentní krize politické komunikace, jejímž dramatickým příkladem je krize kolem ČT.
Myslím, že si z ní můžeme vzít těchto deset poučení.
1. Z pasti nelze udělat demokratickou instituci
Heslo ČT - věc veřejná přivedlo na Václavské náměstí desítky tisíc lidí, kteří dávali najevo tak silně nedůvěru ke stranám a politikům, že jeden z nich dokonce prohlásil pod sochou svatého Václava, že se stydí za to, že je politikem. Masu občanů, kteří se postavili tak euforicky na obranu "své" televize, sjednotil pocit, že politické strany jsou "cizí síly", které nám chtějí vzít, co je "naše". Stávkující zpívali ve velíně Modlitbu pro Martu, mluvili o svobodě slova a o "mocichtivosti, nezodpovědnosti a nekompetentnosti" politiků, před kterými "televizní pracovníci s podporou občanů" brání nezávislost veřejnoprávního média (napsala Daniela Drtinová v MfD).
Vyplývá z toho, že opoziční smlouva jako trvalý rámec politické komunikace udělala z politiků v očích veřejnosti nepřátele toho, co je "naše". Postavila dvě hlavní politické strany jakoby "na odvrácenou stranu společnosti". Podobnou nedůvěru a pocit ohrožení vzbuzují monopoly a kartely, omezující zákulisními dohodami svobodu volby spotřebitelů. Kartelová dohoda ODS a ČSSD omezuje konkurenci mezi vládou a opozicí a tím - zaprvé - snižuje legitimnost politické reprezentace a - zadruhé - zvyšuje pravděpodobnost, že politické programy dvou hlavních stran budou skrytými propletenci spíše než programy efektivně alternativními.
V komplexní společnosti jsou politické strany nenahraditelné specializované agentury, které sbírají a vsazují do odpovídajícího kontextu nespočet složitých a často rozporných informací, nutných k tvorbě zákonů. Důvěra v jejich nezastupitelnou roli musí být v zájmu celkové efektivnosti politického systému obnovena. První podmínkou je zrušení opoziční smlouvy jako strategické instituce naší demokracie. V české politické komunikaci, jejíž dominantou je nedůvěra, se opoziční smlouva stala pastí, z níž je třeba co nejrychleji politiku vysvobodit.
Druhou podmínkou obnovy důvěry v politické strany je rozsáhlá revize stranických ideologií, již si vynucuje rychle narůstající planetární ekologická krize, ale v tom už nejsme sami, to je problém celé průmyslové civilizace.
2. Kdo je ve výhodě, chce v ní zůstat
Opoziční smlouva zvětšuje ve veřejném prostoru váhu i autoritu opozice a zmenšuje váhu i autoritu vlády. Smlouvu proto nikdy nevypoví strana, která z ní má větší prospěch - ODS. Omezení plynoucí přímo i nepřímo z opoziční smlouvy poškozují naopak ČSSD, podmiňují její politické cíle a oslabují konsensus, který jí v naší zemi historicky patří. Oposmlouva způsobila, že v ČSSD převládli politici, kteří považují možnost "hned vládnout" za tak velkou výhodu, že jsou ochotni zaplatit za ni velkým kusem sociálnědemokratické identity. "Vládnout sami hned" je výhodou vždy jen pro ty politiky, kteří hájí kratkodobé zájmy, zájmový status quo, proti dlouhodobým programovým cílům. Nejnebezpečnější politický důsledek je tento: oposmlouva zvyšuje v obou stranách váhu politiků svázáných s krátkodobými zájmy a snižuje naopak roli politiků myslících strategicky, dlouhodobě. Zvýhodňuje oportunisty, řekněme jednoduše.
Celý náš politický systém je v nerovnováze. Musí být proto absolutní prioritou všech demokratických stran nabídnout ČSSD rychlé východisko z oposmluvni pasti. Ideologické předsudky, které jsou pravou příčinou současné situace, jsou ale silné nejen v pravicové části čtyřkoalice. Josef Lux mi řekl v posledním rozhovoru, který jsem měl možnost s ním vést, že kdyby byl přijal nabídku ČSSD na účast v koaliční vládě (jak by možná chtěl), došlo by k rozkolu v jeho straně.
