13.00 Nad Prahou začínají létat SMS. Jana už je na letišti, já čekám na Kulaťáku a Zdeněk mě zrovna minul autem. Na letišti se nějakým zázrakem nacházíme a necháváme si zatavit za 55Kč batohy. Pevně doufáme, že to případné zloděje odradí. U check-in se zájmem sledujeme, jak se nás dvě slečny snaží posadit do letadla vedle sebe. Práce jim šla opravdu od ruky. Než našly sedadla vedle sebe, zkazily asi 5 palubních lístků. Čekáme asi hodinu než nás pouštějí k letadlům. Bohužel slečny, které si vezou na cestu nůžtičky z manikúry a jiné ostré drobnosti, jsou násilím odzbrojeny a následně jsou nuceny projít složitým administrativním procesem. Čekáme ještě na jistou paní Černou, která chtěla na palubu pronést plynovou bombu. Máme fakt slušnou sekyru. V letadle kolem nás sedí samí Italové v čepicích a pěkné Italky v brýlích ( Zdeněk má ovšem na krásu Italek poněkud jiný názor). Dostali jsme v letadle sváču a výborný italský dortík, fakt dobrej, vzpomněl jsem si na kolegyně z práce, které by opravdu v tu chvílí asi slintali.

Letiště Řím – Trochu bloudíme, někteří členové výpravy marně shání otevřené záchody a mlsně obcházíme DUTY FREE SHOPY. Bohužel nabídka nealko, které vlastně hledáme, je dosti slabá…že by byli Taliáni takoví notorici?? Po chvíli usedáme na lavičce a koukáme střídavě na letadla a do blba. Snažím se team povzbudit hrou sudá-lichá, a tak vytahuji svých 550 USD a lákám je. Nikdo se však nechytá. Studujeme průvodce, hádáme se kam vlastně pojedeme a popíjíme Jančinu erární Tomu. Fakt se nudím, takže otvírám po letech Foglara.

Cesta z města do nebes – asi po dvou hodinách nicnedělání se přesouváme směrem k našemu gate C28. Samozřejmě tam ještě není ani noha. Já objevuji dětský koutek a nechávám se vyfotit na houpačce s pérem. Usedáme u našeho gate a čekání si krátíme občasnými obchůzkami zdejšího terminálu. Jedno kolečko je zde podle mapy normováno na 3 min., my však volíme z časových důvodů 10min. Prohlížíme totiž skoro každé DUTY FREE a sledujeme, jak jde zboží na odbyt. Kolem 21.40 se už u gate shromažďuje hromada lidí. Nejprve jsou odbavováni ti, jenž jsou odkázáni na invalidní vozík. Zvláštností však zůstává, že někteří z nich měli ještě před chvíli normu na jedno kolečko po terminálu jen s berlemi asi 2 minuty. Cesta v letadle je strašně únavná. Ačkoliv jsem se strašně těšil na 2 filmy, dávali nakonec tři, ale všechny jen v italštině, takže nic pro mě.

Do BA přilétáme v 8.30. Vystupujeme a polévá nás hrozné horko. Procházíme přes celnici a asi 20 minut čekáme, než se objeví naše batohy. Ovšem to není na úvod zdaleka vše. Dalších dvacet minut totiž čekáme, než se objeví obálka s Jančinými nůžtičkami. Na to já už však nemám nervy, a tak jdu slídit kolem místních směnáren. Dolar se obchoduje za cca 3 pesa. To se mi zdá nějak málo, tak ještě s penězi vyčkáváme. Nakonec měníme v jiné směnárně za 3.11. Před letištěm hledáme bus číslo 86, který by nás měl odvézt až do centra. Ačkoliv jsme tam v životě nebyli, bus nacházíme do 5 minut a nebylo to zdaleka tak jednoduché. Postupně přichází celá skupina Čechů, většinou holek, a tak se oťukáváme. Jsme potěšeni, že do centra se dostaneme za 1,35 pesa, což je asi 13 korun, a to jedeme asi 2 hodiny.

