„Snění o Evropě“ se jmenuje kniha Jiřího Dienstbiera ještě z disidentských časů. Co je s tím sněním, je dosněno? Proč například ve Francii je EU tak nepopulární?
Stále dokola omílaným vysvětlením stupňující se „nelásky“ Evropanů k EU je deficit demokracie. Po roce 2008 k němu přistoupila dluhová krize a následné napětí mezi (rozpočtově neukázněným) jihem a (rozpočtově ukázněným) severem. Do Evropy se vrátily staré stereotypy o líných katolických jižanech a pilných severních protestantech. A s nimi nové nenávisti. „EU není než fronta olizovačů u mohutné zadnice jedné Němky“ – praví vulgárně jeden italský kritik EU. „Řecko je první německá kolonie eurozóny, kde byla demokracie nahrazena diktaturou nikým nezvolené finanční oligarchie z Frankfurtu“ – píše jiný kritik rafinovaněji.
Evropa byla silným identitárním symbolem, který ukotvoval traumatizované poválečné národní identity v neustále se prohlubující kontinentální solidaritě; po rozšíření místo prohloubení EU se tato kotva utrhla. „Národní zájmy vrací úder“ – napsal Petr Robejšek.
Jenže euroskeptici vyhráli volby ne proto, že „lidé došli k názoru, že jim EU nedokáže zajistit blahobyt, který by chtěli“, ale proto, že lidé přestali cítit evropské sjednocování jako zabezpečující ukotvení národní identity. Začíná převládat přesvědčení, že rozšíření EU o postkomunistické země na úkor jejího prohloubení vedlo k rozmělnění a přesměrování procesu sjednocování.
Vidím skutečnou příčinu úpadku EU v očích Evropanů v propojení dvou navzájem se posilujících syndromů, které mění roli a orientaci EU.
* * *
Prvním je „syndrom silně podmíněné svrchovanosti“, který do EU vnesly postkomunistické státy. Označuji tou podivnou formulí to, že existence těchto národů ve vlastních svrchovaných státech byla „silně podmíněna“ po první a druhé světové válce vůlí vítězů hájit to uspořádání Evropy, které jejich vítězství přineslo.
Syndrom silně podmíněné svrchovanosti je důsledkem historické tekutosti středoevropských postrakousko-uherských (ale také pobaltských a balkánských) států; nemyslím jen na tekutost jejich vnějších hranic, ale i na nedostatečnou integraci silných národnostních menšin uvnitř národního státu.
Až výsledek druhé světové války (a konec války studené) zafixoval vnitřní a vnější hranice „tekutých států“ do současné podoby – je to případ Polska, Maďarska, Rumunska, Česka, v nějaké míře Litvy, Lotyšska a (mimo rámec EU) Ukrajiny, do níž dnes EU zasahuje.
Úspěch hnutí Jobbik ukazuje například, jak stále živý je v Maďarsku syndrom „Trianonem brutálně okleštěného státu“; v případě Česka je příkladem vnější tekutosti státu nejen rozpad Československa, ale i nekonečná diskuse o „Benešových dekretech“ nebo rozsáhlé feudální a církevní restituce.
Současné hranice Polska například jsou výsledkem poválečné síly Sovětského svazu, který zajistil vysídlení Němců z Východního Pruska a v roce 1989 garantoval s „vítěznými mocnostmi“ uznání hranic Odra-Nisa sjednoceným Německem.
Syndrom silně podmíněné svrchovanosti generuje „komplex bdělosti“, dnes soustředěný na Rusko, potenciálně ale i na Německo nebo Maďarsko. Historicky tekuté státy se cítí bezpečně jen ve světě, kde je jasný rozdíl mezi vítězi a poraženými a kde vítězové hájí důsledky svého vítězství proti „revanšismu“ poražených.
Většina národů „staré Evropy“ si myslela, že syndrom silně podmíněné svrchovanosti „vyvane“, že obnovení důvěry mezi sousedy (Němci–Češi, Poláci– Němci – Rusové, Slováci–Maďaři) bude přirozeným důsledkem rozšíření EU.
Nevyvanul, naopak spojil se s jiným syndromem.
* * *
Koncem devadesátých let převládla v americké zahraniční politice euforická představa, že USA vyhrály studenou válku a mají proto právo zacházet s Ruskem jako s poraženým národem, jako s pouhou „regionální mocností“.
