Válka očima kormorána zašpiněného naftou

Veřejné mínění se proměňuje na sady měřitelných odpovědí na triviální otázky. Co to vypovídá o stavu naší společnosti?

Záplavy, které jsme právě prožili, jsou velkou metaforou současnosti. Kapitál zaplaví zemi, v hlavním městě začnou růst mrakodrapy, lidé se stěhují za jejich světlem, pak náhle světla v mrakodrapech zhasnou, kapitál odteče a zbudou po něm jen trosky, bahno a puch. Menšiny se začnou mezi sebou prát, jako například v Indonésii, potřebují si nalézt nějaké viníky. Stejně nás zaplavují dnes softwarové programy, filmy, mobily, inovace, slova ospravedlňující bombardování Jugoslávie, Iráku nebo ekonomický růst. „Dříve jsme měli ideologie, dnes máme fakta,“ řekl slavný italský komik Beppe Grillo. Fakta nás zaplavují ze všech stran jako tisíciletá voda, poslední doutnající uhlíky starého rebelujícího rozumu, nepokojné evropské racionality, v těch záplavách vyhasínají. Jen zřídka se podaří ty uhlíky rozfoukat do jasnějšího plamene, jako třeba před lety v Seattlu či v Praze, kde se rebelovalo proti planetární normalizaci.

Nejsou i rebelie díky médiím jen jiným druhem záplav, pod kterými se ztrácejí podstatné formulace problémů?

Velká otázka. Náboženství, filozofie, umění vnášejí do společnosti „druhou dimenzi“, kritiku všedního dne opřenou o smysl pro posvátné, neredukovatelné na každodenní obstarávání. Tvář Che Guevary na tričku mého studenta odkazuje na tuto druhou dimenzi, jenže to v sobě skrývá starý „paradox lháře“. Ten se ptá, kdy je pravdivá věta „všechno, co říkám, je lež“, a odpověď je: „jen když 'všechno, co říkám, je lež'“. Podobně to tričko: jsem proti konsumismu, hlásá ten vousatý „Julius Fučík“ z dobře živených hrudí západní mládeže, ale pokud jsou opravdu proti, neměli by si kupovat ta trička, vyrábějí je zotročené děti ve fabrikách někde v Bangladéši. Katolická církev je modelem této zrady posvátného. Ježíš byl rebelant, bojoval proti farizejům a ouřadům, ale papež, jeho nástupce, „s kardinálama se ani tak nebaví o účinné lásce k bližnímu, ale o valutách“ napsal nesmrtelně Hrabal. Z katolické církve, z té naší zvláště, se musí zvedat žaludek každému čtenáři evangelia, každému, kdo chce žít „v křesťanské ideji“. Jenže od svého vzniku tu církev není na ochranu víry, ale na její zneškodnění: specialisté ve službách církve odborně vykosťují slova Ježíšova, aby neuvázla v krku jejím bohatým sponzorům to je historická role církve. Tento skandál můžeme rozšířit i na umění a kritické myšlení vůbec.

Patří „druhá dimenze“, kritické myšlení, jen do katakomb „undergroundu“?

Filozofie vždy vymýšlela alternativy k systému a trhala neprůhlednou clonu všedního dne. Dnes se vyučování filozofie stalo výrobou a směnou neškodných textů za účelem získání stipendií pro další výrobu a směnu neškodných textů. Zdá se mi ale, že už přichází generace studentů, která se vzbouří proti této „odpolitizované výrobě textů“, která není než „Denksverbot“, jak napsal slavný slovinský filozof Slavoj Žižek. Filozofie pod zlou stranickou kontrolou má více smyslu než filozofie odpolitizovaná, redukovaná na pouhou výrobu a směnu neškodných textů. Jedním z nejstrašnějších zážitků pro mě bylo, když renomovaný disidentský filozof odešel od kulatého stolu během Ekologických dnů v Olomouci, protože odmítal „mluvit o politice“. Jako by dnes něco mohlo být nepolitické!

