Jean Baudrillard napsal v knize Osudové strategie:

"Vždy jsme na Západě žili leskem a slávou subjektu a bídou objektu. Subjekt dělá dějiny, ze světa dělá Totalitu, Jednotu. Subjekt indivudální či kolektivní, vědomý či nevědomý: ideálem západní metafysiky je svět subjektu, objekt není než příhodou na královské cestě subjektivity".

Objekt je pasivní, trpělivě čeká až touha a vůle nějakého subjektu si jej podrobí. Žena byla v západní kultuře povýšena na privilegovaný předmět touhy, a tím metafyzicky ponížena na objekt, který svou hodnotu odvozuje od toho toužení. Na druhém koncilu nicejském v roce 787 bylo rozhodnuto, že "svaté obrazy", především Ježíše a Pany Marie, smějí být vystaveny na zdech kostelů. Podle italského filosofa komunikace Maria Pernioly na tom samém koncilu bylo také definitivně rozhodnuto, že žena má duši. Nevím, jestli Perniolova teze je historicky správná, ale mezi ženou a obrazem je v západní metafyzice úzký vztah: tak jako obraz je odvozen od originálu, žena je odvozena od původního člověka, kterým je muž. Církevní otcové se báli obrazů, protože jejich viditelná krása svádí člověka, aby víru v neviditelného boha nahradil vírou v jeho viditelný obraz. S ženou je spjato podobné pokušení - uvěřit v to, co nám říkají naše smysly, nechat se jimi oblouznit, nechat se svést povrchem, krásou, tělesností. Žena podobně jako obraz z nás může udělat zajatce viditelného a tedy nepodstatného světa.

Konzumní civilizace, říká Baudrillard, zvrátila privilegia subjektu. Žijeme dnes obklíčeni slávou a leskem objektů, které si nás přejí, přivolávají, lákají, svádějí a objednávají. Uvést člověka do pokušení a svést ho ke konzumu je hlavním cílem průmyslové racionality. Reklamy nepřetržitě hučí, jsou všude a stále nás ubezpečují, že žijeme v univerzu vytvořeném jen pro nás, kde nám nic nesmí být upřeno a nic nás nesmí tížit a omezovat. O slávu a energii objektů v našem světě, o jejich mladost a svůdnost, pečují ženy. Dvacet čtyři hodin denně vybíhá z obrazovek a monitorů derealizační četa hollywoodských (to slovo neurčuje místo, ale funkci ve světě) krasavic; jsou slávou i leskem, duší i tělem předmětů luzného univerza, které chce být touženo, přáno, konzumováno. Top modelky (Naomi, Eva, Claudia, Laetitia) se olepují pestrými hadříky, líbají krásné předměty, laskají je, mazlivě vyslovují jejich jména, kráčejí gazelími kroky a vábí všechny muže a ženy k branám nasvíceného euroamerického Eldoráda, které se všude po svém obvodu dotýká páchnoucího a temného Antieldoráda, jemuž říkáme ”Třetí svět”.

Skutečnost ošklivě poskrvňuje luzné univerzum svůdných a lesklých předmětů, kdekoli se jej dotkne. Ale je tu derealizační hollywodská četa, která všechny takové skvrny vyčistí! Derealizace neznamená, že obraz odkazuje zase jen na jiný obraz a znak zase jen na jiný znak. Tak tomu bylo vždy, jen jsme některým obrazům a znakům říkali skutečnost, protože tu byly odedávna, nešlo je popřít a zapomenout, nešlo měnit jejich smysl, příliš mnoho lidí je znalo a bylo těžké přesvědčit je, aby všichni najednou začali říkat "skutečnost" jiným obrazům. Derealizace v epoše hollywoodských (cyber)hus znamená především jedno: žijeme ve světě, v němž je nám upřena zkušenost. Karel Čapek říká v Kritice slov, že "krutá pravda" je vždy v opozici k "luznému klamu": nikdy se neříká "krutý klam" a "luzná pravda". Pravda je krutá v tom smyslu, že se vždy prosazuje proti naší vůli podřídit univerzum a druhé lidi v něm našim zájmům. Nejhlubším motivem poválečné evropské filosofie byla odvaha "myslet naši smrtelnost" ne jako temnotu, od níž je třeba prchat k "luznému klamu", ale jako ontologickou podmínku opravdové zkušenosti, osvětlující rozdíl mezi tím, co jen slouží lidským cílům a tím, co "je", mezi tím, co jen funguje, a tím co je skutečné. Vědomí vládne světu jen v našich "luzných klamech", nakonec vždy naráží na "krutou pravdu lidské konečnosti". Chtěli bychom pokračování luzného klamu, ale skutečnost si nás podala. Myslet znamená vyrvat se ze moci sil, které si na nás vynucují luzné iluze - náš strach, naše touha, náš narcisismus, moc druhých, nezastavitelně plynoucí čas, bída. Každé takové vyrvání se z moci iluzí je zkušenost. Univerzum svůdných objektů je realitotěsný luzný klam, sladký sen, v němž svět v celku slouží oddaně našim zájmům. Nikdo nesmí udělat žádnou zkušenost. Nikdo nás nesmí ve snění rušit, probuzeni, bychom už netoužili po lesklém objektu, který Naomi (Claudie, Eva, Laetitia) políbila.

