Humanitní vědy, human sciences, Geisteswissenschaften, lettres či jednoduše humanities přebývají všechny pod jednou střechou filosofické fakulty. Právem, jsou to větve stromu, který má kořeny ve filosofování. Ve všech svých podobách - ať už hrabalovsky pábitelských či klímovsky sebezničujících - je filosofování živnou půdou všech humanitních věd: Kdo chce rozumět literatuře, dějinám, panovačné síle médií, masovým mýtům či strachu ze stáří, musí filosofovat.

Marx začíná svou kritiku politické ekonomie známou větou: Na první pohled se buržoazní bohatství jeví jako ohromný soubor zboží. O filosofii jako "vědeckém oboru" by se dalo říci, že se "na první pohled jeví jako ohromný soubor textů". Jako každé zboží mají i texty užitnou a směnnou hodnotu. Užitná hodnota filosofických textů neustále klesá, lidé je k ničemu nepotřebují, čtou je většinou jen sami autoři a jejich úředně autorizovaní vykladači. I jejich směnná hodnota je celkem skromná, lze je vyměnit za různé granty, tituly či zaměstnání na univerzitě.

Stane se ale, že se nějaký text vytrhne ze souboru textů pro autorizované výrobce a vykladače, pronikne do veřejného prostoru, najde si své publikum, stane se aktuálním - lidé si začnou klást "filosofické otázky". Klást takové otázky znamená filosofovat a tomu nás Evropany naučil Sokrates, alespoň podle svědectví Platona. Jádrem filosofování je obrana dialogické otevřenosti společného světa lidí před imperialistickými monology specialistů a manažerů všeho druhu. Filosofie jako akademický obor je ale také monologem, odborníci v tom oboru nefilosofují, účastní se jen směny textů mezi sebou.

Přívlastek "humanitní" je v rozporu se slovem "věda", protože to, co jím označujeme, nemůže být změřeno, propočítáno, podrobeno laboratorním zkouškám a "vědecky stanoveno". Výrazy, v nichž je přívlastek v rozporu s podstatným jménem, nazvali antičtí mistři výmluvnosti oxymóron. Oxymóron "humanitní vědy" má svůj hluboký smysl, vyjadřuje odhodlání, které vyznačuje evropské pojetí rozumu. Mám na mysli odhodlání zápasit se zaslepující silou předsudků, které nám tradice vnutila, i když víme, že nad nimi nikdy nemůžeme zcela zvítězit. Do svých historicky daných světů nevstupujeme ze svobodného a rozumem zdůvodněného rozhodnutí - jsme do nich "vrženi", jak říkali existencialisté. Slovo vrženost se líbilo evropským intelektuálům v 50. a 60. letech, zachycovalo něco podstatného z pocitu bezmoci lidí vržených do bipolárně šíleného světa nukleárního zastrašování.

Evropané nazvali svůj boj s vržeností, svůj osvobozující dialog s vlastními předsudky dějinným vědomím. Vtěleno do humanitních věd, dějinné vědomí prostupuje celou evropskou společnost - kdo chce zůstat Evropanem, nesmí se nikdy nechat ovládnout energií, kterou vyzařuje vše, co přijímáme bez výhrad jako "přirozené". Rozumějme tomu dobře: humanitně vzdělaní Evropané nechtějí zapřít vlastní předsudky, chtějí jim jen porozumět v jejich vázanosti na místo a čas, na problém, jehož ty předsudky byly svého času řešením. Porozumění nás osvobozuje od moci, kterou má nad námi každá, své historické omezenosti si nevědomá příslušnost k nějakému celku.

Humanitní vědy rozvíjejí v lidech staré evropské umění klást odpor všemu, co vystupuje jako "vývoj, k němuž není žádná myslitelná alternativa". Být svobodněji tím, co z nás historie udělala, v tom je (tak často zpochybňovaná) užitečnost humanitního vzdělání, které dnes rdousí ve svých chamtivých pařátech "manažeři lidských zdrojů", lobbující organizátoři různých cultural events a sponzorovaných kongresů. Smrtelně je ohrožují také nahaněči reklamních agentur, kteří je zpracovávají na nádivku pro své slogany.

