Levice kontra pravice (Proč má ten spor ještě smysl)
Po poslední dvě století formule „společenský pořádek“ označuje vzájemné prolínání tří osových principů – hierarchie, trhu a sítě. Modernost je posun od primátu hierarchie k primátu trhu, postmodernost od primátu trhu k primátu sítí; a slovem „reakce“ či „zpátečnictví“ označujeme pak různé pokusy obnovit primát hierarchie nad trhem a sítí. Příkladem zpátečnictví budiž nedávné znovuzavedení tridentské mše v katolické církvi: celebrující kněz je obrácen zády k věřícím, nikdo z nich nepředčítá úryvky z Bible, nemodlí se společně, hostii dává kněz věřícímu přímo do úst, jediná povolená hudba je gregoriánská, židé jsou „perfidní“ (v roce 1962 formule pozměněna). Je to popření II. vatikánského koncilu, který vyhlásil primát živého společenství věřících nad hierarchickou mocí církevní byrokracie.
Primát hierarchie nastoluje „posvátný řád“. Na vrcholu pyramidy je moc, před níž musíme mlčet, moc posvátná, dole pak to, co jí poslušně slouží. Postmoderní obdobou posvátného řádu je nedotknutelná moc hyperburžoazie ze zemí G8 + Čína; je to slitina specializovaného vědění a finanční oligarchie, legitimovaná kulturou, kterou si sama sponzoruje.
Řád tržní nastoluje „otevřenou společnost“. Vzniká ze svobodné soutěže jednotlivců a skupin v rámci dohodnutých pravidel o nejlepší řešení problémů, do nichž zabředáme jako jednotlivci i celek. Je to sice řád vítězů v té soutěži, ale vítězové nemohou změnit pravidla hry ve svůj prospěch, každý tu má právo vstoupit do hry – neviditelná ruka trhu pak úspěchy jednotlivců obrátí v úspěch všech. Nerovnost mezi lidmi je legitimní, protože odráží reálnou distribuci schopností ve společnosti. Filosof Karl Popper oslavil tržní řád ve své proslulé teorii „otevřené společnosti“: v otevřené společnosti nejde o nastolení vlády pravdy a ctnosti, ale o nastolení podmínek, za nichž chybná idea či nízká hodnota nemohou přežít.
Řád sítě nazvu „wikiřád“ – podle slavné, všem přístupné a spontánní spoluprací vznikající internetové encyklopedie Wikipedia (www.cs.wikipedia.org). Všichni účastníci tu spolupracují uvnitř sítě, která nemá ani nahoře, ani dole, ani napravo, ani nalevo, ani střed, ani periferii. Všechno v té síti na sebe navzájem odkazuje, vznikají nepředvídatelné synergie, drží se tu nepřetržité symposium, ustavují se překvapivé aliance.
Vzájemné „stýkání se a potýkání se pravice s levicí“ patří k tržnímu řádu, je klíčem k porozumění moderní společnosti: průmyslové národní státy vyrostly z konkurence pravicových a levicových diskurzů v rámci sdíleného režimu.
„Wikiřád“ spor pravice a levice archaizuje, ale něco podstatného z něho je stále aktuální. O tom tu chci uvažovat.
xxx
Řekl jsem „konkurence pravice a levice v rámci sdílených pravidel“. Budu tedy mluvit o levici a pravici v demokratické společnosti, protože jen ta je založena na přesvědčení, že konkurence na trhu idejí přináší nejlepší řešení nejen v ekonomice, ale i v politice: díky svobodné konkurenci politických stran se na nepokojné agoře nové informace, nová hlediska a nové zkušenosti občanů přeměňují na programy politických stran a ty pak dávají racionální formu potřebě změny. Toto pojetí demokracie ale už dávno není než pohádkou, kterou nám vyprávějí různé kliky falešného vědomí, s jejichž komentáři se u nás nejčastěji setkávám na stránkách MfD.
Dovolte malou vzpomínku. Byl rok 1968, pozdní jaro, já byl studentem filosofie a právě jsem šel po Praze po boku svého milovaného profesora. Byl plný nadějí, věřil, že systémové změny vrátí komunismu jeho historický smysl, že se konečně splní očekávání několika československých generací. Poslouchal jsem ho mlčky, v možnost demokratizovat komunismus jsem nevěřil, nechtěl jsem ale obdivovaného profesora ranit, má generace měla ještě jakousi úctu k důvodům, pro které se intelektuálové po válce přihlásili v naší zemi ke komunismu. On ale mé mlčení pochopil a za svou naivní víru v komunismus se začal omlouvat.
