Důvěryhodný monolit?

V závěru svého projevu na XII. sjezdu ODS Václav Klaus řekl: "Chceme-li (...) většinu naší země sjednotit před výzvami, které ji čekají, musíme být důvěryhodným monolitem, jasným příkladem, že ve vážných chvílích jdou malé věci stranou ve prospěch věcí velkých.". Zvláštní heslo. Monolit je monumentální sloup, obelisk vytesaný z jednoho kusu kamene, rádi jej stavěli dobyvatelé, zvláště fašisté. V akademickém slovníku je k výkladu slova dán poučný příklad - "monolit táboru socialismu = pevné semknutí". Existuje něco jako liberální instinkt, který je základem demokratické politické kultury. Zformuloval bych jej asi takto: čím více lidské skupiny jakéhokoli typu vystupují jako monolity, tím méně jim liberál důvěřuje. Konfliktnost je totiž v cítění liberála přirozeným stavem společnosti, zatímco monolit je vždy výsledkem nepřirozených praktik, jako je utajování, autoritářství, pokrytectví, zastrašování, vydírání, zbabělost nebo prospěchářství, a proto jsou monolity nedůvěryhodné. Platí to i o jednotlivcích: lidé nejsou nikdy z jednoho kusu, jen tak někdy vypadají, všichni jsou nějak sešívaní z mnoha hlasů a vlivů, zkušeností a iluzí, kterým říkají "já". Ostatně Karel Čapek to napsal nejhlouběji: "Řekněme, že člověk je něco jako zástup lidí… je to pomíchaný houfec… Vždycky někdo z nich jde v čele a vede kus cesty; a aby bylo vidět, že vede, … nese v ruce standartu, na které je napsáno Já. Tak, teď on je já… dokud je tím Já, je pánem zástupu. Potom se protlačí dopředu zase někdo jiný z houfu, nu, a teď on nese tu standartu a je tím vedoucím Já. Řekněme, že to Já je jenom… takový prapor udělaný jen proto, aby ten hlouček měl něco v čele, co představuje jeho jednotu…" Když vede ten pomyslný zástup pořád jen jedno Já, je to nedůvěryhodné, dodejme, takový člověk zatajuje své vnitřní rozpory, bojí se slyšet hlasy svých jiných možných životů. Od roku 1998 se ODS stále rychleji stává svou vnitrostranickou organizací a politickým stylem opakem toho, co hlásá. Hlásá pluralitní společnost, ale je monolitem, v němž žádný pluralismus nepřežije; hlásá otevřenou společnost, ale pořádá fundamentalistická tažení proti kritickému myšlení, proti intelektuálům, proti Hradu. Může být monolit reprezentantem pluralitní demokracie? Především: nemějme důvěru ke straně, jejíž předseda je zvolen devadesátiprocentní většinou ve volbách, v nichž neměl protikandidáta, a na sjezdu, na němž zaznívají kritické hlasy jen jako by na Klausův povel. Nedůvěřujme straně, v níž nejsou frakce, názorové menšiny, veřejné spory o program, nedůvěřujme monolitu. Kdy přetváření ODS v monolit začalo? Řekl bych jednoznačně odchodem Josefa Zielence. Po volbách v roce 1996 tento zakladatel ODS a hlavní autor jejího programu vyžadoval, aby se strana "rozkročila", aby se rozezněla "mnoha hlasy". To se nepodařilo. Strana si vzala z krize po sarajevském atentátu a následném rozpadu strany chybné poučení: buďme monolitem, pevně semknuti bojujme proti frakcionářům a rozvracečům, proti představitelům nepolitické politiky. V parlamentu například se hlasuje o změně volebního zákona, ale jde přece o mnohem více, jde o přechod od demokracie liberální k demokracii počtářské, v níž parlamentní většiny budou vznikat jen chytráckým přepočítáváním hlasů. Zákon průhledně v rozporu s ústavou, nemorální, protože založený na obejití podstaty věci, na partajnické dohodě místo na veřejné diskusi o změně ústavy, případně referendu. Ani jedna ruka ODS se nezvedla proti, ani jeden hlas se neozval. Byla to jedna z těch "vážných chvil, v nichž jdou malé věci stranou ve prospěch věcí velkých"? Bylo tomu právě naopak, velké věci - otázka zda většinovou nebo proporční demokracii - šly stranou ve prospěch věcí malých, zákulisních dohod o změně volebního zákona "studenou" tedy neústavní cestou ve prospěch stávajících největších politických stran. Nedivme se tomu. Monolity vznikají vždycky tímto způsobem, protože o velkých věcech přece vedeme stálé spory, proto musíme budovat monolit na věcech malých, na výhodné dělbě výhod nebo na zbabělosti mnohých. V ČSSD se ozvaly