Od reálného socialismu k reálnému kapitalismu
K dvacátému výročí Velké listopadové sametové revoluce
Viktor Kravčenko byl po druhé světové válce nejslavnějším sovětským přeběhlíkem. Jeho kniha Zvolil jsem svobodu byla nejen manifestem antikomunistů, ale také prvním pravdivým svědectvím o hrůzách gulagu i třeba hladomoru na Ukrajině. Když ho komunistický týdeník Les Lettres Françaises hanebně pomluvil, Kravčenko se obrátil na francouzský soud. „Proces století“ – jak se tehdy říkalo – při němž ho bývalá žena ve službách KGB popsala jako impotenta a sexuálního devianta, nakonec vyhrál. Jeho pozdější život byl ale tragický, jak nedávno připomenul Slavoj Žižek. Znechucen mccarthismem a americkým kapitalismem napsal v roce 1950 knihu s názvem Zvolil jsem spravedlnost. Ta se už do antikomunistického krámu nehodila, moc se o ní nemluvilo. Kravčenko nakonec odešel do Bolívie, kde použil peníze, které mu vynesla jeho první kniha, k podpoře chudých rolníků. V roce 1966 spáchal sebevraždu, ale možná byl zavražděn.
Můj osud emigranta nebyl tak dramatický, cítím se ale s tímto mužem hluboce spřízněn v obraně pevného pouta mezi „volbou svobody“ a „volbou spravedlnosti“. Postkomunistickou Evropu ovládla pod heslem „tržní ekonomika“ bezohledná svoboda vítězů privatizace; není to než španělská stěna, za kterou se kapitalismus vysvléká z posledních zbytků demokracie. Pod záminkou „nedotknutelnosti Benešových dekretů“ si Česko například vymínilo výjimku z platnosti Charty základních práv EU, a udělalo tak z českých občanů Evropany druhé kategorie, na které se nevztahuje soubor sociálních práv nové generace; propast mezi svobodou a spravedlností se rozšiřuje.
* * *
Co je spravedlnost? V preambuli Ústavy ČR jsou stanoveny znaky „nespravedlivé společnosti“, proti které máme právo (povinnost?) bojovat násilím přibližně takto: 1. radikální a trvalý rozpor politického rozhodování a státní moci s tradicí společnosti; 2. zákony a postupy státu neodpovídají ideji zákona, takže pod názvem „zákon“ jsou prosazovány příkazy a rozkazy vládnoucí oligarchie; 3. neexistuje žádná legální cesta ke změně situace.
Spravedlivou společnost můžeme tedy definovat těmito třemi principy: historičnost, legálnost, reversibilita.
Princip historičnosti stanovuje, že žádný zákon se nemůže odvolávat na nehistorickou legitimnost, na nějakou pravdu, která lidem smí být vnucena – třeba vědecký komunismus nebo zjevené Slovo boží. Inspirace zákonodárce nesmí být „metasociální“, utopická. Každý zákon musí být legitimován na základě historických zkušeností těch, kdo jej budou muset respektovat. Princip legálnosti stanovuje, že zákon musí odpovídat ideji zákona – musí být legitimní (reprezentovat vůli lidu), neutrální (aplikován nezávislou soudní mocí) a univerzální (platit pro všechny, včetně zákonodárce a nikomu jmenovitě nevnucovat specifické jednání); princip reversibility pak stanovuje, že každý zákon může být změněn zákonnou cestou.
Myslím, že z těchto tří principů můžeme vyvodit jednoduchou sice, ale dostačující definici spravedlivé společnosti: je to společnost, v níž zákonodárce nepřichází „zvnějšku našich historických světů“, ze zásvětí absolutních pravd; zákony musí být obecné, nevnucovat nikomu jmenovitě určité jednání a platit pro všechny členy společenství i pro zákonodárce samé a přestupky proti zákonu posuzuje nezávislá soudní moc; bez zákonem zaručené možnosti změny, bez svobody bojovat o novou definici toho, co je relevantní v situaci, v níž musíme jednat, je každá společnost nespravedlivá. Spravedlnost v tomto smyslu není nějaký konečný stav společnosti, ale „vždy zevnitř znovu změnitelné“ poměry, které jsme dokázali nastolit jako historicky situované společenství občanů v rámci svých omezených zkušeností.