Uplynulo téměř čtyřicet let od té chvíle. Šel jsem po Terstu se svým milovaným studentem. Byl otřesen politickým vývojem v Evropě, zoufalý z dopadu amerického unilateralismu na EU, ze služebnosti tisku, z autoritarismu katolické církve pod vládou papeže-inkvizitora, z ekologické bezohlednosti systému. Vyprávěl jsem mu o logice otevřené společnosti, o přeměně informací v sociální energii, schopnou vynutit si rozhodující změny. Poslouchal mě mlčky, v možnost podstatných změn už nevěřil, ale nechtěl mě zranit, jeho generace má ještě jakousi úctu k politickým uprchlíkům minulého století.
Já jeho mlčení pochopil a za svou naivní víru v demokracii jsem se začal omlouvat.
xxx
Čeští anarchisté vylepili v pražských tramvajích během poslední volební kampaně toto heslo: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali! Prvoplánové poselství toho hesla je jasné: kdyby volby ohrozily zájmy vládnoucí nadnárodní hyperburžoazie v jakémkoli západním státě, došlo by pod záminkou obrany svobody a demokracie k vojenskému převratu v americké režii. Důležitější ale je otázka skrytější: Proč demokratická společnost už není schopná změn inspirovaných racionální kritikou sebe sama?
V demokratické politice si konkurovaly pravicové a levicové strany v soutěži o souhlas většiny se změnami, které měly v programu. Naděje v blahodárné důsledky těch změn byla často nakažena virem pověr, lidé věřili „v zázrak“, v příchod „geniálního Vůdce“, který změní od základu stav světa. Jenže „zítřek není nikdy nový den“, přinese jen to, co zbývá z dneška. I zelená kritika náboženství růstu Růstu není než přijetím odpovědnosti za to, co tu zítra zbude z dneška. Sociální demokracie přispěla zásadně k přežití demokracie ve století extrémů tím, že uhájila racionální reformismus před vírou v zázraky, která dělala z boje o racionální změny systému „revoluční boj“ předvoje lidstva za „totálně jiný svět“.
V postmoderní společnosti lidé už na možnost politických stran prosadit radikální změny nevěří a k volbám nechodí. Věří ale na malé sřetězené změny toho, co je na dohled, na dosah, na doslech. Zájem o politiku prudce klesá, ale boje o tuto jabloň, o tuto řeku, o tohoto božího tvora „zde a nyní“ se rozhořely všude a stále jich přibývá. Odehrávají se daleko „za pravolevým obzorem“ moderní politiky.
Ano volby nemohou nic změnit, naše ohrožené „zde a nyní“ nezachrání. Změna musí být v demokratické společnosti sdíleným cílem většiny, ale kde se má taková většina zformovat, když veřejný prostor je vyprázdněn mocným bavičským průmyslem?
Řešením není změna volebního systému, řešením je volba systému, který umožňuje změnu. Můžeme si takový systém ještě zvolit?
Na tu otázku odpovědět neumím. Bez pokusu porozumět smyslu „pramoderního“ rozdílu mezi pravicovým a levicovým diskurzem, z něhož po dvě století vyrůstal evropský (ne)pořádek, ale odpověď nenajdeme.
xxx
Pravice a levice spolu navzájem soutěžily o nejlepší řešení tří epochálních sporů, které ohrožovaly jednotu průmyslové společnosti. První z nich nazvu sporem o legitimní míru bezohlednosti.
Zamysleme se nad tímto krátkým textem: Je tak velký rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací? Není. Obojí je totiž soukromé vlastnictví, a tudíž rozhodování o nakládání s ním přísluší výhradně a jen jeho majiteli. Právo svobodně disponovat soukromým vlastnictvím je v hierarchii individuálních práv nadřazeno všem ostatním požadavkům, ať už je to vymýcení rasismu ve společnosti nebo třeba emancipace žen. Autorem těchto vět je místopředseda Mladé pravice, přebírám je ze studentských novin Agora. Podle autora majitelé mají právo „ve svých podnicích“ neobsloužit černocha nebo cikána, protože vlastnické právo je nadřazeno všem ostatním právům. Restaurace ale není soukromé vlastnictví, je to „soukromě provozovaný veřejný podnik“. „Soukromé vlastnictví“ je konvence, jedno z uměle vytvořených práv, výsledek dlouhých politických bojů stejně jako rovnost občanů všech ras, jazyků a náboženství ve veřejném prostoru. Každá soukromá moc musí „v nějaké míře“ brát ohled na svůj veřejný rámec – na hranici, kde ji nejen zákon, ale i sdílené etické zásady omezují, protože se dotýká druhých lidí.