Bombardování Srbska v roce 1999 bylo prvním varováním, že dochází k zásadním změnám v americké zahraniční politice, že mezinárodní právo je to, co USA za takové vyhlásí. Invazi do Iráku staré země EU odmítly, naopak „nová Evropa“, jak ji nazval Donald Rumsfeld, zvláště intenzivně Česko a Polsko, ji podpořily. Tehdy D. Rumsfeld vyhlásil klíčovou zásadu politiky unilateralismu: „Cíle rozhodují o tom, kdo bude spojenec, ne spojenci o tom, co bude cílem.“ Státy „nové Evropy“ v pojetí Rumsfelda se staly „ochotnými pomahači“: nevedou spory o cílech spojenectví, jak je to typické pro „spojence“, ale „bezvýhradně podporují cíle, které si USA zvolí“. A v českém tisku jsme se dočetli například, že „bezvýhradná podpora amerických cílů je pro nás zárukou, že nezůstaneme s Němci v Evropě sami“.
Na francouzskou kritiku invaze do Iráku zareagovali Američané šovinisticky – přejmenovali francouzské brambůrky (french fries) na brambůrky svobody (freedom fries) a v některých restauracích přestali servírovat francouzské víno.
Syndrom silně podmíněné svrchovanosti tekutých států z EU nevyvanul, naopak, propojil se se syndromem amerického mesianismu – s vůlí k unilateralismu, s Manifest Destiny, s vírou ve zjevné poslání USA být „lídrem světa“. Kdo klade odpor „zjevnému poslání USA“, musí být nejen poražen, ale i souzen, protože nikdo nemůže „legálně“ klást odpor USA – jejich armáda je pouhá policie, vykonává právo.
„Unilateral moment,“ unipolární okamžik, který nastal po rozpadu SSSR, se tak za pomoci syndromu silně podmíněné svrchovanosti tekutých států Evropy stává bojem za „unilateral era“, za éru unipolárního uspořádání světa, v němž vůle a zájmy vítěze studené války budou platit jako mezinárodní právo.
Hrozí, že současná konfrontace USA s Ruskem o Ukrajinu, (zatím utajená) jednání o „Transatlantické zóně volného obchodu“ a eventuální zvolení stoupence „zjevného poslání USA“ Radka Sikorského za šéfa diplomacie EU budou definitivní tečkou za nadějí, že by EU mohla v rozhodující míře přispět k tomu, aby nemorální epocha bipolarismu byla vystřídána multilateralismem ve správě světa.
* * *
Řekněme na závěr, že až do roku 1989 byl proces evropského sjednocování prosvětlený „francouzskou vizí Evropy“. Byla dědictvím generála De Gaulla, který do ní vepsal ideu evropské kontinentální svrchovanosti (Evropa od Dunaje až po Ural), která by se formovala ve spolupráci Německa a Francie (a v mírové dohodě s Ruskem) jako protiváha USA; a s vlastními politickými cíli, na nichž by se evropské státy domlouvaly jako spojenci – nikdo by tu neměl roli jen „ochotného pomahače“.
Francouzská vize Evropy byla nadějí pro ty Evropany, kteří vnímali americkou hegemonii nad Evropou jako tragický důsledek konce „doby evropské“. Ta se už nikdy vrátit nemůže, ale její dědictví je stále aktuální. Mám na mysli odpor k impériím založeným na „zjevném poslání“, zjevených (či objektivních) pravdách, univerzálně platných zákonech nebo na kosmickém řádu.
Snad to dědictví můžeme shrnout ve varující větě z Čapkova apokryfu Smrt Archimedova: „Síla se váže, čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete.“ Ano, americké globální impérium by bylo neštěstím bez míry a hranic, protože „síla se váže“.
Bude se post-bipolární svět dále rozvíjet jako tažení vítěze studené války proti poraženým za podpory Rumsfeldovy „nové Evropy“? V takové imperiální politice by Evropa mohla být nanejvýš předpolím (studené či horké) války proti Rusku, eventuálně Číně, maskované jako boj za demokracii či lidská práva. Z původního ducha procesu sjednocování by v takové EU nic nezbylo a Evropané by se od ní definitivně odvrátili.
***
Euroskeptici vyhráli volby proto, že lidé přestali cítit evropské sjednocování jako zabezpečující ukotvení národní identity