Na filosofické otázky nikdo není odborníkem, je tu jen stará evropská tradice vzdorného tázání se, která v nás nečekaně ožívá. "Jaké je poslední číslo před nekonečnem?" ptá se prvňáček táty. Filosofuje. A filosofuje i David Černý, když na Bienále v Praze 2005 vystavil Saddáma v akváriu: Kdo je "skutečný" Saddám? Přívlastek skutečný je vždy funkcí akvária, v němž plave to, co jím chceme označit. V jakém akváriu by musel plavat Saddám, kterého známe z médií, aby měl nárok na přívlastek "skutečný"?

Filosofovali dokumentaristé, kteří natočili Český sen, či Martin Mareček v dokumentu Zdroj: nafta vládne E'zerbájdžánu, vynucuje si své nahoře a dole, vyvlastňuje občany, mění krajinu. Filosofuje spisovatelka Petra Hůlová, když napsala větu: povinnosti chřtán nicotě stejně neucpou. Umíme žít v čase nezacpaném povinnostmi? Filosofoval Peter Lysáček, když na výstavě nazvané Snížený rozpočet v roce 1997 vystavil židle s jednou zasádrovanou nohou pod názvem Následky spiritistické seance, přivolání ducha vzpěrače Vasilije Alexejova. Nohy židlí se prolomily pod jeho duchem, protože Vasilij požíval hormonální anabolika, aby byl co nejtlustší, a jako jeden z prvních na to i zemřel. Filosofuje John Baldessari, když vystavuje fotografii vojáků a hladovějících - vždy jeden voják a jeden hladovějící v zástupu, Soldier and Starving Person. Instalace Antonia Muntadase na Bienále v Benátkách 2005 se jmenuje Attention: perception requests involvement; jejím tématem jsou mezery, které vznikají mezi významy té (stejné?) věty, když ji přeložíme do různých jazyků.

"Společný logos, společná řeč je výrazem pro vztah k celku", kdo má rozum je "přítomen v celku žijících", komentuje ten prastarý text jeho překladatel a vykladač Zdeněk Kratochvíl. Kdo je nerozumný, neumí pobývat na světě s ostatními, prospí život ve svém vlastním světě, proto jiný zlomek praví: Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.

Na samém počátku éry "občanské svobody", v roce 1819, francouzský liberál Benjamin Constant pronesl v parlamentu proslulou řeč o rozdílu mezi svobodou antických a moderních lidí. Staří ňekové pojímali svobodu jako účast na veřejném rozhodování a tomu se pak všichni jednotlivci podřizovali. Naopak pro nás, moderní lidstvo, je svoboda především "možností žít bez vměšování zvnějšku, ve shodě s naší představou o nás samých". A tyto soukromé svobody nejsme už ochotni obětovat zástupcům nějaké "vůle celku".

Moderní svoboda má ale v sobě červa: příliš ponořeni do užívání svobod soukromých, vzdáváme se snadno podílu na utváření našeho společného světa. Je fundamentalismus celku - totalitarismus, je ale i fundamentalismus částí - konzumismus.

Filosofuje, kdo vidí na dně soukromých svobod jednu velkou nesvobodu - společný svět lidí se propadá do tmy.

Jeden společný svět pro bdící se propadá do tmy, zato nabídka vlastních světů pro spící roste závratně. Vlastní světy na klíč, jen je instalovat a uvelebit se v nich, ty dnes na trhu nabízí mnoho firem. Některé jsou jen na jedno použití, některé jsou trvanlivé a člověk v nich může prožít celý život, jiné vyžadují složitou inscenaci a nákladné kulisy.

Dílo Ludwiga Wittgensteina, filosofa "obratu k jazyku", je jedním z klíčů k 20. století. Pro něj je svět to, co umíme říci. ňeč sama je ale jako staré město, plné křivolakých uliček, nároží a stínů, kde se často potkáváme s tím, co říci neumíme; někdy nám to setkání nevadí, mlčíme rádi, jindy nás naopak chybějící slova vyděsí a my je hledáme. Ve svých Filosofických zkoumáních Wittgenstein říká, že jeho "cílem ve filosofii" je "ukázat mouše narážející na sklo cestu ven". Filosofujeme, když hledáme cestu ven z vlastního světa, v němž jsme uvízli jako moucha v láhvi. "Práce filosofa spočívá v tom, že se za určitým účelem vzpomínky snášejí dohromady," dodává pak. Kdo hledá, vždy v řeči cestu ven z vlastního světa najde, řeč není nikdy soukromá.

