Francie 2005

Poté, co jsme v červnu 2004 navštívili Normandii a to přesně v době oslav 60. výročí vylodění spojenců v této oblasti, začali jsme si hned dělat plány na další rok. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu po francouzské Maginotově linii a pro pevnosti Atlantického valu – dělostřelecké baterie Todt.

Moc jsme se těšili, a tak už jsme v únoru naplánovali přesnou trasu. Informace jsme čerpali převážně z internetu. Řekli jsme si, že z Prahy pojedeme přes SRN přes města Nürnberg a Karlsruhe a hranice do Francie přejedeme ve Strasbourgu. Zde by také měla začít naše cesta po Maginotově linii přes města Haguenau, Hatten, Lembach, Bitche, St.Avold, Thionville, Longuyon, Montmédy,  v Belgii jsme chtěli pokračovat přes Bastogne, Malmédy, Liege, Namur, La Louviére s malou odbočkou přes Maubeuge, dále do Lille, Dunkerque, Calais, Bologne Sur Mer, kde by mělo naše putování skončit a odkud jsme se měli začít vracet do ČR. Hned z kraje března jsme si zarezervovali první dvě noci v hotelu Formule 1. Je to poměrně levné a dostačující ubytování pro styl:“mít kde pohodlně přespat a druhý den jet dál“. Pro další noci jsme už ubytování nechali otevřené a vždy jsme jej přizpůsobovali místu, kde jsme se aktuálně nacházeli. Březen uběhl jako voda a v polovině dubna jsme vyrazili na první základní nákup. Stejně jako loňský rok jsme koupili ledové čaje v pet lahvích, které se osvědčily, protože se dají pít i teplé (na rozdíl od limonád či minerálních vod). Pak jsme si každý přikoupili pár konzerv (paštiky, lunchmeaty, rybičky,.. atd.) abychom jedli převážně z vlastních zásob a neutráceli zbytečně eura za jídlo. Koupili jsme cestovní lednici, takže jsme si mohli dovolit vézt s sebou i ledové kafe na chuť či sýry a nějaký ten salám.  Pravdou je, že by stačilo nakoupit pár dní před odjezdem, případně v den odjezdu třeba v Plzni, kde jsme si stejně pak dokupovali ovoce, zeleninu a pečivo,  ale v rámci naší nedočkavosti a těšení se na odjezd jsme si takto alespoň krátili čekání. Vzali jsme s sebou i vojenské spacáky, spíše než na spaní, na pohodlný odpočinek venku na trávě. Na piknik byly ideální. Umělohmotné příbory a talíře s kelímky nám zbyly z loňska a i letos se hodily. Zhruba týden před odjezdem  jsme si už pomalu dávali dohromady všechny potřebné věci. Pojištění na cesty jsme už měli, takže zbývalo už jen si sbalit a jet.

7.6.2005 - úterý 

Z Prahy jsme vyrazili v 8.15 hod. směr Plzeň. Zde jsme si ještě něco málo nakoupili a vyrazili za hranice všedních dní přes Rozvadov, Nürnberg, Karlsruhe, Strasbourg až do Saverne přesně tak, jak jsme si naplánovali. Většinu cesty se jelo vcelku dobře, i když se dálnice kvůli jejím opravám poměrně často zužovala do jednoho či dvou pruhů, chvílemi se tvořily  kolony a dokonce jsme i hodinu stály. Hranice do Francie jsme přejeli ve Strasbourgu a musím říct, že jsme si jich skoro nevšimli. Jsou přímo ve městě a my jsme byli jediní, kteří měli i na poslední chvíli snahu se zařadit podle vyobrazeného značení. Když jsme zjistili, že všichni jedou klidně dál a že celnice je dávno opuštěná, i my se zařadili zpět do městského provozu a jeli dál. V 19.10 hod. jsme byli v Saverne, kde jsme měli zamluvené ubytování v F1. Z loňského roku jsme měli průvodce F1, kde je kromě adresy hotelu a  ceny za ubytování i popis cesty k hotelu, takže jsme ho našli na první pokus. Ubytovali jsme se, navečeřeli a šli se projít okolo vodního kanálu, který jsme měli přímo pod okny hotelu. Byla to moc příjemná procházka. Cca po dvou hodinách jsme se vrátili do hotelu, vykoupali se a šli spát.

 Hotely Formule 1 www.hotelformule1.com jsou většinou umístěny na kraji města, což má své výhody a nevýhody. Výhodou je to, že je lze snadno nalézt, neboť stojí zpravidla při výjezdu z dálnice a člověk se nemusí proplétat městem a složitě je hledat, nevýhodou je pak to, že bez auta se z ní nikam nedostanete. V F1 není příslušenství (koupelna a WC) na pokoji, ale je pouze společné na chodbě. I to je jeden z důvodů, proč je ubytování tak levné. Pokoje jsou jeden jako druhý, velmi malé, nejvýše pro tři. Je tam dvojlůžko a nad ním palanda, v jednom rohu stolek s židlí, nad ním televize a v druhém rohu je umyvadlo. Nám to ale na přespání stačilo a navíc, co byste chtěli za 28 euro. Ubytování v F1 stojí cca od 22 do 33 EURO za jeden pokoj (lhostejno kolik je nocležníků) v závislosti na sezóně a atraktivnosti místa, jinak poskytované služby jsou všude stejné. Je možné si za cca 4 euro zaplatit snídani (bageta, máslo, čaj, káva,  džem,..) ale bagetu si můžete ve Francii koupit na každém rohu, takže my se bez ní obešli a vždy se najedli z vlastních zásob.

8.6.2005 - středa

            Hned ráno cca v 8,00 hod. jsme nedočkavě vyrazili směr – pevnosti. První, kterou jsme naplánovali byla Schoenenbourg (leží cca 1,5  km severně od vesničky Schoenenbourg, na silnici D 264. Tato silnice je souběžná s D 263, což je hlavní silnice na Wissembourg, který je od pevnosti zhruba 10 km na sever).

