Čtyři důvody, proč volit levici
Sjednocujícím motivem každé formy odporu proti totalitarismu v jeho různých vydáních je „institucionalizace změny“. Tato nemotorná formule znamená jednoduše to, že změna není hrozbou zvnějšku systému, ale je v něm zabudována jako legitimní požadavek občanů, výsledek svobodné kritiky jeho fungování. Kdyby společnost byla rozdělena na dva zástupy „nezlomně přesvědčených“, demokracie by byla zbytečná, každé volby by jen znovu a znovu kopírovaly rozdělení společnosti. Demokracie přináší potřebnou změnu jen za podmínky, že je tu silná skupina lidí, jejichž konsensus není ideologický, ale pragmatický, volně plovoucí, přesouvá se tam, kde je v dané situaci větší naděje na potřebné změny.
Současná volební kampaň v Česku se ale proměnila v honičku na levici, která je zatlačována do kouta společnosti a tam kamenována jako nedemokratická. Tak například v rozhovoru s režisérem Petrem Zelenkou (autorem klipu Přemluv bábu!) v HN čteme: aby politici vůbec pochopili, jak funguje globální svět, musí být trochu chytří. Česká levice – to jsou pro mě osobně především hloupí politici. Nedokážou se zorientovat ve světě, který je takhle složitý.
Není ale příkladem výjimečné politické hlouposti třeba radarová častuška ministryně Parkanové (dnes kandiduje za TOP 09) a celá bushovská klika v Česku? Nebyla politická katastrofa českého předsednictví EU, inspirovaného jen antieuropeismem, antirusismem a výzvami k boji proti všem formám socialismu, dalším příkladem politické hlouposti? Naši pověst zachránili nakonec jen kompetentní a proevropští mladí odborníci vládního týmu, o nichž nedávno záslužně psaly LN.
Radarová úderka zformovaná českou pravicí a vše, co s ní souvisí, je příznakem hlubokého neporozumění postbipolárnímu světu, strategickým zájmům EU a vůbec vývoji ve střední Evropě. Symbolem této politické hlouposti – abych znovu užil Zelenkův výraz – je nekriticky proamerická zahraniční politika zosobněná v mých očích Alexandrem Vondrou a také novináři, kteří tuto politickou linii legitimizovali – přečtěte si prosím komentáře Viliama Bucherta či Teodora Marjanoviče v MfD za poslední tři roky. Výsledkem jsou nevyjasněné vztahy s Ruskem a také nevalné vztahy k současné administrativě USA – protiobamovská česká linie je totiž zdaleka viditelná. Zavinila to ale pravice, ne levice!
A ještě jeden příklad politické hlouposti, jen zdánlivě nedůležitý. Na různé epizody squatterství v Praze pravice reaguje hesly typu Dům je jen majitele, konec a dost! Takový postoj je příkladem politické hlouposti, protože složitá společnost se liší od té jednoduché právě tím, že v ní takovéto formule neplatí. Vlastnictví je tu společenská konvence, která stanovuje práva a povinnosti, iniciativy jako squatterství jsou cenné proto, že odhalují nerovnováhu mezi povinnostmi a právy ve způsobu, kterým je vlastnictví vykonáváno – dům je ve městě a to město v Česku a to Česko v Evropě a ta Evropa ve světě a ten svět je na planetě Zemi, chtělo by se říci ve stylu dětské říkanky. Pravicové pojetí vlastnictví staví brutálně práva majitele nad jeho povinnosti vůči celku společnosti, proto je hloupé ve složité společnosti.
A nyní mé čtyři důvody, proč volit levici v Česku v roce 2010. První důvod, nejdůležitější, je sociální. Mám na mysli nutnost klást co nejrozhodnější odpor ničení základního předpokladu fungování demokracie – sociální rovnosti, vyprázdnění práv pracujících, oslabení regulace kapitálu a ochrany životního prostředí. Bez obrany svých sociálních předpokladů nemůže demokracie přežít, jak připomíná také prezident Obama.
Sociolog Jan Keller ukazuje ve své nové knize, že nejhrozivějším rysem postindustriálních společností je výrazný nárůst sociálních nerovností. „Jsme svědky zlomu,“ píše Jan Keller, a tím zlomem je úpadek společností středních tříd, v nichž nerovnost majetková a mocenská byla „spojitě odstupňovaná“, a nástup společností „majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti“. Bez sociální, kulturní a politické souměřitelnosti je demokratická společnost jen iluzí. Myslím, že toto je opravdu nejnaléhavější problém současné demokracie: finanční krize odhalila také, do jaké míry je moc privilegovaných oligarchií nesouměřitelná s mocí občanů kontrolovat ji. A to i přesto, že musí nést důsledky jejich nezodpovědných rozhodnutí.