V prvním hotelu Mercurio jsme neuspěli. Po 10 minutách zvonění na nás vykoukla přes dveře nějaká strašně příjemná paní a že jako nás dovnitř nepustí. Máme však další hotel v záloze kousek vedle -  Metropolitan za neuvěřitelných 10 pesos s vlastní sprchou a záchodem a kabelovou televizí. Sprchujeme se a vyrážíme do města. Jsme ohromeni cenou za netovou kavárnu – hodina za 10 korun. Shodujeme se, nutno podotknouti ,že vzácně, že tu asi zůstaneme, že se do ČR nevrátíme. Máme sice namířeno do Zoo, ale já si chci koupit něco k pití a konečně už taky sakra nějaký ty banány. Za 40 korun pořizuji obojí a vcházíme do metra. Argentinské metro trochu připomíná naše tramvaje z 30. let. Ve vozech jsou lampičky a dveře si otvíráte sami. Vše je ve dřevě. Bohužel jsme však nastoupili v opačném směru a protože nechceme skákat přes koleje, po 2. zastávce vystupujeme  a přelézáme venkem na druhou stranu. ZOO je průměr, no možná některé věci jsou trochu kýčovité, některé zase lepší než v Praze. Nejvíce se mi asi líbili opice a hadi. Ty hady bych nechtěl na naší cestě potkat.  Ze ZOO odjíždíme na RETIRO(autobusové nádraží). Prostředí je tu trochu drsnější, zřejmě kvůli místnímu tržišti. Obcházíme asi 4 společnosti a kupujeme lístek do Saint Luis za 40 pesos – odjezd v neděli v 19.45(příjezd v 7.00). Pak se ještě stavujeme v supermarketu, kupujeme víno, bohužel se zase nemůžeme shodnout které, pak ještě nějaké drobnosti k véče jdeme na pokoj. Chvíli koukáme na fotbal, čímž značně znervózňujeme Janu a jdeme spát. Ráno rozsvěcuji v 7.30, čímž opět vytáčím Janu, tak pro jistotu ještě zapínám televizi a pípám s foťákem.

Neděle  9.3.

Postupně jsme se vykoupali, najedli a dokonce se vykoupali i naši compagneros Olda a jeho holka a kolem 10 hod. jsme vypadli z hotelu. Razíme směrem Teatro Colon. Divadlo nic moc, tak se jdeme podívat na hřitov Recoleta, kde by měla ležet Evita. Obdivujeme argentinské hrobky, mají každá téměř stejné rakve, bohatě zdobené pořádné dubové masivní kousky, všude jsou schody do podzemí. Na hřbitově pobíhalo spousta koček. Nakonec po dlouhém hledání nacházíme konečně i Evitu. Poté chci navštívit La Bocu, ale cestou se ještě stavujeme v Muzeu za 1 peso. Jsme pěkně vyhládlí. Odjíždíme směrem do San Telma. Spouští se pěkný liják a tak se schováváme pod stánky na trhu. Obdivujeme bleší trh, samé stříbrné příbory a podobné cetky. Chci do La Boccy, ale jsem bohužel sám, takže smůla. Vracíme se na San Telmo a koukáme na tango, což jsem skoro obrečel. Já chci, aby mi bylo taky šestnáct jako té slečně co tam právě tancovala!!! Argentinské tango je poněkud živější než to naše kontinentální- občas mi to připadlo jako soutěž, kolikrát partnerka kopne partnera mezi nohy. Doufám, že mířila přesně. Kolem šesté dorážíme do hotelu a zkoušíme ukecat house keeper, aby nás nechala vysprchovat. No nechala nás, ale jen na záchodě. Zdeněk koupel přežil, tak tam lezu i já. Je to trochu zvláštní pocit, ale jde to. Sice mi za mísu při sprchování spadly sluneční brýle a následně jsem při utírání ručníkem málem vyrazil dveře, ale jinak pohoda. Trochu se hádáme, kolik za tento servis máme nechat dýško, nakonec říkáme adios (mimochodem Zdeněk své oblíbené: Tak jo, čau) a podávám 3 pesa. Na nádraží dorážíme včas a vše je zde v plném proudu. Akorát náš bus má asi půl hodky sekyru. Nastupujeme a obdivujeme sedadla. Při odbavování zavazadel do nákladového prostoru sleduji, že se platí zas nějaký bakšiš, Zdeněk nechtěl dát nic, ale nakonec dávají s Janou 0,25pesa.  Chlap na ně koukal jak na idioty. Já dávám 0,5 pesa, ale náš profil tím zas až tak moc nezlepšuji.. Po chvíli cesty se autobus zastavuje, nemůže nastartovat a všechno zhasíná. Poté nastartuje, ale nemůže řadit víc jak za jedna. No prostě jedem do nějaké rychloopravny a tam trčíme asi 3 hodiny.

