Nové strany, mládí a demokracie
"Nové strany, neznámé, nedefinované, prázdné, bez členské základny, ty jsou největším nebezpečím demokracie. Nikoliv staré strany, které mají desetitisícové členské základny a není možné je snadno převalit z jedné strany na druhou," řekl prý Václav Klaus, čtu v novinách.
Václav Klaus má pravdu, ale jeho argument je třeba trochu upřesnit. Nové strany lze "snadno převalit z jedné strany na druhou", protože nezastupují ideje, které trvají v evropských politických dějinách, ale jen "blbé nálady", různé formy znechucení a paniky, které se snadno šíří v rychle se měnících západních společnostech. Rozumějme si, jsou to "stavy našich myslí", a proto i důležité zdroje společenské kritiky, ve veřejném prostoru musejí být vyjádřeny, ale nesmíme je vydávat za politické ideje. Masový úspěch filmu Avatar například vypovídá o potřebě hlubokých společenských změn, i když nikdo ještě neumí říci srozumitelně jakých.
Na otázku "Jak pracujete?" odpovídal prý Albert Einstein: "Procházím se a čekám, až mě napadne nějaká idea." "To si s sebou jistě berete zápisník," poznamenala jakási dáma. "Ne, zápisník nepotřebuji, dobré ideje jsou vzácné," odpověděl. To platí i o dobrých idejích v politice. V politických dějinách moderní Evropy se prosadily v podstatě jen dvě velké ideje - sociálnědemokratická idea sociální rovnosti a solidarity a pak liberální idea individualismu, rovnosti před zákonem a svobody podnikání.
Před rozhodujícími silami dneška, třeba před obrovskou ropnou skvrnou, která ovládla Mexický záliv a ohrožuje "starce Mississippi", jsou ale obě ty ideje stejně bezmocné. Jejich zastánci by se měli cítit jako domorodci z velkolepého finále Gibsonova filmu Apocalypto: pronásledovaní i pronásledující domorodci klesají v úžasu na kolena před siluetou španělských korábů blížících se k jejich břehům, na obzoru se zjevuje nesouměřitelná moc, které neumějí vzdorovat. Klíčovou ideou nového tisíciletí je proto "zelená kritika náboženství ekonomického růstu", na ní ale ještě nelze postavit program politické strany, musí zatím ještě zůstat společenským hnutím, kulturním a ideovým. Každá politická strana je aktérem stávajícího systému, a musí proto přijmout jeho priority a logiku, jak ukázaly nedávné zkušenosti nejen v Česku, ale v celé Evropě. Zelená kritika systému je zárodečná forma nové postsocialistické opozice, nesmí se nechat zkorumpovat systémem.
Od počátku novodobé existence českého národa je jeho politická kultura nakažena antipolitikou. Označuji tak tendenci zaměňovat politickou opozici za opozici vůči politice. Ta se pak projevuje hesly jako například Chceme vládu slušných lidí, Děkujeme, odejděte nebo Vláda osobností místo vlády stran. Kdo volí nové strany jako třeba Věci veřejné, TOP 09, SPOZ či dříve Unii svobody, nevolí politickou opozici, vyjadřuje svou opozici vůči politice, která je jen stavem jeho mysli. Slyšel jsem nedávno velmi vzdělaného člověka říci tuto strašnou větu: "Budu volit TOP 09, protože Schwarzenberg krást nepotřebuje a Kalousek už má dost." Je to věta smrtelně nebezpečná pro demokracii, nevyjadřuje podporu politickému programu boje s korupcí, jen velké pohrdání politikou. Tento postoj, rozšířený i mezi novináři, je pokrytecký, vždyť politika není o nic horší než různé války o dědictví v rodinách či boj o moc mezi prospěchářskými klikami v různých institucích. Krátkodobé úspěchy nových politických stran v Česku jsou příznakem toho, že významná část občanů zaměňuje politickou opozici za opozici vůči politice.
