Charta 77 jako filosofický problém
Všechny systémy jsou totiž pokrevní bratři. Sametová revoluce neměla vyměnit jeden systém za jiný. Musíme začít znovu u skutečného významu slov… (systémy) lžou samy sobě, počínaje označením sama sebe – socialismus, demokracie…, říká jedna z postav ve hře Toma Stopparda Rock'n'roll.
Úvahy o Chartě 77 po třiceti letech mají pevný symbolický rámec, z něhož je nelze vytrhnout. Je jím mlčení Václava Havla a Alexandra Vondry, prvního a posledního z mluvčích (pronásledované) Charty 77, o zločinech vítěze v soutěži mezi pokrevně příbuznými systémy zvané „studená válka“; vítěz spolkl kanibalsky svého pokrevního bratra a už sedmnáct let se jej snaží v sobě rozpustit jako anakonda králíka.
Mlčení o zločinech vítězného systému (minulých a současných) v Latinské Americe a ve třetím světě, o nenasytnosti amerického zbrojního průmyslu, o katastrofickém unilateralismu, o Abú Ghrajb a Guantánamu, o válce založené na lži, o odmítnutí Kjótského protokolu prezidentem Bushem, o degradování spojenců USA na ochotné pomahače, o zneužívání touhy geopoliticky křehkých postkomunistických států po všemocném ochránci k oslabení EU, o prázdnotě postdemokratické Evropy, k jejímuž sebeuvědomění Charta 77 chtěla původně přispět – alespoň v pojetí Jana Patočky a Václava Havla.
Charta 77 nebyla jen projevem nesouhlasu s politikou komunistické strany v Československu, měla svůj nadpolitický smysl. Bylo jím hledání východiska z krize západní civilizace, kterou vítězství kapitalismu nijak neřeší, protože „všechny systémy jsou pokrevní bratři ve lži“. Po roce 1989 většina nejznámějších chartistů přeběhla na stranu systému, který „lže o sobě samém“ už jen tím, že se prohlásil za vítěze studené války, jako by bipolární svět nebyl dohodou mezi dvěma velmocemi o „vládě nad světem“.
V pojetí Václava Havla-prezidenta síly NATO a USA jednají z hlediska vyššího principu mravního, jak dokazuje jeho podpora bombardování Srbska a vojenské invaze do Iráku. Bylo toto fundamentalistické přesvědčení o nadřazenosti kauzy vítězů zakódováno v Chartě 77 od počátku? Byla od počátku slepá na jedno oko?
Myslím, že ne.
Myslím, že kritický, etický a filosofický odkaz Charty 77 byl většinou mediálně a politicky aktivních chartistů v „nových mocenských poměrech“ jednoduše opuštěn jako neužitečný. Připomínají mi ty statečné komunisty, kteří během protinacistického odboje riskovali své životy, ale po roce 1948 neměli odvahu kritizovat vítěznou stranu.
Nalezli ji až po dvaceti letech. Rok 2009 se blíží, díkybohu.
xxx
Ondřej Slačálek, představitel nové generace radikální politické opozice v Česku, vidí příčinu krachu Charty 77 po roce 1989 v tom, že hledala společnou řeč s mocí. Napsal: (V systému), který je podle ekologů neudržitelný, podle antimilitaristů válečnický, podle hnutí za globální spravedlnost hluboce sociálně nespravedlivý, podle feministek patriarchální, podle „barevných“ rasistický… v podmínkách hluboké mocenské asymetrie (kdy ti, kdo mají moc, mají zároveň zájem na pokračování ničivých trendů)… revoluční hnutí musí dělat pravý opak hledání společné řeči s mocí – musí se učit svou vlastní řeč, co možná nejnezávislejší na jazyku moci, vytvářet vlastní revoluční kulturu, která je alternativou vůči kulturnímu průmyslu moci. (Perspektivy, č. 4, 2007)
Nostalgie po jazyce totálně jiném, vytvořeném „zdola“, po řeči civilizací nezkažených divochů, je ale lstí rozumu: Nelze uniknout společenství řeči, máme řeč společnou s mocí, Hitler s Grassem, Čapek s Gottwaldem, Woody Allen s Bushem. Řeč společná s mocí je human condition, musíme ji přijmout jako historické východisko každého politického hnutí. I Marie Antoinetta, když na popravišti šlápla katovi na nohu, se mu omluvila francouzsky a on jí rozuměl.
