"PŘISOLÍME SI!"
B-24 Liberator GRVI, BZ987, "A", 311. bombardovací peruť, 20.duben 1944
olej na kartonu potaženém plátnem, 66x32 cm
v soukromé sbírce

obraz vznikl na základě vzpomínek navigátora 311. perutě pana Jaroslava Nováka Následuje úryvek z knihy "PŘISOLÍME SI!", autor Jaroslav Novák a Jan Votava "Přistáli jsme v Gibraltaru devatenáctého a ačkoliv jsme celou noc nespali, po zdlouhavém hlášení jsme se jen zběžně omyli a hned jsme vyrazili do města. Bylo báječné vidět po tolika letech svazky banánů, pomeranče a spoustu jižního ovoce. Teprve tady jsem si uvědomil, že malé děti v Anglii nikdy neviděly banán, protože za války nebyly dováženy, aspoň je nebylo v žádném obchodě vidět. Byl to ohromný zážitek, vrátili jsme se na základnu až odpoledne a po několika sklenkách chlazeného piva k obědu jsme zalehli a spali jako zabití. Po pár hodinách spánku nám oznámili, že máme pohotovost, což jsme naprosto nečekali. Měli jsme nárok na day off a oni nás vzbudí po necelých třech hodinách?! To je divné, něco se asi chystá. Směli jsme však ještě na pár chvil do města a nakoupili jsme banány, pomeranče a spoustu dalších „exotických“ věcí, abychom se mohli nějak odvděčit našim přátelům. Na briefingu nám bylo řečeno, že německá aktivita v Biskajském zálivu rapidně vzrostla, dnes je poslední noc, kdy se Biskaj hemží ponorkami, zítra už bude většina z nich buď v přístavech, nebo mino dosah našich letadel. Je třeba, abychom po celou zpáteční cestu byli zvlášť ostražití. Startovali jsme chvíli před sedmou. Když jsme letěli nad severním Portugalskem, už se šeřilo a nastala velmi tmavá noc. Měli jsme vymezený prostor, v kterém jsme patrolovali v Biskajském zálivu, neboť v té době směřoval veliký konvoj z Gibraltaru do Anglie a mohl se stát cílem německých ponorek. Ve 2.30 ráno hlásil horní střelec, že vidí střelbu východně od nás. Radar-operátor potvrdil, že má na matnici pět bodů- „blipů“ vzdálených asi 30 nautical miles od nás. Tak jsem ihned zavolal Jardu Friedla a řekl mu „ JARDO, TAM SE STŘÍLÍ NA VODĚ, TAK SI TAKY PŘISOLÍME“. Já jsem byl jediný důstojník v posádce, ale Jarda, jako kapitán, musel udělat poslední rozhodnutí. Jarda řekl „ Když myslíš, tak se na to půjdeme podívat“. Nebyl sice velmi nadšený, mohl sice říci NE, neboť to bylo venku z našeho patrolovacího prostoru, ale šli jsme na to. Jenže útočit na konvoj není sranda. Nejdříve jsem pět minut spolupracoval s radar operátorem, od kterého jsem potřeboval informace o tvaru konvoje a o směru, kterým pluje.Z informací jsem vypočítal, jak se konvoj rychle pohybuje, z jaké výšky na ně budeme útočit, kdy shodíme ozařovací fléru, neboť to bylo důležité, aby cíl byl v přesnou dobu osvětlen. Konvoj se pohyboval 9-10 uzlů, což je asi 20 km/h. Přesto všechno, jsme stále nevěděli, co tam je. Střílení na vodě přestalo a vše se zdálo v plném klidu. Šli jsme dolů do 500 feetů. Střelci v přední a horní věži připravili kulomety. Odjistil jsem všechny hlubinné bomby. Palubní mechanik byl připraven u flare shutu, shodit ozařovací fléru (osvětlovací bomba na padáku), na můj rozkaz. Důležitým okamžikem celé akce bylo správné načasování vypuštění fléry. Kdyby jsme to vyhodili brzo, tak by se osvítilo i naše letadlo a sestřelili by nás. Kdyby se to vyhodilo pozdě, neviděli by jsme cíl a minuli ho. Shodit to z malé výšky, by znamenalo, že by fléra spadla do vody a nerozsvítila by se. Asi 2 km před cílem jsem dal palubnímu mechanikovi rozkaz a on fléru shodil. Vše se ozářilo! Na zlomek vteřiny včetně nás. Začalo peklo! K našemu zděšení jsme jasně rozpoznali těsně pod sebou čtyři německé torpédoborce, doprovázející ponorku, která plula uprostřed formace. Otevřeli na nás vše, co měli a vypadalo to, že musíme proletět ohnivou zdí. Řekl jsem si: „ Jardo ty jsi úžasnej vůl, nejdřív se chováš husarsky a neuvědomuješ jsi, že jsi do toho zatáhl dalších 7 LIDÍ, KTEŘÍ TEĎ UMŘOU!