kritické hlasy a pár rukou se zvedlo proti, od té doby mi ČSSD připadá důvěryhodnější, protože nebyla tehdy monolitem. Ještě otřesnějším zážitkem pro liberála byla parlamentní diskuse vyvolaná stávkou ve veřejnoprávní televizi. Poslanec ODS za poslancem ze zdvíhal ze svých lavic, aby proslovil svou variaci na stranickou směrnici, prstem ukázal na neposlušné v národě, znectil davy na Václavském náměstí, varoval před komplotem Hradu a samozvanci. A zase, ČSSD nebyla monolitem, Vladimír Špidla se postavil na Václavském náměstí před nespokojeně mumlající dav, slíbil krizi řešit, nemálo sociálnědemokratických poslanců v parlamentu bránilo stávkující a otevřelo obecnou diskusi o ideji veřejnoprávnosti. Moje důvěra v tuto stranu opět stoupla, protože nebyla monolitem, byly v ní spory, viditelné trhliny. Co je rozporné a konfliktní, je vždy pravdivější než monolit. Opoziční smlouva byla dočasně legitimním řešením patové situace po volbách roku 1998, ale dávno se stala metodou jak se dělit o kořist - mocenské pozice. Je to velmi neliberální přístup k politice, je v rozporu s hodnotami, k nimž se ODS hlásí, ale ani jeden varovný hlas se proti ní nezvedne, strana je monolitem. Václav Klaus diskutuje v pořadu Naostro. Komentátor Jiří Leschtina kritizuje standardně opoziční smlouvu, považuje ji za systém, v němž se dělba o výhodné mocenské pozice stává hlavním cílem politiky. Václav Klaus neodpoví na Leschtinovy otázky, poznamená jen, že Jiří Leschtina není komentátor, ale "bývalý komentátor, tohoto času bez zaměstnání". - "Na volné noze," upřesňuje moderátor. Významný freudovský lapsus Václava Klause: Leschtina je "bývalým komentátorem MfD", ale ne "bývalým komentátorem". Zůstává komentátorem, i když nezaměstnaným, protože komentátorem je ten, kdo komentuje, kdo praktikuje literární žánr, který slovníky definují jako "výklad, vysvětlení, poznámky". Je to žánr, na němž stojí západní civilizace, příkladem budiž komentátoři bible, středověcí komentátoři Aristotela či komentování literárních děl. "Celé západní dějiny jsou jen komentářem vepsaným na okraj děl Platona," řekl kdosi. Jestlipak byli tito komentátoři všichni zaměstnaní, jestlipak měli razítko v občanském průkazu? To už se nedovíme. Nicméně upřít někomu status komentátora jen proto, že je "nezaměstnaný komentátor", je otřesný příklad normalizačního přístupu k jednotlivcům. Připomíná mi to přísnou směrnici, podle níž, kdo není členem svazu spisovatelů, nemůže být spisovatelem, vždyť na to nemá úřední potvrzení. Na disidentských seminářích vystupovali nezaměstnaní filozofové a historikové, samozvanci bez razítka v občance, v samizdatu vydávali svá díla nezaměstnaní spisovatelé. Škrtneme je z dějin naší kultury? Jiří Leschtina bude komentátorem pokaždé, když bude něco komentovat, i kdyby komentoval jen mně do ucha, třeba i jen do toho, na které už málo slyším. Nepodceňujme tuto epizodu, vypovídá hodně o dnešní ODS, o její cestě k monolitu, na níž chce zavést celou českou společnost. Nevěřím, že se to podaří, máme s monolity jednoznačné zkušenosti. Přece jen si ale připomeňme, že nečekaně brzy přišel v naší zemi čas znovu rušit při jejich nebezpečném díle stavitele monolitů. V tom má český intelektuál dlouhou praxi, která se bude hodit. Ještě jednou: monolit nemůže být nikdy důvěryhodný, jen neutajované viditelné konflikty dávají skupinám a jednotlivcům, z nichž se skládají, důvěryhodnost. "Důvěryhodný monolit" je contradictio in adiecto, rozpor, vzniklý spojením dvou pojmů, které si odporují, protimluv. Jestliže rozpor mezi monolitem a důvěryhodností už cítíme jako samozřejmý, hodně jsme už pokročili v pěstování našeho demokratického cítění, které je bezpečnější zárukou svobody než všechny zákony a instituce. ODS ztrácí v této společnosti důvěru, protože se stává monolitem. To, že díky demokratickému cítění strany ztrácejí důvěryhodnost v té míře, v níž se stávají monolitem, je velkou výhodou demokracie, která nás tak nutí být opravdovějšími, otevřenějšími, skrývat méně rozpory, ať už uvnitř nás, či vně nás. Je to velká výhoda demokracie. Nepřipravme se o ní.