|
Václav Klaus udělal v Bruselu otazníky k plíživým procesům, o jejichž politickém smyslu se málo debatuje. V českém veřejném prostoru je ale špatným zvykem pranýřovat spíše tazatele než hledat odpovědi na jeho otázky. Škoda, dobré otázky jsou vzácné. Václav Klaus se v Bruselu ptal, zda máme pokračovat v maastrichtské technokratické linii sjednocování Evropy. ˝Myslím, že ... musíme začít obracet některé trendy a tendence poslední dekády... Zdá se mi, že je třeba respektovat parlamentní demokracii ve všech našich zemích a suverenitu členských zemí ... Zdá se mi nezbytné, aby příští mezivládní konference zastavila plíživé ... sjednocování kontinentu a formulovala, ať již prostřednictvím kvaziústavních dokumentů nebo jiným způsobem, konečný cíl evropského integračního procesu.˝ Z toho plyne odmítnutí dalšího rozšiřování většinového hlasování v EU - ˝je-li více většinového hlasování, je zřejmě méně legitimity EU˝, říká Václav Klaus. Není rozšíření většinového hlasování v EU prvním krokem k eurotyranii? Mnoho filozofů politiky si klade v Evropě podobné otázky, někteří komentátoři hovoří dokonce o revitalizaci národních zájmů po 11. září. Má evropské sjednocování vyústit ve federální stát? Mnoho evropských politických stran takový vývoj nepodporuje. Italská vládní strana Liga severu například nesla v jednom svém nedávném průvodu transparent s nápisem ˝Ne neonacistické Evropě˝ a za ním pochodovali dva ministři současné italské vlády. Kdo chce federaci Evropy, kdo chce vyvlastnit národní parlamenty? Chceme být v EU jako Bavorsko v Německu? Je to možná politická vize, daňoví poplatníci ušetří za drahá velvyslanectví České republiky všude po světě. Je ale nutné o ˝konečném cíli evropské integrace˝ veřejně diskutovat, a ne prohlašovat za euroskeptika každého, kdo se ptá. Nedávno si mi na tuto atmosféru v Česku stěžoval i významný francouzský eurooptimistický politolog Jacques Rupnik.
Hyperstát Evropa
Vzniká plíživě ˝superstát Evropa˝? Britský politický filozof Larry Siedentop hledá v knize Democracy in Europe odpověď na otázku, jak budovat evropský stát, ˝aby nebyl superstátem˝, jakousi ˝ponapoleonskou Francií˝. Tři podmínky považuje za rozhodující. Za prvé je třeba připravit psanou evropskou ústavu a aparát schopný ji prosazovat a rozvíjet. Za druhé je třeba budovat otevřenou politickou reprezentaci, která nebude příliš pohlcena vládnutím samým, schopnou zastupovat heterogenní a stále se měnící instance a zájmy Evropanů. Třetí podmínkou je celoevropská aktivní solidarita, zájem jednotlivých částí EU o sebe navzájem. Spíše než o superstátu navrhuje mluvit o ˝hyperstate˝, který vzniká tím, že některé části hypertrofují na úkor ostatních a celý vývoj je pak zdeformován. Současná EU je v jeho pohledu groteskním útvarem s hypertrofovanou byrokracií a Evropskou komisí, která má nejasný status; v takové situaci se může evropský super či hyperstát opravdu vyvinout. Být eurorealistou znamená nejen vidět EU jako ˝dějinotvornou ideu˝, ale také jako instituci, ovládanou nomenklaturou přeplácených byrokratů a manažerů ve službách specifických zájmů a strategií, jako síť nátlakových skupin, plnou rozporů, které je kontraproduktivní zakrývat. Myslím, že komunikační strategie Ministerstva zahraničí ČR v otázce EU je příliš propagandistická, zakrývá podstatné otázky, na jejichž otevřenosti naopak demokratický veřejný prostor stojí. Tak například: Evropská komise se dělí do ˝directions generales˝, jakýchsi kvaziministerstev, které se zabývají různými obory, jedno z nich podporuje podnikání a zájmy podniků. Mnoho koncernů z EU si v Česku koupilo podniky a udělaly z nich své filiálky. Rychlé přizpůsobení českých norem normám evropským třeba v oblasti ochrany prostředí by přineslo zvýšení jejich nákladů. Podporují opravdu rychlé přizpůsobení českých norem normám unijním, nebo naopak lobbují ve prospěch různých (pro ně výhodných) přechodných období? Místo pokřikování na Václava Klause by naši ˝eurotičtí˝ novináři měli zmapovat chování těchto podniků, eventuálních výjimek, které požadují. Budou se například bránit rychlému růstu mezd u nás politickým tlakem? Unijní podniky v Česku si nepřejí, aby se úrovni v EU rychle přizpůsobily například platy zaměstnanců, proč by si tedy měly přát, aby se přizpůsobily