50. VÝROČÍ ZALOŽENÍ VĚTRUŠIC.

     Tak si na mne opět pár lidí z mého bývalého pracoviště vzpomělo a poslalo mi pozvánku na setkání větrušičáků při příležitosti 50. výročí založení tohoto útvaru, kde jsem strávil prací pro ČSLA přes 12 let svého života. Pozvání dostal i můj bývalý nadřízený, posléze kolega a spolupracovník Ivo Šaršon, t. č. důchodce, pracující na OSŘLP, které letos slaví 15. výročí založení. Tak jsme se rozhodli zůčastnit se tohoto setkání a se známými si zavzpomínat na léta strávená vesměs ve  24 hodinových službách. Bohužel jsem s manželkou musel bydlet na hotelu, který nám zajistil můj kamarád Venca Ráček (tímto mu ještě jednou děkuji). Šaršonovi bydleli u našich společných známých, u Caltů. Možná ubytování v hotelu (ve zvacím dopisu byla uvedená cena dost vysoká, hlavně pro důchodce) byl jeden z důvodů, že na setkání bylo málo přespolních, nepočítám vojenské přidělence a atašé z Číny, Ruska, Ukrajiny a Francie. Snad jsem na žádné jiné nezapoměl, ale mohl jsem se přeslechnout při projevu velitele, který vítal řadu hostů, kteří v životě neměli nic společného s Větrušicemi (možná za Varšavské smlouvy Rusové a Ukrajinci nás učili vojenské umění, ale teď?,Číňané už vůbec ne za Varšavské smlouvy, ani za NATO, snad jen ten Francouz věděl co Větrušice byly, jsou a budou?). Toto honosné slavení je ale pozůstatek někdejších velitelů, kteří se rádi zviditelňovali před svými nadřízenými a funkcionáři Varšavské smlouvy a v neposlední době i zástupci NATO. Ale asi to patří k době minulé i dnešní.

     Z přespolních jsem tam objevil pouze svého bývalého kolegu a nadřízeného z mého bývalého pracoviště ASOC, teď jeho velitele. A ať mi všichni odpustí, nikoho jiného přespolního jsem tam neviděl. Možná se organizátoři trochu více zaměřili na již jmenované "větrušičáky", než na bývalé kolegy. Hovořil jsem s některými, rádi by přijeli. I bývalý velitel mi řekl, že kdyby se ho někdo zeptal na starší kolegy, adresy by sehnal.  Ale dost již pláče. Slíbil jsem, že na 100. výročí založení Větrušic mě už nedostanou a budu se těšit na příští, doufám, že takové ty normální jako za Látala, nebo Hasila.