Nastolili jsme po roce 1989 spravedlivou společnost podle těchto kritérií? Myslím, že ne. Obecný odpor vůči politice ukazuje, že jednání politiků je v radikálním rozporu s tradicí země, soukromé vlastnictví se stalo zjevenou pravdou, kterou nemáme právo kritizovat (viz zákaz mladých komunistů); dovolat se zákonem zaručených práv je nákladné, korupce všudypřítomná. Nejnebezpečnějším rysem polistopadového vývoje je to, že politika je spiknutím proti veřejnosti spíše než jednáním ve jménu veřejnosti. Politici se občanů na nic neptají, jak dokazuje jejich odpor k instituci referenda.
* * *
Po roce 1989 v Česku veřejný prostor ovládla norma „kdo není antikomunistou, je komunistou“; podle ní mccarthisté lik -vidovali levicové intelektuály, podle ní náš pravicový tisk likviduje legitimnost jakékoli alternativy ke status quo, včetně reforem prezidenta Obamy. Podle zásady „kdo není komunista, je antikomunista“ zase po Únoru 1948 komunisté likvidovali sociální demokraty, nezávislé odbory a nekomunistické dělnické vůdce.
Mám ale specificky středo evropský důvod, proč nebýt postkomunistickým antikomunistou. Jednou z nejtemnějších stránek 20. století je role, kterou v něm sehráli po první světové válce nositelé mentality ohroženého „našeho všeho“, naší krve a identity, naší kultury, našich hodnot, naší „skřivánčí řeči“. Byli to hysterici z periferií, které vznikly ve střední Evropě po rozpadu nadnárodní Rakousko-Uherské říše. Extrémním výhonkem jejich mentality byl Hitler. Tito démoni nikdy ze střední Evropy neodtáhli, přežívají tu dále v kulturním a morálním podzemí.
Normalizace po roce 1969 z nás udělala periferii Evropy, v níž se dařilo různým resentimentům, rasismům, útěšlivým kýčům a zjednodušením. Český antikomunismus parazituje na komplexech „nesamozřejmého národa“, národa stále ohroženého, když už ne ve své existenci, alespoň ve své mezinárodní pověsti. V době současného ideového prázdna je snadné ve veřejném mínění nesamozřejmého národa vyvolat vlnu strachu o „naše všechno“ – třeba hesly „Paroubek nás vrátí před Listopad“ nebo „Klaus je Putinův nejlepší přítel“.
Ve svém současném mediálním fungování antikomunismus účinně překrývá skutečné hrozby – rychle rostoucí nerovnost, dopady globalizace, ekologickou krizi, ideologii bezohlednosti, jak ji představuje ODS, srůstání ekonomické, politické a mediální moci.
* * *
V knize Kapitalismus a občanské ctnosti cituji jednu větu z nástupní řeči prezidenta Reagana: Nejdůležitější na tomto dni pře -dávání moci je to, že je to obyčejný den v dějinách národa, který se opakuje po staletí. Demokracie je především tradicí změny. Změny ale přicházejí v míru, po staletí nepřerušeném, a stávají se tak společným dědictvím. Jádrem liberální demokracie je právě tato všednost změn, které nepřicházejí z nebezpečného a nepřátelského „vnějšku společnosti“, ale jsou výsledkem sporů mezi svobodnými občany uvnitř společnosti.
V dějinách moderního českého národa nebyl ale nikdy den střídání vlád obyčejným dnem v životě občanů, který se opakuje alespoň po desetiletí, když už ne staletí. Nejčastěji byl dnem ponížení jedněch a vítězného řičení druhých. Post -komunistický antikomunismus navazuje na tuto českou hrůzu ze změn tím, že démonizací opozice dělá ze dne demokratického střídání vlád den ohrožení a strachu.
Den střídání vlád zůstává všedním dnem v životě států, pokud změny nejsou příliš radikální, jinak by většinu lidí vyděsily. Nesmějí ale být jen „opravou povrchu“, to by lidé ztratili důvěru ve schopnost opozice přinášet „opravdové změny“.
