Deset knih, které pokazily svět?
Francouzskému tradicionalistovi, hrdému odpůrci revoluce, Josephovi de Maistre se připisuje tento výrok: My nechceme opačnou revoluci, ale opak revoluce. Kdo chce opak revoluce, chce vyjít ze začarovaného kruhu, do něhož každá revoluce vtahuje své promotory. Víme, co je opakem revoluce? Masaryk někde napsal, že revoluce je obdobou víry v zázraky, a odhalil tak dno, které má revoluce společné s náboženskou vírou. Ve všech svých podobách je revoluce vírou ve spásonosnou moc nového, ve spásonosnou energii zjevené pravdy o tom, co přijde "potom" a co vysvobodí vezdejší svět z jeho "nynější" ubohosti. Revolucionáři všech barev milovali slovo "manifest", moderní obdobu slova "zjevení". Filosof zjeví masám pravdu o světě, v kterém žijí, propíchne jejich falešné vědomí a dějiny se dají do pohybu, pravda se stane historicky účinnou silou -masy budou kvůli ní "manifestovat".
Opakem revoluce je, řekl bych, vzít vážně strukturu vezdejšího světa, z níž nelze uniknout do žádného "zásvětí" a žádná zpráva z onoho světa ji nemůže změnit. Všechny pravdy slouží někomu "zde a nyní", jsou za nimi něčí oči a něčí zájmy, něčí strach nebo nadšení, něčí potřeby a vůle. Žádná jednota netrvá věčně, pluralita, fragmentárnost a různorodost obnovují vždy a všude svou vládu nad světem. Odnikud nelze "vidět celek", odevšad vidíme jen něco ve světě. Můžeme se přidat k jednomu davu, vzdorovat jednomu tyranovi, být na straně jednoho trpícího.
Opakem revoluce je nepřetržitá řada pokusů o změnu toho či onoho ve světě.
Vzpomněl jsem si na tu de Maistrovu větu, když jsem na stránce www.humanevent sonline.com četl seznam deseti nejškodlivějších knih 19. a 20. století podle amerických "neocons". Věřil jsem, že rok 1989 je začátkem nové role idejí v západních dějinách, že přišel definitivní konec cenzorského čtení knih. Věřil jsem, že přišla doba svobodného čtení, které není vedeno podezřením, že knihy jsou zbraněmi nepřítele.
Nečekal jsem opačné seznamy škodlivých knih, ale opak seznamů škodlivých knih.
Je to podivný seznam. Sestavilo jej patnáct amerických intelektuálů a politických leaderů konzervativní orientace jako východisko k očistě západní civilizace. Na prvním místě je Komunistický manifest, jeden z největších modernistických textů, srovnatelný s Baudelairovým popisem plynutí mas, blikání světel v metropolích modernosti, vtržení technických obrazů světa do evropské kultury. Buržoazní epocha se vyznačuje ustavičnými otřesy všech společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem, svoboda obchodování nahradila všechny svobody předcházející, i lidská důstojnost se tu stává jen směnnou hodnotou. Ledová voda sobecké vypočítavosti "utopila posvátnou hrůzu nábožného vytržení", vše posvátné se znesvěcuje "a lidé jsou posléze donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem".
Komunistický manifest je oslavou víry v revoluční sílu takového pohledu na lidskou společnost. Ledová voda ekonomického kalkulu proniká do všech koutů lidského světa, všude probouzí spící masy z jejich snů - a probuzené lidstvo boří autority minulosti. Modernost je epochou střízlivého pohledu na dějiny: jde v nich jen o třídní boj, o "kontrolu výrobních prostředků", o zisk, o překonání falešných vědomí různých typů.
Pohled na svět, který Komunistický manifest přinesl, nebyl škodlivý, byl osvobozující. Lidé probuzení tou ledovou vodou se ale nevydrželi dívat na svět a svou roli v něm střízlivě. Chtěli znovu snít, a tak proměnili komunismus v novou pohádku, v nové spásonosné "tam a potom", v nové zdůvodnění "vůle k moci".
(Marxovi jedinému se dostalo cti být na seznamu dvakrát - Kapitál se umístil na šestém místě.)