     Po zjištění, kdy jede autobus, jsme pospíchali na zastávku. Autobus nám ujel před nosem o dvě minutky dříve. Venca Ráček nás zachránil a odvezl nás na místo konání na klub k tankánům. Po uvítání u vchodu organizátory, kde moje žena dostala krásnou růžičku, což se jí moc líbilo, jsme zasedli ke stolu. Byl jsem dost rozladěný, protože jsme seděli s lidmi, které jsme ani pořádně neznali. Neseděli jsme ani s těmi, které jsme dovezli, ani s bývalými kolegy ze směny, ani s mým bývalým náčelníkem, místa byla číslovaná. Přeorganizováno - nedoorganizováno. Náladu mi zpravily Žatecké mažoretky. Byly to mladší pokračovatelky těchto starších. A také hudba byla moc dobrá. Byli to muzikanti z Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem. Zahráli opravdu všechno a moc hezky. Měli jsme sice hlad, nebyl čas se někde najíst, protože z práce domů pro ženu, do Prahy pro známé a do Žatce, to nějaký čas zabere. A od známých se dovíme, že se večeře už nějakou dobu vydáva. Tak jsme vyrazili. V malé místnustce se vařilo, nebo přihřívalo, jídlo bylo na lístek, na kterém bylo napsáno ještě pivo, nebo limo a káva. Nepřihřívalo se, zrovna nešel proud a hledal se klíč od rozvodné skříně. Tak jsme si řekli aspoň o to pivo. Měli jsme jít pro ně naproti k baru. Tam nás ale poslali zase zpět do výdejny večeře. Po cestě se nas ještě někdo zeptal, jestli máme nějaký problém a to už mi stačilo. Po mém dotazu, co tedy a kde dostaneme za ty dvě stovky, co jsme dali dopředu na asi jídlo a pití, bylo mi řečeno, že večeři za 70 Kč (na Václavce dávají větší a levnější porce), 1 l vína na dvě osoby (podle našich výpočtů stoly pro 8 lidí a 2 l zteplalé a vyvětrané rádoby vinné směsky, nějaký pohár, není 1 l na 2 osoby), pivo (to po našem běhání začali nosit ke stolu (kolik lidí ho do té doby nedostalo?) a kafe (to nám ve výdejně chtěli lístek vzít i s tím kafem, které si logicky nedám po večeři a pivu). Na stole bylo ještě asi 8 polohubek a sladká roláda ke kávě. Dali jsme si cappučino. To bylo taky zajímavé. Doma jsem si to vyzkoušel a z jednoho jsem udělal tři, ale silnější a větší. Asi si spletli kapučino s pressem. Ale vařila nějaká soukromá firma a bylo jich tam na ten výdělek dost ( nezaměstnanost je v tomto okrese velká, tak si musí něco vydělat, bylo jich asi deset). Tak jsme se se známými občas někde potkali a byla tu jedna hodina, kdy měl jet první autobus do města. Rozhodli jsme se, že je to čas tak akorát jít spát. Tak jsme odjeli a když jsem se potom bavil s účastníkem, který jel domů až ve tři ráno, jen mě zamrzelo, že po našem odjezdu se na sále objevily obložené mísy. Dotyčný mě ujistil, že spousta jídla po jejich odjezdu ještě zůstala. Vůbec mě nemrzely ty dvě stovky, rád jsem je dal na tuto akci, rád jsem přispěl i důchodcům (jedno z dobrých rozhodnutí, které kvituji, bylo, že důchodci zaplatili polovinu) a i těm přidělencům a hostům jsem přispěl nějakou korunou (aspoň jsem viděl Číňana v uniformě osobně a ne v tržnici s ponožkama), ale že se budou před náma schovávat mísy, kde potom jídlo zůstane, to bylo na mě i známé dost. 

     Když bych to měl zhrnout, tak bohužel klady zůstaly daleko za zápory. Asi jsem se moc namlsal z předchozích setkání, ale sám jsem měl možnost organizovat již dříve "Klub přátel 4", když jsem sloužil ve Větrušicích (jel jsem tam ještě z nového působiště ve Staré Boleslavi), kam jsme pozvali opravdu koho jsme mohli, směnové akce ve Větrušicích i Staré Boleslavi a v neposlední řadě v Praze, kde teď jako občan pracuji. Dále oslavu mých kulatých narozenin (50 jako Větrušice) a akce našeho odboru. Mohu tedy hodnotit:

+  přivítání   

+  mažoretky

+  hudba

+  aspoň jsem viděl pár známých

-  špatná organizace s ubytováním (mohlo se zajistit levnější a centrálně)

-  nerespektování "zasedacího pořádku"

-  množství a organizace jídla (večeře, mísy, víno na stole a jeho množství, nemožnost si vybrat barvu vína)

-  nepozvání takových osobností, jako byl například: Josef Malíř, Zbyněk Šrédl, Milan Dresler a další, zvláště, když velitel v článku v A reportu č. 21/2002 tak pěkně psal o tomto útvaru

-  pozvání zbytečných hostů pro nás, kteří jsme tam sloužili

     Chybami se člověk učí, příště třeba bude setkání zase setkáním, kde se sejde většina známých a ne prezentací někoho, nebo něčeho, co se snaží udržet ze všech sil (myslím tradici setkání). I když mě už třeba nikdo nepozve. Ale i být profesionálem v organizování se musíme učit.

     No a teď se podívejme na fotografie ze setkání, které mi moc dobře ve slabším osvětlení nevyšly, tak jako toto setkání.

     Druhý den, cestou do Prahy jsme se ještě všichni zastavili ve Slaném u dcery, zetě a vnuka Šaršonů. Tady jsou zase fotografie z návštěvy.