Po volbách v Německu vítězná pravice vyjednává s levicí o velké koalici, v Itálii velká koalice mezi stranou Berlusconiho a levicí vládne už rok a velká koalice se prosadila i v Rakousku (i když oslabená).
Pokud bude Parlament ČR vypadat tak, jak předvídají předvolební průzkumy; nějaká „pravolevá koalice“ bude i u nás. Vypadá to, jako by se „velké strany“ spojovaly k obraně politického státu quo a společnými silami vytlačovaly z politiky „rušivé otázky“. Rozpadla se už dlouho vrzající osa demokratické politiky lib-lab - střídání demokratické levice a pravice u moci - nenapravitelně? Budeme už mít napořád společnou vládu lib a lab místo jejich střídání? Můžeme chápat „velké koalice“ jako obranu politiky proti antipolitice, nebo naopak obranu kmotrovské politiky proti politice skutečné? Lze lámající se osu lib-lab evropské politiky, napětí mezi (individuální) svobodou a (třídní) rovností něčím nahradit? Čím?
Řekněme především, že levice v komunistické verzi nebyla protikladem kapitalismu, ale jen budováním materiální základny průmyslové moci aplikací koloniálních metod na vlastní národ vítěznou stranou - Novou třídou ji nazval kdysi jugoslávský socialista Milován Djilas. Sovětský svaz během několika málo desetiletí vybudoval průmyslovou základnu moci, která se v euro- amerických dějinách formovala více než dvě století., Je třeba postřílet pár mužiků, aby se ostatní naučili dodržovat pracovní dobu, říká komisař v Koestlerově slavné Tmě o polednách. Tak myslí kolonizátor.
V sociálnědemokratické verzi byla levice „demokratickým reformismem“, vycházela z přesvědčení, že demokracie není jen nadstavbou třídní společnosti, ale že nám dává možnost třídní společnost postupně přeměnit na „společnost práv“, v níž je proletariát - který nemá co ztratit, jak napsal Marx - integrován do společnosti, v níž nechce ztratit své „výdobytky“. Nejdůležitější otázkou současnosti je, zda po konci bipolárního světa konflikt mezi Severem a Jihem planety je stejný jako konflikt mezi (komunistickým) Východem a (demokratickým) Západem, zda v něm skutečně nejde o nic jiného než o rychlou integraci chudého Jihu do bohatého Severu. Všechno nasvědčuje tomu, že tomu tak je, ale jsme v jiné dějinné fázi pozdní modernosti, ekonomický růst tu naráží na environmentální meze v novém radikálním smyslu - biologické, urbanistické, sociální, kulturní.
Nedávná výstava čínského umění v Císařské jízdárně na Pražském hradě ukázala, do jaké míry si čínští umělci uvědomují, že růst nemůže být jen aspirací „vlastnit tolik jako průměrná rodina v USA“. Tento globální Disneyland musí skončit.
Umíme ale ještě říci něco levicového, formulovat alespoň první věty programu, který by nedělal z levice jen „béčkový tým“ pravice?
Nemotorně a nejistě bych chtěl zformulovat dvě takové levicové věty v této epoše pravo-levých koalic. Obě se týkají jádra sociálnědemokratické ideologie – pravidel a soukromého vlastnictví.
K první levicové větě se musíme propracovat odmítnutím pohádky o tržní ekonomice, v níž soukromí vlastníci užívají svůj majetek podle demokraticky zavedených pravidel ku prospěchu celé společnosti.
V systému vždy byli hráči tak velcí, že si na vládách byli schopni vynutit pravidla, podle kterých vždy vyhrávali; a pak hráči, kteří všechna pravidla uměli přeskakovat či podlézat buď proto, že byli malí, nebo proto, že byli organizováni jako mafie. Toto je tvrdé jádro systému.
A samozřejmě pak existují i hráči „střední“, kteří museli hrát podle pravidel, protože je nemohli ani změnit, ani podlézt. Ve skutečných dějinách systému byli tito „střední vlastníci“ vždy jen jeho okrajem, ale v ideologii systému byla jejich role naopak povýšena na jeho ideální čistou podobu, zatímco hráči velcí a malí byli předefinováni na pouhou výjimku, se kterou demokratický stát úspěšně bojuje. Je to ale falešné vědomí, základem systému vždy byla a je možnost velkých hráčů vynutit si „pro sebe výhodná“ pravidla, nebo před nimi unikat.
Levice se musí naučit interpretovat globalizaci jako obrovský růst možnosti, jak si vynutit výhodná pravidla, třeba vydíráním celé společnosti hrozbou dislokace, stačí jen blíže pozorovat neúspěšný boj států G 8 o zdanění velkých korporací. Anebo jak před nimi uniknout do „rájů“ různého typu (třeba do ráje ,,zamořovatelů“, do zemí, kde je nízká ochrana životního prostředí). První levicová věta by tedy měla znít asi takto: Nežijeme v systému v němž soukromí vlastníci hrají podle pravidel trhu, ale naopak v systému, v němž si jako nikdy dříve mohou velcí hráči vynutit „svá“ pravidla hry nebo před nimi uniknout. Reformismus sociální demokracie byl úspěšný, všichni jsme dnes sociální demokraté ve smyslu „reformisté“. Co ale znamená reformismus dnes? Je možné společnost měnit zavedením nových pravidel a vynutit si jejich respekt, když je tak snadné před nimi uniknout? Kdo je dnes globální zákonodárce a kdo je globální šerif?
Za druhé pak je třeba bourat posvátnou krávu soukromého vlastnictví jako cesty k blahobytu - růst soukromého vlastnictví jako záruky vyšší kvality života. Ta v epoše globalizace závisí ve stále větší míře na kvalitě veřejných statků, jako je přístup ke vzdělání, lékařské péči, bydlení a jiným možnostem. To slovo přístup je tu klíčové: potřebuji
přístup k mobilitě, ne vlastnit vlak nebo automobil, potřebuji přístup ke vzdělání nebo strukturám (divadlo třeba), v nichž se formuje kolektivní vědomí, ne je vlastnit.
Byl to americký sociolog Jeremy Rifkin, kdo jako první v knize TheAga of Access z roku 2000 formuloval tezi, podle níž by pojem „soukromé vlastnictví“ měl být v podmínkách „postmoderní“ ekonomiky nahrazen pojmem „přístup do sítě“. Předpokládá, ze v ekonomice sítí je snadnější dohodnout se na podmínkách, za nichž dojde ke směně přístupu k nějaké materiální nebo intelektuální možnosti uvnitř té sítě, než dosáhnout dohody o vlastnictví věci nebo organizace, s níž je ta možnost spjata.
Chci říci, že soukromé vlastnictví je dnes archaický a vyprázdněný pojem, je to dinosaurus chycený v síti sítí. Nejsem technologický optimista, ale je mi jasné na základě mých omezených zkušeností s ekonomikou sítí, že informace a jiné statky se tu nemohou šířit na základě „soukromého vlastnictví“.
Druhá levicová věta by tedy mohla znít asi takto: V epoše prudce rostoucího napětí mezi ekonomikou sítí a ekonomikou tržní je třeba bojovat o distribuci přístupu do sítě spíše než vlastnictví věcí v té síti. Rýsuje se tu program nové rovnosti založené na přístupu, ne vlastnictví, ale celé téma je ještě obehnáno ostnatým ideologickým drátem. Další váhavé „levicové věty“ někdy příště.