US sehrála v krizi kolem ČT roli strany, jejímž vyhlašovaným cílem je náprava škod, kterou nerovnováha v našem politickém systému způsobila. Nesmí proto odkládat debatu o své identitě a reálném koaličním potenciálu. Zvolení Cyrila Svobody, antidogmatického politika se smyslem pro sociální spravedlnost, do čela čtyřkoalice k tomu dává výjimečně dobrou příležitost. Moderní liberálnědemokratická strana nemůže vyloučit z ideologických důvodů ze své politické strategie "na věčné časy" koalici s ČSSD. Bylo by to v rozporu s evropským politickým vývojem. Zrušení oposmlouvy prospěje i ODS: oslabí v ní váhu oportunistů a přitakávačů, vynutí si větší otevřenost stranického života a umožní jí konečně "se rozkročit", jak říkal kdysi Josef Zieleniec.
3. Odpolitizovat Novu (alespoň v míře, v níž je to možné)
Rozbuškou krize byla nejen nedůvěra k politickým stranam, ale i strach ze zákulisních dohod politických stran s Vladimírem Železným, jejichž výsledkem by mohla být privatizace ČT 2 do podezřelých rukou. Krize tak odhalila, do jaké míry je "císař Novy" (tak se sám nazval v knize Tak pravil Vladimír Železný) veřejností vnímán jako jeden z nejnebezpečnějších hráčů v našem politickém systému. Důvodem je neprůhledný režim, v němž je komerční TV u nás provozována. Pořad Volejte řediteli se může kdykoli stát politickou tribunou Vladimíra Železného v rozporu s naší představou o roli soukromých médií v demokracii, jeho (ve zmíněné knize vyhlášená) akce Klaus for President, jeho nedohledné zájmy a právní spory, ohrožující dokonce image naší republiky ve světě, jeho mediální vměšování se do krize v ČT, podezřelá vzájemná vstřícnost s ODS, jeho mentorské promluvy do politiky - to vše politizuje vnímání soukromé TV u nás. Navíc ODS jasně podporuje vyvedení TV Prima z vlastnictví IPB, tedy ČSOB. Možná Nova a Prima budou jen dobře sehraní konkurenti.
Je v zájmu politického systému v naší zemi, aby provozování komerční TV bylo zprůhledněno a odpolitizováno ještě před vstupem do EU. Komerční média totiž nejsou jen jiný (tržní) způsob produkce a distribuce téhož - informací. "Soukromé TV neprodávají informace, ale prodávají své publikum inzerentům," řekl Karel Hvížďala ve svém komentáři ke krizi ČT. Opravdu jen inzerentům? - dodejme. Obchodování s občany, tvořícími publikum, je v demokracii legitimní, ale musí mít své jasné meze. Je čas je určit.
4. Hájeny v bolševicky pevném šiku i chytré ideje zhloupnou
Novela volebního zákona byla v rozporu s ústavou, jak ostatně muselo být jasné každému nepředpojatému pozorovateli. Přesto ani jeden poslanec ODS nehlasoval ve sněmovně proti jeho přijetí. Tento počtářský trik s hlasy nevyvolal uvnitř ODS - na rozdíl od ČSSD - ani žádný morální odpor, ani žádnou veřejnou diskusi - poslanci hlasovali v bolševicky pevném šiku.
Diskuse v parlamentu o krizi v ČT definitivně odhalila každému divákovi proměnu ODS v sevřený šik lidí zvláštního ražení, kteří prosazují jednotně stranickou linii za rázné podpory své mediální ochranky: "K práci v Radě ČT je obvykle disponovanější obyčejný živnostník provozující trafiku nebo majitelka penzionu, která ví, co znamená má dáti-dal. Tyto typy ovšem naší ¸umělecko-publicistické frontě# ... příliš nevoní... V pozadí je samozřejmě zájem části této fronty obhájit své pozice ve veřejnoprávní televizi, na kterou jsou nasáti jako před lety jejich předchůdci na stát" - napsal například Bohumil Pečinka (Reflex 4/2001).