Když jsme vyjeli z vesnice Schoenenbourg po D 264 směrem na sever a ujeli zhruba 1,5 km, byli jsme na horizontu na kterém jsme už vpravo uviděli první pomocný bunkr, který byl součástí celého rozsáhlého pevnostního komplexu . Naše intuice nám však zavelela zabočit doleva, což jsme také udělali a před námi se po pár metrech rozprostřela louka posetá zvony a samozřejmě samotná  hlavní pevnost. Dalo se dojet po polní cestě téměř k ní, čehož jsme využili a hned si jí šli prohlédnout z blízka.  Jelikož nebyla otevřená, tak jsme zhruba po dvaceti minutách prohlížení, focení, natáčení a obdivování velmi strategického umístění, (z nevelkého hřebenu bylo opravdu možno přehlédnout celý dlouhý úsek údolí) kdy jsme zvenku obešli co se dalo, nasedli opět do auta a jeli dál. Za chvíli jsme přijeli k pevnosti Four á Chaux  (leží v podstatě na jižním okraji  vesnice Lembach,  na silnici D65, zhruba ve vzdálenosti 10 km  jihozápadně od Wissembourgu).

 Pevnost je přístupná s průvodcem. Prohlídka začínala v 10,00 hod. a tak jsme se na ní mohli dívat opět jen zvenku, protože my přijeli v  půl jedenácté a další prohlídka byla až ve 13,00 hod. Pevnost má upravené okolí a jako i na ostatních i na téhle je vidět, že 50 let údržby od dob války je znát. Pevnostní systémy v ČR mají prostě skluz. Teprve tady nám tak nějak došlo, že vzhledem k tomu, že není sezóna a je pracovní týden, může se nám to samé stát i na dalších menších pevnostech, a tak jsme si omrkli pouze tank, který stál před pevností, skočili do auta a jeli dál na západ podél německých hranic  přes městečko Bitche k pevnosti Simserhof  www.simserhof.fr  (leží 5 km západně od městečka Bitche; z Bitche směrem na Rohrbach po N62 do Frohmuhl, kde odbočte na D35, zhruba po 2 km odbočte  vlevo na užší asfaltku, svažující se přímo k pevnosti). Vstupné bylo 8 EURO. Trochu nás zarazilo, že pevnost se rozkládala v hluboké prosedlině a až později nám došlo, že všechny kopce v okolí jsou vlastně součástí oné pevnosti.

 Přijeli jsme cca v 11.30 hod. a šli si rychle koupit vstupenky. Naštěstí byla další prohlídka přibližně za třičtvrtě hodiny, takže  jsme měli jak štěstí, tak ještě čas se nadlábnout, abychom tu prohlídku vůbec vydrželi. Při kupování vstupenek jsme byli dotazováni nejen na to, v kolik hodin by nám prohlídka vyhovovala, ale i jakým způsobem –zda pěšky či na vozíčkách- a hlavně v jakém jazyce bychom ji chtěli absolvovat, což nám, jazykově vybavenými pouze češtinou, s velmi slabými základy angličtiny, bylo poměrně jedno. Jelikož jsme ale neuměli říct ani to, kývli jsme na angličtinu. Ve smluvený čas se nás pak ujala velmi milá průvodkyně, která se nám mimo jiné snažila namluvit, že ač v anglickém jazyce provází,  rovněž anglicky moc neumí. No, při porovnání naší a její slovní zásoby jsme my, měli jasno. Tak a zpět k prohlídce. Nejdříve jsme shlédli film, promítaný na třech velkých plátnech, pojednávající kromě války  i  o samotné pevnosti. Od projektů, přes stavbu až po její uvedení do válečného chodu. Film trval cca 20 minut a po něm jsme se z malého kinosálu přesunuli ven, kde už na nás čekal malý vláček. Nasedli jsme a vyrazili spolu s dalším průvodcem do nitra pevnosti. Prohlídka nás uchvátila. Byla velmi zajímavě, poutavě a působivě udělaná. Projížděli jsme širokými chodbami pevnosti a prohlíželi si její zbraně a další dobové vybavení, které bylo umístěné v jednotlivých náhle se rozsvěcujících postraních místnostech. To vše bylo doprovázeno zvukovými a světelnými efekty, věrně napodobujících palbu, křik, výbuchy granátů,.. . I výklad byl velice zajímavě propracován. Projíždějíce jednou z chodeb se před vozíkem náhle spustilo plátno na němž byl promítán francouzský voják v dobové uniformě, který říkal co se v pevnosti za války odehrávalo.

Před zabočením do další chodby plátno zmizelo a my jsme po chvíli dojeli k jedné tmavé místnosti, před kterou jsme zastavili. Místnost se náhle rozsvítila. Byla prázdná. Pak na moment zhasla a když se opět rozsvítila, byla plná vojáků. Před námi se začali odvíjet úryvky z jejich každodenního života v pevnosti, jako bychom se ocitli v minulosti. Vojáci se náhle objevovali a po chvíli se smutnými pohledy zase mizeli, jako by nám naznačovali, jak smutný byl jejich osud. Až nám mrazilo v zádech. Po pár minutách místnost nadobro zhasla a my se opět rozjeli nitrem pevnosti. Ještě jsme shlédli část pevnosti a než jsme se nadáli, už jsme vyjížděli ven. Ještě dlouhou dobu na nás působila atmosféra, kterou si Simserhof uchovává i po šedesáti letech od konce války. Další naše zastávka (jak se dozvíte později, poměrně dlouhá) byla u pevnosti Rohrbach neboli Fort Casso. http://casso.shorturl.com (je při západním okraji vesnice Rohrbach. Ze silnice  N62 odbočit na Guising). Vstupné 5 EURO.