Pondělí 10.3.

Po strastiplné cestě dorážíme asi v 10.00 do San Luis(měli jsme tam být v sedm). Je tu pěkné horko, ačkoliv celou cestu lilo jak z konve. Jsme pěkně namydlení, protože nám do San Juanu nic nejede, takže po půlhodině domlouvání si najímáme tágo do parku za 140 pesos. Taxikář si nechává dohustit pneu, kupuje benzín, což ho činí zodpovědným. Ovšem cesta samotná je trochu bláznivá, tam kde je čtyřicítka, jede asi 90, jinak se řítil 120. Přijíždíme do parku a je to pěkná okrádačka. Extranjeros 12 pesos a průvodce na hlavu 15 pesos. Bez průvodce bychom se prý ztratili. Hrůza, jsem dost znechucen. Nicméně nakonec vyrážíme za ty hříšné peníze na trek. Cesta je docela pěkná, asi 40 stupňů a dělám hodně fotek. Občas i horolezíme a koukáme, kde se nám půda sesype pod nohama. Průvodce Marcelo má za pasem multifunkční nůž, občas z něho něco vytáhne a předvádí se. Kompas ukazuje u nějaké rostliny, jak je nasměrovaná na sever, poté nějakou píšťalkou dělá ozvěnu v horách. Nakonec po pěti hodinách treku přicházíme s půlhodinovým zpožděním na začátek trasy. Taxikář už nás vyhlíží, ani se mu v tom horku nedivíme. Nějaký chlapec si přijel na babetě pro čepice, které byly zapůjčeny Janě a Zdeňkovi a odjíždíme(mimochodem ty čepice bych si já tedy na hlavu nedal, škoda, že jsem v ní Janu nevyfotil). Jsme totálně propocení, mrtví a špinaví. Hrůza. Přijíždíme na nádraží v San Luis a první co chceme udělat, je okupace místních záchodů, abychom se trochu zkulturnili. Autobus(18 pesos) do Mendozy má zase zpoždění. Není už tak nóbl jako ten předchozí, ale ještě to jde.  Do Mendozy dorážíme asi o půlnoci. Chvátáme do centra do hostelu. Naštěstí se v hostelu ještě paří, a tak se ubytováváme za 15 pesos. Usnout sice nějak nemůžeme, protože venku…..přímo pod našimi okny……neteče vodička ale asi do tří do rána huláká něčí alarm.

Úterý 11.3.

Ráno vstáváme asi v 8,30. Vyrážíme do města po snídani. Nejdříve turist office a poté hned do parku San Martin- 700 druhů rostlin- nakonec ale nic moc. Chvátáme zpět, protože si chceme koupit lístek na bus. Nakonec asi po pěti pokusech vše kupujeme a navštěvujeme další turist office, abychom zjistili, jak to tu mají s vinicemi. Chtěl bych jen podotknout, že tento den jsme poznali, jak se Zdeněk dorozumí s češtinou i v Argentině. U jedné společnosti se zeptal: Kolik to koštuje??(jako jízdenka) a ženská pohotově s úsměvem odpověděla 30 pesos. Do vinařského závodu vyrážíme místním autobusem. Asi po 20 minutách jízdy začínáme být mírně nervózní, protože vůbec netušíme, kde jsme a náhle na nás řidič přes celý autobus volá, že už jako budeme brzy vystupovat. Všichni spolucestující se na nás otáčejí, aby si nás jako klasické české notory pořádně prohlédli. Vinárnu jsme nakonec našli docela brzy, ale musíme čekat 30 minut než bude další prohlídka. Stavujeme se u McDonalds. Objednáváme složitě 2x Cheesburger za 3 pesa. Čekáme asi 5 minut, pak nám sdělují, že snad došel kečup či co, ale nakonec máme oba hambáče s kečupem. Vinárna je zajímavá, prohlížíme linku i sudy a nakonec můžeme zadarmo koštnout i místní víno. Bohužel nám tak chutnalo, že kupujeme flašku bílého za 12 pesos a už jdeme pryč. Vracíme se busem do města a protože už šilháme hlady, hledáme nějakou restauraci. Je však asi jen pět odpoledne a to se tu ještě nevaří. Nakonec narazíme na fastfood a objednávám pro sebe velkou margaritu za 4,5 pesos a Zdeněk nejakýho hambáče speciál. To jsem se konečně jednou pořádně najedl. Po véče se stavujeme v supermarketu a kupujeme věci na další den na cestu. Já si kupuji 4 druhy melounů, jenže z jednoho se posléze vyklubala nějaká celeromrkev. Na hostelu ještě klábosíme s Dánem, co pochází z Afriky a cestuje po JA celý rok. Vypráví, jak se chce podívat do Venezuely na kosatky, což vysvětluje přes Willyho- Jana nám však tvrdí, že Willy je delfín. No, trochu poopravujeme její tvrzení a jdeme spát, protože ráno musíme brzy vstávat na bus do Puente del Inca.

