Blbá nálada v Evropě
Jaroslav Hašek ve svých stručných dějinách políčku tvrdí, že po tom, co byly facky zakázány ve školách, staly se výchovným prostředkem v parlamentu: "...facka stala se politickým dokumentem, politickou zbraní. A jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů."
Pravda, od dob Haškových jsme politicky vyspěli, v evropské politice jsou dnes facky výjimkou. Ve večerním televizním zpravodajství 18. května ale občané EU viděli jednu padnout: jakýsi muž v davu vítajícím Gerharda Schrödera mu náhle vyťal mocný políček, který kancléř přijal s nadhledem muže, jenž ví, že v německé politice 20. století je možnost dostat facku od voliče horší stránkou obrovského pokroku.
Ten rozzlobený muž byl nezaměstnaný učitel Jens Ammoser a hrozí mu nyní až rok vězení. Byl hned po právu vyloučen z SPD, jen z kandidátky v místních volbách v Baden-Württembergu už ho vyškrtnout nešlo. A tak se mu dostalo příležitosti dát kancléři ještě jednu facku, i když tentokrát jen morální: ve svém volebním okrsku získal nejvíc hlasů.
Myslím, že tato historka shrnuje příkladně poselství voličů v celoevropských volbách. Dát národnímu i evropskému politickému establishmentu facku, alespoň morální, když už proti té reálné ho chrání ochranka. "Opovržení institucemi a establishmentem je na vzestupu a ...strany či instituce si je zaslouží, kde není dobrá nabídka, není ani poptávka," napsal komentátor Viliam Buchert v MfD. Ano, nabídka politiky je bídná, ale může být jiná? A jaká? Ví to ta - současnou politickou politikou tak opovrhující - evropská veřejnost?
Evropští voliči mají blbou náladu: nechtějí se smířit s tím, že jedinou politikou je bourání sociálního státu, oslabování zákonů na ochranu prostředí a snižování daní v zájmu přilákání nadnárodního kapitálu, jinou politiku si ale vynutit neumějí.
To je problém zakódovaný v té facce.
Mezi nezájmem a fackou
Dvě věci na těchto volbách nelze přehlédnout: zaprvé nezájem voličů o Evropský parlament a zadruhé potřeba fackovat své národní vlády. Nevítězí ani pravice, ani levice, vítězí hluboké opovržení politikou, tím neprůhledným, nesrozumitelným procesem, který jsme nuceni považovat za demokracii.
Hovoří se často o "deficitu demokracie v EU" - Evropská komise je nezvolený orgán, který nemusí skládat účty voličům. Aby ale bylo možné mluvit smysluplně o demokracii v EU, bylo by třeba nejprve ustavit evropský démos a evropský veřejný prostor, v němž bychom se mohli přít o evropský projekt společnosti. Nemohl by to sice být démos etnický, založený na pokrevní či jazykové pospolitosti, ale to by nevadilo, velké evropské nacionalismy byly přece definovány "všelidsky": slovo "národ" označovalo tu vždy démos občanský, založený na sdílené úctě k ústavě a institucím.
Ve veřejných prostorech národních států se probíraly otázky "všelidské" - vždyť i ten "náš starý Masaryk" psal pateticky, že "otázka česká jest otázkou náboženskou" a v tom smyslu světovou.
Tyto volby předcházela diskuse o Evropské ústavě. Jejím přijetím by se nejen ustavil evropský občanský démos, ale také by se otevřel prostor pro evropský ústavní patriotismus - jediné možné vlastenectví v epoše masové migrace a prudce rostoucí mobility lidí, informací a symbolů.
Zpočátku se citoval Thukydides, hovořilo se "o kořenech" Evropy, o definitivním usmíření evropských národů, o evropském projektu průmyslové společnosti, o společné evropské odpovědi na globalizaci; brzy ale nade vším převládl technokratický spěch a strach z veřejného mínění. Evropská ústava, tento symbolický "nový počátek" v evropské politice, byla oportunisticky redukována na pouhou "ústavní smlouvu", která by měla vnést pořádek do změti evropských zákonů a předpisů.
Přepláceným bruselským profesionálům to jistě zní komicky a nepatřičně, ale přesto je třeba to stále opakovat: Jádrem demokracie je vzpomínka na zakládající ideje démos, které se prosazují v jednání lidí, ne volby a strany. Když černá Rosa Parksová odmítla postoupit své místo v autobuse bělochovi a byla zatčena, vzala vážně americkou ústavu, rozpomenula se na ideje ustavující démos, k němuž patřila. Jen toto je politika, toto prosazování idejí a principů, z nichž lidé odvozují svou občanskou důstojnost, v měnících se historických situacích. V tomto smyslu kultura v Evropě vždy byla rozhodující politickou silou: každé umělecké dílo vyvolává skandál tím, že připomíná svému publiku ideje, které z něj dělají démos.
Evropané budou brát EU vážně, až budou ve sporech, demonstracích a protestech prosazovat zakládající ideje a principy nového evropského démos proti sobeckému lobbování v zájmu různých korporací, na něž se zredukovala politika národních států.