Máme společnou řeč s našimi katy, ale řeč společná s mocí není řečí moci, řeč společná s katem, není řeč kata.
Nevím, z jakých záhadných důvodů byla v dějinách marxismu otázka neredukovatelnosti řeči na pouhou nadstavbu ekonomické základny, na pouhé zájmy vládnoucí třídy, postavena nejostřeji ve Stalinově stati Marxismus a otázky jazykovědy. „Mladí soudruzi“ se ptají koryfeje, zda jazyk je nadstavbou. Odpověď „geniálního Vůdce“ zní: Řeč není produktem té či oné nadstavby, staré či nové… je produktem dějin celé společnosti a dějin všech různých základen ve střídání věků. Není stvořen nějakou třídou, ale celou společností, všemi třídami společnosti, úsilím stovek generací. Byl utvořen, aby uspokojil potřeby ne nějaké třídy, ale celé společnosti, všech tříd společnosti… jako jeden jazyk celé společnosti, jako sdílený jazyk celého národa... funkcí řeči… se jeví ne to, že slouží jedné třídě na úkor tříd jiných, ale naopak to, že slouží stejným způsobem a stejně dobře všem třídám společnosti. …umírajícímu režimu starému jako vznikajícímu režimu novému… jak vykořisťovatelům, tak i vykořisťovaným.
Vezměme si z té gadamerovské a habermasovské obrany přirozené řeči krvavým tyranem toto poučení: je-li řeč nad rozdílem základna–nadstavba, pak ji vítězové i poražení, mocní i bezmocní musejí sdílet spolu navzájem a s celou společností, nemohou ji jednoduše zredukovat jen na řeč moci či protestu. Pojem „lidská práva“ s tím úzce souvisí: ze společné řeči vždy plynou nároky, jejichž platnost je obecně srozumitelná všem lidem, a proto i obecně závazná.
Řeč společná s mocí, ale ne řeč moci! Co znamená ten rozdíl?
Ve svém proslulém rozboru krize výchovy Hannah Arendt odvozuje autoritu učitele z odvahy vyslovit rozpory světa, který zastupuje. Podobně autorita intelektuála je vždy spojena s tím, že využívá společnou řeč s mocí k tomu, aby vnesl do vědomí všech rozpory mocenského uspořádání společnosti, do níž jeho dílo patří. Vyslovené rozpory se stávají historickou silou, protože jejich dopady ohrožují celou společnost nerovnoměrně, takže ti více ohrožení začnou bojovat za politické změny.
Využít společnou řeč s mocí k odhalení její rozpornosti je předpokladem každé účinné kritiky společnosti; řeč moci naopak potlačuje „vědomí rozporů“ jako projev nepřátelské mentality – antiamerikanismu, levičácké nezodpovědnosti nebo intelektuálského narcisismu. Příkladem budiž způsob, jímž obránci systému založeném na růstu Růstu negují ekologickou katastrofu, k níž nevyhnutelně vede.
Nejviditelnější část chartistů po roce 1989 přejala řeč moci a zamlčuje rozpory v systému, který spolkl svého pokrevního bratra. (Havlova tragédie je v tom, že) jeho autentický kritický postoj … skončil službou těm, kdo „realisticky“ argumentují, že jakákoli skutečná změna dnešního světa je nemožná… přejímá právě ten cynismus, proti němuž se původně stavěl. – napsal Slavoj Žižek.
xxx
Charta 77 byla jednou z významných forem odporu vůči tyranské moci ve dvacátém století extrémů. Rozeznávám v ní pět vrstev.
První vrstvu nazvu „utopie socialistické legality“. Například mluvčí Charty Jiří Hájek napsal, že společným cílem chartistů je dosáhnout toho, ...aby orgány socialistického státu důsledně dodržovaly socialistické zásady a normy, vůči všem občanům v souladu s tím, co vedení státu proklamuje. Je to naivní pokus o vnesení principu dělby moci do komunistického státu, postaveném na permanentním výjimečném stavu, který vyžadují úkoly revolučního boje za novou společnost. Dodržování legality je odsunuto na dobu „po“ vítězství dělnické třídy jako nějaký happy end.
Představa, že komunistická strana uzná nezávislost moci soudcovské, nadřazenost moci státní nad mocí svou a nezávislost veřejného prostoru, byla utopie. Režisér Fritz Lang vypráví ve svém posledním rozhovoru, jak si ho hned po Hitlerově nástupu k moci předvolal Goebbels a požádal ho, aby řídil německý film. Na otázku „A nevadí vám, že jsem poloviční Žid?“ odpověděl: „O tom, kdo je Žid, rozhodujeme my!“. Podobně v komunistickém státě strana rozhoduje o tom, kdo je třídní nepřítel, a tuto výhodnou moc nepustí dobrovolně z rukou.