Je překvapivé, jak důsledně tu autor bojuje za nesmlouvavé uplatnění učetnického hlediska "má dáti-dal" ve sféře kultury, kde je druhotné, a jak málo mu na něm záleželo například v IPB nebo Komerční bance, kde je prvotní. Bylo tam silně zanedbáno, ale to Pečinka například ve své apologetické úvaze Kauza Richard Salzman našim bankéřům shovívavě promíjí. Na umělce s účetnickou přísností, na bankéře s bohémskou shovívavostí! KB a IPB jsou nasáty na stát nepoměrně zhoubněji než jakkoli početná umělecko-publicistická fronta v minulosti. ODS sama neměla v minulosti ve svém účetnictví vždy pořádek, význační představitelé ODS byli v dozorčích radách bank, ale taková témata mediální ochranka ODS zametá daleko od stranického prahu.To, že se strana, která zastupuje přibližně jednu čtvrtinu našich občanů, po bolševicku semkla a všude vidí samé komploty Hradu, nepřátel Václava Klause, zakuklených levičáků a elitářských intelektuálů, jejichž pikle však naštěstí maří včas bdělá živnostnická třída - je smrtelným nebezpečím pro politickou komunikaci v otevřené společnosti. ODS se nejvíce podílela na dobrých i špatných stránkách naší postkomunistické transformace. Její smysl pro "politickou politiku", její neeuforický, kritický postoj například k EU či k bombardování Jugoslávie posouvají naši tradičně "antipolitickou politickou kulturu" k většímu realismu. Já osobně považuji za velmi poučný i důsledně realistický přístup Václava Klause k politice. Interpretuje ji jako střet zájmů, který se vždy převléká za službu veřejnosti, ale veřejnost by se neměla nechat mást. Proměna ODS v sevřený šik lidí zvláštního ražení, opakujících sektářsky všichni to samé, ale tyto užitečné ideje vyprazdňuje, izoluje, "postraničťuje" - ke škodě nás všech.
Neproletáři naší země, trochu se rozpojte!
5. Objektivita není vyváženost
Politické strany jsou v diskusi o nezávislosti ČT a vyváženosti zpravodajství démonizovány jako hlavní agenti omezujících vlivů.
Je to falešná představa. Váha politických stran je mnohem menší než vliv nadnárodních investorů, sociálních sítí, bank, majitelů médií nebo zbrojařských koncernů.
Martin Schmarcz, mluvčí stávkujících redaktorů, publikoval v souvislosti se zasedáním "mezinárodních finančníků" v Praze fanatické články (LN a MfD), v nichž upřel intelektuálům právo zpochybnit základy "liberálního kapitalismu" a demonstrantům proti globalizaci jakoukoli legitimitu.
Na World Economic Forum v Davosu v lednu 2001 se ale mluvilo jinak. "Nemůžeme jen vydělávat a platit daně, musíme se chovat jako veřejná instituce" - prohlásila Carly Fiorinová, číslo jedna firmy Hewlett Packard. Šéf firmy Vivendi řekl, že "antiglobalizační protesty, které začaly v Seattlu, byly legitimní". Toto nové "rozpoložení mysli", ktere přivál vítr ze Seattlu, ukazuje, jak byly Schmarczovy postoje předpojaté, i když jistě ne v nějakém "stranickém" smyslu. Předpojatost je problém osobnosti, sociální sítě, hodnot a morálního přesvědčení spíše než tlaku politických stran.
Chtějí-li stávkující redaktoři získat plnou kredibilitu, musejí sami otevřít veřejnou diskusi o nezávislosti novinářů (v nejširším smyslu) v postmoderní společnosti. Převažující pojetí objektivity jako vyváženosti, "ošetřené" zákonem a veřejnoprávním statutem TV, je archaické. K čemu profesionální novináře norma vyváženosti vlastně zavazuje? Vyplývá z ní snad, že zpravodajství musí odpovídat rozvrstvení názorů ve společnosti, jak je dokumentuje třeba průzkum veřejného mínění? Ten ukázal, že v jednu chvíli podporovalo 80 % občanů stávkující zaměstnance a jen 20 % Hodačovo vedení - plyne z toho snad povinnost pro novináře vyvážit zpravodajství tak, že na osm zpráv pro krizový výbor připadnou dvě ze strany opačné? Sudetoněmecká reinterpretace dějin Československa je například menšinová mezi našimi občany, ale většinová v řadě tištěných médií. Musíme považovat v tomto případě nevyvážené zastoupení menšinového hlediska za propagandu?