“ Střely z děl všech ráží směřovaly přímo na nás, ale vždy v poslední chvíli uhnuly naštěstí do strany nebo nahoru. Uvědomil jsem si, že naděje na přežití není žádná, dříve nebo později nás trefí a bude konec. Letěli jsme z boku přímo na ponorku. Klouzavý let, ještě přidal na rychlosti, alespoň jsme snížili pravděpodobnost zásahu nepřátelských střel. Rozprasky granátů nás stále provázely. Dělalo to pekelný rámus, neboť jak kulometné střely, tak části šrapnelů bubnovaly na naše kovové letedlo. Naše jediná šance byla v tom, že jsme letěli nízko, pod 200 stop (kolem 70m). Uprostřed formace nás protiletadlová děla nemohla přesně zaměřovat v tak nízkém úhlu, proto všechny šrapnely vybuchovaly nad námi Já jsem očekával každou vteřinu, že mě jedna ze střel, bubnujících do trupu našeho Liberatoru, zasáhne u zaměřovače, kde jsem ležel. Nervózně jsem držel spoust. Musel jsem však zachovat naprostý klid a nepodlehnout strachu, pouze na mě záleželo, jak přesně navedu Jardu nad cíl. Jakmile jsem měl ponorku ve středu zaměřovače, tak jsem zmáčkl knoflík, jímž jsem vypustil depth charges. Hlubinné pumy se začaly sypat na ponorku, Liberator trochu poskočil. Hned potom jsem zařval „JARDO ZDRHEJ!!!“. Jarda si uvědomoval, že když se chce dožít vyššího věku, tak musí zdrhat. Vzal to do svých rukou a dělal s Liberatorem psí kusy, že to nebylo až skutečné. Poslední, na co se pamatuji, byl přelet jedné z lodí, kde stál nějaký officír a střílel na nás z osobní pistole. Pak se mi promítl celý život před očima, byl jsem smířen, že každou chvíli to dostaneme a bude konec. Naštěstí Jarda Friedl nás z toho dostal. Osvětlovací fléra zhasla a jako zázrakem střelba přestala. Byli jsme mimo dostřel a najednou byl všude klid, jako by se nic nestalo. Zkontrolovali jsme, zdali je vše na našich stanovištích, pokud možno v pořádku, jako zázrakem bylo. Nikdo z nás nemluvil. Až kapitán, „Jste všichni celý, někdo je raněn?“ Zaplať Pánu Bohu byli jsme všichni v pořádku a škody byli minimální. Hodně nás poškrábali na křídlech a na trupu. Důvodem, proč jsme nedostali plné zásahy bylo tím, že Jarda letěl na plnou rychlostí, při níž jsme docilovali 170 možná až 190 knotů. Některé střely a šrapnely, které přicházeli ze strany se odrážely od trupu. Pouze málo z nich proniklo trupem. Uvnitř letadla byl cítit střelný prach. Přední a horní střelec vystřelili krátké dávky na námořníky na palubách. Zadní střelec, měl málo možností ke střelbě, neboť veškeré akce byly před námi a při úhybných manévrech neměl šanci přesně zacílit. Jeden boční kulomet se zasekl, to byli ty kulomety, s kterými jsme stříleli z otevřených oken. Pro střelce bylo otázkou okamžiku, aby kulomet přivedl do funkčního stavu, ale šance na opětovné zamíření již nepřišla. Pomalu jsem přiložil k ústům interkomunikaci a říkám: „Neviděl někdo, kam to spadlo?