Podmínkou účinnosti této tradiční formy boje proti moci, která svévolně překračuje své vlastní zákony, bylo uznání historické legitimnosti socialismu. Nebojuje se tu proti systému, ale proti jeho degeneraci. Socialistické hodnoty samy mají svou historicky přesvědčivou sílu, nelze proto klást rovnítko mezi nacismus a komunismus: nacismus je zlo, zatímco komunismus je na později odložené dobro.
xxx
Druhou vrstvu nazvu „boj o deliberativní demokracii“. Liší se od první vrstvy především tím, že připisuje každé moci, i té demokratické, tendenci k tomu, redukovat ideje a hodnoty, z nichž čerpá svou legitimnost, na zájmy vládnoucí elity. Na toto dědictví Charty 77 výslovně navazuje občanská iniciativa Jsme občané! – otevřené společenství lidí… které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o obranu a prohlubování demokracie a občanství ve všech jeho rozměrech v naší zemi i ve světě, protože každý občan nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, tzn. i za dodržování ústavního pořádku i mezinárodních závazků České republiky. Tato iniciativa (českým tiskem téměř zamlčená) ukazuje, že nadpolitické dědictví Charty 77 v české společnosti nebylo opuštěno zcela.
Formulí „deliberativní demokracie“ označujeme v politické vědě demokracii, která usiluje o zasazení procesu rozhodování do co nejotevřenějšího veřejného prostoru, v němž rozdíl odborník-neodborník, politik-nepolitik, vlastník-nevlastník, straník-nestraník, manažer-zaměstnanec je stále a masově překračován. Rozhodnutí, která se formují v takové společnosti, jsou racionálnější (více hledisek a informací), legitimnější (větší reprezentativnost) a zvyšují kvalitu společnosti (účast na rozhodování vychovává). To ovšem vyžaduje, aby občané kladli neustálý odpor obecné tendenci každé politické moci vyloučit z účasti na rozhodování ty, kdo nejsou „shareholders“ v obecném smyslu, to znamená že nemají dostatečné „legální oprávnění“ k podílu na rozhodování, jakým je například vlastnictví akcií. Jsou ale „stakeholders“ – to, co je v sázce v tom rozhodnutí, se jich přímo týká jako například ekologické důsledky určitých soukromých rozhodnutí.
Mezi idejemi a institucemi je rozpor, který nelze nikdy zcela překonat. Nikdy nevládnou hodnoty, ale elity, které vidí v nadvládě těch hodnot příležitost k prosazení svých zájmů. Co je legitimní, není nikdy zcela legální, co je legální, není nikdy zcela legitimní. Napětí mezi legitimností a legalitou se neustále vybíjí a řeší ve veřejném prostoru, a to je jeho nejvlastnější funkcí. Charta 77 byla také jednou z možných cest k deliberativní demokracii.
Po roce 1989 Václav Havel nahradil odpovědnost intelektuála za rozpory světa „zde a nyní“ za odpovědnost před jakýmsi vznešeným zásvětím – transcendentním „tam a potom“. Jeho odpor vůči referendu o otázce, která se týká všech občanů, ukazuje, že morální odpovědnost před transcendentním „tam a potom“ je často v ostrém rozporu s politickou odpovědností před občany „zde a nyní“.
xxx
Třetí vrstvou v Chartě 77 je pokus o „život v pravdě“. Za touto formulí se skrývá nejdramatičtější otázka „století extrémů“: Jak žít, když naše svědomí je v totálním rozporu se státem, jehož jsme občané? Co smíme a co nesmíme sdílet s mocí, abychom nebyli kolaboranty? Je jím třeba masově úspěšný herec či zpěvák? Tu otázku vyostřil například István Szabó ve filmu Taking Sides natočeném na motivy Harwoodovy hry uvedené v Česku pod názvem Na miskách vah: Dirigent Furtwängler považuje německou hudbu za nejdůslednější negaci „ducha Osvětimi“. Je to ale pravda v okamžiku, kdy Goebbels tleská v hledišti? Byl duch Smetanovy Vltavy negací nacismu, i když v Národním divadle dirigoval Tallich a Goebbels seděl v čestné lóži? Je osvobozující síla Hrabalova díla dostatečným důvodem ke kompromisu s normalizační mocí? Szabó dává ve svém filmu za pravdu vulgárnímu americkému důstojníkovi, který si neváží umění natolik, aby byl ochoten připustit, že zůstává osvobozujícím, když je provozováno pro utlačovatele.