Politickou kulturu můžeme shrnout formulí - Paroubkové, Svobodové, Topolánkové, Nečasové přicházejí a odcházejí, ale ideje, které zastupují, zůstávají, přizpůsobují se složitě novým historickým podmínkám, někdy ztrácejí na síle, ale nakonec se do dějin Evropy vracejí v obnovené formě. Kulturu antipolitickou můžeme shrnout opačnou formulí - Ideje přicházejí a odcházejí, zůstávají (pokaždé jiné) osobnosti, v jejichž magickou moc přinést radikální změny lidé věří přes všechna dementi dějin.
Velký sicilský spisovatel Leonardo Sciascia napsal kdysi, že největším hříchem Sicilanů je přesvědčení, že ne ideje, ale mafie "dělají dějiny". Hájit rozum v evropských dějinách znamená hájit víru v dějinnou moc idejí přes všechna zklamání, která nám ta víra přinesla. V dějinách vítězí jen ta síla, která se stane lidem srozumitelnou ideou, a oni ji pak hájí po celé generace. Na této "uhlířské víře v rozum" stojí demokracie.
Víra v nové strany a osobnosti není v české verzi než moralisticky zdůvodněná forma nedůvěry v moc idejí měnit svět. Velké osobnosti jsou ale velké jen tehdy, když dokážou zosobnit velké ideje v situacích, v nichž se jejich smysl zatemnil. De Gaulle například v šedesátých letech zosobnil ideu francouzské republiky založené na osvícenském centralismu, Václav Klaus zase v devadesátých letech přesvědčivě zosobnil konzervativní verzi liberalismu, velkou evropskou ideu, i když později pevně zavřel oči před jejími rozpory v postmoderní společnosti.
Na českém politickém hřišti spolu už dlouho zápasí tři strany - sociální demokracie, ODS, KDU-ČSL. Hrají dobře či méně dobře za osvědčené politické ideje, které dohromady formují "evropskou politickou ligu". Sociální demokracie hledá odpověď na otázku, co je svoboda v podmínkách sociální nerovnosti - Jsme svobodní, když se bojíme ztráty zaměstnání, chudoby, když jsme vyloučeni z přístupu k veřejným statkům? Je to ta stará "rudá kritika systému", která je ale stále aktuální. I ODS je ideová strana, řeší třeba otázky státní regulace a skrytých nákladů na ni - Negeneruje každá státní regulace výhody pro parazitní skupiny, schopné z ní těžit, není spravedlivější svobodný trh ve všech sférách života?
Ve všech evropských společnostech působí také křesťanské strany. Snaží se smířit tradici s moderností, městskou kulturu lhostejnosti a prchavosti s rurální tradicí věrnosti a stability, křesťanskou etiku s kapitalismem - "Jaké jsou morální meze naší svobodné volby?" ptají se nás třeba a my často odpovědět neumíme.
Četl jsem někde, že mezi studenty jakéhosi gymnázia v Liberci by polovina studentů volila TOP 09 a 12 procent Věci veřejné. Smutný výsledek pro univerzitní město, který dokazuje, že českým učitelům se ani za dvacet let demokracie nepodařilo vyléčit mladší generace z neschopnosti udělat ze stavu své mysli program politické opozice. Znakem demokratické politické kultury je, že kritika společnosti se stává účinnou tím, že se integruje do osvědčených politických idejí, které staré strany zastupují, a tak mění (nenásilně) jejich priority.
TOP 09 je jen oportunistická konstrukce, která má přitáhnout hlasy těch voličů pravice, kteří jsou znechuceni reálným kapitalismem stejně jako v minulosti reformní komunisté byli znechuceni reálným socialismem. Jenže tak jako neexistoval socialismus s lidskou tváří, neexistuje ani kapitalismus s lidskou tváří. V roce 2010 je heslo Tradice, odpovědnost, prosperita zcela vyprázdněné - odpovědnost a prosperita se stále častěji navzájem vylučují (ropa přináší prosperitu, ale kdo bude odpovědný za ropnou katastrofu v Mexickém zálivu?) a naše tradice už dávno zpochybnil technologický pokrok se svými ekologickými riziky, supermarkety, internetem a genetickou manipulací živých organismů.