Proč se zprávy chovají jako velká voda, která vše zakrývá bahnem?

Protože nemají koryta, v nichž by proudily, lidé je mohli očekávat na nějakých mostech nebo podél břehů a lovit z nich ty, které pro ně mají smysl. Bavičský průmysl semlel informace na „sajrajt“, kterému se říká „infotainment“. Je pro mě poučné, jak rychle a úspěšně se na bavičský průmysl přetransformovalo naše normalizační herectvo. Tak jako voda je živel životodárný, informace jsou živel „rozumodárný“, ale ve formě záplav rozbíjejí náš smysl pro souvislosti a podemílají naši soudnost. Záplavovité obíhání informací vyvolalo tři dramatické deficity - deficit kontextu, norem a identity. Přeložme si to do obecného jazyka: v jakém historickém čase a v kým obývané krajině pravd byly ty informace objeveny a zpracovány - kontext; jaké jejich objevitelé a výrobci přitom sdíleli normy, co byl pro ně rozdíl mezi pravdou a lží - norma; kdo je autorem těch informací, kdo za ně ručí komu, kdy a čím - identita?

Je společnost, v níž se těžko dostáváš k informacím, demokratická?

Mediální zpracování války v Perském zálivu je první vlaštovkou nového druhu totality. Novináři nic nesměli, informovali se na tiskovkách generálů, jen Peter Arnett v Bagdádu trochu vyvracel oficiální tvář války. Nejhrůznější na tomto novém zpravodajském stylu je stav „beztíže mrtvých“, který produkuje: podle odhadu Greenpeace zahynulo nejméně sto dvacet tisíc iráckých vojáků a více než čtyřicet tisíc civilistů kde jsou jejich mrtvá těla, lidská, i když nepřátelská? Jaké byly důsledky bombardování Srbska, kde jsou obrazy zničených mostů přes Dunaj, kde jsou analýzy situace v zemi? Když se lidem zabrání vidět jejich důsledky, všechny bomby jsou inteligentní. Jako nositelé této civilizace máme na svědomí mnoho masakrů, děsí mě stav beztíže mrtvých těl našich obětí ve veřejném prostoru. Ale možná, že ten stav beztíže mrtvol, obrazů, slov, čísel ohlašuje novou civilizaci a s ní nové možnosti svobody, které já už nevidím, protože jsem starý. Možná tyto mé glosy patří už dávné minulosti jako celá moje generace zformovaná vírou v obrodnou energii osvobozených slov.

A nebyla naše víra v osvobozená slova po šoa, po šesti milionech mrtvých Židů, od samého počátku omylem?

Otázka, kterou kladeš, je jednou z velkých „šifer Západu“, ve filozofickém smyslu věčných a stále dramatických otázek. Pokrokáři v nejširším slova smyslu - osvícenci všech druhů, učitelé národů, rebelové, kritici společnosti, napravovatelé mravů - věří, že je třeba „hledat krásná a pravdivá slova“ a že až je najdeme a všem řekneme, život bude mít smysl. Na druhém břehu stojí konzervativci a ironicky se usmívají, věří totiž v geny, v nezměnitelnou lidskou přirozenost. „Je marné věřit v nápravnou moc kultury, vzdělávání a výchovy, chudí mají chudobu v genech, zločinci také a nerovnost je od přírody,“ říkají. Hitlerova idea eliminovat špatné geny i s jejich nositeli byla nicméně šířena slovy. Gen je slovo a historie tohoto slova je něco jiného než historie genů, dodávám trochu záhadně. Pamatuješ si na naše diskuse o šedesátých letech, k nimž oba patříme? Vidím v nich vyvrcholení staré evropské víry v moc osvobozených slov. „Osvoboďte řeč, všechno ať se smí říci a ať se i řekne“ - a nebudou duševní choroby a neštěstí na světě. Byl to velký karneval lidí z levého břehu západních dějin a byl to karneval na rozloučenou. Pak hned přišly jiné, konzervativní časy. Steven Pinker, profesor kognitivních věd na MIT, vyvolal právě velkou a zásadní diskusi knihou, kterou nazval výmluvně - The Blank Slate. The Modern Denial of Human Nature, tedy Tabula rasa: moderní popření lidské přirozenosti. Tvrdí v ní, že jsme vždy přeceňovali možnost slova a výchovy a podceňovali váhu genů, lidské přirozenosti, „situovanosti“ člověka v bio-historickém smyslu. Na jakém základu Evropané vlastně budují svůj téměř třítisíciletý duchovní svět? Mohou například křesťané přijmout toto „vědecky podložené“ oslabení moci slova a můžeme je přijmout my, evropští učitelé a intelektuálové? Nevím. Určitě však musíme najít nějaký etický vztah k naší biologické situovanosti. Je Osvětim dílem německých genů, nebo německé kultury? V Mein Kampf najdeš mnoho formulí, které patří do německé filozofie, třeba hegeliánské „do pluhu byl zapřažen nejdříve poražený nepřítel a teprve pak dobytek“. Víra v moc slov je stále dementována historií, ale už ji asi neopustím.

