Chinin a jeho léčivé účinky

Léčivé účinky

Když Livingstone, oslaben únavou, ležel roku 1873 zničený malárií na smrtelné posteli u jezera Tanganyika věděl, co má očekávat. Viděl tímto způsobem umírat mnoho jiných lidí. Stali se "bledými a vyhublými, potom slabší a slabší, až se ztráceli spíše jako po kousnutí mouchy Tsetse, než jako při jiné nemoci, kterou kdy viděl."

Malárie byla démon pronásledující viktoriánský sen o impériu. Každý rok tři sta až pět set milionů lidí se nakazí touto nemocí. Kolem jednoho milionu, většinou afrických dětí, na ni zemře. 

Po tři sta let chinin nabízí jedinou záchranu. Byl to vzácný lék - rostlinný výtažek dovážený za vysokou cenu z Jižní Ameriky. Nemohl tu tedy být prestižnější cíl pro syntetické chemiky. Je šokujícím zjištění, že první skutečná totální syntéza chininu byla uskutečněna až nyní. Byla uveřejněna letos (r. 2001) v březnu Gilbertem Stokesem a jeho spolupracovníky z Columbijské univerzity, US.

Mokřinová zimnice

Je zavádějící považovat malárii pouze za prokletí tropů. Ještě v 19. století byla rozšířená také po Evropě a Severní Americe. V 18. století napsal Horace Walpole o "hrůzné věci nazývané malárie, která se každé léto objevovala v Římě a zabíjela každého". Objevovala se po dobu dalších 100 let nejen v Itálii, ale i ve Francii, Španělsku a Holandsku. 

V dávných dobách nebylo žádné pomoci. Římský doktor Dioscorides radil vypít spolu s vínem tonikum ze St. John's Wortu, pozdější léčby doporučovaly velké dávky Brandy. To se muselo zdát mnohem atraktivnější než středověká vše vyléčitelná rtuť, nebo bizardnější pavouci. Do 19. století bylo běžné, že pacient s horečkou byl léčen "pouštěním žilou". Doktoři neměli ponětí, co způsobuje toto onemocnění. Převažujícím názorem bylo, že je způsobeno, stejně tak jako většina infekčních nemocí, znečištěným vzduchem. Livingstone tušil nějaká spojení s komáry, ale až roku 1880 francouzský vojenský lékař Alphonse Laveran v Alžírsku objevil prvoka Plasmodium, parazitujícího v červených krvinkách infikovaných malárií. Uběhlo dalších 17 let než Angličan sir Ronald Ross, při práci v Indii zjistil, že tento parazit je přenášen komáry, při sání krve své oběti. 

Když se započalo s dobýváním Nového světa v 17. století, našli jej neméně postižený zimnicemi a horečkami. V kronice ze St. Augustina sepsané kolem roku 1633, mnich Otec Antonio de la Calaucha popisuje zázračné vlastnosti kůry ze stromu v Quito, dnešním Ekvádoru. "Strom (nazývaný horečkový strom) roste na území Loxa. Když z něj uděláme prášek v množství dvou malých stříbrných mincí a podáme jako nápoj, vyléčí horečku ". Peruánský výraz pro kůru kina, byl přeložen do španělštiny jako chinin.

 Legenda říká, že kůra chinovníku, známého jako místní lék, byla poprvé použita na počátku 30. let 17. století španělským lékařem Juanem del Vegou, který ji podal hraběnce z Chinchonu, Doně Francisce Henriquez de Rivera. Hraběnčin manžel byl místokrál v Peru od roku 1629 do roku 1639, a ona se zde nakazila malárií. Hraběnka se uzdravila, a tím byla pověst kůry chinovníku upevněna. Švédský botanik 18. století Linneaus zařadil tento strom do nového druhu, který nazval Chinovníky. 

V každém případě chinin fungoval. Brzy byl dovážen do Evropy pod jménem "prášek Jezuitů". Nicméně nebyl dobře prodávající se věcí v protestantské Anglii a lék se zde setkal se skeptickým přijetím. Mnoho protestantů zemřelo, protože měli výhrady k používání léku spojeného s papežem, Oliver Cromwell byl pravděpodobně mezi nimi. 

Dokonce ani když ho lékař Robert Talbor v roce 1679 užil k léčbě " tertianské zimnice" Karla II (mírná forma malárie), nebyla jeho popularita jistá. Talbor držel charakter své léčby v tajnosti a ostatní zatím varoval před "práškem Jezuitů". Teprve po jeho smrti se ukázalo, že to byl právě on, co Talbor používal smíchaný s vínem. 

Chinovníkový prášek nebyl příjemným lékem: byl neobyčejně hořký, a často byl podáván s alkoholem. V Britských k oloniích, tonikum obsahující chinin - "hořké tonikum" - byla podávána s ginem.

Philip Ball is consultant editor for Nature, 4-6 Crinan Street, London N1 9XW.
Further reading
G. Srork et al J. Am. Chem. Soc., 2001, 123, 3239.
J. Mann, Murder, magic and medicine. Oxford: OUP, 1992.
S. Garfield, Mauve. London: Faber & Faber, 2000.