Na druhém místě je Hitlerův Mein Kampf a na třetím Rudá knížka citátů předsedy Maa, jíž mávala nad hlavou část vzbouřených studentů na nepokojných amerických univerzitách 60. let. Nevím, kdo v Americe četl Hitlera. Nacismus nikde nezvítězil, protože lidé přečetli tuto rozhulákanou knihu. Zvítězil, protože si jeho vítězství zaplatil zbrojní a ocelářský průmysl v Německu a jinde v Evropě. Ta kniha je ale důležitá, každý by měl znát její hlavní argumenty, využívá totiž víry v jeden nebezpečný západní mýtus -v mýtus očisty (rasy, krve, kultury) a obnovy původního (smyslu, poslání, závazku). Nacistická revoluce buduje společnost na pevném (tentokrát biologickém) základě.
O způsobu, kterým Hitler používá slova "objektivita", jsem již jednou psal: "Umění opravdu velkých vůdců všech dob spočívalo v prvé řadě v tom, že netříštili pozornost lidu, ale soustředili ji vždy na jediného protivníka... (jinak) se dostaví objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu..." Objektivita tříští energii mas, proto je třeba být "subjektivní", zaujatý, jinak čtenář začne srovnávat "pravdy různých stran". Hitlerova politika vůči knihám byla pak postavena na přesvědčení, že obsah knih vniká do naší mysli jako bacil do organismu, a proto je proti určitým knihám třeba přijmout hygienická opatření: dát je na seznam škodlivých knih, vyloučit je z veřejných knihoven, zakázat jejich šíření, spálit je.
Obsah Rudé knížky citátů předsedy Maa neměl na Západě žádný vliv, knížka byla jen ikonou "kulturní revoluce" - útoku na známé zdejší hierarchie, který byl veden ve jménu neznámých hierarchií vzdálené Číny. Přiživovala se na tom spousta oportunistických intelektuálů, jedna italská radikálka například napsala bez znalosti čínštiny a po krátkém pobytu knihu Každodenní život v Číně.
Na čtvrtém místě je kniha z roku 1948, Sexual Behavior in the Human Male, známá pod jménem svého autora, profesora Alfreda Kinseye, jako The Kinsey Report. Kniha otřásla americkým pokrytectvím, zpochybnila pojem "normální" a otevřela cestu k hlubšímu pochopení lidského chování. Kinseyovu práci považuje historik sociálních věd John Madge za jeden z mezníků v rozvoji empirické sociologie.
Na pátém místě najdeme jeden z pilířů demokracie v Americe -Democracy and Education Johna Deweye (nar. 1859). Dožil se ještě vítězství demokracie v druhé světové válce a začátku války studené - zemřel v roce 1952. Byl to klíčový filosof demokracie, pojaté jako "opak revoluce", tedy postupného osvobozování rozumu od autority. Karel Čapek napsal o Deweyově demokratické filosofii, že podle něj je "lépe pro filosofii, aby bloudila hledajíc s lidmi dobro, než aby byla neomylná, ale bez ceny pro mravní život",a považuje ten program za nejkrajnější moralismus vyslovený v novodobé filosofii. V Československu v roce 1929 v řadě "Škola vševědná - odbor filosofický" vyšla v redakci masarykovce J. B. Kozáka Deweyova kniha Rekonstrukce ve filosofii. Rozumělo se jí tenkrát u nás jako manifestu "filosofie ve službách demokracie", myšlení praktického v novém politickém smyslu. Rozdíl teorie a praxe je Deweyem pojat jako typický pro doby předdemokratické, kdy teorie je spjata s třídou vyšší, s elitismem či aristokratismem, jak říkal Masaryk. Deweyovo pragmatické pojetí výchovy je jednoduché: učit se vidět všechny problémy jako vyjednávání lidí v různých situacích o smyslu vlastní zkušenosti uvnitř demokratického společenství.
Pro "neocons" je tento klíčový filosof demokracie škodlivý, vychoval prý "Clintonovu generaci".
Na sedmém místě je pak kniha The Feminine Mystique Betty Friedan z roku 1963. Autorka v ní vyhlašuje "domácnost" za pohodlný koncentrační tábor pro ženy a povzbuzuje je k útěku za jeho barevné zdi. Dějiny jí daly za pravdu, feminismus je dnes důležitou silou americké demokracie.