Systém založený na soukromém vlastnictví má své „velké špinavé tajemství“ – kapitalisté nikdy neplatí celý účet za své „soukromé“ podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit. Podnikatel využívá vodu v řece, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje vyvolané tím, že se druzí lidé museli přizpůsobit důsledkům jeho podnikání – třeba změnám kvality vody. To je začarovaný kruh demokratické politiky: oligarchie, které získaly hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Využitím státní a policejní moci vlády preventivně zbavují občany práva legálně protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů.
V demokratických společnostech ale většina o svá práva bojuje a dosahuje významných dílčích úspěchů. Stav životního prostředí je dnes lepší než za komunismu, nejen díky tomu, že mnoho neefektivních podniků zaniklo, ale také proto, že se lidé naučili využívat svých občanských práv a účinně omezovat právo podnikatelů neplatit své účty.
xxx
A nyní to samé ale učeněji. Slovem „externality“ označme různé způsoby přenášení nákladů na jiné a slovem „internality“ naopak různé způsoby nápravy takové formy nerovnosti. Formulí „legitimní míra bezohlednosti“ označme pak to, že lidé nemají legální právo zabránit podnikání, jehož externality je poškozují.
Boj za co největší míru legitimní bezohlednosti je pak vlastním obsahem pravicové ideologie a politiky. Pravicové strany pomocí svých ideologických aparátů usilují o většinový konsensus pro vlády, které umožňují oligarchii, v jejímž zájmu vládnou, přenést co největší část svých nákladů na celou společnost.
Václav Klaus napsal: Svět není dominován externalitami. Ty představují pouze malou část prostoru lidských interakcí. Jsou jevem doplňkovým, nikoli základním. Fundament je v internalitách (jakkoli se to slovo téměř nepoužívá).
Tyto věty nejsou než profesorskou variací mladické víry v soukromé vlastnictví místopředsedy Mladé pravice. Samozřejmě, že externality „dominují“, stačí jen spočítat škody způsobené na mořském pobřeží havárií nějakého tankeru anebo se zeptat obyvatel Mělníka na důsledky říčního překladiště na kvalitu jejich života. Noviny přinášejí každý den informace o planetárních „vedlejších důsledcích“ ekonomického růstu, podložené fotografiemi Země ze satelitu. Z tohoto planetárního hlediska je svět „dominován“ (sic!) externalitami, jen nemáme právo je jako takové legálně definovat.
Slovo „svoboda“ znamená v pravicovém diskurzu právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým. Dodejme ale, že nějaká míra bezohlednosti vůči druhým je předpokladem občanské svobody: moje přítomnost na Zemi je negativní externalitou pro mnoho mých spoluobčanů a někteří z nich mi to dost důrazně naznačili, ale „vlády“ jim dosud úspěšně upírají právo mé přítomnosti na Zemi účinně zamezit.
Když omezíte naše právo přenášet část nákladů na druhé, je ohrožena svoboda všech, protože svoboda podnikat je nejdůležitější formou svobody ve společnosti! – volá pravice. A levice odpovídá: Neustále rozšiřujme právo „občanů“ protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů, i vy budete jednou zasaženi důsledky podnikání nějakého „majitele“, nebýt bezbrannou obětí je nejdůležitější formou svobody ve společnosti.
xxx
Druhý epochální spor mezi levicí a pravicí nazvu sporem o evoluční teorii práv. Mluvil jsem o něm už mnohokrát, nicméně ještě jednou.
Britský ekonom Alfred Marshall navrhl vyprávět dějiny posledních tří století jako postupnou evoluci ideje občanství. Nejdříve práva první generace – práva občanská. Ta omezila svévolnou politickou moc ústavou, tou slavnou „konštitucí“, a z poddaných tak udělala občany – výkon moci na všech úrovních je omezen ústavními zárukami a dělbou moci.
Pak přišel úspěšný boj o práva politická – práva druhé generace. Politická moc už není mocí nad občany, ale mocí občanů, kteří si ji zvolili. Vláda je legitimní jen v té míře, v níž „reprezentuje lid“, který má možnost ji odvolat, když neplní program, pro který ji většina volila.
Ve dvacátém století přicházejí práva třetí generace – práva sociální. Lidé jsou nejen svobodní „od“ útlaku, ale také svobodní „k“ tomu, aby mohli realizovat své plány. Stát jim zaručuje podíl na vyprodukovaném bohatství společnosti, dává jim prostředky ke vzdělávání se, k péči o sebe sama, nikdo nemůže „zůstat bez prostředků“, a být tak postaven mimo společenství národního státu.