Středa 12.3. 5,00

Ani nesnídáme a letíme na bus. Řídí ho jeden docela srandista. Jen tak naoko občas někomu ujíždí, vypráví vtipy, že se chechtá půl autobusu, my však nevíme o co jde. Ale pro jistotu se chechtáme taky. Jeho nejčastější slovo je „vamo“, což znamená jedu, odjíždím. To huláká snad u každé zastávky. Cestou sledujeme hory kolem nás, je to nádhera. V Puente del Inca vystupujeme, rovnáme si věci do baťohu a připravujeme se na trek. Pozoruji nějakého Argentince jak si důkladně maže uši. Trochu se mu směju a mažu si tváře, nohy, ruce a obličej. Později jsem však zjistil, že tyto krémové nánosy zdaleka nepokryly všechny důležité plochy mého těla. Prohlížíme si starodávné lázně nedaleko zastávky a pak spěcháme na Acongaguu. Chceme totiž ještě do noci dorazit do Chile. Po cestě fotím jako o závod, ono totiž je co fotit. Jsme ve výšce asi 2800m.n.m., fouká vítr, ale je jasno a slunce praží jako pominuté. U vchodu do parku nás chtějí skásnout, ale bráníme se se slovy,že jdeme jen k jezerům, kam se neplatí nic. Fotíme se vzájemně u hory a já si natáčím krátké video. Od vchodu do parku spěcháme zpět, protože bus nám jede ve 14.30 a já se chci ještě chvíli čachtat v teplé vodě a opalovat se.  Když dorážím k termálnímu jezírku, je plné dvěmi argentinskými 15ctkami(celkem pěknými), a tak se svlékám pomalu. Chci mít jezírko jen pro sebe a doufám, že rychle odejdou. Cholkám to ráchání ale docela taky trvá a já jsem si v té nervozitě vymáchal tričko v bahně. Když holky odešly, vlezl jsem konečně do bazénku a lebedím. Je to paráda, teplá bublající voda a nad vámi praží slunce. Za chvíli bohužel přichází Jana i Zdeněk a lezou taky do jezírka, ačkoliv to původně neměli vůbec v plánu. Turisté na nás s obdivem koukají, fotí si nás a koštují vodu. Bohužel se blíží 14.30, a tak se pomalu začínáme osoušet. Jak fouká vítr, tak je venku docela zima. Čekání u silnice si krátím okusováním nektarinky a testováním místního horského záchodu(2x). Asi po hodině přijíždí nějaký autobus, co se nám zdál jako ten náš a bliká na nás. Přibíháme k autobusu, ten zastavuje, vybíhá chlapík a bere od nás batohy a dává je do zavazadlového prostoru, My mu ukazujeme lístky a …..rázem jsou batohy zase venku. Tohle byla jiná autobusová společnost. Čekáme další hodinu a náš autobus nakonec přijíždí. Nastupujeme a hned po pár minutkách na nás chce děda, co se stará o pasažéry nějaký moneda. My mu se stálým dotazováním para que??? nedáváme nakonec nic. Za půl hodiny přijíždíme na hranice s Chile. Před námi jsou asi tři autobusy, ale odbavování jde fakt pomalu. Vystupujeme, procházíme několikastupňovou kontrolou v níž jeden cestující přichází o párky ve sklenici a jedeme dál. Hned za hranicemi začínáme sjíždět serpentýny. Docela zajímavý pohled.  Jsme strašně utahaní a poprvé se začínají ozývat dnešní spáleniny. Mám komplet spálený krk, čelo a uši. Uši poprvé v životě, což není vůbec nic příjemného. Když vystupujeme asi v 21 hod. v Santiagu, vrhají se na nás místní taxikáři a naháněči jako sršni. Nejdříve je zdvořile odmítáme, poté už méně zdvořile, a nakonec je česky posíláme do h……Bohužel jsou nám v patách i na nádraží, kde sháníme lístky na čtvrtek večer do Salty. Nakonec to kupujeme u Andersmana za 7000+26000 chilských fufňů. Kurz k dolaru je 740pesos/USD. U směnárny narážíme na Američana, který nás zve do svého hostelu. Trochu se hádáme, kde vlastně budeme spát, zkoušíme jeden levný hotel u nádraží, ale rychle z něj utíkáme a jdeme pěšky do hotelu k tomu Američanovi. Je to pěkná štreka a navíc jsme gringos v pěkně drsné čtvrti. Přicházíme k hostelu zrovna když Amík s nějakou svou mladou slečnou služebnou vystupují z taxíku a a smějí se na nás, že jsme nejeli s ním. Hostel stojí 4000 pesos ale docela to ujde. Poprvé po dlouhé době vidíme zase vanu. Bohužel naše kůže strašně trpí. Mám takový nepříjemný pocit, že mi do rána upadnou obě uši. Vysíleni usínáme.

Čtvrtek 13.3.2003

Ráno Jana ucpala záchod, takže po vyslechnutí pár rad od Amíka radši zdrháme narychlo z hostelu. Jedem busem do centra za 310 pesos, docela dlouho. Na náměstí, které nám připadá jako hlavní, vystupujeme a hledáme turistickou kancelář. Baťa tu má dva nepřehlédnutelné obchody. V kanceláři dostáváme zdarma mapy a vyrážíme nejdříve do botanické zahrady a pak na místní vrcholek, odkud je pěkný výhled na město. Nahoru se necháváme vyvézt za 700 pesos lanovkou s tím, že dolů půjdeme pešky. V komplexu je i místní ZOO, ale tam se mým spolucestovatelům moc nechce. Nahoře hodně fotíme, já testuji místní záchod za 200 pesos a zapomínám na něm moji vodu(téměř plnou) za 500 pesos. Vrátit jsme se pro ni už nějak nechtěl, protože….kdo ví, že joJ)Chceme ještě okouknout úplný vrcholek, takže stoupáme kolem venkovního kostela po schodech vzhůru. Nahoře natáčí Equadorská televize nějaký dokument, tak se snažíme trochu rozptýlit moderátora. Bohužel na okolní hory není moc vidět, protože je prostě pěkná mlha. Jdem dolů. Lanovkou jet nechceme, protože by to nebylo ekonomické…to jsme si rovnou mohli koupit levnější zpáteční lístek. Scházíme po silnici z kopce dolů. Má to být asi 5 km. No….asi po tří stech metrech se otáčíme, kašleme na ekonomičnost a za 700 pesos jedeme dolů lanovkou. Pak ještě navštěvujeme na náměstí muzeum, docela pěkné. Vlastně předtím jsme navštívili taky jedno, ale to zas tak pěkné nebylo. Ještě, že jsme ho jako studenti měli zadarmo. Koukáme na představení místního šaška, plašíme holuby a jiným duchaplným způsobem si krátíme čas. Vlastně jsme ještě omrkli místní mercado central….s rybama…a rybími restauracemi….naháněči se na nás vrhli zase jako sršni, tak jsme radši utekli. Kolem šesté hodiny odjíždíme busem do hostelu. Amík tam není, zato nám asi po 15 min usilovného zvonění otvírá jiný Amík, který je docela ze všeho zmatený. Neví, kde se otvírají dveře, neví prostě nic. Koupeme se, já zkoumám neznámé ovoce co jsem si koupil, vůbec mi ale nechutná. Ale nekupte to, že jo, když je to tak levné a navíc vůbec netušíte k čemu je to dobré…..No pro jistotu jsem se na cestu do Argentiny pojistil 2 kg nektarinek. V autobuse mám pěkně blbé místo. Sedím úplně vepředu,.nevidím na TV a ještě nesedím sám. Jediná výhode je, že vidím řidičovi přímo pod ruce. Jak vyjíždíme u hranic serpentýny, stíhá machr ještě kolem sebe zametat košťátkem.