Jádrem volební strategie pravice je strašení „cestou do Řecka“ a růstem veřejného dluhu, jako by za něj mohly „nezodpovědné“ nároky pracujících, penzisté či sliby levice přispět rodičkám. TOP 09 poslala do 100 000 domácností složenku na úhradu 121 000 korun, takový je podíl každého občana České republiky na veřejném dluhu. Samozřejmě tuto složenku dnes nikdo platit nemusí. Pokud ale uvěříme líbivým populistickým slibům, pak skutečně zaplatíme podle známého sloganu: Nemyslíš, zaplatíš! – uvedl na tiskové konferenci první místopředseda Miroslav Kalousek. Myslím, že ani český pravicový volič není tak hloupý, aby neviděl, že například obrovské sumy, které čeští občané zaplatili za chybnou privatizaci bank, či ještě větší sumy, které dnes platí občané USA a EU za nezodpovědnou pravicovou politiku deregulace bankovního sektoru, nelze svalovat na „populistické sliby“ levice. Pravice svádí růst veřejného dluhu na „přílišné nároky“ pracujících, které si už „my nemůžeme dovolit“, slibuje voličům, že řekne těmto nezodpovědným živlům NE, a tím zachrání stát. Kdo patří do toho „my“, už pravice ale neupřesňuje. Občané musí být střeženi a napomínáni, jsou neustále provinilí, protože nedostatečně plní požadavky globálního kapitálu. To je ale demagogie – srovnejte si jen náklady na sanaci bank s náklady na Obamovu reformu zdravotnictví v USA. Navíc veřejný dluh Česka (asi 40 procent HDP) je jedním z nejnižších v zemích EU (limit v eurozóně je 60 procent).
Modelem pravicového diskurzu jsou tyto věty Vlastimila Tlustého: S příchodem světové finanční krize zodpovědným kormidelníkům světa dochází, že na blbosti od zelených již není prostor. Já očekávám, že se zelenými bude v dobách finančních krizí amen, protože na ty blbosti nezbývají síly a čas…
Považujme ten výrok za modelovou formuli pravicového diskurzu a tvořme podle ní jiná podobná hesla třeba: Práva zaměstnanců platí, jen dokud není krize, pak je s nimi amen nebo Naše řeky mají právo na ochranu, jen pokud je ekonomický růst, jinak na blbosti od zelených už není prostor. Je to teroristická rétorika, která využívá řecké krize a veřejného dluhu k tomu, aby nás donutila přijmout brutální alternativu mezi kapitálem a právy – máte svá práva, jen pokud to prospívá kapitálu, jinak je s nimi amen.
Ne, naopak znakem demokratického společenství je solidarita v krizi a nedostatku! Současná krize přece není důsledkem politiky levice ani přílišných práv pracujících či ochrany životního prostředí, ale systémových rozporů kapitalismu – jak dokazuje ropná katastrofa v Luisianě. V českém kontextu je snaha Strany zelených nepatřit – v rozporu s evropskou tradicí – k levici zbabělá, protože jen posiluje teroristické využívání přívlastku „levicový“ k zastrašování každého kritika systému.
Brutalita pravicového diskurzu je často zakamuflovaná, jako například na tomto plakátu TOP 09: Nemocní se chtějí vyléčit, ne ušetřit! Přeložme si to z volebního ptydepe do češtiny: když jde lidem o zdraví, zaplatí rádi, peníze nějak seženou! Kritici kapitalismu vždy zdůrazňovali, že tak zvaná ekonomická racionalita není než zobecněný boj o přežití, nic víc. Není jednoduché tu tezi vyvrátit.
Brutální pravicový diskurz bourá sociální předpoklady demokracie, proto kdo dnes volí levici, nevolí jen sociální demokracii, volí demokracii.
Druhý důvod je zahraničněpolitický. Pravici charakterizuje nerealistický panatlantismus a odpor k sjednocené Evropě. „Neděkujeme, ale odejděte,“ měli bychom říci politikům, kteří tuto bezperspektivní zahraniční politiku v Česku prosadili – a také novinářům, kteří ji legitimizovali. Výsledek je tragikomický: Česko je vnímáno jako podezřele protievropské, naivně protiruské a nyní i protiobamovské. Poláci ve svých dějinách vedli s Ruskem větší boje než my, byli oběťmi neomluvitelného masakru v Katyni, a přesto nacházejí pomalu cestu ke vzájemnému porozumění a smíření – polská armáda se letos zúčastnila spolu s Brity, Američany a Francouzy slavnostní přehlídky vítězů druhé světové války na Rudém náměstí – Angela Merkelová symbolicky přihlížela na tribuně vedle Vladimíra Putina.