 Sem jsme dorazili po 14,00 hod. a sotva jsme zastavili a vylezli z auta, přihrnuli se k nám nějací francouzi a hned nás začali testovat, jakým jazykem mluvíme, kdo jsme a zda bychom nechtěli jít také na prohlídku. Jejich zájem o naše osoby byl prostý. Byly rovněž pouze dva a potřebovali sehnat více lidí, aby se prohlídka vůbec uskutečnila. Když jsme si po nějaké době porozuměli, kývli jsme a šli s nimi. Toto rozhodnutí však, alespoň pro mne, bylo velice unáhlené. Z počátku to vypadalo nenápadně. Nejdříve jsme si poslechli výklad průvodce nahoře nad pevností, z kterého jsme odtušili, že se jedná o pevnost skládající se ze tří bunkrů, z nichž na jednom z nich jsme stáli a další dva jsme měli na dohled. Co jsme ale neodtušili zcela bylo to, že jsou všechny tři velmi hluboko pod zemí propojeny chodbami a že si je jdeme právě prohlédnout. I já jsem tedy po zaplacení vstupného vcelku zvesela vstoupila do podzemí, kde jsem zprvu se zájmem spolu s ostatními prohlížela vnitřní vybavení pevnosti, které zde bylo zachováno do nejmenších detailů. Když se však před námi objevila mnoho metrů hluboká šachta, kterou jsme po schodech měli sejít až na dno, podlomily se mi kolena. Nesnáším totiž výšky a jelikož mám v tomto ohledu poměrně velkou představivost, moc mi nepomohlo, že jsme dolů měli sejít po betonových schodech, které měli okolo sebe zeď a uprostřed výtahovou šachtu. Když jsme byly asi v šestém podzemním podlaží a na mou otázku, kolik pater je to ještě dolů, jsem dostala odpověď: „já dolů ještě nedohlédnu“, pojala mně najednou taková panika z té hloubky a z toho stísněného prostoru všude kolem,  plného betonu nade mnou i pode mnou, že jsem nelenila, zeleným obličejem a zmatenými posunky jsem průvodci naznačila, že tohle není nic pro mne, a metelila jsem zpět nahoru. Venku jsem si pak sedla na trávu, která pokrývala pevnost a strávila na ní ještě cca 2,5 hodiny, než prohlídka skončila. Prohlídka opravdu trvala cca 3 hodiny, ale byla úžasná. Pojatá byla zcela jinak, než v předchozí pevnosti Simserhof. Vše v útrobách pevnosti bylo funkční a provozuschopné. Od kuchyně až po dělostřeleckou věž. Po dlouhém sestupu jsme se dostali do centrální chodby celé pevnosti, která se jak jsme později zjistili,  křížila hluboko pod zemí se stejnými chodbami i od zbývajících dvou objektů. V této první a hlavní pevnosti jsme prošli postupně všechny místnosti od ložnic mužstva a důstojníků, zdravotnických zařízení jejichž součástí byly i místnosti s horským sluníčkem pro udržení zdraví při dlouhém pobytu v podzemí, který byl plánován až na měsíce, kuchyň se zcela funkčním vybavením až po spojovací a energetické sály kde nechyběla ani telefonní budka pro vojáky a úpravna vody. Pak jsme již zmíněným propojením prošli do strážních a bojových částí kde nás průvodce nechal spustit výsuvné dělové věže a zaujmout postavení střelců u lehkých i těžkých zbraní. Potrápil nás s ručním spouštěním mechanismů a nakonec zapnul proud a předvedl vše tak, jak to opravdu má fungovat. Nechal dokonce spustit nabíjení děla a každý si pak mohl zamířit na vnější cíl a stisknout spoušť. Cvak. Ale kdyby v hlavni byl skutečný náboj byl by ten zvuk o mnoho zvučnější. To jsme si mohli vyzkoušet když nás nechal nenápadně předejít a pak za námi zabouchl ocelové dveře.  Vzal kladivo a několikrát udeřil do pancíře. Jak nám později vysvětlil, rány měly znázorňovat hluk při střelbě. Byly opravdu ohlušující. Při výstupu z jedné dělové věže jsme vyšli až ven na planinu a zjistili, že hlavní bunkr je od nás vzdálen asi 500 metrů. Celý labyrint a to jen hlavní chodby měřily 1700 metrů. Docela jsme se v té betonové zimě zapotili. Když prohlídka v 17,25 skončila, měli jsme co dělat, abychom dorazili včas do Thionville, kde jsme měli zamluvené ubytování opět ve Formuli 1. Jelikož jsme zjistili, že tato oblast je pro naše vojenskohistorické zájmy více než vhodná, zaplatili jsme si rovnou noci dvě. Ani nevím, jak se nám to podařilo, protože jsme měli rezervovanou noc pouze jednu a hotel byl plně obsazen. Večer jsme se šli zase projít, ale už bylo znát, že Thionville je přeci jen větší, než Saverne a okolí hotelu už bylo méně romantické.

9.6.2005 – čtvrtek

            Další den byl před námi a mi se rozhodli věnovat ho Verdunu. Nejdříve jsme sice váhali, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme využili toho, že jsme ho měli na dosah a rozjeli se tam. Jelikož jsme po Francii nacestovali poměrně dost kilometrů, uvažovali jsme i  o tom, zda používat placené dálnice či jezdit raději po tzv. červených. Nakonec jsme dospěli k závěru, že i když se dálnice platí, je to mnohem rychlejší a ušetří se tak spousta času. Takže – podtrženo sečteno – dálnice vedou i když zhruba  100 km vyjde cca na 6 EURO. Platí se někdy při vjezdu, někdy při výjezdu a systém jsme v podstatě nepochopili. Ve Verudnu nebyl problém najít, co jsme hledali. Okolo celého Verdunu, ale zejména na jeho severu se táhne několika kilometrový pás s různými památníky, pevnostmi, hřbitovy,  velmi pečlivě upravovaný, připomínající 1. světovou válku. Jezdíte po krásně upravených asfaltových silničkách, všude jsou ukazatele kudy a k jaké pevnosti se dostanete a navíc je vše hezky po ruce, po každých pár ujetých metrech je něco zajímavého. I my jsme  pár zajímavých míst viděli. Nejprve jsme se zajeli podívat na Fort de Vaux. Vstupné  5 EURO. My jsme však dovnitř nešli, jen jsme si ji prohlédli zvenku, zato ze všech stran. O kousek dál jsme však navštívili Memoriál de Verdun. Vstupné 7 EURO.