Na osmém místě je kniha Úvod do pozitivní filosofie Augusta Comta, klasika 19. století. Každý evropský maturant zná jeho zákon tří stadií vývoje lidského ducha: lidstvo se nejdříve ve stadiu teologickém dopracuje víry v jediného boha, pak ve stadiu metafysickém filosofové vypracují abstraktní pojmosloví, které jim umožňuje ptát se po příčinách jevů ve společnosti a přírodě; nakonec - ve stadiu pozitivním - objeví vědecké zákony kosmu a společnosti. Porozumět řádu univerza a žít pro druhé, universalismus a altruismus - to jsou dva pilíře Comteova positivismu, který velmi ovlivnil Masaryka, především jeho kdysi významný spis Základy konkrétní logiky.
Je to naivní teorie, ale naivní jsou všechny zákony dějin - komunisté věřili ve vývoj od feudalismu přes kapitalismus k socialismu a američtí "neocons" zase věří, že všechny národy musí dospět k tržní ekonomice, politické demokracii založené na volbách a k bezvýhradnému konzumování výsledků vědeckého výzkumu, jako jsou třeba geneticky modifikované potraviny.
Na devátém místě najdeme Mimo dobro a zlo - Nietzscheho knihu z roku 1886. Kdo v Americe tu knihu četl? Kolik výtisků se asi prodalo? Koho ovlivnila? Americké univerzitní myšlení? Nevím. Kniha prý je napsána z hlediska "Bůh je mrtev" a morálka považována jen za vzpouru slabých. Ve skutečnosti je to kniha o morální interpretaci světa, o pohádkách, které si lidi vymýšleli, aby měli kvůli čemu žít, a které už vyznávat nesmějí, protože "(vědecká) pravda" je morální autoritou ve společnosti. Nietzsche nás učí myslet morální soudy realisticky, jako výpověď o těch, kteří soudí: je vždy možné se ptát, co vypovídá morální tvrzení o jeho autorovi. Každý morální soud je řešením něčí situace ve světě, projevem něčí vůle k životu. Často se rodí z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost. Tento realismus v postoji k morálním soudům je velký Nietzscheho příspěvek ke kritickému vědomí nás Evropanů.
Desátá škodlivá kniha v západních dějinách je podle "neocons" General Theory of Employment, Interest and Money z roku 1936 britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, původním vzděláním matematika, společně třeba s Bertrandem Russellem, Virginii Woolfovou a E. M. Forsterem člena exkluzivní skupiny intelektuálů Bloombsburry Circle. Jeho výjimečně vlivné dílo je pokusem přiblížit ekonomii reálnému světu, v němž neviditelná ruka trhu často nejen že neřeší naše problémy, ale naopak jako neviditelný zlý pařát proměňuje individuální zisky v kolektivní ztráty, jako jsou například důsledky automobilové dopravy nebo globálního oteplování planety. Smysl jeho díla byl jednoduchý: Jaká má být agenda demokratického státu v reálném světě, v němž je často třeba bránit veřejné statky - mezi ně počítejme i zaměstnanost, sociální jistoty, stabilitu - před neviditelnou prackou trhu. Ve svých proslulých Essays in Persuasion napsal: Mnoho z největších ekonomických zel naší doby je důsledkem rizik, nejistot a ignorance. Velké nerovnosti v bohatství vznikly tím, že někteří jedinci dokázali vydělat na nejistotě a ignoranci... Náprava je mimo možnosti jednotlivců.
Velmi aktuální slova v době, kdy nadnárodní hyperburžoazie programově zneužívá nedostatek informací a sociální nejistotu mas k prosazení nesmyslného globálního růstu Růstu. Nevědoucí a znejistělí občané nechodí k volbám. Proč také? Mohou si vybrat jen mezi různými způsoby jak jít k nesmyslnému cíli, ne odmítnout ten cíl sám.
Mimo první desítku, ale na čelném místě najdeme pak Authoritarian Personality, klíčovou knihu empirického sociologického výzkumu, jejímž vedoucím byl Theodor Adorno, představitel Frankfurtské sociologické školy. Ta kniha se snaží odpovědět na tuto otázku: Jaké vlastnosti charakterizují proto-nacistickou osobnost, na jakém typu osobnosti stojí autoritativní režimy? Vznikla tak slavná "škála F" (F jako fašismus) - soubor typických postojů autoritářské osobnosti. Připomeňme některé z nich: strnulé lpění na hodnotách střední třídy, idealizace autorit reprezentující skupiny, k níž jednotlivec patří, agresivita vůči každé kritice konvencí, antiintelektualismus a cenzura intimního života, myšlenkové stereotypy, interpretace společnosti pomocí dichotomií porážka-vítězství, slabý-silný, vůdce-podřízený, strach ze sexuality, machismus atd.