Kdo volí levici, posiluje naději, že se nám podaří skoncovat s tímto groteskně nehistorickým postojem „věčných obětí Ruska“. A také s pravicovým anti -europeismem – jinou vlast než Evropu mít už nebudeme. Přiživovat na každé zahraničně-politické krizi ideu Ruska jako velkého nepřítele – jak tomu bylo například v případě konfliktu v Gruzii – vede jen k mezinárodní bezvýznamnosti Česka v post -bipolárním světě. I Václav Klaus si vysloužil spílání do „Putinových agentů“, když tuto absurdní strategii kritizoval.
Když spadne akrobat, nastupují šašci, zní jedno cirkusové pravidlo. Zahraniční politika, která chce žít z občasného pádu světových akrobatů, není než poskakováním šašků.
Třetí důvod je mediální. Režisér Petr Zelenka říká v citovaném rozhovoru: Jestli tohohle člověka bude volit 40 procent lidí, je to národní tragédie. Paroubek je diktátor a Češi to nevědí. Ta věta je příkladem zvláště hysterické „démonizace“, tentokrát Paroubka, ale jedná se o mediální strategii v Česku hodně rozšířenou, kdokoli z nás se může stát její obětí. Zelenka tou větou popírá ideu celé české transformace, kterou kdysi Václav Klaus definoval heslem Měníme systém, ne lidi! V české (anti)politické společnosti, prosáklé kýčovou vírou ve „velké osobnosti pojímající politiku jako službu veřejnosti“, to není heslo samozřejmé. Jeho historická důležitost je v tom, že vyzývá k budování systému minimálně závislého na vlastnostech lidí – jak si přál teoretik otevřené společnosti a obdivovatel Masaryka Karl Popper. Systém, v němž diktátor či podvodník nemá šanci, protože pravidla systému mu to nedovolí – sklony a vlastnosti jednotlivců mají jen omezenou váhu v jeho fungování. Ne vlastnosti lidí, ale pravidla systému jsou důležitá, ta si vynucují na lidech vlastnosti vhodné k jeho fungování. Dnes systém potřebuje radikální změny, ale Klausovo heslo stále platí.
Naše transformace byla úspěšná, myslím. Podařilo se ustavit systém, v němž je sice ještě možné být podvodníkem, ale není už možné být diktátorem. Nad čím asi by mohli být Paroubek či komunisté – i ti jsou démonizováni – diktátory, když banky, armáda, továrny, média jsou integrovány do „nadnárodních vlastnických a organizačních struktur“ a řídí se pravidly „standardních demokracií“, která my už nemůžeme měnit?
Démonizace politických lídrů je důkazem špatně fungující mediální scény a je vždy nebezpečnější než ti lídři sami. Hlas pro levici tuto situaci nezvrátí, ale snad alespoň ukáže, že lidé nejsou tak snadno manipulovatelní, jak mediální stratégové věří.
Čtvrtý důvod je kulturní. Typickým produktem naší kulturní pravice je Ústav pro studium totalitních režimů a tahanice kolem něj. Nikdo přesně neví, jak totalitarismus definovat, největší autorita v tomto oboru, Hannah Arendtová, omezila platnost toho slova jen na stalinismus a nacismus. Ještě těžší pak je stanovit, na jaké otázky byly evropské totalitní režimy odpovědí, podle Arendtové na evropský imperialismus, podle Jana Patočky na proměnu dvacátého století v „ocelovou bouři“, ve válku, v níž se vybíjí akumulovaná technologická moc.
Proč ale tolik lidí vidělo v totalitních režimech jedinou cestu k osvobození a míru? Česká pravice na takovou otázku odpovědět neumí, její pojetí minulosti je policejní, směšuje politický řád s policejním pořádkem. Důsledkem je slepota před zločiny současné společnosti, například proti životnímu prostředí nebo právům pracujících.
Když se vyhlásí nějaký režim předem za zločinný, pak už ho nelze zkoumat, jen odsoudit a trestat jeho stoupence, proto by takový ústav měl být oddělením české policie, ne badatelským pracovištěm.
Česká pravice současné společnosti nemůže rozumět, protože si předem orazítkovala každou kritiku statu quo jako „levicovou“, a proto i potenciálně zločinnou. V tomto smyslu zaměňuje politickou kulturu za kulturu policejní. Marxismus je ale zločinný ve stejném smyslu jako třeba řecká metafysika nebo křesťanství, obojí bylo v minulosti ideologií evropského imperialismu a zdůvodněním mnoha masakrů.
Hlas daný levici nás od policejního pojetí minulosti neosvobodí, ale snad je alespoň zpochybní a otevře nám tak oči pro neprůhlednou a vše pronikající zločinnost systému globálního kapitalismu. Nedávná finanční krize a současná devastace Mexického zálivu jsou jejími poučnými příklady.