Zpráva bez kontextu se nás nemá čím dotknout... Před časem jsem použil pro takovýto druh zpráv termín „studená“ zpráva. Horká je naopak taková, o kterou se může člověk spálit, kterou si pamatuje...

Klíčová charakteristika společnosti, v níž žijeme, je, že způsob, jakým si zpracováváme informace jako racionální jedinci, vede k tomu, že dohromady tvoříme iracionální společnost. Po atentátu na Twin Towers Američané reagovali racionálně, položili si hlubší otázky o tom, co je podstatné v životě, a začali méně „konzumovat“. Hned je vládnoucí nomenklatura napomenula, že jako vlastenci mají povinnost dále si kupovat zbytečnosti a hnát vzhůru křivky poptávky a jiných nesmyslných kvantit. Je to šílené, plamínek rozumu, který vyšlehl v jednotlivcích, byl hned udupán mediální mašinerií.

Člověk může být snadno maten pomocí umělých, instantních kontextů, které působí jako droga...

Lidé se nedají snadno zmást. „V Americe ale lynčují černochy“ - odpovídali komunisté na každou kritiku podle jednoho starého vtipu. Američtí černoši v padesátých letech opravdu bojovali za svá občanská práva a trpěli, my jsme ale cítili instinktivně, že komunisté jen využívali „boje diskriminovaných Američanů za svá práva“ k tomu, aby negovali právo na takový boj těm, které oni diskriminovali! Pravdivé informace o tom boji nefungovaly v kontextu komunistické propagandy. Možná si vzpomínáš na jeden ze sloupků, které jsem začátkem devadesátých let psával - tvou zásluhou ostatně - každý čtvrtek do MF DNES a který pod názvem Válka v Perském zálivu očima kormorána najdeš v mé knize Kapitalismus a občanské ctnosti. Říkám v něm, že ta válka je nereálná, jen světelné skvrny na obrazovce, a dodávám, že jen viděna očima kormorána, jehož křídla jsou slepená naftou, je skutečná. Fotografie toho kormorána byla podvrh, jak se později ukázalo, ale ten kontext je stále pravdivý. I dnes bych řekl, že skutečné je jen to, co umíme vidět očima vybíjených pozemských spoluživočichů.

Co my Češi, kteří jsme ztratili kontext Československa?

Rozpadem Československa prudce oslabila „politická“ definice českého národa, začaly se rozpadat příběhy, o než jsme opírali svůj nárok na samostatný stát. Tím se oslabila i schopnost národa být publikem pro ideje, postoje a činy svých vzdělaných a motivovaných menšin. Z české společnosti se základní schopnost národů - totiž být publikem sporů mezi hledisky a idejemi spoluobčanů - postupně zcela vytratila. Smutným důkazem tohoto vývoje je to, že u nás nejsou žádné české ideové noviny, jejichž nezávislost by jim zaručilo jejich publikum.