Ve století jednadvacátém se ohlašují práva čtvrté generace, spojená s obranou životního prostředí, s právem lidí bránit svou kulturní identitu, evoluce demokracie se dovršuje.
Levice vidí v této evoluci občanských práv smysl moderních dějin. Práva všech generací se navzájem doplňují a obohacují. Pravice naopak vytvořila rétoriku, kterou americký historik idejí Albert Hirschman popsal v knize The Rhetoric of Reaction: Perversity, Futility, Jeopardy (volně přeloženo: Rétorika reakce: nezamýšlené důsledky, marnost, hrozba). Podle ní práva generace následující vždy vyprazdňují a ohrožují práva generace předchozí – politická práva podkopávají dělbu moci, sociální práva přinesou „pravý opak“ toho, co slibují, přispějí k růstu nerovnosti mezi lidmi (mají perverse effects). Práva čtvrté generace se pak podle této rétoriky zcela míjejí s podstatou pojmu „právo“.
Tato ostražitost vůči evoluci práv má svou oprávněnost, vždyť každý úmysl má své „perverse effects“. Každé nové opatření se může ukázat jako zbytečné – futile, protože se lidé rychle naučí je obcházet – vždyť lidská přizpůsobivost je opravdu nekonečná. A pokrok často ohrožuje podstatu toho, co jsme získali v minulosti.
V knize Modrá, nikoli zelená planeta shromáždil Václav Klaus citace různých pravicových ideologů na podporu svého přesvědčení, že změny klimatu nejsou planetární externalitou ekonomického růstu. Jsou to příklady „rhetoric of reaction“: dopad Kjótského protokolu bude nulový, společnost se mění nejrychleji v důsledku technických inovací, proto je každé politické opatření neužitečné, každé omezení trhu má perverzní důsledky atd. atd. – rétorický kolovrátek spuštěný v minulém století se točí a točí.
Žijeme nicméně ve snesitelně nespravedlivé a snesitelně nesvobodné společnosti jen díky tomu, že většina lidí se vrčení toho kolovrátku nezalekla a vybojovala si nová práva. A ta neměla jen perverse effects, a nebyla jen futile, a jen neohrozila (put in jeopardy) práva minulá; naopak zvýšila demokratickou kvalitu celé společnosti jako třeba občanská práva Afroameričanů v USA nebo různé regulace trhu.
xxx
Třetí epochální spor mezi pravicí a levicí je sporem o legitimní míru regulace prostředí. Jde v něm o podstatu západního pojetí rozumu.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen navrhl považovat darwinismus za převratné rétorické přerámování toho, co lidé považují za relevantní ve „správě věcí svých“, tedy v politice. Pojem „přírodní výběr“ přitáhl totiž pozornost na nekonečnou schopnost živých bytostí spíše se přizpůsobit danému prostředí než regulovat to prostředí samo. (Přírodní výběr) pozoruje bedlivě celé dny a hodiny po celém světě i tu nejmenší variaci, odmítá to, co je neužitečné a odměňuje, co je prospěšné, pracuje tiše a nepozorovatelně… pro zdokonalení každé živé bytosti ve vztahu k jejím životním podmínkám organickým i neorganickým. – napsal Darwin.
Objev mechanismu přírodního výběru, neosobní síly, která vybírá to, co se v daném prostředí osvědčilo, a odsuzuje k zániku, co se v něm neosvědčilo, změnil do hloubky naši představu o tom, co je racionální. Racionální je vše, co zvyšuje schopnost jednotlivců přežít v určitém prostředí; regulovat prostředí je naopak neracionální, má perverzní důsledky, je to futile, je to abuse of reason nebo fatal conceit – osudová pýcha rozumu. Ve své knize Václav Klaus o tajemné, nadlidské schopnosti jednotlivců přizpůsobit se prostředí hovoří neustále a vyčítá Zeleným, že se spoléhají na „politickou akci, nikoli na spontánní nepolitickou, nikým neorganizovanou aktivitu miliónů svéprávných a – ve vlastním zájmu – racionálně se chovajících lidí“. A dodává adresně: „Přesvědčení, že lidské ideje a um (na které sází přesvědčený liberál) vždy nějaké řešení najdou, je podle Martina Bursíka bezstarostnou tezí, se kterou není ochoten se spokojit.“ Lidská schopnost adaptace na nové nečekané události je nevyčerpatelná, v ni musíme věřit a lidem zajistit co největší svobodu co nejefektivněji se přizpůsobit měnícímu se prostředí. Starý kolovrátek rétoriky reakce se znovu rozhrčel.