Mnoho hlasů dostala také jedna z biblí liberalismu obecně (a má pak zvláště), jedna z velkých apologií neomezené svobody slova On Liberty Johna Stuarta Milla. Často připomínám jednu myšlenku z té knihy: I nejlepší ideje degenerují, když jejich odpůrci jsou přinuceni k mlčení.
Deset knih, které by naopak podle "neocons" neměly chybět v žádné knihovně, začínají Biblí. Není to ale také škodlivá kniha? Nejsou v jejím krutém pouštním monoteismu zakódovány masakry, mučení, hranice pálených knih a lidí? Není krvavá sama myšlenka jediného boha?
Jiná doporučená kniha "neocons" - Platonova Republika -byla některými politickými filosofy považována dokonce za antidemokratický manifest, ospravedlňující nejen vládu nadřazených, ale třeba i eugenetiku. Papež liberalismu, britský filosof rakouského původu Karl Popper považuje Platona - společně s Hegelem a Marxem - za nepřítele otevřené společnosti a jeho Republiku za manifest "uzavřené společnosti". Jsou proto Platonovy knihy škodlivé?
Knihy nejsou škodlivé. Škodlivé je jen "fundamentalistické čtení knih", postavené na víře v existenci jediného doslovného smyslu textů, který hledají autorizovaní interpreti, a když jej naleznou, sepíší jej ve formě jednoznačných tvrzení a ta pak jsou chráněna státní diskursivní policií.
Věci jen jsou, ale texty "jsou o něčem", a to, že "jsou o něčem", je odlišuje od pouhých předmětů ve světě. I krajina se ale může náhle před našima očima změnit v text a "být o něčem". Často je o něčem i mlčení druhého nebo jeho tvář, náhle změněná. Umět číst znamená setkat se s tím, o čem text je nebo o čem je to, co se textem stalo.
Člověk čte texty, protože se chce setkat s tím, o čem jsou. O čem jsou texty?
Bohumil Hrabal vysvětluje László Szigetimu, o čem je kniha Příliš hlučná samota, takto: Nesnažil jsem se tam způsobem mně vlastním vyjádřit nic jiného, než že jistá epocha končí a nová nastává. Že v tom Haňťovi, který byl zvyklý dělat všechno rukama, s přicházejícími stroji se zlomila celá jedna epocha u nás... a Haňťa je v tom zlomu, ty třísky prkna jsou v něm.... epocha se zlomila a nastává nová, což se ve vývoji lidské společnosti... nestává často... No a pan Hrabal je od toho, aby to zaznamenal...
Pan Hrabal napsal knihu "o místě zlomu", ale ne každý čtenář ten zlom v té knize najde, je ostatně i o jiných zlomech: třeba o knihách končících ve stoupě, protože nová moc nechce staré texty, které korumpují nového člověka tím, o čem jsou. Doba se lomí v prohrách lidí, v jejich úzkostech a útěcích, v jejich posledních gestech, když nad všemi "i" ve svých životech udělají tečky. O takových prohrách ale nesměly "knihy za komunismu" být.
Nesmět setkat se s tím, o čem knihy jsou, být před tím "chráněn", je škodlivé. Komunistický manifest je o třídních rozdílech, o ledových vodách, které náhle zaplavují lidský svět jako například ekonomický nebo politický kalkul, o rychlých změnách, které trhají na nesrozumitelné kousky naše životy, o světech propojených ve svět jediný, o nespravedlnosti. Bylo by škodlivé, kdyby se Evropané nesetkali v polovině předminulého století s tím, o čem je Komunistický manifest, bylo by škodlivé, kdyby nemuseli plavat celé jedno století proti ledovému proudu, o kterém ten text je. Bylo by škodlivé nesetkat se s provinciální nenávistí k mnohosti významů, tváří a lidských způsobů jak být na světě, se strachem ze svobodné komunikace mezi lidmi, s pohrdáním slabými, o nichž je Hitlerův Mein Kampf.
Bylo by škodlivé nevidět zdi, o kterých je kniha Betty Friedan, či naivitu pohádek, z nichž si evropské lidstvo odvozuje to, kvůli čemu stojí za to žít, o níž jsou knihy Nietzscheho.
Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih.