|
František Fajtl - Sestřelen
Supermarine Spitfire VB, BM210, "MT-F", 122. peruť RAF,
5.květen 1942, pilot S/Ldr František Fajtl
originální malba 60x33 cm, olej na plátně, signováno autorem, soukromá sbírka
Dne 5.5.1942 doprovázely 64., 122. a 313.stíhací peruť svaz bombardovacích Bostonů s úkolem napadnout průmyslovou zónu francouzského města Lille. Po úspěšném splnění úkolu byl celý svaz napaden silným seskupením německých stíhačů. V nastalém boji S/Ldr Fajtl sestřelil dva nepřátelské stroje, ale po druhém úspěchu byl sám zaskočen skupinou německých strojů a následně sestřelen. Se svým silně poškozeným strojem dokázal nouzově přistát poblíž zámku Hardifort, 14 km od Hazebroucku. Německému zajetí se mu podařilo uniknout. Přes Francii a Španělsko se dostal do Gibraltaru odkud se 21.8.1942 vrátil zpět do Anglie
. Svůj druhý boj a sestřelení popsal pilot ve své knize "Sestřelen" takto:
"...
 Protivníkův letoun nebyl dosud poškozen. Černé kříže na koncích křídel se výrazně odrážely od zelenavého povrchu draku, ale veškerou mou pozornost lákal štíhlý krk, v němž bylo ukryto srdce - motor. Rozsvícený zaměřovač byl připraven k palbě. Nečekal jsem dlouho a stiskl knoflík pro společný odpal zbraní. Štěkot kulometů, dunivé rány kanónů a chvění celého spitfiru potvrdily, že palebná hodnota mého letadla předešlým bojem neutrpěla. Všechny hlavně vyslaly náboje do cíle, z jehož povrchu všude vyskakovaly záblesky.
Zdálo se mi, že německý pilot nemůže mou palbu přežít, neboť jsem střílel z ideální polohy, zezadu a z malé vzdálenosti. Čas střelby byl velmi krátký, má rychlost převyšovala rychlost nepřítele. Řítil jsem se ke své oběti jako k nepohyblivému cíli a nepomohlo ani ubrání plynu. Přestal jsem pálit těsně za ocasem německého letadla a musel jsem prudce uhnout, abych zamezil srážce. Nebyl jsem rušen ani napaden, a proto jsem vyklonil letoun do ostré zatáčky, abych se odbrzdil a zasadil mu novou smrtelnou ránu. Vtom jsem zahlédl kouř z jeho motoru, pak následoval prudký zvrat letadla a bezvládný pád k zemi. Pilot byl pravděpodobně raněn, možná i smrtelně, nebo byla ustřelena kormidla. ponechávám ho jeho osudu a chci zamířit domů. Běda! Najednou zjišťuji, že jsem zaskočen - v horečném chvatu jsem nepostřehl čtyři německé stíhače zleva i zprava. Řezali dráhu a nadbíhali mi. Vystřelil jsem pod levou dvojici a přitažením řídící páky zrychlil let střemhlav. Je zle ... Zezadu již do mne někdo střílí. Je jich na mne nejméně už půl tuctu, snad i víc.
Uvědomil jsem si situaci: přijmout boj by znamenalo sebevraždu. Nebylo jiného východiska než uniknout. Strach z tragického konce alarmoval a nutil bleskurychle jednat: využít rychlosti a provést opět únik ve strmém piké maximální rychlostí.
Krůpěje potu na čele i pod leteckou kuklou ledově mrazily i žhavě pálily. Do nohou i rukou vjela křečovitá síla. Oči zděšeně prohledávaly obzor v širokém okruhu, který se však záhy zúžil do ostrého úhlu přímo vpřed. Srdce a tepny se rozbušily k prasknutí a zpěněná krev hnětla každý sval a bičovala celé tělo. Můj život byl v sázce a v rukou osudu ...
Nestačil jsem nic domyslet, v mžiku projela první dávka nepřátelských střel spitfirem a roztrhla kus pravého křídla. Můj střemhlavý let přecházel v závratný závod, doslovně v závod na život a na smrt, neboť smečka pronásledovatelů mi byla stále v patách a zuřivě do mne střílela. Červeně svítící a trasující střelivo mi létalo nad hlavou a kdesi přede mnou se sbíhalo a vyhasínalo. Přitlačil jsem ještě víc páku výškového kormidla a po každém výstřelu lovců jsem instinktivně shýbl hlavu. Byl to nedůstojný pohyb, hrbit se před nepřítelem a smrtí, ale nebylo času přemýšlet o vlastní nemohoucnosti. Letěl jsem kolmo k zemi, očekávaje spásu i obávaje se nejhoršího ... Kilometry se snažily předbíhat vteřiny ...
Za malou chvíli následoval druhý zásah, drobné i hrubé střelivo zabubnovalo a zapleskalo hrozivě po mém propoceném spitfiru a po motoru, který začal kouřit a hořet. Kouř promíchaný s plamínky, olizoval z vnějšku stěny kabiny. Pronikne i dovnitř? Jak dlouho mne uchrání azbestová stěna za motorem? Smysly chtěly jednat, ale údy jako by zkameněly před blížícím se zánikem.
Co dělat? Vyskočit? V letu střemhlav při tak vysoké rychlosti je to nemožné. Vyrovnám-li let a snížím rychlost, abych se mohl zachránit padákem, zahynu, neboť útočníkům poskytnu nádherný terč. Nezbývá než pokračovat v piké a vsadit vše na jednu kartu ...
Ale Němci byli příliš lační, aby mne nechali beztrestně utéci. Zasahují mne ještě jednou, tentokráte smrtelně. Cítím praskot střel po celém spitfiru a oči v bezmocném údivu sledují rozsekanou kabinu a mizící přístroje na palubní desce, z nichž nepoškozen zůstal jediný. Stěny kabiny jsou probity a já děkuji jen štěstí a pancíři za zády, že jsem unikl jisté smrti - se směšným - zásahem - ustřeleným podpatkem pravé boty.
... "
 Přemožitelem Františka Fajtla byl podle všech dostupných informací Oberleutnant Artur Beese v té době sloužící u 1./JG 26. Celkové skóre tohoto německého pilota čítalo 22 potvrzených sestřelů dosažených na západní i východní frontě. Sám byl dvakrát sestřelen britskými stíhači a to v průběhu Bitvy o Británii a v září 1943. Konce války se nedožil. Smrt našel na začátku ledna 1944 v boji s americkými Thunderbolty nad Francií. |
