* DORA KAPRÁLOVÁ
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ
Knihy dokážou otřást světem
* Je podle vás možné ve zjednodušující zkratce vybrat – snad kromě Evangelia v evropském kontextu – desítku titulů ze světové literatury a doložit, že skutečně dějinami nějak zásadně hnuly?
Nevím, zda je možné vybrat deset knih, které otřásly světem. Zaprvé: jednalo by se vždy o boj jedné knihy proti druhé – třeba Rabelais proti středověké metafyzice, které se vysmívá, knihy kacířské proti knihám pravověrným, knihy pro uražené a ponížené proti knihám pro vladaře, knihy metafyzické bránící nároky celku proti knihám existencialistickým hájícím práva částí, Marx dogmatický proti Marxovi kritickému, Haškův antihrdinský Švejk proti knihám o hrdinech-budovatelích atd. Vždy jedna kniha otřásá druhou uvnitř veřejného prostoru, kde pluralita slovníků spolu navzájem soutěží o právo být slovníkem nejbližším skutečnosti. Říkám tomu polylogie. Zadruhé: to otřásající vždy vnášejí do knih jejich velké interpretace; například Hegel udělal z Antigony epochální spor mezi obcí politickou a pokrevní, Rabelais je dnes neoddělitelný od interpretace ruského vědce Bachtina, který ukázal, že modernost vyrůstá také z římského smíchu, z ducha frašky. Kafkovo dílo otřáslo světem díky interpretacím existencialistů.
* V jakém smyslu kniha vlastně může pohnout dějinami?
Dějiny jsou křesťanský vynález a křesťanství je náboženstvím knihy. Kniha tu funguje jako nosič absolutna, jehož povinné vyznávání definuje hranice takzvané „světové říše pravdy“. Kniha v rukou kněží, vladařů a generálů je seznam absolutních výnosů, které ospravedlňují moc, překračující všechny morální normy – služebníci absolutna se smějí dopustit čehokoli! Americký spisovatel Michael Cunningham řekl nedávno: „Literatura je nepřítelem absolutna. Literatura nám připomíná, že svět je tak veliký a složitý a že v něm žije mnoho duší tak propleteným způsobem, že slovo absolutno … nemá žádný smysl tam, kde se jedná o porozumění věcem lidským.“ Ano, literatura sice je nepřítelem Absolutna s velkým „A“, avšak i velcí spisovatelé vnášejí do našich životů jakési absolutno, kterým je snaha vidět i místo, odkud se díváme na svět, vidět, kdo je pánem toho, co nevidíme. Strach, předsudek, podvědomí, Dějiny s velkým D? Slovo „absolutno“ pochází od latinského „ab-solutus“ – nespoutaný. Knihy otřásají světem, protože vnášejí do našich životů absolutno, které nás odpoutává od toho, čím se většina nechává spoutat, od toho, co většina považuje jednoduše za daný rámec života normálních lidí. Je to závratná zkušenost. Náboženství knihy podřizuje relativitu našich životů normám, odvozeným z absolutna, ale literatura hájí jako absolutno právě vědomí životní relativity. Díky vlivu literatury jsou říše postavené na náboženství knihy vždy vratké.
* Jakou vidíte souvislost mezi Gutenbergovým vynálezem knihtisku a fenoménem internetu. Jakých proměn došlo psané slovo v souvislosti se změnou z tištěného v elektronické médium?