Žijeme v postdemokracii, hlásá řada politických filosofů. Ta formule pro mě znamená především to, že demokracie ztratila schopnost být kompromisem mezi hloubkou změn a jejich legitimností – přijatelností pro většinu. Mnoho miliónů Američanů je bez dostatečného lékařského pojištění a tedy bez lidských práv, a přesto se prezidentu Obamovi jen s velkými obtížemi daří prosadit proti síle lobbujících zástupců soukromého kapitálu alespoň částečnou nápravu tak zřejmého systémového nedostatku.
Ideje v hloubi, které dosud živily demokracii, umírají na nedostatek kyslíku pod zamrzlým povrchem postdemokratických společností. Název mé poslední knihy Společnost nevolnosti označuje také toto beznadějné kmitání mezi nesnesitelnou povrchností a nedosažitelnou hloubkou změn.
Pokračování * (7) Od reálného socialismu…
(5) * Dokončení České předsedání EU bylo groteskní tím, jak neustále naši zástupci napomínali evropské státy, že nejsou dost protiruští. Toto protiruské běsnění mělo dva vrcholy: obviňování prezidenta Obamy z mnichovanství, protože zrušil radar v Brdech, a dopis „bývalých postkomunistických politiků“, v němž nabádají Obamu, aby jednal s Ruskem jen z pozice síly.
* * *
I výročí paktu Ribbentrop–Molotov bylo příležitostí k velkému varování před Ruskem. Ano, ten pakt byl oportunistický, ale přišel přece po Mnichovské dohodě! Kdyby Hitler zaútočil na Rusko hned v roce 1939, Francie a Anglie by mu na pomoc nepřispěchaly a ruský národ by riskoval vyhlazení. Extrémy přicházely i ve 20. století v nějaké posloupnosti.
Tajný dodatek k tomu paktu je pak opravdu (doslova) podílem na zločinné válce. Během Norimberského procesu se obránci obžalovaných snažili ten dodatek přečíst, ale nebylo jim to vítězným Západem dovoleno. Nejen to. Spojenci věděli, kdo byl pravým viníkem masakru v Katyni, ale přesto zbaběle připustili, aby Rusové připsali Katyň na vrub nacistům. Kdyby našli Spojenci odvahu tuto kauzu otevřít, došlo by už tehdy k roztržce mezi SSSR a Západem, což by nás zachránilo před Únorem 1948, studenou válkou a možná by to i vedlo ke Stalinovu pádu. Norimberský proces by pak byl opravdu začátkem nové epochy v dějinách demokratických států – politika a etika by se ocitly ve zcela novém vzájemném poměru. Neudělali to, jejich včerejší nemorální oportunismus jim proto nedává právo být dnes morálními soudci Ruska.
Globální kapitál hraje s občany přesilovku: zákon daleko, hypotéky blízko, korupce všude, odbory jen někde, tisk konformistický. Dnešní Rusko je demokratické v tomto obecném rámci méně, více či stejně jako USA, Česko nebo Itálie. Demokratizace Ruska nám ale dala šanci, kterou jsme ještě v takové míře nikdy neměli: můžeme přece vývoj v Rusku ovlivnit, můžeme vstupovat do ruského veřejného prostoru v různých formách, jako je spolupráce s univerzitami, kulturní výměna, účast na kongresech, festivalech, pořádání společných akcí. Naše malá a skromná Univerzita v Terstu například spolupráci s ruskými univerzitami rozvíjí.
Je tragické, že česká pravice a pravicový tisk svou protiruskou kampaní budují novou železnou oponu mezi námi a Ruskem. Promarňují tak šanci ovlivňovat tamní vývoj a hlouběji mu porozumět!
* * *
Komunismus byl život v jedné veřejné lži, ale v pluralitě soukromých pravd. Na chalupách, v hrabalovských mezisvětech, v ostrůvcích pozitivní deviance, v paralelní polis, pracovních společenstvích se dalo žít smysluplně. V izolaci nebo ve vězení končil jen ten, kdo se pustil do boje s veřejnou lží. Takový Don Quijote byl systému nebezpečný právě proto, že ten systém bral vážně – vyčítal mu, že lže, ačkoli to měl každý občan považovat za normální! Výmluvný je dokument Roberta Sedláčka Tenkrát 3, mapující „život lidí za komunismu ve výpovědích jich samotných“. Václav Klaus tu například říká o volbách, veřejné lži číslo jedna: Ano, věděli jsme, že ve volbách komunismus neporazíme, věděli jsme, že není smysluplné nějak s touto lží zápasit. Reálný komunismus byl „veřejnou lží“, jíž se člověk musel rituálně uklonit vhozením lístku do volebních uren, ale nezápasit s ní; jen reformní komunisté zápasili s veřejnou lží, protože si přáli, aby socialismus byl veřejnou pravdou. Nebylo to reálné, současná demokracie na jejich boj nijak nenavazuje.