Malou poznámku k otázce, o níž se ve starých unijních zemích hodně spekuluje - proč byla právě v postkomunistických zemích tak urážlivě nízká účast ve volbách? Odpověď mi připadá jasná: jsou to státy, v nichž občané zakusili buď poprvé, nebo po dlouhé době svou národní svrchovanost - třeba Česko, Slovensko, Litva, Estonsko, Lotyšsko, Slovinsko. Rozum nám správně říká, že v epoše globalizace je svrchovanost pouhou iluzí, ale srdce ji přesto nechce hned předat "Svazu evropských kapitalistických republik".
Eurodemontáž?
Volby ukázaly, že Evropané nejen neberou EU vážně, ale často ji vnímají jako ohrožení svých svobod a své identity - jak ukazuje především velký úspěch výslovně protievropských stran: 14 procent Belgie, 13 procent Polsko, 14 procent Rakousko, 20 procent Británie atd. Myslím, že Evropané jako celek dali jasně najevo, že pro ně EU je jakási ireality show - bezohledné lobbování za ekonomické a národní zájmy, přestříkané na růžovo proudem mediálních klišé. Realističtí Češi podpořili rozhodně jedinou eurorealistickou stranu, která ten růžový nátěr systematicky odloupávala. Stát se eurorealisty je ostatně velmi snadné: stačí být vystaven na krátko francouzské či německé či německofrancouzské euroaroganci.
Začala tedy nezastavitelná demontáž sjednocené Evropy, velkého snu poválečných generací Evropanů? Nevím. Myslím, že jediným východiskem ze současné evropské ireality show je osvobodit se od technokratického spěchu a začít se o Evropu znovu přít.
Ústava by měla být podrobena referendu povinně ve všech unijních zemích - a každý národ by měl mít právo na své Ne. Bohužel, i jinak protitechnokraticky myslící Václav Havel podpořil nedávno technokratický odpor k referendu, protože prý ústava je složitá, má mnoho článků, "lidé" by jí nerozuměli. Když jí nerozumějí, tak k čemu jim bude a proč by měli chodit k volbám?
V Evropském parlamentu se rýsuje nové dělení. Ne pravice a levice, ale na jedné straně ti, kdo považují ustavení evropského démos za podmínku prohloubení evropské jednoty, a na druhé ti, kdo chtějí zredukovat EU na nástroj mezivládního rozhodování v rukou profesionálů.
Vzít Evropu vážně
A nyní pár slov o potřebě Evropanů fackovat své národní vlády. V očích voličů ty vlády už dávno nereprezentují jejich "politickou vůli", ale jsou jen zprostředkující instancí mezi různými zájmovými skupinami, lobbujícími za zájmy nadnárodních korporací. Takovou politikou veřejnost pohrdá, ale ta by si zasloužila za svůj tupý postoj také morální facku, nejen politici. Dnes je přece vše politikou - od umírání, léčení, rození přes právo nevědoucích na informace, na své stáří, výchovu dětí nebo role médií, otrávený vzduch velkoměst, voda řek, veřejná kontrola vědců, až po geneticky modifikované potraviny, které brzy budeme muset jíst bez práva vědět, že jsou modifikované! Nic není neutrální, vše je politika, to je poselství globalizace.
Mladší generace to začíná chápat, angažuje se, ale mimo politický systém, ve sféře nevládních organizací, sociální solidarity - v oblasti new politics. Systémové politické strany jsou strážci ideologií minulého století, sociálnědemokratická a komunistická levice vyznávají stejné náboženství ekonomického růstu, supermarketů a automobilek jako pravice, jen na jiný způsob - Temelín přece budovaly ve vzácné shodě jak levice, tak pravice. Tradiční levice přežívají už jen díky strachu mnoha voličů v Evropě o jejich "sociální jistoty"; spor o ně ale není sporem o smysl růstu, ale jen o přerozdělení jeho důsledků.
Slabá, ale nepotlačitelná přítomnost zelených v systému, zvláště mezi mladými voliči, dává jakousi naději, i když v postkomunistických zemích je prorůstová politika zvláště bezohledná a "mladé struktury" a "zdravá jádra systému" za pomoci našeho konformistického tisku a ekonomického vydírání úspěšně válcují "politicky probuzenou" část mládeže.
Strana zelených jako síla, která chce "změnit systém zevnitř", nemůže mít zásadnější úspěch u voličů. Systém se už změnit nedá, ve svém samopohybu rozdrtí každý alternativní projekt na stejně bezbarvou většinovou kaši. Je ale možné změnit "vnitřek systému", dlouhodobě ovlivňovat démos, v jehož jménu se stále ještě vládne - i když víme, že kapitál si dnes svou volební většinu kupuje u specializovaných reklamních agentur.
V politických dějinách civilizací se vždy střídají období politické politiky, v níž se bojuje o hlasy voličů, a antipolitické politiky, v níž se bojuje o smysl těch hlasů. Globalizace a ekologická krize přinesly potřebu nové antipolitické politiky. Půjde v ní o to, podřídit ekonomický růst rozumu a to znamená - nějaké ideji "za niž stojí za to žít". Vyzývá nás k tomu ostatně preambule navrhované Evropské ústavy, v níž čtu: Evropa je založena na rovnosti osob, svobodě a úctě k rozumu. Silné ideje! K démos, který je hájí, chci patřit! Bojím se jen, že kdybych je vzal vážně, skončil bych ve vězení, jako ta černá Rosy. Spíše ale bych dostal uklidňující injekce. Kdybych měl s sebou formulář E 111, měl bych na ně právo v kterémkoli státě pětadvacítky.