Pátek 14.3.2003

Na hranice dorážíme asi ve 3 ráno. Je pekelná zima. Se Zdeňkem jsme v kraťasech a já jsem nestihl sníst 2kg nektarinek, což je pěkný průšvih, protože je budu muset pašovat. To se mi nakonec povedlo, ačkoliv celník do baťohu koukal, něco i mlel, ale já jsem mu vůbec nerozuměl. Nektarinky jsem šoupnul do tašky a železnou zásobu do náprsní kapsy u bundy a postraních kapes. Chvíli za hranicemi si přesedávám, konečně mám 2 sedadla pro sebe. Ovšem po chvíli začíná malér,začíná vytékat klimatizace a protože sedím ve předu a my jedeme z kopce, tak to všechno začíná stékat na mě. Naštěstí to taky teče řidičovi na oblek, což mu fakt přeju. Kolem osmé vystupujeme v Mendoze a přestupujeme na autobus do Salty. Cesta dlouhá, jídla málo, pití málo, dřevěné nohy, prostě ideálně strávený den.

Sobota 15.3.2003 cca 6hod

Konečně přijíždíme do Salty a zjišťujeme možnosti. Rádi bychom do Cafayete, Jana to ještě komplikuje touhou po cestě vlakem do nebes. No první důležitá věc je najít rychle hotel a konečně se vykoupat. Mimochodem je čas taky sloupnout všechnu spálenou kůži z uší, čela a krku. Hostel nacházíme slušný za 10 pesos, po vykoupání bereme taxík a zkoušíme vlak. Naštěstí, ačkoliv vlak už stojí ve stanici, vyjíždí až tak za měsíc, takže taxikář na to musí pořádně dupnout abychom stihli na autobusovém nádraží autobus do Cafayete. Vše bylo opravdu na minutu a málem na nás nezbyla místa v autobuse. Já jsem si zase sednul tak šikovně, že na mě po pár minutách zase začíná kapat voda z klimatizace. Takže asi půl hodiny musím stát. Projíždíme nádhernými kaňony, tak opět dost fotím. V Cafayete zkoušíme sehnat kola. Je to zase pěkná odíračka, nakonec kola půjčujeme za 10pesos za kus a den, ale jsme rádi, že jsme nějaké vůbec sehnali. Taxikář nás za 30pesos odváží do kaňonů. Zpátky jedeme na kolech, abychom si pořádně prohlédli kaňony. Celou cestu taxíkem se nám zdá, že pojedeme zpátky do kopce, ačkoliv Jana tvrdila, že to bude určitě z kopce. Zdeňka zlobí u kola řetěz a asi po 500 metech jízdy,ouha, řetěz prasknula a nejde spravit. Takže šlapu a tlačím Zdeňka. Docela záhul v tom teple. Naštěstí většinu času opravdu ale jedeme z kopce a ne do kopce, jak jsme si původně mysleli. Nakonec sedá na nefunkční kolo Jana, která je mnohem lehčí, a já se Zdeňkem ji společně tlačíme. Asi po 15km, kde už je spíše jen rovinka, zastavujeme a stopujeme auta. Asi 2. Hned zastavuje, je sice úplně plné, ale řidič se smíchem hází kolo na zahrádku a Jana mizí společně s kolem v dáli. Jana nám posléze vyprávěla, jak u cizinců stoupla v ceně, protože cestuje hned se dvěma chlapama….a tak se k ní nabízeli i oni.

Po příjezdu do Cafayete se ještě chceme podívat na místní vodopády. Zdeněk už nikam jet nechce. K vodopádům jsme nakonec ani nedojeli, protože cesta k nim byla úplně strašná. Sedli jsme si v Cafayete do restaurace a dali jsme si kuře. Jo, předtím jsme vlastně v jednom obchodě hned vedle restaurace začali nakupovat suvenýry. Koupil jsem si jedno velké hrající dřevo a neodolala jsem balíčku koky za 20kč. Nechutná to nic moc, nicméně jsme pár lístků spojenýma silama užvýkali. Kolem půl sedmé nasedáme do autobusu a jedem do Salty. Asi po dvou hodinách cesty však praskla pneumatika. Konečně tedy uvidím, jak se to spravuje. Řidič si ve tmě lehá v bíle košili na špinavou zem pod autobus a něco montuje. Všude je spousta čumilů z autobusu, my samozřejmě chceme jít s davem. Vzájemně se vsázíme, kdy asi vyjedeme. Vyhrávám já, protože jsem měl nejpesimističtější termín a furt to ještě stejnak nebylo hotové. Když už to měl řidič skoro hotové, zažili jsme ještě jednu docela dobrou příhodu. Náhle totiž kolem řidiče v té tmě začal pěkný chaos, někdo začal svítít baterkou po zemi a mě přišlo, že hledají na zemi ztracené kleště.  Jenže z kleští se nakonec vyklubal pěknej sklípkan, který lezl po staré pneumatice. Nicméně, nějaký děda s rukama za zády(typický čumil) neváhal a pavouka na jednu dobu botou zašlápnul. Autobus byl po chvíli spravený a šťastně jsme dojeli dom do Salty. Večer jsme ještě něco nakoupili k jídlu a šli jsme spát.

Neděle 16.3.2003

V neděli ráno bylo dosti pošmurné počasí, na mě se také začalo dosti projevovat nachlazení, které jsem si uhnal na hranicích s Chile. Šli jsme k náměstí hledat turist office a pak nějakou gamzu. V jedné restauraci jsme se najedli výborně. Na cestu jsme si ještě objednali pizzu za 40kč a šli jsme na autobusové nádraží hledat naše další cestovatelské cíle. Já jsem ovšem nechtěl teď jet nikam, chtěl jsem den marodit v Saltě. Jana chtěla jet do San Antonia a Zdeněk taky. Ale Zdeněk si to nakonec začal rozmejšlet, že asi taky nikam nepojede. Začali jsme kupovat suvenýry. Zalíbili se nám náramky z kozlích paznehtů, kus za 50 Kč. Tak jsem koupil pro jistotu hned dva. Zdeněk byl zatížený na bubínky, takže si koupil bubínek. Jana okukovala náušnice, příušnice, záušnice….Ještě jsem málem koupil čelist z nějakého bizona, polotovar pro zdobenou sekyru, no nekupte to za 20 Kč. Ale protože byla dost velká, nakonec jsem si to rozmyslel. Pak jsme se vrhli do supermarketu na čaje. No, nakoupil jsem asi jenom 3 kila v čajích a ještě něco v ovoci. Odcházíme do hostelu. Ráno jsme nezaplatili, takže někteří členové výpravy, kteří by rádi odpoledně odjeli do San Antonia, jsou mírně nervózní. My, co chceme marodit v Saltě, jsme naprosto v klidu. Naše house keeper požaduje peníze bez milosti ode všech, takže z akce San Antonio nakonec nebude vůbec nic, protože Janě se nechtělo platit za nocleh dvakrát. Spřádáme plány na večer, prej se bude pít. Došli jsem se podívat na jedno večerní tržiště, ale nebylo nic moc, ono taky pršelo. Šli jsme pak do naší známé restaurace a vyzunkli jsme tam víno za 150 kč. Dál už se mi tam pít nechtělo, protože se dokážu opít i levněji. Takže jsme se na cestě do hostelu stavili v supermarketu a nakoupili úplně stejné víno, flašku za 50 kč. Na hostelu ještě chvíli klábosíme s místníma a pak popíjíme. Mně není moc dobře, takže jsem to popíjení nechal na Zdeňkovi a Janě a odešel jsem do věčných lovišť. Večer mě pak ti blbci fotí ve spánku a ráno se pak ještě dozvídám, že si tam po půlnoci ti dva hráli s naším osobním švábem pokojovým.

Pondělí 17.3. 2003

Ráno zase fotím já opilého Zdeňka. Dojídám zásoby, abych měl trochu menší baťoh a jdeme si udělat výlet do města. Stavujeme se pro naši oblíbenou pizzu, kupujeme si na nádraží lístek do Puberto Iguazu a jedem na výlet místní lanovkou na místní vrcholek. Z lanovky fotíme město, nemocnici a chudinská obydlí. Při vyzvedávání věcí z hotelu si naše house keeper chce udělat naši fotku, no tak se ji tam zvěčňujeme. Odpoledne nasedáme do autobusu, co nás odváží hodně na východ. Míjíme hodně pastvin. Po cestě je to samá rovina.

