Lidskoprávní spanilé jízdy
Petr Drulák, dlouholetý ředitel Institutu mezinárodních vztahů a dnes první náměstek ministra zahraničí, v diskusích, vyvolaných návštěvou ministra Zaorálka v Číně, označil „havlovskou“ tradici zahraniční politiky ČR formulí „lidskoprávní atlantismus“.
Pro její jednostranně proamerické „negativně vymezené normativní východisko“ byla v zahraničí vnímána jako „historicky pochopitelná“ snaha malého a nového postkomunistického státu zajistit si mezinárodní postavení jednoznačným přijetím role „ochotných pomahačů USA“.
Americký mesianismus, víra ve „zjevné poslání USA“ řídit svět, se tu propojil s českým morálním kýčem, a vznikla tak výbušná směs „humanitárního bombardování“ a politického oportunismu, jejímž důsledkem je nedůvěra a strach v postbipolárním světě.
Proti lidskoprávnímu atlantismu staví Petr Drulák politiku „humanismu“, která klade odpor i „zločinům a excesům spojeným se zájmy Západu“, aby se pojem lidská práva v mezinárodní politice nestal v očích zbytku světa jen ideologickým zdůvodněním spanilých jízd na obranu (euro)amerických zájmů. Jak nám připomněl minulou neděli při příležitosti Dne obětí mučení (26. červen) papež František, mučení je smrtelný hřích. Naši lidskoprávní atlantisté ale ve velké většině oportunisticky mlčeli k legitimizovanému mučení zajatých „nepřátelských cizích bojovníků“, vyslýchaných americkými agenty.
Jako princip zahraniční politiky je lidskoprávní atlantismus beznadějně pokrytecký, revoluční smysl pojmu lidská práva zužuje na obranu (euro)amerických zájmů v globální ekonomice. Je nejvyšší čas se s ním rozejít.
* * * Při své nedávné návštěvě v Praze prohlásila bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová: „Právě jsem se vrátila z Kyjeva. Majdan se neliší od toho, co se dělo na Václavském náměstí.“
V této větě je demagogicky zamlčen jako bezvýznamný detail fakt, že vláda prezidenta Janukovyče – na rozdíl od vlády KSČ v roce 1989 – byla vládou zvolenou v řádných volbách s účastí mezinárodních pozorovatelů, jejichž výsledek jak EU, tak USA bez námitek uznaly.
Jako nepřímý komentář k té větě vybírám tuto citaci ze zprávy ukrajinského dopisovatele nejvýznamnějších italských novin La Repubblica: „I Porošenko má své extremisty, které musí brzdit. Na Majdanu v Kyjevě ještě stále mají slovo i paramilitaristické skupiny, jejichž role ve vítězství revoluce byla důležitá. Stále ještě vysílají tisíce dobrovolníků na Východ a nepřijaly by podmínky míru, výhodné pro nenáviděné nepřátele.“ Mohly by něco takového nějaké západní noviny napsat o Václavském náměstí v roce 1989?
Podle sociologa Zygmunta Baumana je znakem digitalizované doby netrpělivost se světem „vně počítačů“, protože si ho nelze „vyklikat“ do jakékoli podoby. Lidskoprávní atlantismus v zahraniční politice, jehož je Albrightová typickým představitelem, je příkladem takové netrpělivosti s historií, s nedokonalými a rozpornými politickými institucemi společností „vně počítačů“, v nichž se jen pomalu tvoří politický konsensus pro legislativní procesy.
Lidskoprávní atlantisté oceňují spíše „antipolitické karaoke“ na Majdanu (na náměstí Taksim v Istanbulu či Tahríru v Káhiře atd. atd.atd.), kde by mělo docházet k tajemné transsubstanciaci neboli přepodstatnění antipolitického násilí v demokratickou politiku.
Dříve či později ale karaoke utichnou a s plnou silou se vrátí problémy, které na náměstích řešit nelze. Vrátí se konflikty a represe a brzy se vynoří i přízrak nového „humanitárního bombardování“.
Takovým politickým karaoke byla i známá scéna strhávání sochy Saddáma Husajna v Bagdádu v roce 2003. Byla to jedna z mnoha událostí naaranžovaných pro „oči Západu“ mediálními odborníky, jejímž smyslem bylo přepodstatnit agresi na osvobození, jak se dovíme třeba z dokumentu Johna Pilgera The War You Don’t See.
V deníku Guardian jsme si mohli už v březnu roku 2007 přečíst toto prohlášení Kadhima al-Jubouriho, Iráčana, který se té události aktivně účastnil: „Já skutečně lituji, že jsem tu sochu strhával. Američané jsou horší než diktatura. Každý den je horší než ten předešlý.“
Podobně by dnes mohli mluvit protagonisté arabského jara v Egyptě, vojenská junta tam zvolenou vládu sesadila a stovky demonstrantů, včetně novinářů, odsoudila do vězení, řadu z nich pak k trestu smrti. Na náměstí Tahrír je dnes ticho, sezóna mediálních událostí zde neslavně skončila, přepodstatnit násilí na demokratickou politiku se nepodařilo.
Když hovoříme o „havlovské tradici v zahraniční politice“, nelze škrtnout morální zodpovědnost za „lidskoprávní“ podporu americké invaze do Iráku, kterou USA legitimizovaly lží o zbraních hromadného ničení.