V totalitním státě jsme všichni vinni, nevina je tu vždy jen iluzí, proto právě mu říkáme „totalitní“. Ta iluze o nevinnosti má dvě krajní podoby. Tou první je „vůle být jen luštitelem hádanek“, jak jsem ji kdysi nazval. Narážel jsem tehdy na epizodu z filmu Roberta Begniniho Život je krásný, kde se německý lékař, jehož vášní je luštit hádanky, setká v koncentráku, kam je za války dosazen, se svým italským přítelem, také vášnivým luštitelem hádanek. Lékař je i zde ponořen jen do luštění hádanek a překvapeného přítele – vězně, který se ho chystá prosit o pomoc pro sebe a svou ženu – prosí o pomoc s řešením hádanky, kvůli níž „nespí a nejí“. Jako by neviděl děsivou geometrii celku, v němž spolu hovoří. Kolik vědců bylo ve století extrémů jen „nevinnými luštiteli hádanek“ uvnitř celku obehnaného ostnatým drátem a dnes je luští dále za jinými, nenápadnějšími dráty.
Druhou krajní podobou iluze nevinnosti je „pábitelství“ – útěk před krutostí doby do krásných míst, skrýší a prostůrků, které zbyly v zemi, jejíž celek byl přebagrován Dějinami. Falešná nepolitičnost této „kondelíkovské“ stránky obrazu života v takových nereálných meziprostorech je klíčem k masovému úspěchu filmů Jiřího Menzela ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nevinní „hodovníci u prostřeného stolu života“, vdechující nadšeně vůni zabijačky, jsou ve skutečnosti ve stejné situaci jako ti luštitelé hádanek – často musejí mít pevně zavřené oči. Ano, ani Hrabalovo vzpurné a tragické dílo, ani „pábení“ nemůže zůstat nevinné ve století extrémů.
Život v pravdě může znamenat jen jedno: nikdy nepředstírat, že jako luštitelé hádanek nebo pábitelé můžeme uniknout z kruté sounáležitosti s celkem, ten prosakuje vším; vědomí té souvislosti na lidi někdy padá náhle a krutě, nadpolitická „vědeckost“ nebo „vůně sněženek“ se prudce politizují. Intelektuálové všech druhů plní svou skromnou roli v systému, když využívají společnou řeč s mocí k tomu, aby probudili v luštitelích hádanek a v pábitelích smysl pro kruté hledisko celku. Kdo se z takového hlediska na sebe „jen jedním očkem podívá“, zhrozí se. Jan Patočka věřil, že probuzení luštitelé hádanek – vědci – budou rozhodující kritickou silou postindustriální doby.
Politická moc se vždy vykonává po proudu toho, co lidé považují za přirozené, za svůj obyčejný život. Nazvěme proud, který nese politickou moc, „hegemonie“; to slovo označuje fakt, že většina občanů považuje hodnoty a ideje vládnoucí menšiny za ideje a hodnoty normální, pravdivé, přirozené, univerzálně platné. Hegemonii lze vyvrátit jen tím, že jí porozumíme, a to znamená, že si uvědomíme historicky omezený obsah slov, které vnímáme jako nepolitická; že největší politickou moc má ten, kdo rozhoduje o tom, co „se sluší“ považovat za nepolitické – třeba volný trh, duševní chorobu nebo křehkou hranici mezi normálním a nenormálním, objektivním a subjektivním.
xxx
Čtvrtou vrstvu nazvu „pokus o kritické hledisko, z něhož kapitalismus a komunismus jsou pokrevní bratři, i když ten první je o tolik lépe oblečen“. Ani jeden ale nenabízí řešení krize průmyslové modernosti, to přinese snad až třetí, nejmladší bratr, jak se vypráví v pohádkách.
Václav Havel napsal v Moci bezmocných: Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob… Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní (západní demokracii) ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.
A pak položil tuto klíčovou otázku: (Nejsou) šeď a pustota života v posttotalitním systému jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec… jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování? Dnes je odpověď snadná: Ano, i když úděsná pustota globálního kapitalismu je velmi barevná!