jiné parametry, které pro ně znamenají také ztráty? Naopak odbory v EU mají opačné zájmy, chtějí rychle snížit rozdíly v ceně práce. Je politickým cílem EU být samostatným globálním hráčem ve světě vedle Číny, USA a Ruska? Má po 11. září vůbec smysl hovořit o ˝evropské˝ obraně? Není EU se svou eurocentrickou rétorikou beznadějně archaická v současné fázi globalizace? Na summitu v Laekenu byl ustaven Konvent, který bude připravovat evropskou ústavu pod vedením Giscarda d˝Estainga. Jaká má být evropská ústava? Jak smířit například princip maximální reprezentativnosti institucí s požadavkem efektivity? Mají být základem federace euroregiony, nebo národní státy? Unie si nemohla vybrat symboličtější místo pro přípravu evropské ústavy než zámek v Laekenu, odkud belgický král Leopold II. řídil krvavé vykořisťování Konga, které skončilo vyvražděním téměř poloviny jeho obyvatel. Jestlipak naši evropští vůdci zahájili svá jednání v přezdobených pokojích královského zámku minutou ticha za oběti tohoto holocaustu? Na kongresu o rasismu v Durbanu se země třetího světa domáhaly odškodnění za kolonialismus, ale dostalo se jim jen nezávazné omluvy. Koloniální kořistění není ˝dávná minulost˝, ale nepromlčitelný zločin: všechno zlo naší doby, včetně terorismu, není než jeho důsledek. Evropská unijní ústava musí být také rozhodným krokem k překonání dědictví kolonialismu, jejím jádrem musí proto být univerzalizace pojmu občanství a globalizace lidských práv, jinak bude jen cárem papíru. Nebude ale každá taková univerzalizace a globalizace jen novým kolonialismem? To je evropské dilema.
Není světlo bez stínu
Václav Klaus řekl v Bruselu také toto: ˝Skutečné kořeny terorismu a násilí v nynějším světě... jsou v antiliberálních, antidemokratických, antikapitalistických, antitržních pozicích a ideologiích, které vidím kolem sebe.˝ ˝Začíná to kubismem a končí to střílením do dělníků,˝ zvolal ve stejném duchu při jednom památném shromáždění kulturních pracovníků akademik a koryfej marxismu Ladislav Štoll. ˝Začíná to falešnými sponzory Sinhem a Bácsem a končí to mafianizací společnosti,˝ mohli bychom dodat. Může idea svobodného podnikání za daňové podvody, mrtvoly na dně slapské přehrady, vydírání zaměstnanců a zastrašování nepohodlných konkurentů? Může idea volné konkurence stran na politickém trhu za podvodné financování stran? Jistě ano: svobodu vždy sdílíme s těmi, kteří jí zneužívají, protože není světlo bez stínu. ˝Jaké bylo slovo Marxovo,˝ ptá se Václav Havel, ˝vrhlo světlo na skryté mechanismy dějin, nebo bylo prazárodkem gulagů?˝ Obojí: osvětlilo mechanismy dějin, ale upřelo jedincům právo chod dějin svobodně měnit. Jsou inkvizice, hon na čarodějnice, masové vyvražďování původních obyvatel Latinské Ameriky, atentát na Twin Towers, jen ˝špičkou ledovce˝, jehož ponořenou částí jsou monoteistická náboženství? Ano, ale špičkou téhož ledovce je i Matka Tereza z Kalkaty či kněží bojující za sociální spravedlnost v Latinské Americe. Na každé krabičce cigaret je varování ministerstva zdravotnictví, že kouření způsobuje rakovinu. Jaké varování by asi chudák přítel Pavel Dostál musel dát vytisknout na různé publikace, které ministerstvo kultury financuje - pozor vzdělání způsobuje někdy deprese, jindy demonstrace proti zasedání finančníků v Praze, pařížské máje, pražská jara, útoky na Zimní paláce, někdy také na ministerstvo kultury?
Evropské dědictví
Václav Klaus navrhuje v podstatě masovou převýchovu evropských národů. Antikapitalismus, antiamerikanismus a antiliberalismus se ale vymýtit nedají, dokud lidé budou číst nejen Smithe, ale i evangelium, a hlavně dokud budou diskriminováni, ponižováni, budou dýchat zamořený vzduch a žít v hrozivém stínu různých Temelínů. Po 11. září se vyžaduje povinný civilizační patriotismus, neboli aktivní obrana ˝hodnot, na nichž stojí naše civilizace˝. Kdybych se měl pokusit nějak postihnout základní evropskou hodnotu, pak bych zopakoval větu, která se připisuje německému filozofu Hegelovi: ˝Ponožka zalátaná je užitečnější než ponožka roztržená, to ale neplatí o sebevědomí.˝ Evropským univerzálním dědictvím je umění budovat lidské společenství na otřásajícím uvědomění si rozporů a mezí vlastního životního způsobu. Na roztrženém, ne na zalátaném vědomí lidí.
články
domů
|