Rakovina možná, hlad jistý: o protestech této doby

V dubnu více než osm tisíc italských dělníků protestovalo proti tomu, že ocelárna u Taranta, v níž pracovali, má být zavřena, zamořovala totiž nebezpečně životní prostředí. Jedno z hesel protestu znělo: Rakovina je možná, hlad je jistý (volím rakovinu)! To heslo je jen zdánlivě vzdálené mainstreamovému myšlení. Není snad pokračující privilegování automobilového průmyslu ničící naše města něčím podobným?
Demokratické společnosti se vydaly na překotný račí pochod zpět. Četl jsem někde, že česká polistopadová oligarchie už diskutuje na svých večírcích dokonce i o možnosti omezit volební právo nemajetných. Odkud to jdeme, a kam?
Mainstreamová definice současné společnosti se stále ještě opírá o teorii postindustriální společnosti. Tu epochální formuli vymyslel sociolog Daniel Bell, odvolával se přitom také na československého teoretika postindustrialismu Radovana Richtu, vyberme si tedy Richtovu definici procesu postindustrializace: je to epocha, v níž se ukazuje, že „nejefektivnějším způsobem rozmnožování výrobních sil společnosti se stává rozvoj člověka samého… člověka jako sebeúčelu“.
Komunismus se rozpadl, protože překážel „rozvoji člověka“, i když se od začátku definoval jako „reálný humanismus, který za vším vidí člověka“, nedokázal svůj ideologický náskok realizovat. Řekněme to jednodušeji: postindustriální společnost se liší od společností předešlých tím, že se v ní otevřel prostor pro hodnoty postmaterialistické, na které člověk doby industriální, sužovaný nedostatkem, musel rezignovat.
V postindustriální době se uskutečnil liberální sen. Lidé emancipovaní od strachu a nedostatku přestávají být „armádou otroků“ a začínají masově hledat smysl v tom, co dělají – volí ne vyšší mzdu, ale zajímavější život, ne větší spotřebu, ale větší kvalitu života, ne více moci, ale více uznání druhými, ne více konkurence, ale více solidarity. Hojnost konzumní společnosti otevřela prostor pro otázky smyslu, které člověk průmyslové doby, hnaný strachem o přežití, neměl možnost klást.
Americký sociolog Ronald Inglehart (www.worldvaluessurvey.org) popisuje už po mnoho desetiletí vývoj žebříčků hodnot v postindustriálních společnostech. Je přesvědčen, že je jednosměrný: od nedostatku k dostatku a od tradiční autority k autoritě demokratické, která se musí legitimizovat před těmi, kdo ji mají respektovat.
Povstání mládeže v šedesátých letech je prvním zdaleka viditelným znamením zlomu v dějinách průmyslové modernosti. Studenti bojovali za postindustriální hodnoty ve společnosti, jejíž instituce byly ještě převážně industriální. Hlavním nositelem pokroku v postindustriální společnosti už není dělnická třída, ale „tvořivý třetí sektor“, lidé spojení s kulturou, vzděláním, s institucemi dostatku. Třídní boj v postindustriální společnosti skončil vítězstvím vzdělané střední třídy, která se angažuje v hledání odpovědí na otázku smyslu, a tím se ostře liší od „kondelíkovské“ střední třídy společnosti průmyslové.
Dostatek a demokratizace v postindustriální společnosti způsobily, že otázka smyslu se stala „dějinnou silou“. Lidé se angažovali v protestech ne proti materiálnímu nedostatku, ale proti jednání, v němž cítili nedostatek smyslu. Pár příkladů: (ekologické, sociální, lidské) meze růstu, prohloubený feminismus, multikulturní dialog, lidská práva, disent, práva přírody a třeba i animal rights. Kritika ekonomického růstu jako samopohybu, jemuž neumíme dát žádný lidský smysl, morální i intelektuální emancipace od růstového terorismu, hledání nové společenské smlouvy pro celou planetu, je jistě nejradikálnější podobou „otázky smyslu“ v postindustriální společnosti. Švejk se v blázinci setkal s vědcem, který mu vysvětloval, že „uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní“. Takové přesvědčení je vědeckým základem ideologie ekonomického růstu.