Objektivita není vyváženost. Zaprvé objektivita není nic, co lze ustavit zákonem - je to kvalita veřejného prostoru, která se ustavuje historicky, v konfliktech se silami represe a pokrytectví. Reportáž o krutosti velkoslepičáren nebude objektivnější, když v ní bude zastoupen i názor zaměstnanců, podle nichž slepice napěchované v železných klecích se mají dobře, protože nic jiného nepoznaly. Snadnost, s níž se zaměstnanci přizpůsobili zlu, se naopak sama stává hlavním poselstvím reportáže, varujícím dokumentem sociálně konstruované morální lhostejnosti. Smyslem objektivní reportáže není proto nikdy "vyvážený popis světa", ale odhalování mechanismů, které dělají zlo neviditelné a nás k němu lhostejnými.
Zadruhé i o objektivitě platí vyznání soukromého detektiva Archera, které cituje M. Petříček ve svých přednáškách o majestátu zákona: "budu na straně spravedlnosti, až ji najdu, když nenajdu, tak se postavím za chudáka". S objektivitou je to stejné: až ji najdeš - dobře, do té doby buď na straně slabších či poražených. V rozhovoru s M. Wollnerem (v knize Mezi světy & mezisvěty, Votobia 1997 - pozn. red.) jsem definoval filosofii jako odvahu výt na místě psa, kterému vivisektoři vyřezali hlasivky, aby je nerušil svým bolestným vytím při vědecké práci. Vyvozuji z této definice filosofie i nejvyšší normu pro dobrého novináře: až se dozvím objektivně, co cítí pes s vyřezanými hlasivkami, když je zaživa pitván, povím vám to, do té doby za něho vyji.
6. Duch zákona je celek, v jehož rámci může být zákon smysluplně uplatněn
Obránci parlamentní demokracie (jak si říkali) se vysmívali výrazu "duch zákona", ačkoli jedno ze zakládajících děl liberalismu se jmenuje O duchu zákonů, vyšlo v roce 1748 a jeho autorem je francouzský osvícenec Charles-Louis Montesquieu. V liberální tradici ta formule označuje historický celek, v jehož rámci jsou zákony smysluplně uplatňovány. Ústavní soud například zrušil metodu přepočtu hlasů zvýhodňující velké strany, protože byla v rozporu se smyslem celku, který nám ukládá respektovat "vůli co nejvyššího počtu voličů". Ne těžko srozumitelné věty ve svazcích zákonů, ale jejich nepsaný duch, uskutečňovaný v každodenním rozhodování miliónů lidí, rozhoduje o kvalitě našeho společenství.
Václav Klaus napsal v jedné své velmi poučné úvaze, že existuje rozpor "mezi posvátností práva a problematičností jeho vytváření neboli mezi autonomností práva a jeho odvozeností od vývoje společenské reality a od dominantních názorů ve společnosti". Polemizuje tu s těmi kritiky naší transformace, kteří si myslí, že bylo možné "zastavit proud reality", udělat dobrou legislativu a pak do ní zase realitu vpustit nebo dokonce zákony přeložit třeba z němčiny. Právem považuje Václav Klaus tuto ideu za "zárodek jednoho z nejfalešnějších mýtů naší doby", protože efektivní aplikace zákonů v různých systémech lidské interakce vyžaduje dlouhý proces "učení se", kterému říkáme "transakční náklady". Ten výraz není ničím jiným než modernizovanou verzí starobylé liberální formule "duch zákonů".
Krize v ČT nevznikla aplikací špatného zákona, ale využitím možností daných zákonem v rozporu se smyslem celku. Ten je jasný: strany (a nejen ty) potřebují k svému vývoji zpětnou vazbu, kritický pohled na sebe samé, který mohou zajistit jen nezávislá média.
Nový zákon o ČT, který přenáší právo navrhovat radní z politických stran na různé občanské organizace a Radě ČT zvyšuje kompetence, není o nic lepší než ten starý. Církve, nadace, organizace a spolky ohrožují svobodu slova často mnohem radikálněji než politické strany, často v nich přece převládají prospěcháři a fanatici. Není nutné měnit zákony, stačí mít větší úctu k celku, do něhož patří.