Patří k rétorice sociálního darwinismu představa, že prostředí se mění a my to neovlivníme – „prostě nesedí na zadku“ a „s ledovci se něco děje“ (biolog Jan Zrzavý). Prostředí je mimo dobro a zlo, mimo politiku, té přísluší jen péče o to, aby jednotlivcům nikdo nepřekážel v jejich racionálním úsilí „přizpůsobit se“. Člověk je ve vztahu ke svému prostředí vždy nevinný, nemůže je ovlivnit ani v dobrém, ani ve zlém – globální oteplování je hysterie, náboženství, humbuk.
Pravicový diskurz oslavuje „neuvěřitelnou schopnost člověka přizpůsobit se prostředí“; naopak hanobí jako ve svých důsledcích perverzní každý pokus společnosti o regulaci prostředí, jemuž se občané – z morálních, sociálních či biologických důvodů – přizpůsobit nechtějí. Příkladem aplikace (neo)darwinistické rétoriky na pozdní průmyslovou společnost jsou různé „politické“ úvahy biologa Stanislava Komárka. V Německu například do poloviny 40. let prakticky všichni věřili, že Němci mají nedostatek životního prostoru… Po válce se plocha Německa velmi zmenšila, hustota obyvatelstva zvýšila a přesto bylo najednou místa dost. – toto Komárkovo vylíčení německé zkušenosti s prostorem je falešné ve svém uklidňujícím potenciálu: na dno nenápadného slůvka „najednou“ tu spadly miliony mrtvých druhé světové války, holocaust, regulace světového prostoru bipolarizací světa a následný prudký pokles schopnosti Německa ovlivňovat prostředí! Neodarwinistická rétorika, sešitá z navzájem propojených příkladů toho, jak se lidé (nebo žirafy) nakonec všemu přizpůsobili, nás má přesvědčit o tom, že není nikdy dostatečný důvod k regulaci prostředí. A kdyby byl, byla by stejně neúčinná, vždyť veškeré „minulé obavy“ přítomnost nakonec vyvrátila.
Levicový diskurz naopak hájí užitečnost a racionalitu regulace prostředí. Proč by se měli lidé přizpůsobovat třeba globalizaci pracovního trhu? Proč by neměla být racionálnější vůle občanů některým změnám prostředí zabránit regulací, než se jim přizpůsobovat?
xxx
Tři poznámky místo závěru.
Za prvé celosvětová krize demokratické levice je nevyhnutelným důsledkem neprůhledně postmoderní společnosti, v níž legitimovat co nejnižší míru bezohlednosti, neustálou evoluci práv a účinnou regulaci prostředí je velmi obtížné. Připomeňme si osud Kjótského protokolu. Na základě jakého nesporného poznání a jaké „univerzální“ společenské smlouvy by tento program regulace prostředí mohl být legitimní pro většinu lidí na planetě Zemi?
Pravolevé schéma v politice se rychle hroutí především v důsledku rostoucí role sítí, které přeměňují tržní ekonomiku a demokratickou politiku v jednu velikou „wikiekonomiku a wikipolitiku“, v níž mezi sebou kooperují hybridní menšiny na základě nejistých vědění a dočasně sdílených programů.
Za druhé světová levice musí hledat nové zdůvodnění své základní aspirace – smířit racionalitu kolektivních rozhodnutí s racionalitou individuální. Jsme šílená společnost racionálních jedinců: racionální rozhodnutí jednotlivců se tu mění v kolektivní šílenství ničení například evropských měst ekologicky nesmyslně nákladnou soukromou dopravou.
Kolektivní racionalita je především pokusem o regulaci sdíleného prostředí na naší planetě na základě nějakého kulturního modelu, nějaké sdílené představy o nás samých. Globalizace například není jen „změnou prostředí“, které „nesedí na zadku“ a kterému se jako „racionální lidé“ můžeme jen přizpůsobit. Je to prostředí, které privileguje určitou oligarchii a které je nutné regulovat v zájmu většiny.
Za třetí levicový diskurz se musí opřít o kritiku kapitalismu, inspirovanou pojmem „meze růstu“, a levice hledat spolupráci se stranami Zelených; pokus těchto stran o legitimování regulace prostředí odvoláním se na pozemskou biosolidaritu hraje dnes stejně klíčovou roli jako kritika kapitalismu, inspirovaná pojmem „sociální rovnost“ v minulém století. Zelená politika navazuje sice na levicové instance, v epoše „wikipolitiky“ se ale kolem kritiky civilizace růstu Růstu formuje silný transversální konsensus. Pokud ovšem strany Zelených svou kauzu – podobně jako ta česká – nerozředí.