Příkladem schopnosti českého antipolitického kýče přeskakovat z jedné české generace na druhou je volební klip Přemluv bábu (http://www.youtube.com). Podle fotografií starých žen objevujících se v pozadí agitujících herců usuzuji, že ty venkovanky by si ještě mohly pamatovat modrokošilaté svazáky, kteří s básní Pavla Kohouta na rtech chodili agitovat na venkov, aby osvobodili "naše staré" od jejich selských předsudků: "Vy si pamatujete jen to dobré, ale vždyť to byla jen dřina a bída ten váš majetek, dejte pole do družstva a rozoráme meze!" Brzy se z těch kýčových agitek stalo násilné "rozkulačování venkova". Podobně iniciativa Schovej babičce občanku! šířící se na internetu je jen přirozeným pokračováním spotu Přemluv bábu účinnějšími prostředky. Český antipolitický kýč ve všech svých vydáních má jeden základní rys - černobílý jazyk, postavený na protikladu dobra a zla, pravdy a lži. Modrokošilatí svazáci viděli v družstevním vlastnictví dobro, ve vlastnictví soukromém zlo, protože byli hloupí. V celé poválečné Evropě, především v Holandsku a Dánsku, se družstevní hospodářství rozvinulo svobodným rozhodnutím zemědělců jako výhodná forma hospodaření - bylo jen vývojem soukromého vlastnictví zemědělské půdy, ne jeho opakem. Antipolitický kýč to ale nemůže připustit, potřebuje protiklad dobra a zla. "Levicí si lidé vytírají zadek," sdělují nám mladí agitátoři, ale naše evropská demokracie je přece "společným dílem" liberálních, křesťanských a sociálnědemokratických stran, výsledkem bojovného dialogu mezi idejemi, které ty strany zastupují. Někdy vítězily ideje levé, podruhé pravé, vcelku ale vítězila demokracie. A snad zvítězí i nad generací Issové a Mádla.
Tragicky nový malus tohoto klipu je podvědomá biologizace politiky, mládí jako dobro, stáří jako zlo - obraz falešných zubů dokládá názorně neplnohodnotnost života ve stáří. Podvědomá biologizace politiky (a také sociální struktury, například jen povrchně zakamuflované přesvědčení většinové společnosti, že chudí jsou méněcenní) je předzvěstí postupující fašizace české pravice. Zvažme například poselství věty, která nedávno zdobila obálku Reflexu - "Bývalý komunista je jako bývalý černoch". Štvanice proti občanům, kteří nehledají práci, ale jen "zneužívají sociální dávky" je také potenciálně fašizující. Ostatně výhrůžky nemakačenkům a heslo Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka obíhaly už v padesátých letech.
Mezi Čechy, vypuzenými komunismem z vlasti, je zmíněn i Milan Kundera. Stal se světově nejproslulejším českým spisovatelem, protože podrobil čtenářům všude po světě srozumitelné kritice to, co ta agitka představuje v Česku - potřebu nahradit složitost světa jednoduchým bojem dobra proti zlu. Ve světě kýče, v němž dobro a pravda jsou přísně odděleny od zla a lži, je snadné být kladným hrdinou, v politice (ale i v našich životech) jsou ty pojmy naopak velmi pomíchané, zlo tu někdy slouží dobru a pravda lži, skvrnám na pověsti se nelze vyhnout. Ve světě našeho života, který se přikrčuje ustrašeně pod antipolitickým kýčem, je nám dopřáno nanejvýše posloužit někdy nějaké ideji k jejímu "dějinnému vítězství"; jestli jsme tak ale přispěli i k vítězství dobra nad zlem, tím si být jisti nemůžeme, jednáme v mlze. "Nevidět tu mlhu, je nevidět člověka," napsal Kundera. Na tom klipu je odporné, jak ti dva mladí agitátoři "nevidí mlhu", která dnes zahaluje každé politické jednání. I to jejich.