Budeš-li mluvit s Němcem, bude říkat, že Čechy jsou úspěšným projektem, neboť se udržely ve stejných hranicích tisíc let, zachovaly si jazyk a mají i demokracii.

Ano, jako etnikum jsou Češi celkem úspěšní, daří se jim přežívat, jsouce smrtelně ohroženi, v různých protektorátech. Jako vedoucí politický národ ve vlastním státě však úspěšní nejsou. Československo mělo ve svém základě silnou ideu, která dodnes z první republiky vyzařuje, i přes usilovné kampaně různých novinářů-aktivistů povzbuzovaných z Bavorska. Česko je politicky málo čitelné, není už státem v silném smyslu, jako bylo Československo. Je to spíše právní nástroj k získání restitucí, k integraci do NATO a EU, k prodeji podniků, k nároku na sociální péči. Rakousko-Uhersko bylo jako dobrý právní stát velkou šancí pro střední Evropu, ale nebylo schopno se demokratizovat. Bylo postaveno na čtyřech pilířích - šlechta, katolická církev, armáda a byrokracie - a ty byly už „historicky znemožněné“, jak říkal Jan Werich v Císařově pekaři. Volba byla jasná: když demokracii, tak i Československo. Přišly vichřice, nacismus, komunismus, padesátá léta, studená válka. Projekt Československa jako důsledně demokratického státu ve střední Evropě zkrachoval. Po roce 1989 se na něj nepodařilo navázat a to je hlavní důvod toho, že se český veřejný prostor tak snadno odpolitizoval a stal se kořistí „bavičské neonormalizace“. Kdyby se podařilo před dvanácti lety v široké politické debatě dát ideji Československa novou energii, k tak rozsáhlému vyvlastnění demokratického veřejného prostoru baviči, bulvárem a technokraty by nedošlo.

To jen potvrzuješ to, co psával do Londýna anglický velvyslanec v Praze před válkou, že Československo bylo umělý stát, když idea toho státu měla tak krátké trvání.

Národy jsou umělé, v tom je jejich modernost a síla. Demos je založen na loajálnosti k občanství a idejím, ethnos, klan a rodina, na loajálnosti k „příbuzným a sobě pokrevně podobným“. Není jistě náhoda, že nejúspěšnější moderní národ jsou Američané, jejichž identita je založena na loajálnosti k ústavě. Každý politický národ je umělý, my jsme ale nedokázali po roce 1989 prohloubit svou politickou sebedefinici. Proto nemáme silný český ideový deník, za nímž by stálo silné národní publikum. „Kupujte české noviny, vyhrajete auto“ - napsal výstižně Antonín Kosík.

A jak můžeme přispět k obnově politiky my Češi? A můžeme vůbec?

Především systém už nelze změnit zevnitř, jeho prostředky. Václav Klaus poradil kdysi nějakým nespokojencům, aby „si založili stranu, když chtějí něco změnit“. Je to, jako by jim řekl „normalizujte se“. Problém není, jaká je ta či ona strana, ale zda strany jsou účinný prostředek změny v komplexní demokratické společnosti. Nejsou, jakmile do nich vstoupíme, stane se z nás nástroj reprodukce systému. Strany jsou past. Politika se k nám vrací jen ve zdánlivě nepolitické angažovanosti občanských skupin, především zelených, ti míří molochovi přímo na srdce; ale i těch, kdo bojují třeba za práva nemocných, proti technokratizaci vzdělání, budují malé autonomní paralelní polis všude po světě. Obnovují politiku tím, že ukazují, že je všude a za vším, za každým sporem o společný svět. Český smysl pro „moc bezmocných“ a pro politický význam „skryté sféry“ by tu mohl být užitečný.

Lze zahlédnout stopy nové civilizace a nové možné svobody?

Zatím ne, řekl bych. Divil bych se ale, kdyby svoboda stála někdy na něčem jiném než dosud. „Nutno je v životě účast mít/k některé přidat se straně/a svoje srdce nastavit/dobře mířené ráně“ napsal anarchista František Gellner.