Proti komu feministky a feministé bojují? Proti komu brání ženy svá ženská práva, s kým o ně přou? (Cyber)ženy derealizační čety, bez nichž by nás Systém luzných klamů nemohl lapat do svých pastí a pastiček, jsou mnohem většími nepřáteli žen než nadržení, ošahávající, bezohlední, alkoholizovaní, suroví, nepořádní, stárnoucí, uslintaní, svou moc ve straně, koncernu, úřadu, planetárním aparátu (straničce, úřádků, firmičce), zneužívající muži.

Odpusťte mi tento filosofující úvod, ale chtěl jsem přivolat zapomínané pozadí slova feminismus. Stádo hollywoodských žen, (cyber)hus, které oděny do barevných hadříků pobíhají kolem hromad lesklých objektů, svým vemlouvavým kejháním nás nutí po nich toužit a tak nám nedovolují dospět, je rozhodující technologií moci v naší pozdní průmyslové době. Dokud feministky to hollywoodské ženské stádo nerozeženou, nelze je brát vážně.

Vzpomínám si, že když vznikala ODS, Josef Zieleniec vedl přípravný výbor, kde lidé nejrůznějších profesí a idejí diskutovali o tom, co by mělo být programem strany. Slovo "strana" znělo tenkrát na krátkou chvíli velmi občansky, jinak než zní zase dnes. Už nevím kdo se tehdy vydal do Londýna, aby tam promluvil se samotnou "věštírnou thacherovskou". A ta poradila, abychom založili "ženský" odbor nebo sekci ODS. Všechny ženy v přípravném výboru okamžité povstaly proti takové ponižující ideji. "To je tak dobré pro západní dámy, které nevědí nudou, co dělat, u nás ženy pracují, jsou emancipované, u nás nic takového nepotřebujeme". Divil jsem se. Ani v zaostalé katolické Itálii, z níž jsem právě přijel, ženy nebyly tak otevřeně a totálně diskriminovány jako u nás. Všude jsem je potkával jen v podřadnějších pozicích, dokonce i na univerzitách, kde na Západě došlo až k ideologicky zdůvodněné "proženské diskriminaci".

To, co mě ale nejvíce šokovalo, bylo hlučné úsilí českých žen nepřipustit si diskriminaci, jíž byly každodenní evidentní obětí. Šokovaly mě jejich pevně zavřené oči. Kdykoli jsem nějaké ženě v Čechách řekl, že je diskriminována, rozčílila se, že jsou to západní hlouposti, stejného řádu jako boj proti nošení kožešin. "Jestli nejsme šéfredaktorky, pak proto, že jimi být nechceme, nezáleží nám na funkcích”, říkaly. Tvrdily, že mají s muži pod povrchem dohodu o svém skutečně rovnoprávném postavení, které vypadá jako diskriminace jen na povrchu, kam dohlédne nerozumějící oko cizincovo: “zdá se, že jsme v podřízeném postavení, ale ve skutečnosti (pro rozumějící oči našinců) jsme mužům rovny a oni o tom v hloubi nepochybují” - říkaly také. Postavení žen v Čechách je celé v této interiorizaci své vlastní podřízenosti, v potřebě nevidět to, co okamžitě vidí každý, kdo pracovně návštíví na chvíli Čechy: ženy tu slouží pánům. Celý ten přezíravý postoj (až nenávist) českých žen k feministickému hledisku a slovníku není než psychologickou kompenzací ponižující diskriminace, kterou ženy v české společnosti zažívají na každém kroku, ale bojí se ji vidět. Psychoanalýza pro to má jistě přesnější označení, já se spokojím s jednoduchým principem, podle něhož co nemáme odvahu vyslovit nás zotročuje. České ženy jsou zotročeny především proto, že ochotně kolaborují s českými muži na maskování své totální podřízenosti principům mužského světa.