V napětí televizní krize Sněmovna odhlasovala také prohlášení, že u nás není ohrožena svoboda slova. Odkud to poslanci vědí? Vyptávali se snad učitelů, novinářů, studentů, lidí na ulici, zda jejich svoboda slova nebyla někým a něčím ohrožena? Mají manifestovat před okny Sněmovny všichni novináři, kteří se u nás dostali do konfliktu s majiteli médií, nebo vědci, zastrašovaní mocnými koncerny?
Svoboda slova není dána zákonem, ale kulturní, politickou a sociální tradicí země. Vděčíme za ni těm, kdo uprostřed vlajkoslávy na počest vítězů dávali slovo poraženým. Svoboda slova se ustavuje díky tomu, že příklad těch, kdo obstáli v každodenním napětí mezi "intencemi struktur a intencemi života", jak to nazval Václav Havel, není zapomenut, ale postupně se stává převládajícím životním způsobem.
7. Levice a pravice jsou pojmy, které užitečně zjednodušují politickou scénu, pokud označují reálné rozdíly mezi politickými programy
Komunističtí poslanci vnímali krizi v ČT jako pravicový hradní puč a hlasovali společně s ODS. To ukazuje, že rozdíl levice - pravice je u nás v nepřehledném pohybu. Je skutečně Hrad a čtyřkoalice pravice? Co je dnes levice, jaká témata ji charakterizují, jaké strany ji zastupují a s jakou legitimností? Je současná vláda levicová? Jaký smysl může mít rozdíl mezi levicí a pravicí u nás, kde se politika redukuje na dohánění EU horečnou "zákonotvorbou"? Václav Havel je v Evropě považován za progresivního (narozdíl od konzervativního) liberála. V Itálii například jeho statě publikují noviny La Repubblica, bašta pokrokového liberalismu, do jehož kontextu patří ostatně i klíčové pojmy Václav Havla - moc bezmocných, globální zodpovědnost a občanská společnost. Václav Klaus řekl, že čtyřkoalice se zvolením Cyrila Svobody za svého předsedu posunula na levici. Má právo to říci? Politická i morální legitimnost opoziční smlouvy přece předpokládá, že ODS se liší od ČSSD jen kvantitativně, ne kvalitativně.
Rozdíl levice - pravice není překonaným ideologickým problémem. Demokratická politika dává voličům možnost vybrat si racionálně mezi různými alternativami, jejichž různost ale musí být jasně "viditelná", aby náklady na pochopení rozdílu v programech nebyly neúnosně vysoké. Je to stále složitější problém, diskuse o politické identitě levice a pravice se například v EU rozbíhá pod tlakem stále naléhavěji pociťované potřeby nové "globální" společenské smlouvy, schopné čelit důsledkům prudce rostoucí sociální nerovnosti a hrozícího úpadku sociálního státu.
Kdyby ČSSD zaplatila za opoziční smlouvu poklesem konsensu, takže naši politickou scénu by určovalo soupeření mezi ODS a čtyřkoalicí, náš politický systém by se stal velmi nepřehledným a nerovnovážným. Stejně nepřehledným a nerovnovážným se ale stane v případě, že se po krajských a senátních volbách "čtyřkoalice nechá v očích voličů hodit do jednoho ¸pravicového# pytle spolu s ODS" - jak napsal Jiří Pehe.
Nicméně debata o krizi v ČT ukázala, že v ČSSD se rychle profiluje nové postzemanovské (Špidlovo?) vedení, které má, zdá se mi, mnohem větší smysl pro otázky vlastní politické identity a pro potřebu dlouhodobé politické strategie než vedení současné.
Čtyřkoalice ve své současné "volební" podobě má v sobě zakódovaný rozpad, protože DEU či ODA jsou archaická pravice, US je stále uprostřed brodu mezi břehem morální pravice (Jan Ruml) a břehem moderního evropského liberalismu (Vladimír Mlynář, Petr Matějů, Jiří Lobkovicz), který díky své otevřenosti a tradičnímu antikonformismu vnímá otevřené otázky globalizace odvážněji a hlouběji než levice klasická. KDU-ČSL jako všechny lidové strany v Evropě tíhne historicky ke koalici s tím partnerem, kterého může nejvíce ovlivnit ve prospěch své tradiční "třetí cesty" - kapitalismus proč ne, ale sociálně spravedlivý, socialismus proč ne, ale v demokratickém společenství nezávislých "osob" (odtud název "katolický personalismus"). Katastrofální důsledky globalizace učinily křesťanskou "třetí cestu" znovu velmi aktuální, zejména v Latinské Americe a ve třetím světě.
Naše politická scéna se jistě stane brzy přehlednější, ale hlubší vyjasnění rozdílu levice - pravice u nás umožní až úplná integrace našich politických stran do politického systému EU.
8. Odbory jsou jedním z pilířů demokracie
Písničkář a básník Jiří Dědeček řekl v jednom rozhovoru v krizové ČT, že si myslel (cituji zpaměti), že odbory jsou dobré jen k dovoleným na horách nebo k oslavě dne žen, a že až teď vidí, jak jsou důležité pro demokracii. Ano, je čas překonat pohrdavý postoj k odborům (a třeba k feminismu, dodejme), který je hloupým dědictvím naší komunistické minulosti. Odbory někdy hájí zájmy velmi sobeckých skupin, mnohem častěji ale hájí zájmy obecné, a jsou tak jedním z pilířů demokratických svobod. Profesní odbory například hájí nejen ekonomické zájmy svých členů, ale i základní normy a politicko-sociální podmínky rozvoje profese.
Krize ČT ukázala, jak naléhavé je ustavit jednotný odborový svaz zaměstnanců soukromých a veřejných médií, vypracovat a přijmout závazný etický kodex, zaručit kolektivní právní ochranu novinářů a vynutit si závazné kolektivní smlouvy. Odbory zaměstnanců médií by měly být v pevném styku s fakultami žurnalistiky a přispívat k rozvoji "novinářské profese" v mnohem větší míře, než tomu bylo dosud. V tomto směru bychom se zemím EU měli přibližovat co nejrychleji.
9. Neorganizovaný občan je bezmocný občan
Václav Klaus komentoval rozhodnutí sněmovny volit radní TV podle návrhů různých institucí a občanských sdružení slovy, že "občan organizovaný zvítězil nad občanem neorganizovaným". Takové heslo může mít úspěch ve společnosti, v níž to slovo označovalo tradičně povinnost přihlásit se za člena nějaké "struktury", aby se tak občan zalíbil straně a vládě. Tento postkomunistický předsudek je třeba opustit: demokracie je tím efektivnější, čím vyšší je organizovanost občanů.
Proč se občané v demokratické společnosti organizují?
Každý z nás je spotřebitel mnoha věcí, ale výrobcem jen jedné (či několika). Jsme třeba umírněnými spotřebiteli soukromé TV, piva, internetových služeb, veřejné dopravy, posíláme své děti do školy. Změny zákonů týkajících se soukromé TV, cen služeb nutných k provozování internetových novin, surovin k výrobě piva nebo třeba změny školních předpisů nám přinesou malou výhodu či nevýhodu, ale mohou radikálně změnit situaci provozovatelů TV, internetových časopisů, majitelů pivovarů nebo učitelů - tedy výrobců. Nám se nevyplatí sbírat informace, psát do novin, jet do Prahy a demonstrovat před parlamentem proti přijetí určitého zákona. Naopak Vladimíru Železnému by se vyplatilo udržovat politické styky, investovat do budování rozsáhlé vlivové sítě, protože jako ředitel soukromé TV má na zablokování nebo prosazení zákona o jejím provozování zásadní zájem. Mezi spotřebitelem a výrobcem je tedy zájmová asymetrie, kterou lze překonat jen organizovaností, kolektivní akcí, v níž všichni přispíváme některým na obranu a prosazování zájmů všech.
Sdružení na obranu spotřebitelů, kterému posíláme dobrovolný roční příspěvek, sbírá například užitečné informace o různých výrobcích, jejich zveřejněním omezuje moc výrobců, a tak hájí zájmy nás všech. Organizovanost překonává asymetrii mezi zájmy spotřebitelů a výrobců, je proto jedním z nejúčinnějších nástrojů výkonu demokracie. Neorganizovaný občan není svobodný, ale bezmocný občan. Chce současná ODS bezmocné občany? Někdy se zdá, že ano.
10. Governance jako vláda chytré horákyně: ani byrokracie - ani trh, ani centrum - ani periferie, ani autorita - ani anarchie, ani zákon - ani výjimka
Představa, že základní podmínkou fungující demokracie je povinnost občanů poslušně respektovat legálně zvolené autority, je velmi archaická.
Vezměme si jen tragický příběh nemoci šílených krav. Legálně zvolené národní i evropské autority daly přednost obraně trhů před obranou veřejného zájmu, a tak zcela selhaly jako autority politické. Síla velkých zájmových korporací, vynucujících si na politicích sobecké výhody, se ukázala v celé své hrozivé nelidskosti. Zákony na ochranu spotřebitelů sice odhlasoval parlament, ale jejich legitimnost a efektivní aplikaci zaručují jen experti, které nikdo nezvolil. Všichni daňoví poplatníci v ČR například doplácejí na způsob, jakým legální management Komerční banky hospodařil. Distribuce škod, které vznikají občanům v důsledku špatných ekonomických, politických či vědeckých rozhodnutí, je nespravedlivá a nelegitimní, protesty jsou proto nevyhnutelné. Připomeňme si nedávné, často násilné, masové protesty italských chovatelů skotu proti nespravedlivé distribuci škod spojených s BSE.
Globalizovaná společnost je stále komplexnější a to znamená, že musíme volit mezi stále větším množstvím alternativ na základě nedokonalých informací a podle kritérií, která neumíme definitivně zdůvodnit. Kde roste počet alternativ, roste i počet rizik. Globalizace si proto vynucuje nový styl vládnutí, které zachycujeme slovem governance (celé jedno číslo International Social Science Journal, Unesco 1998, je mu věnováno). Označuje racionální řízení společnosti tak složité a propojené, že v ní žádný aktér nemůže být svrchovaný, nemůže mít dostatečné informace, ani být dostatečně kompetentní a jeho rozhodnutí nemůže být dostatečně legitimní; v takové společnosti nelze nastolit pořádek centralizací, hierarchizací, byrokratizací, státní regulací či tržní deregulací.
Komplexní společnost může být racionálně řízena jen volnou koordinací mnoha vzájemně si důvěřujících aktérů uvnitř otevřené sítě, v níž nejen obíhají informace všemi směry, ale neustále se tu mísí soukromé a veřejné, formální a neformální autorita, zákony a výjimky, vládní a nevládní organizace, konsensus a protest, loajálnost a kritika, centrum a periferie, moc rozhodovací a moc výkonná, hlas těch, kdo rozhodují, a hlas těch, o nichž se rozhoduje. Takové otevřené sítě aktérů spojených vzájemnou důvěrou maximalizují komunikační symetrii a tím i schopnost všech aktérů "učit se", měnit rychle své priority a napravovat efektivně nezamýšlené důsledky vlastního jednání. Výjimečně poučným příkladem úspěšné governance je celosvětově zdarma šířený operační systém Linux, jehož každé vylepšení musí být volně zpřístupněno všem uživatelům.
Já osobně vidím v tomto vývoji od hierarchií a trhů ke globální governance velkou politickou příležitost pro sociálnědemokratické strany v Evropě, protože historická zkušenost kooperativního reformismu, z níž je sociálnědemokratická politická kultura odvozena, má k smyslu slova governance velmi blízko. Dlouhodobým cílem je planetární governance průmyslové civilizace, ale přibližujeme se mu? Nevím, ale snad se už alespoň probouzíme z postkomunistického euforického konzumismu a krizi globálního kapitalismu, jehož jsme dost bezmocnou součástí, začínáme vidět jasněji.
Během diskuse o krizi v ČT se několik poslanců zábavně přelo o správné znění jednoho citátu z Brechta. I já jeden znám:
Pilou přeřezávali větve, na nichž seděli
A s pokřikem si vyměňovali zkušenosti
Jak rychleji řezat, a s praskotem
Sjeli do hloubky, a ti, kdož jim přihlíželi
Zavrtěli při řezání hlavou a
Řezali dál.
(báseň Exil, překlad Ludvíka Kundery).
Planetární governance průmyslové civilizace je především o tom (teď se mi ta vysmívaná vazba hodí), jak přestat (všichni najednou) řezat.