Globalizace se zdála zprvu potvrzením postindustriálního obratu, pád komunismu jako by jej jen potvrdil. Koncem devadesátých let se ale globalizace stala černou dírou, do níž se demokracie, sociální práva a postindustriální „humanizace kapitalismu“ začaly rychle propadat. Do vzdělanostní společnosti se začal drát nedostatek, strach z cizinců a následný obrat k rasismu, autoritarismu, sobectví, k nevzdělanosti. Nad demokracií se objevilo ponižující znamení dluhu, pravice i levice prohlásily zadlužení státu za nemoc, kterou je třeba léčit a léčba bude bolestivá. Z občanů se stávají děti, které musí být donuceny spolknout hořkou medicínu. Musí a dost! Demokratický konsenzus zadlužených občanů nemá přece žádnou váhu.
Heslo italských ocelárenských dělníků je kruté, ale vystihuje obrat doby: hlavně abychom měli své platy, otázka smyslu je výsadou privilegovaných tříd, „reálným“ problémem společnosti jsou opět důsledky nedostatku! Strach z nedostatku a hněv odtrhuje protesty od otázky smyslu.
Platí to i o protestech, které minulou sobotu ovládly Václavské náměstí, i ty jsou znamením tohoto nebezpečného obratu od otázky smyslu k otázce holého přežití.
Přišel čas formulovat Bělohradského diktum: Problémy, které vlna škrtání a následného nedostatku a oslabení demokracie vnesla do současné společnosti, nelze vyřešit bez toho, abychom udrželi ve veřejném prostoru otázku smyslu, kterou jsme se naučili klást v epoše dostatku a demokratizace; vytlačení otázky smyslu ze hry pod heslem „dnes máme problémy reálnější“ dělá krizi neřešitelnou. Ekonomický růst je nesmyslný, protože je odpovědí, která předchází otázku Proč, jak a co má růst?. Podařilo se obludě ekonomického růstu zastrašit nás do té míry, že se bojíme ptát, čemu má sloužit? V sobotu na obou stranách barikád to vypadalo, že ano.
Nemůžeme se ale vrátit ke kategoriím industriální společnosti – nedostatku, třídnímu boji, masové spotřebě, národnímu státu. Krize naší společnosti zůstává stále globální krizí společnosti dostatku či přebytku, i přes současný růst hněvu a nedostatku. Naším problémem je plýtvání, skládky odpadu, zamoření prostředí, nízká kvalita sebeorganizace stále více urbanizované komplexní společnosti. Slovo konkurenceschopnost už nemůže znamenat to, co znamenalo v industriální společnosti – rychleji běžící výrobní pásy a masovější spotřebu. A v politice nic neřeší nostalgie po autoritarismu, tradiční identitě a svrchovaném národním státě. Globální problémy mají sice místní dopady, ale ne řešení.
Chci říci, že problémy společnosti hojnosti nelze řešit jinak než tím, že se začneme ptát na smysl situace, v níž jsme se ocitli. Otázky smyslu, které jsou vlastní postindustriální společnosti, už nelze přeskočit a zapomenout. Problém skládek odpadu zůstává v současné společnosti větším problémem než nezaměstnanost, jakkoli žádná strana nemá odvahu postavit na této pravdě svůj politický program.
Intelektuálové vždy toužili po nějakém úkolu, otázka role intelektuála ve společnosti se stále vrací. Jen málokdy v minulosti byla ale odpověď tak jasná: hájit ve veřejném prostoru, zaplaveném vlnou strachu z nedostatku a hněvu, místo pro protesty inspirované otázkou smyslu. Jinak řečeno: největší hrozbou je dnes to, že otázka smyslu bude autoritativně vypuzena z veřejného prostoru. Nedostatek, hněv a strach nejsou demokraté, proto ten obecný návrat extremismu a nostalgie po minulosti!
Síly potlačující otázku smyslu jsou na pravici i na levici, odbory například se často řídí heslem Pracovní místa za každou cenu!. Největšími nepřáteli otázky smyslu jsou ale neoliberální ekonomové, kteří na všechny složité otázky dávají jednoduchou odpověď: Větší konkurenceschopnost v boji o zisk!
Napsal kdysi jeden významný morální filozof, že dvacáté století má svůj kategorický imperativ: žijme vždy tak, aby Hitler neměl pravdu! Kategorický imperativ století jednadvacátého by mohl znít takto: žijme vždy tak, aby nás neoliberální ekonomové nemohli dosadit do svých rovnic! Je to v naší moci.