Jedná se o expozici věnovanou první světové válce. Pobyli jsme v ní cca hodinu a jeli dál k pevnosti Fort de Gaumont. Vstupné 3 EURA. Ani do této  pevnosti jsme nešli, jen jsme se porozhlédli kolem ní a opět se u ní párkrát vyfotili. Měli jsme totiž tento den ještě v plánu prohlídku jedné z největších pevností Maginotovy linie a tak nám prohlídka pevností ve Verdunu přišla nadbytečná i s ohledem na čas a peníze. Z Verdunu jsme odjížděli zpět cca v 14,00 hod. po dálnici na Metz. Tato část je placená – 2.90 EURO. Pevnost, kterou jsme ten den chtěli ještě navštívit, byla pevnost Hackenberg.  (Je západně od města Thionville, po N 153 k vesnici Koenigsmarker a zde uhnout na D 2. Pevnost je zhruba po 6 km vlevo u vesnice Veckring).

 Bohužel, když jsme přijeli k pevnosti, skrz zamřížovaný vchod jsme zjistili, že zřejmě jediný den, který byla zavřená byl právě ten, který jsme ji navštívili my. To nás moc mrzelo, protože se jedná se o obří tvrz, kde jsou velké podzemní prostory s vybavením, s funkční strojovnou a elektrickým vláčkem, který vás po pevnosti vozí. Prohlídka měla být několikahodinová a tak jsme si na ni nechali celé odpoledne. I tak jsme ale byli rádi, že jsme ji našli. Třeba se tam ještě někdy vrátíme. Místo prohlídky jsme si venku sedli k jednomu z mnoha kamenných stolů, které  byli k dispozici kousek od vchodu do pevnosti, hned u parkoviště a udělali jsme si piknik. Cca po hodině jsme se sbalili a jeli zpět do Thionville, kde jsme si v F1 půl hodinky odpočinuli a šli se podívat do centra města. Tady jsme se prošli kousek podél řeky, kousek centrem a když jsme se vraceli zpět do hotelu, omylem jsme projeli i okolo francouzských slamů – karavany v jedné z postranních uliček u řeky blízko centra, v nichž žije místní chudina. Byl to vcelku hrozný pohled, o to horší, že jsme na něj jako turisti nebyli připraveni. Člověk sice ví, že to existuje, ale na dovolené, kam se jedete podívat na něco hezkého s tím člověk nějak nepočítá. Udělali jsme rychle z auta tři fotky a jeli pryč. Když jsme přijeli zpět do hotelu, připravili jsme si plán cesty na další den a šli spát.

Zde máte několik dalších větších či menších pevností z okolí, které jsme my ovšem nestačili navštívit: Michelsberg (na silnici D 918 u vesnice Dalstein),  Bois de Bousse (cca 4 km od Michelsbergu na jih na D 118 u vesnice Hestroff), Bockange (u městečka Boulay), Bambesch (západně od St.Avold po N3 u Bambiderstroff), Macheren (východně od  St.Avold po N56 u Macheren), Galgenberg (severně od Thionville po D1 u Sentzich), Immerhof (severně od Thionville po D15 za Hettange-Grande), Zeiterholz (severně od Thionville na D 57 u Hettange-Grande).

10.6.2005 – pátek

            Tento den jsme se chtěli přesunout ze severovýchodní části Francie na sever, přes Belgii s krátkou zastávkou v Bastogne, až do Calais. Z hotelu jsme proto odjížděli již v 7,30 z Thionville směr Luxembourg. Původně jsme chtěli jet po červené na Lingey, které od nás teď, když jsme jeli po dálnici, bylo podle Ivana „severovlevo“, čímž zřejmě myslel severozápadně. Hranice jsme přejeli, ani jsme nevěděli jak. Bohužel jsme si ani nevšimli, jakou rychlostí se smí v Belgii jezdit, takže jsme jeli dál 140 km/1 hod. Všechny jsme plynule předjížděli a cesta rychle ubíhala. Až o několik dní později, když jsme se přes Belgii vraceli jsme zjistili, že na dálnici je Belgii nejvyšší povolená rychlost pouze 110 km/1 hod. No, naštěstí jsme se to dozvěděli pouze jako informaci na hranicích a ne při pokutování belgickým policistou, takže o nic nešlo. V Bastogne jsme byli cca v 8.30 hod. Zde jsme si prohlídli Mc. Aulifovo nám. s tankem Sherman na podstavci a v jedné z postranních uliček ústících přímo na náměstí jsme viděli i malé muzeum. Muzeum vypadalo jako malý obchůdek, ve kterém jsme ve výloze viděli kromě jiného i láhve s Coca Colou z roku 1944. K pití už asi nic moc, ale o to zajímavější.