Po jedenácti letech okupace a statisících mrtvých civilistů je irácký stát v troskách, zuří občanská válka, roste moc a vliv Íránu, jehož dobrovolníci hájí Bagdád proti vítězícím rebelům. Myslím, že bez „ochotného pomahačství“ nové Evropy, zejména Česka a Polska, a legitimizující prestiže bývalých disidentů – Václava Havla nebo Adama Michnika – k této krvavé tragédii nemuselo dojít. Odpor staré Evropy, zejména Francie a Německa, mohl převážit nad falešnou americkou argumentací.
Lidskoprávní atlantismus je zahraničněpolitickou variací „pravdoláskařského diskurzu“ v Česku, spočívá ve vynášení soudů nad jinými státy a jejich politickými režimy z pomyslného stupínku představitelů „vyššího principu mravního“. To je v mezinárodní politice legitimní jen tehdy, když považujeme určité konflikty za neřešitelné bez změny „světové hegemonie“ a rozhodneme se k ní přispět systematickou podporou alternativních instancí.
Rok 1989 přinesl šanci udělat ze světové hegemonie v postbipolárním světě problém 20. století, který by bylo možné řešit neomezeně inkluzivním vyjednáváním o principech multilaterální správy světa. Svým oportunistickým a zaslepeným atlantismem postkomunistické země přispěly k tomu, že šance na multilaterální správu světa je na dlouho ztracena. Otevřela se před námi rychle krvavějící éra amerického unilateralismu, uplácaného z postkomunistického antikomunismu, antiruského resentimentu a amerického mesianismu. * * * V lidskoprávním atlantismu ve všech jeho podobách je zakódováno velikášské pohrdání „neeuroamerickými“ tradicemi.
V diskusích o zákonu č.198/93 o protiprávnosti komunistického režimu se objevoval argument, podle kterého „trvalý a hluboký rozpor politické moci s tradicí nějakého národa je zdrojem nelegitimnosti režimu“. Lidskoprávní atlantismus nastoluje takový „trvalý“ deficit legitimnosti tím, že vnucuje zvnějšku koloniálními metodami jiným národům režimy, které jsou nesmiřitelné s jejich historickými zkušenostmi. Každý národ má právo dojít k pochopení toho, co jsou lidská práva, svou vlastní cestou.
Zahraniční politika malých demokratických států musí být vedena principem historičnosti, to znamená úctou k historickým zkušenostem lidských společenství na zemi. Úcta k historičnosti politických kultur je vlastním obsahem „humanismu“, o kterém hovoří Petr Drulák. Společnosti se učí řešit problémy své jednoty v běhu svých dějin a tento proces učení nelze nahradit příkazem mocných zvnějšku.
Nejdůležitější kulturně-politickou podmínku fungování demokracie nazvěme marginalizace výsledků voleb. Demokracie totiž funguje jen za předpokladu, že volby nepřinášejí totální vítězství jedné ze zúčastněných stran, ale jen vítězství marginální, které jí nedává moc změnit radikálně poměry ve státě – například vyhnat nebo vyvlastnit menšiny.
Tato marginalizace role voleb ve společnosti je výsledkem historického procesu učení se z vlastních dějin, který „humanitárním bombardováním“ nelze suplovat. Totální katastrofy v Iráku, Libyi, Sýrii nebo na Ukrajině ukazují, že demokratické volby bez marginalizace jejich výsledků přinášejí jen občanské války.
K rozvoji globální demokratické politické kultury lze přispět rozvojem globální komunikace mezi angažovanými aktivisty, kteří bojují všude na světě proti těm samým zlům – ekologické devastaci, sociální nerovnosti, rasové diskriminaci, utajování, násilí policie, proti skandální oligarchizaci rozhodování v globální ekonomice.
V Číně například je celá řada občanských iniciativ, uměleckých hnutí, kritických vůči ekonomickému růstu a sociální nerovnosti, o kterých nemá mluvit ministr zahraničí, ale účastníci podobných iniciativ u nás – například aktivisté bojující proti antiromskému násilí nebo zamořování ovzduší v Česku.
Lidskoprávní atlantismus vyznačuje nostalgie po osvětlené antipolitické scéně, na níž naše „pravda a láska“ vítězí nad jejich „lží a nenávistí“. Vysvětluji si vznik tohoto nostalgického postoje jako reakci části disidentů na ztrátu domácího politického hřiště, z něhož je vytlačil Václav Klaus, když tu začal úspěšně budovat „standardní“ politické strany a mechanismy tvorby konsensu.
Ve stínu velké morální autority Václava Havla a za podpory většinově pravicových médií si část disidentů vytvořila mýtus „světového politického hřiště“, kde světový hegemon – USA – pozorně naslouchá disidentské výzvě k podřízení politiky etice, zatímco Václav Klaus je jen „bezvýznamným“ hráčem na českém „hřišťátku“. Morální kýč a neokonzervativní verze amerického mesianismu – víry ve „zjevné poslání USA“ vládnout světu – se tu navzájem posilují. Doufejme, že se zahraniční politika nové vlády brzy emancipuje od lidskoprávního atlantismu, této lžiideologie, která chce udělat z dočasného amerického unipolarismu po rozpadu SSSR americký unipolarismus na věčné časy.
Je to cesta ke světové katastrofě.
***
Když hovoříme o „havlovské tradici“, nelze škrtnout morální odpovědnost za „lidskoprávní“ podporu americké invaze do Iráku
Každý národ má právo dojít k pochopení toho, co jsou „lidská práva“, vlastní cestou