Pestrá i slitá
Každá metafora přehání, soustřeďuje pozornost jen na jeden aspekt jevu.
Metafora „od osy pravice– levice ke kaleidoskopu stran“, kterou jsem se snažil zjednodušeně zachytit politický vývoj posledních let, vstoupila do médií a žije tam svým vlastním životem.
Jistě nelze přikázat posluchačům či čtenářům, jak té metafoře „přesně“ rozumět, používáme metafory, abychom zachytili právě to, co neumíme popsat „přesně“. I přesto se ale pokusím tu metaforu v jednom ohledu trochu „upřesnit“.
V akademickém Slovníku jazyka českého má slovo „kaleidoskop“ druhý obecnější význam: nejen optická hračka, ale také „pestrá směsice rychle se střídajících věcí“.
Ano, pestrost politických hnutí, stran, které nahrazují a rozkolísávají starou osu lib–lab, je jistě podstatnou stránkou současné krize politiky v mnoha zemích EU. Vynořují se uskupení místní, městská, inspirovaná ekologicky či spojená bojem o jeden krátkodobý cíl anebo strachem o ztrátu identity v důsledku neregulované imigrace kulturních cizinců.
„Hledáme politiku na špatném místě, se špatnými pojmy, ve špatných poschodích, na špatných stránkách novin,“ napsal německý sociolog Ulrich Beck.
V bouřích politických střetů se dnes ocitají i ty oblasti politického rozhodování, které jsme vždy považovali za nepolitické – soukromí, věda, umírání, stáří, každodennost, zábava a psychické nemoci.
Tato „subpolitics“ zaplavuje osu lib–lab, valí se přes ni, angažuje lidi nově a silněji než „stará politika“. Tuto stránku věci zachycuje slovo „pestrost“, ale je to jen jeden aspekt rozpadu osy pravice–levice.
Druhou stránkou je mizení rozdílu mezi lib a lab, mezi levicí a pravicí. Tak například v Itálii levice po dvě desetiletí mobilizovala proti „hrozbě Berlusconi“, varovala před slitinou moci politické a mediální, neslučitelnou s evropským pojetím demokracie. A nyní vládne spolu s jeho stranou a prezentuje tu vládu jako „nejlepší řešení“.
„Už nikdy nebudu volit levici, už nikdy jí neuvěřím,“ píšou do novin levicoví voliči, kteří svým hlasem chtěli „zastavit pravicový populismus“.
V Rakousku se osa lib–lab slila v jedno už dávno, mluvili jsme o tom. V Německu se to děje právě teď v přímém přenosu. Slévání se všech stran v jeden „obrazec“ je proces, který umrtvuje osu lib-lab stejně účinně jako „pestrost stran“.
Nevím, jestli existují kaleidoskopy, kde se pestré střípky nakonec slijí v jeden „málo pestrý“ obrazec, pokud ne, tak ta metafora v tomto ohledu kulhá. Jako každá jiná ostatně.
Klíčem k politické scéně jsou programové rozdíly, osa lib–lab je živá, pokud mezi levicí a pravicí jsou „rozeznatelné rozdíly“. V českých poměrech například není dnes snadné říci, co je levice a co pravice, politická scéna se nepředvídaně slévá v (před volbami) nečekaná pravolevá a levopravá uskupení.
V Otázkách Václava Moravce jsme viděli výsledky výzkumu, který se týkal toho, jak rozdíl mezi levicí pravicí vnímají čeští voliči.
Na levici byla KSČM, ČSSD, pak přišla snad KDU-ČSL, ANO, Úsvit, TOP 09 a nakonec ODS, sama opuštěná na pravici, jakoby na hanbě v koutě za celou pravici. Nespravedlivé a nepravdivé. Neprosadila snad církevní restituce spíše TOP 09 a nebyla politika radikálních škrtů jejím dílem? A není KDU-ČSL v tématu „církevní restituce“ extrémně pravicová, tedy neoblomná? A není hnutí ANO rozhodně pravicové v otázce daní?
Po roce 2011 vnímaný rozdíl mezi levicí a pravicí prudce zesílil v důsledku úspěšné mobilizace společnosti proti asociální politice TOP 09. ČSSD ji vedla klasickou levicovou rétorikou a jednoznačnou podporou masových demonstrací.
Volby situaci ale zcela změnily, prezident je například vnímán významnou částí levice jako nelevicový, sociální demokracie se připravuje na koalici, která nemůže být ani levicová, ani „středovělevicová“.
Vím, že význam metafor v mediálním provozu nelze komandovat, jsou to zkratky, a v tomto smyslu jsou i potřebné, každé porozumění situaci předpokládá její „argumenty zdůvodněné zjednodušení“. Chci jen varovat před jednostranností skrytou v mé metafoře kaleidoskopu.
Příznakem umrtvení osy lib–lab není jen pestrost stran, ale také jejich slévání v jeden nepředvídaný obrazec, jako je třeba vláda SPD a CDU/CSU v Německu. Tuto klíčovou stránku věci metafora kaleidoskopu jen zakrývá. Co ale můžeme chtít po metafoře, je to dobrý pomocník a zlý pán.