I když toho v Bastogne bylo k vidění jistě víc, my jsme museli jet dál. Vyrazili jsme přes Brusel do Dunkerque. Zde jsme chtěli strávit další noc. Cestou jsme se však shodli na tom, že než spát každý den o pár kilometrů dál, strávíme 3 noci v Calais místo toho, abychom je strávili postupně v Dunkerque, Calais a Bologna Sur Mer. Ušetříme si tak čas s každodenním hledáním hotelu a balením věcí. Ještě před Dunkerque jsme natankovali. Ivan se omylem, ovšem se suveréním výrazem, pokoušel zaplatit kartou ABA, ale když se obsluha benzinky dožadovala raději hotovosti či lepší karty, musel vytáhnout VISU, s kterou byli již ochotni se spokojit. Jelikož jsme do Calais přijeli brzy a v F1 ještě nebyla otevřená recepce, zkusili jsme si zaplatit ubytování přes ubytovací automat, který každý takovýto hotel má. Se špatnou znalostí angličtiny se Vám ale nechce strkat Vaší VISA kartu všude, a tak jsme se dlouho rozmýšleli. Nakonec jsme si řekli, že za zkoušku nic nedáme a snad nám to tu kartu přinejhorším vyplivne zpět. Ubytovací automat vypadá téměř stejně, jako každý jiný v Čechách na peníze. Také si můžete vybrat jazyk, kterým s ním chcete komunikovat, ale češtinu jsme tam nenašli. Se slovníkem v ruce pro případ nouze jsme se tedy pustili do toho. Prostřednictvím automatu  si za finanční účasti Vaší platební karty můžete zaplatit nadcházející noc v hotelu, nebo pokud už ji máte zarezervovanou (např. přes internet), můžete obdržet kód pokoje, bez kterého se nedostanete ani do hotelu, a bydlíte. V angličtině jsme si vybrali, že si chceme zaplatit hotel na nadcházející noc, bez snídaně, pro dvě osoby a automat nám kromě naší platební karty vyplivl i číslo a kód pokoje. Tak jsme se ubytovali alespoň na jednu noc s tím, že další dvě na celý víkend si zaplatíme až bude fungovat recepce a vyrazili jsme k moři, které jsme měli téměř na dohled. U moře jsme se prošli po pláži, bohužel bylo díky větru tak chladno, že v džínách a mikinách, nasbírali si pár kamínků na památku a vrátili se zpět do hotelové recepce, abychom tam zjistili, že hotel je na víkend dávno obsazen a že nemáme šanci. To nás v tu chvíli zamrzelo ale jen do té doby, než jsme večer zjistili, v jak hrozném stavu hotel je. Pak jsme byli rádi, že jsme si na další dvě noci objednali hotel stojící přímo naproti tomuto. Recepční byl báječný, stále s námi laškoval a stále opakoval, že nic není problém. Bohužel jen do té doby, než asi po 15ti minutovém vyplňování ubytovacího formuláře a po vyjetí faktury z počítače konečně pochopil, že sice chceme ubytování, ale až na další dvě noci, neboť na tuto už ubytováni jsme. Pak mu trochu zamrzl úsměv, a nám pak taky. I tento hotel byl téměř plný a ubytování na víkend bylo přeci jen obtížnější, než jen na páteční noc. Nicméně se držel svého hesla, že nic není problém a nakonec nás přeci jen ubytoval. Poté už jen v legraci prohodil, že i se psem jakéhosi anglického hosta, který stál opodál a báječně se bavil, by se domluvil lépe, než s námi. Toto jsme mu bohužel rozuměli. No, nic, alespoň  jsme se všichni, byť na náš úkor, trochu zasmáli.

Pokoj v BB Hotel  www.hotelbb.com  sice stál 33 EURO, což bylo o 3 EURA víc než v F1, ale za tu pohodu s koupelnou a WC na pokoji to stálo, protože tady jsme už v hotelu trávili o něco víc času, než když jsme jen přijeli pozdě večer, vyspali se a brzo ráno jeli dál. Jinak je to stejný typ hotelu, který není vhodný pro dlouhodobé ubytování. Je tam sice také TV a malý stolek, ale stejně jako u formulí je to pokojík pouze pro přespání. Když jsme tedy měli jistotu, že máme tři příští noci kam hlavu složit, jeli jsme se podívat do centra Calais a také samozřejmě na přístav. Po těch předchozích dnech, které jsme věnovali bunkrům to bylo vítané osvěžení. Procházeli jsme se po molu až k majáku, kolem kterého vplouvaly trajekty do přístavu. Tak rušno jsme zde opravdu nečekali. V průměru dva trajekty byly v přístavu, další právě odplouval a střídal jej právě připlouvající a v dálce byly vidět další, u kterých nebylo rozpoznat, zda se vzdalují či přibližují. Prostě rušno. Tenhle pohled se nám natolik zalíbil, že jsme tu strávili i další dva večery, kdy jsme třeba jen zaparkovali auto u výhledu, ani z něj nevylezli a pozorovali dění v teplíčku auta. Ostatně nebyli jsme jediní. Byl to zřejmě místní zvyk a navíc sem jezdili i příbuzní a známí těch, kteří se na trajektech právě plavili. Zde jim mohli ještě naposled zamávat a rozloučit se s nimi, alespoň na dálku.

Když jsme se pokochali, jeli jsme do hotelu, zatím ještě do Formule. Jak jsme s nimi vždy byli spokojení, tak s touto vůbec. Ze záchodů na celém patře fungoval pouze jeden, a když jsme se pak šli umýt do jedné ze dvou fungujících sprch a po svléknutí jsme s mýdlem v ruce vstoupili pod sprchu a pustili vodu, tekla jen vařící, která se nedala vůbec zregulovat na nějakou přiměřenou teplotu. Po marné snaze s tím něco udělat jsme to asi po deseti minutách vzdali, okoukli, kolik lidí se pohybuje na chodbě a nazí, zabalení jen do osušek jsme přeběhli do sprchy naproti. Tady vše proběhlo jak mělo a my mohli krátce na to ulehnout k spánku, abychom byli čerstvý na další den. 

11.6.2005 – sobota

            Jako každé ráno jsme hned po snídani,  zhruba kolem 8.00 hod. vyrazili vstříc dalšímu zajímavému dni. Řekla bych jednomu z nejzajímavějších, jaký jsme ve Francii prožili.  Tento den jsme měli vše, co jsme si naplánovali, tzv. po ruce, takže nebylo, kam spěchat. Nejprve jsme se tedy rozjeli do přístavního město Dunkerque. Projeli jsme po hrázi dělící moře od přístavu a musím říct, že to byl zvláštní pohled. Nalevo krásně zbarvené tmavomodré moře s bílými vlnkami, napravo jeřáby, tankery a prostě vše, co k nákladnímu přístavu patří.

Centrum města, kam jsme poté zamířili, bylo ale krásné. Poblíž centra jsme viděli přístav plachetnic a motorových člunů, kde byla „zaparkovaná“ i trochu větší majáková loď. Když jsme procházeli okolo radnice, právě přijela nevěsta v krásně nazdobeném troubícím autě. Na rozdíl od nás vypadá auto nevěsty ve Francii tak, že má ozdobené květinami i všechny  kliky u dveří auta a vypadá to opravdu úchvatně. Svateb jsme pak viděli v Dunkerque ještě víc a všechny auta byla takto nádherně vyzdobená. Po prohlídce města jsme vyrazili po D 600 na St. Omer. Asi v polovině cesty,  u severofrancouzského městečka Watten, u vesničky Éperlecques je jedna z největších válečných základen pro výrobu a odpalování balistických raket V1 a V2. Bunkr, nazývaný Le Blockhaus. 