Černá kniha kapitalismu má stejný počet hrůzných stránek jako černá kniha komunismu, jen jsou více rozloženy v čase. Komunismus byl budováním průmyslového státu v kruté zkratce, úzká mocenská elita, osvícený předvoj dělnické (ještě neexistující!) třídy, se choval k vlastnímu národu stejně bezohledně jako kolonizátoři, zástupci „vyšší civilizace“, k národům cizím. Spor mezi komunismem a kapitalismem je rvačka mezi sourozenci uvnitř jedné civilizace růstu Růstu.
xxx
Pátá vrstva Charty 77, úzce spojena s filosofickým dílem Jana Patočky, je nejradikálnější. Je možná nějaká alternativa k civilizaci růstu Růstu? Krize politiky je vždy krizí naděje, všechno dnes nás nutí odpovědět: Ne, globální kapitalismus je historická nutnost, k níž není alternativy.
Patočka nazývá západní průmyslovou modernost „nadcivilizace“. Jejím znakem je to, že vyloučila ze hry otázky smyslu a soustřeďuje se jen na akumulaci stále větších a mocnějších prostředků k ovládání lidí a přírody. Růst technické moci tu není veden žádným výkladem světa, žádnou zkušeností, žádnou nadějí. Naopak růst Růstu si podřizuje všechny zdroje smyslu, řeší se jen otázky prostředků, otázky smyslu jsou vyloučeny ze hry jako „nereálné“.
Patočka má v tomto ohledu velmi blízko k bibli šedesátých let, ke knize Jednorozměrný člověk Herberta Marcuseho. Vzpomínám si ostatně, že jeho dílo Patočka dobře znal, právě o něm jsem s ním vedl jednu z našich posledních diskusí na schodech pražské filozofické fakulty. V pojetí Marcuseho pozdní kapitalismus vtáhl „druhý rozměr člověka“ – vztah k posvátnému, který mu umožňoval kritický odstup od všedního dne „pouhých prostředků“ – do všedního dne. Evangelium v kapesním vydání leží na kuchyňské lince vedle mixéru, dostali jsme je s ranními novinami jako přílohu, a ničím jiným než přílohou všedního dne také Evangelium už být nemůže.
Jan Patočka napsal: Veliká distinkce, která… prochvívá lidský život, distinkce tušené celkové náplně života a života pouze daného, pracujícího v oblasti pouhých prostředků, nadlidského a lidského, slavnostního a všedního, smyslu a prostředků života, má být úplně škrtnuta, ať tím, že obojí splyne, či tím, že první složka se prostě vyškrtne. Absolutno tak už nestojí proti všednímu dni, ocitá se naopak „uprostřed všedního dne“, prozařuje jej světlem posvátného vytržení a proměňuje supermarkety v chrámy, jak ukázal dokument Český sen.
Odkud může přijít nějaká alternativa k systému růstu Růstu, který zapojil i posvátno do svých služeb? Tato otázka, na kterou lidé jen váhavě začínají hledat nějakou odpověď, je nejživějším odkazem Charty 77.
xxx
Na závěr jedno varování. Jak někde říká Nietzsche: vody náboženství opadly příliš rychle a nechaly za sebou bahniska, v nichž západní „nadcivilizace“ hledá ospravedlnění své světové hegemonie. Ve špinavé vodě ze dvou takových bahnisek se dnes utápí každý pokus o alternativu k nadcivilizaci růstu Růstu.
Prvním je křesťanský fundamentalismus ve stylu prezidenta Bushe, laciná teologie promítnutá do politiky, pokřik o „hodnotách, které nám dal Bůh“, o jedinečném poslání USA a Evropy v dějinách světa, které dělá z každé vojenské okupace „osvobození“ nebo alespoň „peace-keeping operation“ a z každého bombardování bombardování „humanitární“.
Druhým bahniskem pak je povýšení práv obyvatel euroamerické „nadcivilizace“ na práva „lidská“, na posvátné hodnoty, z jejichž univerzální platnosti „nadcivilizační“ vojenský aparát odvozuje legitimní nárok na neustálý Růst.
Řešení vnitřních rozporů průmyslové „nadcivilizace“ nenajdeme ve stojatých vodách takových bahnisek. Návrat posvátna do západní nadcivilizace přinese až vědomí katastrofy, k níž nás vláčí neudržitelný rozpor mezi logos a bios, mezi pozemským celkem, jehož jsme částí, a technickou mocí nad ním.