Nejdůležitějším důsledkem vynálezu knihtisku je vznik „imagined communities“ neboli společenství lidí, kteří nejsou svázáni sdíleným časem či místem, nýbrž čtením a vykládáním stejných textů. Všechna moderní hnutí jsou taková „imaginární společenství“, ale nejdůležitějším z nich je „národ“. Národy jsou stvořeny knihami, jejich interpretacemi, povinnou školní četbou, konstrukcí fiktivních minulostí, jako například národ český, který se ustavil na Jiráskově převyprávění díla Josefa Palackého a na národotvorné interpretaci ruralistického kýče Boženy Němcové. Národní identita je chrám postavený na privilegování některých knih státní mocí – a kdo se odvážil bourat jejich národotvornou funkci, býval vylučován „z národa“. Internet je něco radikálně jiného, jeho jádrem je komunikativní hojnost. Přináší proto problémy typické pro epochu hojnosti, jako je například zamoření veřejného prostoru komunikačním odpadem. Všude se množí nerelevantní sdělení, ale jak rozlišit mezi relevantním a nerelevantním v epoše „přemíry informací a znaků“? Může nějaká legitimní autorita vnést závaznou hierarchii do dravého proudu, který odplavuje všechny znaky někam do moře, v němž se každý smysl rozpouští? Na blogu či blozích – je-li ten plurál legitimní – nelze založit národy, ale to je dobře. Jenže jaký typ společenství vznikne z internetu? Považuji za nebezpečný fenomén Second Life, celý ten virtuální paralelní svět, kde můžeme žít „druhé životy“ skrze naše avatary. Znám pár lidí, kteří tomu obětují všechen volný čas. Vycházejí už i průvodci po tom paralelním světě, který má ostatně svou měnu i policii. Ve Švédsku je prý v běhu proces proti člověku, jehož avatar znásilnil avatar nějaké ženy, a ta ho udala. Myslím, že internet do sebe svět knih nezadržitelně, ale užitečně vsává. Například Wikipedie je velmi dobrá encyklopedie, a to nejen díky tomu, že ji neustále tisíce lidí upřesňují, ale hlavně proto, že výklad hesla je tu propojen se sítí odkazů na místa a texty, které k němu patří – Gauguin a třeba seminář o jeho díle v Paříži. Co je tedy pak „společenství Wikipedie“? Jakýsi „Kulturnation“? Proč ne?
* Co musí kniha, z níž její interpreti dokážou vyhmátnout jakýkoliv impulz k revoluci, především obsahovat?
Politická moc je svrchovaná, když rozhoduje o tom, co „všichni normální lidé“ musí považovat „za normální, zdravé, slušné“. V politické filozofii označujeme moc vykonávanou skrze „odpolitizovaná slova“ výrazem „hegemonie“. Ale jakmile se odpolitizovaná slova zpolitizují a lidé přestanou považovat za normální třeba zamoření řek a vzduchu, začíná se rodit alternativní hegemonie. Tak například kdo hledá práci a potí se při sepisování svého „strukturovaného životopisu“ a je pak různě vydírán majitelem, považuje svou situaci za normální, nevnímá své ponížení jako politický problém. Existují však literární díla schopná zpolitizovat odpolitizovaná slova, a tak otřást hegemonií vládnoucí oligarchie. Učeněji bychom mohli říci, že světem otřásají knihy, jejichž čtením si určitá společnost otevřela přístup k vlastní historicitě, tedy k příběhu své vlastní identity, k důvodům, proč je taková, jaká je. Společnosti si rozumí v silném slova smyslu jen v dialogu s knihami, které otřásají zakládajícími mýty, jež si společnosti o sobě vyprávějí. Podle Kundery romanopisci jako žháři „podpalují předinterpretace světa“, prudce osvětlují zákulisí většinových definic světa, odhalují, kdo je jejich pánem a čemu slouží. Před-interpretace světa je jen účinnější výraz pro to, co jsem nazval „hegemonie“ neboli vláda slov, jejichž politická služebnost je zamaskována. Knihy mění svět tím, že jej interpretují. Interpretovat znamená vidět, že vše, co jsme a co děláme, je odpovědí na otázky těch, s nimiž sdílíme svět. Svět nelze nikdy definovat poprvé.
* Téma našeho rozhovoru zní: deset knih, které změnily svět. Jaký by byl váš osobní kánon desítky takových titulů?