Je to 40m široký a 75m dlouhý betonový kolos, jehož střecha je tlustá 5 metrů. Objekt byl po válce používán pro výrobu paliva. Dnes je celý objekt zpřístupněný a určitě stojí za to si ho prohlédnout. http://www.leblockhaus.com  Kromě něj je zde k vidění i jedna z odpalovacích ramp, miniponorky, motory do raket V2, pozůstatky výroby letecké techniky z dob války, součástky ukořistěných a ztroskotaných spojeneckých ale i německých letadel a v neposlední řadě neveselá ukázka dobytčích vagónů pro přepravu vězňů, kteří tento válečný komplex obsluhovali.  Celá prohlídka, kterou absolvujete bez průvodce, je ozvučena a všude si lze pustit výklad ve třech světových jazycích. Vstupné  7 EURO. Po prohlídce jsme vyrazili směr další bunkr, a tím byl La Coupole. www.lacoupole.com  

Je jihozápadně od města St.Omer a  dostanete se k němu z Calais po A26, výjezd 3. Je poměrně dobře označen, takže jej nelze nenajít. Jde o nejpodivnější podzemní bunkr, jaký nacisté postavili. Odsud měly být ve velkém odpalovány balistické rakety V1 a V2. Uvnitř kopule měly být rakety osazovány výbušnými hlavicemi. Hotové rakety pak měly být odváženy do bývalého lomu a odtud ihned odpalovány. Sklad měl kapacitu 500 raket. Jsou zde dlouhé kilometry tunelů. Betonová kopule byla 5 metrů tlustá a vážila 55 tisíc tun. Měla být ochranným štítem nad srdcem objektu. Zde se rakety montovaly. Krátce po započetí prací se to však britové dozvěděli a nařídili zničení La Coupole. 17.6.1944 pak proběhl útok na kopuli. Nepodařil se sice přímý zásah, ale i tak byl bunkr vyřazen z provozu. Pro útok byly použity tzv. šampusky, což jsou šestitunové bomby, které dokázaly proniknout několika metry betonu. To je z historie asi tak zhruba vše. Nyní je z La Coupole udělané pěkné muzeum. Silnice vede až k bunkru, kde je parkoviště. V hale před kopulí jsme si zakoupili vstupenky-vstupné 9 EURO-dostali k nim sluchátka a pak nás pustili směrem k ústí betonové chodby, která vede do středu hory přímo pod kopuli. Než jsme došli k moderním rychlovýtahům, prohlédli jsme si pár vystavených exponátů. U toho, u kterého byl symbol sluchátek, jsme si je nasadili a poslouchali výklad. Na sluchátkách pak lze samozřejmě navolit, v jakém jazyce si výklad přejete. Výtahem jsme pak vyjeli až do kopule. Zde jsme čekali, že uvidíme spousty betonu, občas nějaké fotky a exponáty. Jak jsme se ale mýlili. Po vystoupení z výtahu jsme byli docela ohromeni. Všude kolem nás jen samé sklo a mramor. Nic nenapovídalo tomu, že jsme vlastně v bunkru. Okamžitě se nás ujal muž v obleku, který nám stručně vysvětlil, co vše zde můžeme vidět, jakým směrem se máme vydat a co je zajímavé. Upozornil nás i na dva kinosály, které zde byly a kde se promítali různé filmy s tematikou vztahující se ke kopuli. Před každým kinosálem byla časomíra, z které bylo možno zjistit, kdy je další začátek promítání. Zjistili jsme si tedy, za jak dlouho nám začíná první film a mezidobí jsme využili k prohlídce obou  pater kopule. Moc nás zaujal pohyblivý model kopule, kde bylo názorně naznačeno, kde se rakety připravovaly a odkud se odpalovaly. K vidění tu byl i vesmírný program NASA a  CCCP, z nichž bylo jasně patrno, že jak Rusové tak i Američani vycházeli v poválečné době ze znalostí a informací, které nabyli němečtí inženýři při svém výzkumu raketových motorů pro V1 a V2. Jak známe z historie, kromě plánů raket si obě zmíněné světové velmoci  přivlastnili i živé konstruktéry, které využívali  při svém poválečném vesmírném programu. Kromě dvou velkých kinosálů zde byly i jednotlivá malá plátna, na kterých jsme mohli shlédnout i pár dalších kratších (několikaminutových) filmů. Celkem nám prohlídka La Coupole zabrala cca 3 hodiny a stále bylo na co se dívat. My se však už museli pomalu vracet. Byli jsme moc rádi, že se nám podařilo najít a vidět dvě z největších, nejvýznamnějších a nejzajímavějších nacistických základen pro výrobu a odpalování raket V1 a V2 druhé světové války. Přitom obě v současné době tak rozdílné. Le Blockhaus je ponechána v původním stavu, kdežto z La Coupole je udělaný spíše památník či muzeum. Obě ale nelze nevidět.

            Po příjezdu do Calais jsme si v hotelu udělali něco dobrého a jeli autem do centra, abychom se ještě trochu prošli a prohlédli si město. Nakonec jsme opět skončili na pobřeží a dívali se na trajekty. Tentokrát jsme si na tu podívanou koupili obrovskou točenou zmrzlinu a dívali se v teple skrz sklo auta. Až za tmy jsme se vrátili zpět do hotelu a šli spát.

12.6.2005 – neděle

            Nedělní ráno jsme si trošku přispali. Nebylo kam spěchat, protože tento den jsme si nechali už jako oddechový. Nicméně jsme se stejně kolem 10,00 hod. vydali z Calais na jih podél pobřeží po D 940 směrem na Boulogne Sur Mer. Bohužel to za celý týden byl první den, kdy pršelo. Měli jsme ale štěstí v neštěstí, protože pršelo vždy jen v době, kdy jsme se autem přesouvali z místa na místo. Cestou do Boulogne jsme si zhruba v polovině cesty udělali malou odbočku k dalšímu podzemnímu zařízení, které mělo vyrábět zbraně V3 a které by útočily na Londýn. Byl to Mimoyecques. 

