Čtyři rozdíly po dvaceti letech
Novým velvyslancem Slovenska v ČR je Peter Weiss, tvůrce a lídr postkomunistické Strany demokratické levice, která se postupně začlenila mezi evropské strany demokratického reformismu. Pracoval v zahraničním výboru parlamentu a byl také členem správní rady Slovenské atlantické společnosti, jako odborník na mezinárodní vztahy působil i na akademické půdě. SDL zůstala nakonec mimo hru o politickou moc, projekt Sociálně demokratické alternativy (SDA) se nezdařil, ale transformace komunistické strany je pro slovenský politický systém velký zisk.
Nový velvyslanec s tímto životním příběhem je dobrou příležitostí k zamyšlení se nad rozdílem mezi Českem a Slovenskem po dvaceti letech. Přichází totiž do Prahy v okamžiku, kdy se český politický systém rozpadá, vynořují se v něm antipolitické strany nestrany jako ANO, zemanovci, Úsvit, Hlavu vzhůru.
Výzvu Miloše Zemana říkat v zahraničí vedle Czech republic i Czechia považuji za metaforu krize českého státu – po dvaceti letech ještě ani nevíme, jak by nám měli venku říkat. A doma to nevíme často ani my sami, mnoho lidí u nás stále ještě považuje výraz Česko za nepřijatelný patvar. Slováci to mají snadnější, Slovakia či Slovensko zní všem přirozeně.
Čtyři rozdíly mezi Slovenskem a Českem mně po dvaceti letech připadají klíčové:
Zaprvé na Slovensku neexistuje dnes žádné významné euroskeptické uskupení, všechna zůstávají na okraji systému i společnosti, žádní organizovaní protievropští političtí aktéři tu nemají úspěch. Krátký, ale intenzivní spor o navýšení eurovalu v roce 2011, který vedl k pádu vlády, nakonec euroskeptický ekonom Richard Sulík za stranu Svoboda a solidarita prohrál. Slovensko nejen přijalo euro, ale účastní se aktivně jeho obrany a je rozhodně „aktivnější“ součástí Unie než Česko – a není to jen vinou euroskeptického Václava Klause nebo absencí eura.
Nehledě na „mečiarismus“, jak se tomu tehdy říkalo, nehledě na existenci nacionalistických, „národoveckých“, dokonce někdy i Tisa oslavujících skupin ve společnosti – Zuzana Piussi o nich poučně vypráví ve filmovém dokumentu Křehká identita – je Slovensko stát postavený na jednoznačně proevropském a antifašistickém základu.
Zadruhé na Slovensku neexistuje komunistická strana jako parlamentní síla a to je velká zásluha právě Petera Weisse, pod jehož vedením se KSS transformovala v jednu ze socialistických evropských stran. Neexistence komunistické strany je důležitým rysem politického systému, v parlamentu není hráč, který nesmí být náš spoluhráč. O parlamentech, v nichž se vyskytují zakázaní spoluhráči, se říká, že jsou „zablokované“.
U nás to v praxi znamená, že koaliční potenciál ČSSD je oslaben, koalici se stranou, která má téměř patnáct procent hlasů, nelze legitimně vytvořit. Hlasy pro KSČM jsou handicapem ČSSD, ty hlasy jim chybějí v soutěži s pravicí, udělat z komunistické strany spoluhráče by totiž přineslo nejen delegitimizaci levice, ale i ohrožení mezinárodního pověsti státu.
Naši demokracii by bylo třeba odblokovat, ale po dvaceti letech je to velmi složité, krize důvěry v parlamentní demokracii vhání do parlamentu nová antipolitická uskupení, která jeho zablokování jen prohlubují.
Zatřetí na Slovensku chybí hysterický strach z „Rusáků“ a následné pokusy odmítat Rusko jako legitimního hráče v globální ekonomice. Je to důsledek komplexu viny z vlastního podílu na normalizaci, kterou si takto „morální většina v Gottlandu“ odreagovává.
Sociologicky je to pokus vymést problémy uvnitř naší společnosti za její hranice. Stejnou funkci plní výraz totalitarismus. Oddělit tímto cizím slovem od nás normalizaci je pohodlnější, než ji vidět jako „problém naší společné minulosti“. Petr Pithart o tom napsal hlubokou úvahu s příznačným názvem Ten náš totáč – a jsme všichni z obliga, ukazuje, že celá společnost se shodla „bez rozpravy na tom, že jsme žili a trpěli v totalitním režimu“.
Začtvrté český stát charakterizují restituční spory, které v současné době ještě narostly kvůli požadavkům katolické církve, jež svým rozsahem vyvolaly jakousi „restituční horečku“ – i když je Slovensko mnohem „katoličtější“ zemí, takový problém nemá.
Českem se stále ještě potulují také různí feudálové, kteří si nárokují obrovské majetky, jakkoli většinou neúspěšně. Řekl bych, že prestiž státu nelze v podmínkách „permanentních restitucí“ obnovit, církevní restituce jsou navíc nejasné a „nedohledné“, úpadek prestiže státu jen prohlubují. Něco podobného se po dvaceti letech neodehrává v takové míře v žádném jiném postkomunistickém státě.
Po dvaceti letech je tak Slovensko, zdá se mi, o dost úspěšnějším státem Evropské unie než Česko, rozhodně lépe integrovaným. Nedivme se tomu: Slovensko je stát, ke kterému Slováci vykročili, zatímco Česko je to, co tu pro nás zbylo po jejich odchodu. Pro takové státy se těžko hledá nejen přirozeně znějící název, ale také dobrá zahraniční politika.