Je pro mě záhadné, jak může českým intelektuálkám připadat normální, že ani jedna žena není šéfredaktorkou významného (možná ani jakéhokoli) deníku v zemi nebo že v našich vládách byly ženy vždy v tak katastrofální menšině. Jak je možné, že jim nevadí být jasnou většinou ve společnosti a bezvýznamnou menšinou všude tam, kde se o společnosti rozhoduje? I v některých islámských zemích je situace lepší. Možná strach českých žen z feminismu souvisí trochu s tím, že slovo "feminismus” zní levicově a levicovost se nehodí do salonů postkomunistických zbohatlíků. Myslím nicméně, že hlavním důvodem je strach z feministického slovníku, který by české ženy donutil vidět realisticky své postavení v české společnosti. Už od Marxe víme, že nejvíce se lidé cití ohroženi ztrátou svého falešného vědomí.

Když socioložka Jiřina Šmejkalová uspořádala na Fakultě sociálních věd UK seminář o feminismu s americkými feministkami, většina přítomných osvícených žen si stěžovala, že nenalézají pro svou kauzu žádné pochopení u českých spolužen. Američanky diagnostikovaly hlavní důvod té antipatie, zdá se mi, přesně. "Je to jako v černošské menšině v USA, černé ženy se solidarizují se svými černými muži v boji proti privilegované bílé většině, a považovaly by za zradu, kdyby spolu s bílými ženami bojovaly o svá práva proti svým černým mužům." Ta diagnóza určitě platí pro generaci žen, které prožily rozhodující část života v komunismu. Bylo třeba solidarizovat se navzájem proti hrozbě zvnějšku. Jedna přítelkyně mi řekla: "my jsme musely podporovat naše muže, aby se nezbláznili nebo neupili v absurditě, jíž se každodenně museli brodit". To je určitě pravda, ale snad to už vyprchává.

Druhý důvod je jiný. Vzpomínám si matně na jeden den v padesátých letech. Jakýsi komunistický koryfej, Zápotocký či snad sám Gottwald, měl rozhlasový projev o paničkách, které se nechtějí zapojit do budování. Asi to byl projev sprostý, jako všechno v tè době; moje matka seděla otřesena u okna a pak řekla "budu muset chodit do práce". Zapojit se do budování jako pracující žena! Doba se později umírnila, ale ženy se do budování zapojily. Přineslo jim to jakousi emancipaci, ekonomickou nezávislost, nové sebevědomí. Ale rozhodující je, že se to zapojování se do budování odehrávalo ve světě definovaném přísně jen muži. Komunismus byl "strašný mužský svět" a ženy do něj patřily jen jako nositelky mužských ctností. Zapojením se do takového světa, ženy interiorizovaly svou diskriminaci v té míře, v níž byla vepsána do ideje budování socialismu, vlády nad přírodou, poroučení větru dešti, nukleárního zbrojení a studené války. A reagují podrážděně na ženy-feministky, které znehodnocují "jejich" emancipaci tím, že to jejich zotročení v mužském světě prohlédají a odhalují. V jiné formě to platí i na Západě. Především pro ženy, které se podřizují muži definovanému světu katolické církve, interiorizují svou odvozenost od muže a přijímají pastýřskou moc nad svým svědomím a tělem. Z takového světa nelze uniknout tím, že se v něm žena stane eventuálně kněžkou a bude mít podíl na pastýřské moci, jak si to přejí katolické ženy v USA, ale jen odmítnutím pastýřské moci jako takové.