Globální kapitalismus naopak stojí na veřejné pravdě a soukromých lžích. Jsme svobodní, praví nám veřejná pravda, volíme si své zástupce, máme ústavu, rozhodujeme o tom, v jaké chceme žít společnosti. Většinou jsme ale lapeni v asymetrických ekonomických vztazích, naše budoucnost závisí na okolnostech, které kontroluje kapitál, jeho manažeři si na nás snadno vynucují poslušnost.
Demonstranti proti sjezdu finančníků v Praze v roce tuším 2000 jistě ztratili iluze o možnosti něco změnit veřejnou akcí. Média se vulgarizují, ideje do nich pronikají stále obtížněji; jistě mnoho novinářů tak ponižující vývoj uráží, ale najít jinou práci je těžké, mají hypotéky. Jsou svobodní?
Michael Moore v rozhovoru o svém filmu O kapitalismu s láskou říká: Demokracie musí být každý den součástí tvého života… Ale trávíme osm, deset, dvanáct hodin našeho dne v práci, kde nemáme právo říci svůj názor. Až antropologové za čtyři sta let… nás budou studovat, řeknou si: …Mysleli si, že jsou svobodní, že žijí v demokracii, ale trávili deset hodin denně v totalitní situaci, v níž tolerovali, aby 5 procent nejbohatších lidí ekonomicky ovládalo zbylých 95 procent. Budou se nám smát…
Abychom mohli brát vážně pojem demokracie, museli bychom demokratizovat ekonomické rozhodování. To znamená především, že by museli mít právo podílet se na něm nejen shareholders – akcionáři a manažeři, ale také stakeholders – ti, kdo budou jejich rozhodnutím nějak zasaženi. Od demokratizace ekonomiky se stále více a stále rychleji vzdalujeme, i když ne bez odporu aktivních menšin. Padla zeď v Berlíně, ale vyrostla do nepřípustné výšky nepropustná zeď mezi stále menší menšinou shareholders a stále větší většinou stakeholders.
* * *
Výrazem reálný socialismus jsme označovali systém, jehož rozpory jsme považovali za demokraticky neřešitelné. „Tenkrát“ by bylo „nereálné“ snažit se podřídit veřejnou lež pravdě našich soukromých životů; stačilo se veřejné lži čas od času uklonit, jako Severokorejci před pomníkem „Milovaného Vůdce“.
V reálném kapitalismu je tomu naopak: nemá smysl bojovat o to, aby veřejná pravda byla pravdou i v našich soukromých životech. Realista se v reálném kapitalismu jednoduše přizpůsobí tomu, že veřejná pravda je jen rituálem, který v soukromí neplatí – v práci nebo v bance máme z demokracie permanentní výjimku. Tak jako v reálném socialismu byl disidentem, kdo chtěl, aby veřejná lež byla pravdou, je dnes disidentem, kdo se snaží překročit hranici mezi veřejnou pravdou a soukromou lží, kdo chce, aby veřejná pravda platila i v jeho soukromém životě, který je určen především ekonomickými vztahy.
Sociální demokracie se o demokratizaci ekonomického rozhodování snažila, často úspěšně. Ekonomická globalizace ale postavila demokracii před otázky, na které neumí odpovědět ani levice, ani pravice. Jeden volební plakát hlásal: ODS je řešení. Připomíná mi to newyorské metro, kde v šedesátých letech kdosi pod nápis Bůh je odpověď! připsal: Co byla otázka?
Dvacet let po roce 1989 je otázka jasná: Systém je znovu založen na lži, jen ji teď máme blíže k tělu, protože se přesunula do našich soukromých životů – jak žít v pravdě dnes?
Jasná je i odpověď: Musíme začít bořit berlínskou zeď mezi demokracií a ekonomikou. Dnes, zítra už bude nepřekonatelná.