Německý filosof H. G. Gadamer žil více než sto let a jeho způsob filosofování ovlivnil zásadně pojetí humanitního vzdělání v druhé polovině minulého století. Podle něj filosofuje ten, kdo vrací řeči její nejpůvodnější formu - formu dialogu, kterou v ní potlačují věda a moc, ty jsou vždy monologické. Žádná naše věta nemá smysl než jako odpověď na věty druhých, než v nepokojné souvislosti s nimi. Smysl je drží pohromadě i přesto, že na sebe často vzdorně narážejí, odporují si nebo se spolu sdružují v překvapivé větné celky.

Jeden z mistrů postmoderního filosofování, italský filosof Gianni Vattimo, říká, že filosofování je umění dovést ideje - v dialogu s jejich možnými významy - až k soumraku, k okamžiku, kdy se z nich vytrácí nárok na věčnou platnost, kdy zapadají jako Slunce. Přivolávat takový soumrak idejí je posláním civilizace Západu. Filosofuje, kdo myslí to, co nazýváme "skutečnost", jako hru interpretací, v níž nelze rozlišit jednou provždy mezi zdáním a bytím a kde se "pocit skutečnosti" šíří jako kruhy na vodě, do níž hodíme kámen. A jako ty kruhy se i vytrácí.

Nikdo se tu nemůže ukrýt před poznáním, že každá skutečnost děraví jako lidská paměť a chátrá jako lidské tělo - vždyť ideje nejsou nic bez těl, v nichž se zabydlely. Filosofuje, kdo hledá způsoby, jak tuto rozkolísanou existenci unést a uchovat si v ní to, co Nietzsche nazval "dobrou povahou".

Otázku V jakém smyslu lze říci, že žijeme v jednom společném světě? nelze položit v žádném odborném jazyce, a proto se jeví nelegitimní v epoše, v níž legitimnost splývá se specializací. "Celek se projevuje jako násilí na svých částech," řekl kdysi Hegel a vynalezl jazyk, v němž se dalo velkolepě líčit, jak celek vítězí nad zaslepenou nezávislostí svých částí.

Oslňující možnosti i děsivé hrozby západní modernosti jsou výsledkem neoblomného procesu, který nazýváme "funkční diferenciace". Označujeme tou ošklivou formulí postupné rozrůzňování společnosti do specializovaných subsystémů, z nichž každý chce být nezávislý v dosahování svých cílů. Proces emancipace, který je posvátnou krávou západní modernosti, není než osvobozením specializovaných sektorů od moci, kterou nad nimi kdysi měli svrchovaní zástupci Celku, jako byli císař, církev, veřejné mínění, komunistická strana či "lid".

V lidské zkušenosti smysl ale zůstává i dnes, kdy specializace dosáhla obludných rozměrů, tím, čím byl pro starého křiklouna Hérakleita - pobýváním ve společném světě s bytostmi, rostlinami a věcmi všeho druhu. Kdo filosofuje v této epoše extrémní specializace, je semionaut, vyšlapává stezky mezi různými možnými významy, které pak humanitní vědy zaznamenávají do svých nepřesných map, aby se nevytratily z paměti lidí.

Na univerzu se budují církve nebo "univerzální říše", jak starý dobrý Palacký říkal "samoděržaví", ne společný svět. Ten nestojí na žádné skále, nikdo není jeho Petrem. Odhalují jej za našimi vlastními světy vynalézaví tvůrci diverz. Nazývám tak díla, která ukazují, že všechna univerza, včetně toho, na němž stojí Svatá ňíše Ekonomického a Technologického Růstu zvaná Západ, nejsou než absolutizací vlastních světů, jakkoli mohou být ty světy velké, mocné a dobře střežené. Společný svět je transcendentní, říkají odborníci na filosofii, a to "trans" znamená, že je vždy až "za" všemi vlastními světy; je stále "aktuální", dalo by se také říci, stále jen "přichází" z vnějšku našich vlastních světů.

Přes všechnu svou okrajovost ve hře sil, kterým říkáme globalizace, jsou humanitní vědy jednou z posledních opor dějinného vědomí ve veřejném prostoru, toho slavného boje o rozumění, o smysl pro celek, který vzdoruje imperialismu svých částí. Na tomto vzdoru ale nesmíme chtít založit univerzální říši! Vůle budovat takové říše, vůle k moci, je ostatně nejhrozivějším ze všech smrtelných pokušení Západu a ten, zdá se, mu znovu podléhá.