První a druhá feministická vlna byly obrovskou agitací za rovnoprávnost žen v muži definovaném světě. Ženy chtěly mít právo být jako muži. Až teprve postmoderní obrat přinesl změnu a ženy začaly bojovat ne o svá práva ve světě již definovaném, ale o právo podílet se na definici světa. Na Mezinárodní den žen, který je v Itálii velmi ctěným svátkem, ohlásila italská vláda návrh zákona o povinném paritním zastoupení žen na volebních kandidátkách. Naše emancipované ženy se takovým zákonům většinou vysmívají neprávem. Jejich cílem je osvobodit ženu od nutnosti vybojovat si rovnost tím, že se prosadí ve světě definovaném muži, že se osvědčí ve světě jako muž v ženských šatech.

Doufám, že se i náš feminimus bude brzy postmodernizovat: přestane být bojem o zapojení se žen do světa definovaného muži a začne být bojem o jeho (pře)definování. Ale to je třetí a poslední téma mé úvahy.

Rozlišuji mezi společností multirasovou a společností multikulturní. Symbolem multirasové společnosti je fotografie černocha ve francouzské uniformě na obálce Le Point, který zdraví francouzskou vlajku nebo Číňan, který v uniformě německého policisty řídí dopravu v ulicích Berlína. Multikulturní společnost je jiná: nejen nezdravím tvou vlajku, ale nechci se ti ani podobat. Mým ideálem není být stejný jako můj pán. Jean Paul Sartre napsal v předmluvě ke knize Fritze Fanona Les damnés de la terre, jednom z klíčových textů našeho století:

"Opusťme tuto Evropu, která sice pořád o člověku mluví, ale nepřestává ho masakrovat všude, kde se s ním setká. Ve všech koutech svých měst, ve všech koutech světa… Po staletí ve jménu jakéhosi duchovního dobrodružství rdousí většinu lidstva… Kdo má odvahu mluvit tak novým tónem? Afričan, člověk Třetího světa, ex-kolonizovaný! A dodává: Evropa se řítí tak bláznivě, nesmyslně k propasti, jíž je lépe se vyhnout... řečeno jinak - Evropa je katastrofa. Pravda, kterou neslyšíme rádi, ale o níž všichni v hloubi víme - drazí spoluobyvatelé kontinentu - že je nepochybná."

Když kolonizovaní promluví svým vlastním hlasem, přestanou být ozvěnou našich vět, přestanou studovat v Oxfordu, Washingtonu a Paříži, začíná epocha multikulturalismu. Sem patří také zvrat v poměru mezi divochem a člověkem civilizovaným, mezi člověkem zaostalým a člověkem pokročilým: jakmile začneš naslouchat divochovi, pochopíš, že ve skutečném světě, ve světě zkušených a dospělých lidí, on je učitel a ty, obyvatel euroamerického Eldoráda, musíš s pokorou naslouchat. Konec eurocentrické arogance je velkým poselstvím autorů "indiánského pohledu", třeba Castanedy.

Edmund Husserl, poslední velký filosof evropského imperialismu, napsal, že evropanství je něčím jedinečným, takže "jiné lidské skupiny se mohou poevropšťovat, kdežto my, pokud si dobře rozumíme, nikdy se například nepoindičtíme". První vlna euroamerického feminismu vycházela z podobného přesvědčení: žena se může pomužtit (pochlapit), ale muži, pokud si dobře rozumějí, se nikdy nepoženští, leda snad "teplouši". Postmoderní filosofie se snaží zvrátit hierarchii mezi evropským a neevropským, mužským a ženským, civilizovaným a divošským. Formuluje důvody pro "poindičtění se Evropanů" a pro "poženštění se mužů".

Modernost byla ve velké míře kolonizací žen. Podobně jako černoch z naší fotografie i moderní žena v uniformě zdravila vlajku svých koloniálních pánů a myslela si, že emancipace znamená být jim rovna. Ve skutečnosti byla totálně zotročena: potřeba vyrovnat se mužům z ní udělala pouhou ozvěnou mužského diskurzu. Byla generálem, byla paní Thatcherovou, paní Albritghtovou, byla připuštěna do mužských rolí v přešitých mužských šatech.