Dostali jsme se k němu když jsme odbočili u Tardinghenu z D 940 na D 249. Jeho stavba byla zahájena v létě 1943, avšak jediná šampuska, která pronikla 6m betonovou stěnou a explodovala uvnitř zařízení ukončila další německý sen. Byly zde v kopci vykutány 100m dlouhé šachty, do nich byly umístěny celé baterie tzv. vysokotlakých pump. „Čilá Líza“ či V3 mohla odpalovat granáty do vzdálenosti 200 km. Není jisté, o jaký druh granátů šlo, ale rychlost střely byla l km za 1 vteřinu. Po náletu byla již stavba nepoužitelná, ale některé tunely jsou dodnes přístupné. My jsme sem však zavítali v době, kdy bylo zavřeno, takže jsme toho moc neviděli a vrátili se zpět na silnici D 94O, která nás měla dovést do Boulogne. Když jsme dorazili do Boulogne, už nepršelo, a my jsme mohli navštívit pravý rybí trh. Pro nás středoevropany to byl určitě zážitek. Člověk by ani neřekl, co všechno se dá jíst. No, spíš by se dalo říct, co všechno může někdo sníst, protože my bychom něco takového do úst nedali. Na pultech pokrytých ledem na nás koukali kraby, langusty, malí rejnoci a spousty dalších mořských potvor, které ani neumíme pojmenovat, část z nich ještě živých. Co nás však upoutalo, byla zručnost prodavačů, kteří s obratností sobě vlastní bleskurychle vykosťovali a stahovali ryby dle přání zákazníků, dělali z miniaturních rybiček miniaturní filátka,… atd. Úžasná podívaná.

V Boulogne jsme ale dlouho nepobyli, protože jsme ještě při zpáteční cestě chtěli navštívit Muzeum Atlantického valu-Baterie Todt. Muzeum je u městečka Audinghen, Cap Gris-Nez, právě na D 940. Bylo to poslední muzeum, které jsme na své dovolené navštívili a jsme rádi, že jsme si ho nenechali ujít. Vstupné 5,50 EURO. Muzeum je uděláno přímo z jednoho z nejznámějších bunkrů a svou polohou a tím, jak odráží dobu i pohnutý osud míst na pobřeží, je úchvatné. Pohled na tenhle bunkr totiž zná úplně každý kdo někdy jen na chvíli otevřel jakoukoli knihu o pobřežním opevnění. Známý snímek německého vojáka na stráži před obrovským dělem totiž obletěl svět již v rámci německé válečné propagandy. Ano je to tenhle bunkr. Má však jednu vadu. Jak jsme se dočetli nechal ministerský předseda VB Winston Churchil po vylodění všechny děla pobřežních baterií odstranit s odůvodněním, že: „Na jeho zemi už nikdy žádná děla mířit nebudou.“ A tak je dnes celá stěna směrem k moři zasklena a muzejní expozice je umístěna jak v obvodové zdi a v suterénu, tak i v místech kde byly nabíjecí mechanismy a náboje. Suterénní část muzea je postavena formou prosklených chodeb vždy s určitou tématikou jako je život posádek, strojové vybavení či ukázky toho jak mistrně byly celé stavby maskována pro pohled z moře. Vně objektu je ještě malá sbírka techniky jak lehké, tak pancéřované a pro alespoň částečné dokreslení  atmosféry kterou porušuje absence již zmíněného původního děla je na slepé koleji k vidění alespoň obří skelet kolejového velkorážního děla možná toho, co se zúčastnil obléhání Sevastopolu.

Pak už jsme se jen vrátili do Calais, abychom si stihli sbalit věci, dotankovat auto a připravit se na návrat do ČR. Samozřejmě jsme se zajeli ještě naposled podívat na moře a na maják, kterého co chvíli míjel nějaký ten trajekt a přitom jsme opět nepohrdli velkou porcí zmrzliny.

13.6.2005 - pondělí

                      Ráno jsme nanosili věci do auta a po menším nákupu, zejména vyhlášených francouzských sýrů, pro své kamarády a známé, jsme z Calais přes Dunkerque vyrazili do Belgie, přesněji řečeno do Liege, kde jsme chtěli ještě naposledy přenocovat. Nutno říct, že francouzi se nedají s belgičany v ničem srovnávat. Ve Francii k nám byli všichni nějak milí, bylo vidět, že nás každý Francouz chápe, když jsme se na poslední chvíli chtěli zařadit do kolony aut o tři pruhy vedle, či z ničeho nic v křižovatce najednou odbočit úplně jinam, než by se původně zdálo. Nikdo na nás nikde netroubil a všude vládl takový příjemný klid. Zato jen jak jsme přejeli hranice s Belgií, už jsme si připadali jako doma. Každý kličkoval jak se dalo i nedalo, předjížděl tam, kde se snad chtěl zabít, ne předjet, protože nic jiného se nedalo očekávat,.. atd., atd. A to jejich značení, no hrůza. Po dálnici, kde jedete stovky kilometrů prostě rovně, tam to šlo, ale jakmile jsme měli někde odbočit, bylo zřejmé, že napoprvé to trefit, by byl zázrak. První hrůzný zážitek byl ten, když jsme netrefili na obchvat Bruselu a najednou se cca ve 130 km/ hod. objevili přímo ve městě. Než jsme se stačili vzpamatovat, hup, a už jsme byli v jednom z mnoha tunelů, kterými je Brusel přímo protkán. Ne že by se nám tam nelíbilo. Pruhů bylo dost, ne jako u nás, a ostatní auta provoz skutečně nezdržovala, protože všichni se hnali jako blázni, bohužel jen my jsme se v té rychlosti nestačili zorientovat a včas se přemístit do toho, kam bychom zrovna potřebovali. Nutno říct, že to bylo především proto, že vůbec nějaká orientační cedule byla až u pruhu, který se v tu chvíli již odděloval neznámo kam. Tak jsme tedy projeli město z jedné strany na druhou, aniž jsme z něj něco málo viděli. Pouze občas jsme se vynořili na povrch, a než jsme si stihli oddychnout, že tady snad už zastavíme v nějaké postranní uličce a pořádně se zorientujeme, už nás opět kolony aut natlačily do podzemí.  Připadalo nám to jako kdo z koho. Nakonec se nám přeci jen podařilo z Bruselu vymotat, ale v naší paměti tak už zůstane navždy. I Liege bylo naší noční můrou. Když jsme se k Liege po dálnici blížili, potřebovali jsme z ní sjet na výjezdu č. 34, který měl být poblíž naší oblíbené F1. Bohužel, ač jsme pokaždé nějaký č 34 našli, nikdy to nebyl ten správný. Taky si myslíte, že tam musel být jen jeden? Omyl. Jiný než 34 tam nemaj! Nakonec zhruba tak po hodině a půl jsme přeci jen k hotelu dorazili, značně vyčerpaní a otrávení. V hotelu jsme se najedli a jelikož jsme přijeli cca kolem 16,30 hod. a měli tedy ještě dost času, řekli jsme si, že se ještě pojedeme projet a podíváme se do centra města. Bohužel, je až trapné o tom mluvit, ale opět díky zvláštnímu belgickému smyslu pro humor co se silničního značení týče, jsme místo v centru Liege, skončili na hranicích Belgie s Holandskem u pevnosti Eben Emael.