Můj kánon snad mohu zachytit takto (kdoví jestli nějaký student to nezačne analyzovat statisticky podle počtu citací v mých článcích):
Apologie Sokratova, Antigona v interpretaci Hegelově, Evangelia jako anarchistické míšení stylů v interpretaci Auerbacha, Vyznání svatého Augustina v kontextu teorie „technologie sebe sama“ vypracované Foucaultem, Galileovy dopisy Otci Castellimu, v nichž brání knihu přírody psanou jazykem matematickým před autoritou filozofů, jejichž moudrost je postavena na citacích z Aristotela, Cervantes v interpretaci Kunderově, ale také De Unamuna, Rabelais v interpretaci Bachtinově, Flaubert a francouzský román vůbec v interpretaci Girarda, vyložené v knize Lež romantismu a pravda románu, Nietzsche a Freud v kontextu filozofie interpretace, Faustus a Kouzelný vrch Thomase Manna, Náměsíčníci Hermanna Brocha a celá středoevropská literatura – Hašek, Hrabal, Kundera (především velkolepý Život je jinde) v interpretaci, kterou jsem vyložil v jedné kapitole své knihy Přirozený svět jako politický problém. Toto je rámec, v němž je zasazeno moje psaní a čtení od pozdních let šedesátých až do mého stáří.
* Hitler vydal Mein Kampf už roku 1924, a ačkoliv se v něm nejednalo otevřeně o fyzickou likvidaci Židů, jejich vyřazení ze společnosti bylo z této knihy evidentní. Nemyslíte, že evropští intelektuálové už v druhé polovině dvacátých let selhali tím, že nedali jasné znamení toho, co tato bible nacistů v sobě ukrývá? A je hypoteticky dnes – v době internetu – něco podobného možné?
Špatně tu otázku kladete. Knihy, jako je Mein Kampf, vycházejí neustále, jenže zůstávají na okraji zájmu společnosti, jsou to projevy periferie, která umožňuje vzpouru proti konformismu centra, a proto v sobě ukrývá sice velké tvůrčí možnosti, ale také nebezpečné démony, kteří čas od času „ovládnou celou společnost“. Stává se to zejména v dobách morální paniky, kdy lidé mají dojem, že jejich „všecko“ je ohroženo vetřelcem zvnějšku, ať už je to Žid, islám, levičák nebo zelený aktivista. Není to přece tak dávno, co demokratická Francie dala hodně hlasů Le Penovi nebo Liga severu získala většinu v italských městech „ohrožených“ přistěhovalci. Podobné věci se dějí i v příkladně demokratickém protestantském Holandsku. Nezapomínejme nikdy, že Hitler nebyl Němec a Stalin nebyl Rus, přišli z periferie. Knihy, jako je Mein Kampf, nemá smysl vyvracet, je třeba usilovat o to, aby se nestaly v určité dějinné situaci výrazem obav většiny. Myslím, že v Česku příkladem takové mentality periferie je ideologická pravice vykřikující svá zjednodušující klišé z osmdesátých let na komentářových či publicistických stránkách deníku MF DNES.
* Která kniha v dějinách byla podle vás nejvíce zneužita nebezpečnou či přímo zhoubnou dezinterpretací a proč tomu tak bylo?
Na to opravdu odpovědět nemohu, chtělo by to dlouhé rozbory dopadu podvratného či ortodoxního čtení knih v kontextu politické moci. Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička. Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci „nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu“. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé polední království v české zemi. Formulí populistický kýč označuji českou podezíravost k dělbě moci, tedy k institucím, které stojí mezi „panovníkem a jeho lidem“ a jsou nejdůležitější podmínkou reálné demokracie. Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. Nejedlého vynalézavé propojení komunismu s národotvorným kýčem udělalo z kýčové Babičky „nejmoudřejší českou ženu“ a komunisty postavilo do role „dědiců nejlepších tradic národního obrození“. Stálý masový úspěch filmových pohádek o pokoření pyšných princezen a dobrém lidu z vesniček střediskových by nás měl varovat. To propojení stále doutná v české politické kultuře a v plamen je může rozfoukat vítr vanoucí zprava i zleva! Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně! V roce 1856, kdy vyšla tato kniha „očí před skutečností bojácně zavřených“, vyšla ve Francii Madam Bovary, kniha „očí před skutečností odvážně otevřených“. A ta otřásla světem.