Filosofové se přeli po tisíciletí o pohlaví andělů, ale co pohlaví rozumu? Po více jak dva tisíce let byl rozum prvotním pohlavním znakem muže, ale teď se vydává za neutrum. Bůh je otec i matka, řekl nedávno papež. Rozum má mužskou i ženskou stránku, říkají filosofové smířlivě. Francouzská vlajka ale není neutrum, není jím ani generál, manažer, stavitel Temelína nebo soudce. Jsou to mužské role. Podobně jako Afričan v příkladu Sartra musí i žena promluvit vlastním hlasem a říci přibližně toto: mužská civilizace je katastrofa, chybí v ní velký kus skutečnosti, je narcistická a řítí se do propasti.

Ve střední Evropě ženy vlastním hlasem nemluvily, bylo tu příliš krvavo a krušno. Byl tu strach. Mnoho mužů nás tu ale učilo rozeznávat vlastní hlas žen v povyku mužského světa. Karl Kraus například viděl v ženě antiplatonickou bytost, revoltující nepotlačitelně proti mužskému světu čistých idejí, které podrobují reálný svět nenasytným abstrakcím jako je Zákon a Pořádek. Studoval procesy proti ženám, které se vzbouřily proti rodině a v "hříšnosti", kterou soud ctihodných mužů těm ženám připisoval, viděl osvobozující původní sílu, která se vzpouzí masové manipulaci a prostituci, na níž stojí Systém. V roce 1929 napsal: "Víte, že po celý svůj život jsem pronásledoval duchovní prostituty, ale nikdy ne prostituci ženského těla. Na sklonku času, který mi byl vyměřen k poznání věcí tohoto světa, tvrdím, že sex je asi jediná činnost, která se v tomto světě neprostituuje a že stigma prostituce jsme přilepili na ženy, abychom odvedli pozornost od mužské prostituce ve všech zaměstnáních." Na vrcholu pyramidy mužské prostituce je tisk, který nás zbavuje představivosti a vyprazdňuje nám srdce.

Karl Kraus věřil, že proti vyprazdňování srdcí tiskem ženy bojují svým tělem, všemi svými instinkty a svým nejvlastnějším hlasem, Představuji si, že vlastní hlas žen nám pomůže vyhnout se třem pastem. Za prvé pasti rozumu v jednotném čísle. Rozum chce být jediný, objevovat jedinou věčnou pravdu, která by nás povýšila nad všechny živé bytosti, s nimiž sdílíme planetu. Myslím, že ženy nás svými doteky od dětství učí (i když jejich lekce jsou cenzurovány), že rozum je jen jedním z lidských smyslů, ne pánem nad nimi. Rozum je kusem našeho těla. Když se díváme na krajinu, mučenou jedovatými výpary, bouří se rozum v těle. "Jsou to jen takové ženské rozumy", říkalo se kdysi. Ano, ženské rozumy! Je tolik rozumů, kolik je důvodů ke vzpouře živých těl všech druhů proti Zákonu, Pořádku, Strukturám.

Za druhé pasti autorefence. Žijeme v autoreferenčním světě, v němž všechny problémy řešíme tím, že je svěříme specialistům. Ti ale umějí řešit jen ty problémy, které si sami jako problémy definují, podle svých krátkozrakých kritérií. Ženy nás naopak učí v různých svých vzpourách (i svým mlčením například) chápat, že reálné jsou jen ty problémy, které nám způsobuje přítomnost druhých lidí v našem světě. Také jeden z významů slavné Sartrovy věty "peklo jsou ti druzí"! Ženy nás od pradávna učily dávat peklu, kterým jsou ti druzí, přednost před rájem objektivních pravd, kterých se přítomnost druhých netýká. V italštině existuje výraz "parcheggiare a orecchio" neboli "parkovat po sluchu". Označuje nepříliš zručného řidiče, který se při parkování řídí zvukem promačkávaného plechu při nárazech do obrubně chodníku a okolních aut. Myslím si, že rozum byl v našich dějinách hluchý: ve své potřebě zaparkovat se navždy v nějaké globální říši, neslyšel bolest promačkávaných těl a myslí. Rozum je třeba poženštit, aby lépe slyšel přítomnost druhých ve světě, nezraňoval jejich těla a paměť.

domů