Bohužel, jak jsme se z jednoho letáčku u pevnosti dozvěděli, byla v červnu otevřená pouze sedmého a osmého. Pevností už jsme viděli dost, tak jsme si ji prohlédli alespoň zvenku, a taky se podívali trochu po okolí. Pro ilustraci jen doplním, že krátkou procházkou okolo pevnosti jsme došli až na samé hranice a hleděli do Holandska. Nakonec jsme zvládli podívat se i do centra Liege, kde jsme si koupili každý jedny dost hnusné hranolky a po krátké procházce centrem jsme jeli zpět do hotelu. Večer jsme si naposled sedli před hotel, vychutnávali poslední večer, hodnotili úspěšnost naší letošní dovolené a litovali, že už končí.

14.6.2005 - úterý  

            O tomto dni už není mnoho co psát. Byl to den určený čistě pro přesun do ČR. Z Liege jsme odjížděli v 9,05 hod. a přes Německo se vraceli po dálnicích domů. Je třeba však říct, že tato dálnice se nedala s tou, kterou jsme do Francie jeli, vůbec srovnávat. Je přeci jen znát, kde bylo východní německo a kde západní.  Cestou jsme ještě dvakrát tankovali a do Prahy přijeli cca kolem 20.00 hod.

Závěr:

            Vše co jsme viděli, opravdu stálo za to a každému, kdo má trochu podobné zájmy jako my dva, tuto oblast, kterou jsme navštívili, vřele doporučujeme. Samozřejmě je tam toho k vidění daleko víc, ale to už si každý musí vybrat sám.

            No, a co příště? Možná opět Francie a její Maginotova linie-Jih, nebo třeba Holandsko s větrnými mlýny, kdo ví. Ale už teď se těšíme, až zase vyrazíme.

                                                                                                               Iv a Iv

Alpy-Bavorsko-Berchtesgaden

            Dne 18.8.2005 jsme si vyrazili na výlet do Bavorských Alp, do městečka Berchtesgaden. Toto místo nyní patří mezi nejkrásnější a turisticky vyhledávaná přírodní místa v Německu, ale dříve bylo spojeno NSDAP, s Adolfem Hitlerem a nacistickým totalitním režimem. Zhruba od počátku roku 1923 Adolf Hitler pod pseudonymem „Herr Wolf“ často navštěvoval přilehlý Platterhof a dne 26.6.1933 se mu v Obersalzbergu podařilo získat za 40 tisíc zlatých marek malou vesnickou usedlost Haus Wachengeld, kterou v roce 1936 přebudoval na Berghof. Tato usedlost ležela asi 500m od Platterhofu. Od roku 1935 byly na pokyn Vůdce skupovány pozemky v okolí domu, aby nebyl narušován jeho klid volným přístupem lidí k usedlosti. Na jeho ochranu byla v Obersalzbergu umístěna také posádka jednotek SS a tím vznikla i  nutnost vybudovat pro ně ubytovací prostory, kuchyně, garáže,.. atd. Dále bylo nutno zajistit spolehlivost inženýrských sítí. Z bezpečnostních důvodů bylo zdvojeno veškeré elektrické a telefonní vedení. V krátké době byly v Obersalzbergu vystavěny různé administrativní budovy, několik budov pro stranické a státní návštěvy, byty pro zaměstnance a administrativu, konstrukční kanceláře, ale i dětská školka. Celá oblast pak byla rozdělena do tří bezpečnostních zón, do nich byl přístup povolen pouze na zvláštní povolení. V I.pásmu se nacházel Berghof a jeho bezprostřední okolí, ve II. Pásmu se nacházel zbytek Obersalzbergu a ve III. Pásmu se nacházela oblast kolem hory Kehlstein.  Své rezidence měli v Obersalzbergu  i říšský maršál Herman Göring a Martin Bormann. V současnosti zůstala z celého nacistického komplexu zachována pouze čajovna na hoře Kehlstein, přezdívaná též Orlí hnízdo, která je nyní přístupná veřejnosti. Dostat se k budově Teehaus, kde je v současné době restaurace, se lze pouze autobusy, které tam návštěvníky cca za 13 EURO vozí.  S myšlenkou vybudovat na hoře Kehlstein trvalou stavbu přišel poprvé  v dubnu 1937 Martin Bormann.  Stavba dobře zapadla do okolí a poskytovala nádherný pohled do údolí a na jezero Königsee. K čajovně byl vybudován i podzemní výtah pro 15 lidí, který vedl přímo horou Kehlstein až na její vrchol a k němuž bylo zbudováno několik servisních a jeden hlavní tunel. Vybudování silnice na vrchol Kehlstein a k budově Teehaus byly skutečným mistrovským dílem a to nejen technologií, jaká byla užita ale i tím, jaká pozornost byla věnována začlenění silnice do okolní krajiny. Projekt Kehlstein včetně dobudování budovy Teehaus na vrcholu hory byl dokončen na podzim roku 1938.

            My jsme při našem jednodenním výletu navštívili městečko Berchtesgaden, Obersalzberg a stihli jsme i vyhlídkovou jízdu autem po hoře Rossfeld. Zde je pár fotek z těchto míst.  

                                                                                                                             Iv a Iv