“. Celá řada pum, prý padla několik metrů od pravého boku ponorky. Nevím, kdo mi už odpověděl, ale při výbuchu se přes ponorku převalila vlna a vrhlo jí to na nepatrně na bok. Pravděpodobně to dostali. Radar operátor hlásí, že rychlost konvoje klesla na minimum a náš cíl zaostává. Telegrafista odeslal zprávu, že jsme napadli ponorku. Přišla zpráva, ať ještě sledujeme konvoj. Konvoj se blížil k francouzskému pobřeží, nacházeli jsme se tudíž v dosahu německých stíhačů. Nemohli jsme se tu poflakovat dlouho. Lodě o nás věděly a určitě volaly stíhače. Já jsem neměl dosti odvahy požádat Jardu, abychom se šli podívat, jakou škodu jsme udělali.Spokojil jsem se se zprávami radar operátora. Po 20 minutách přišla zpráva, ať se vrátíme na základnu. Další let byl klidný. Děkoval jsem Bohu, že mě a celou posádku nechal žít a ušetřil nás sestřelení. Kdyby se tak nestalo, tak by mi v té slané vodě Biskajského zálivu moje banány asi moc chutnali. Zhluboka jsme si oddechli, když jsme přistáli na letišti v Predannacku a byli šťastni, že jsme zase doma, živí a zdráví, po těch víc jak třinácti hodinách ve vzduchu. Po přistání nastal docela dlouhý debriefing, kde se nás zpravodajskej ptal na vše, co se stalo nejméně dvakrát. Hlavní otázky padaly na mě a Jardu Friedla. Na některé otázky jsme nedokázali odpovědět, třeba kolik na nás střílelo kulometů, nikoho z nás to nenapadlo počítat.  Na konci našeho sezení nám operační sdělil, že ačkoli tam byla poslána další letadla konvoj plul příliš blízko německých základen, než, aby na ně mohly naše stroje zaútočit. Jarda byl po válce komunisty obžalován a odsouzen z velezrady. Seděl ve vězení 16 let. Když jsem se s nim setkal po dvaceti letech v Londýně, tak první, co mne řekl „PAMATUJEŠ, JARDO NA TU OPERACI? KDYŽ, JSI MĚ ŘEKL, JARDO, TAM SE STŘÍLÍ NA VODĚ, TAK SI PŘISOLÍME?“. Co myslíte, jak bych mohl zapomenout, byla to moje nejnebezpečnější a nejzajímavější akce, kterou jsem podnikl. Může Vás napadnout otázka, že jsem při útoku byl rozhodnut chladnokrevně zabít několik lidí. Můj názor je jiný. Já jsem nešel do války proto abych zabíjel lidi, právě naopak. Já jsem šel do války, proto abych zabránil zabíjení lidi. V tom procesu se stane, že člověk musí zabít jednak, aby sám přežil a nebo zabránil dalšímu zabíjení. Když jsme útočili na ponorku, tak jsme nechtěli zabít šedesát německých námořníků, ale snažili jsme se, aby ponorka nemohla dále sloužit, tudíž potápět a zabíjet naše lidi. Já jsem se nikdy nezúčastnil v armádě boje muž proti muži, ale přirozeně my jsme stříleli na ně, oni stříleli na nás. Zdali se stalo, že jsme zabili nepřítele, tak to byla válka. V letectvu to bylo jiné, ale v podstatě podobné. Zde jsem však útočili na věci, letadla, ponorky či lodě, ne na lidi v nich. Avšak museli jsme je také zničit, jelikož ty věci-stroje na nás střílely. A kdo držel spoušť? Člověk-Nepřítel! Na koho jsme vlastně útočili?! S největší pravděpodobností se jednalo se o ponorku U-970, kapitána Ketelse. Ponorka byla na své první operační plavbě. Plula z výcvikového prostoru v Trontheimu, ale na zpáteční cestě měla zakotvit v Bordeaux, který se měl stát jejím domovským přístavem. Byla to ponorka standardního typu VIIC. Německá strana přiznala, že ten den byla ponorka U-970 lehce poškozena. Při našem útoku nikdo nebyl raněn ani zabit. Námi poškozená ponorka se dobelhala do přístavu. Tam jí byl pravděpodobně narychlo opraven prasklý tlakový plášť. Z Bordeaux byla narychlo poslána proti invazní flotile, ale daleko se nedostala. Hned sedmého června, jí západně od Bordeaux nachytal Sunderlant od 228. perutě a poslal hlubinnými náložemi ke dnu. Německá záchranná služba vytáhla z moře velitele Ketelse, dva důstojníky a jedenáct námořníků. Ostatních třicet osm zahynulo."