Úterý 18.3. 2003

Odpoledne dorážíme konečně do Puberto Iguazu, asi s tříhodinovým zpožděním, cca ve čtyři odpoledne. Puerto Iguazu je docela malé městečko. Rychle spěcháme sehnat nějaký hostel. Už od nádraží nás provázejí malí naháněči. Nejdříve jsme koukli na jeden hotel, kde by noc vyšla jednoho asi na 200 kč, ale byl to zbytečnej přepych. Nějaká televize….a bazén….nic pro nás, takže se vracíme kousek zpět do hostelu. Bohužel nebudeme spát všichni na jednom pokoji. Já dostávám postel na pokoji, kde jsou samé baby…z Ameriky….takové ty míry 120 na 90 na 120…pouze s větrákem za 10 pesos a Jana se Zdeňkem spí s klimatizací za 12 pesos. Rychle se jdem po té strašné cestě autobusem vykoupat a spěcháme se podívat na soutok řek (Parana a ještě něco…). Při západu slunce by to mohlo být úžasné. Bohužel to je docela daleko, takže po chvilce rychlé chůze sedáme do taxíku. Přijíždíme jen tak tak, fotíme při posledních zbytcích slunce, ale je to paráda. Jsme přímo na hranicích s Brazílií a Paraguayí. Potkáváme jednoho prodejce, co sbírá cizí mince a ukazuje nám i české….to teda koukáme a Zdeněk mu dává nějaké další. Zpátky jdeme pěšky….večer se stavujeme v restauraci na nějakou baštu. Koukáme v restauraci na televizi, jíme ryby a popíjíme víno z konvice. Večer ještě hrajeme pinec na hostelu, fotíme ještěrku a Janě se povedlo rozlít na pingpongovém stole limonádu. Ve Zdeňkově posteli spí nějakej jinej kluk. To se mu nějak nelíbí, tak se to snažíme vyreklamova na recepci. Problém je, že toho dotyčného chlapce nikdo nezná a té recepční se nějak nechce toho kluka vzbudit, no ale nakonec to stejně musí udělat, a tak má konečně Zdeněk kde spát.

Středa 19.3. 2003   

Brzo ráno vstáváme a jedeme autobusem na vodopády. Asi po hodině cesty dorážíme ke vstupu do parku. No trochu nás zase odřeli, extrancheros tady mají podle vstupného opravdu v lásce(vstup 300 kč). V parku sedáme na vláček, který nás přiveze blíže k vodopádům. Nejdříve koukáme na ďáblův chřtán a pak odjíždíme na místo, kde jsou vodopády nejširší. Celý komplex je pořádně velkej a chce to opravdu celý den. Všude je plno motýlů a občas i nějaká ještěrka a ptáci. Krátce po poledni čekáme na autobus do města. Jsme celkem přismahlí. Taky jsme potkali po 14 dnech opět Oldu s jeho holkou. To jsou mi náhody. Odpoledne si v Puerto Iguazu dáváme ještě sprchu v hostelu a pomalu odcházíme na bus do Buenos Aires. Kupujeme nakonec lístek na super třídu za 70 pesos, asi 18 hodin cesty. V ceně jídlo a pořádně velké kožené sedačky, jenom tři v řadě. Při nastupování do autobusu nás kontrolují policisté, docela jsou tu všude na hranicích kontroly. To jinde v zemi není moc běžné. Kolem sedmé vystupujeme na nějakém soukromém nádraží naší autobusové společnosti a jdeme na véču. Celkem přepych i se šampáněm, ale porce né moc velké. K jídlu nám hrají a zpívají. Dokonce byla nakonec i zmrzlina. Po večeři usínám v pohodlném sedadle. Sedíme úplně vepředu nahoře, takže máme po celou cestu bezva rozhled, akorát zase nevidíme moc dobře na televizi.

Čtvrtek 20.3.2003 

Dopoledne přijíždíme do Buenos Aires a rychle se snažíme najít trajekt do Uruguaye. Nacházíme v přístavu jednu společnost(Bucquebus), ale ta je docela mastná, takže se snažíme najít ještě jinou. Nakonec jedeme vlakem na sever města ke kanálům, kde kolem 4 hodiny pojede levnější trajekt do jedné vesnice v Uruguayi, odkud budeme muset ještě busem do Colonie. Když čekáme na nádraží, mám nějakej hlad a dlouhou chvíli. Takže se vydávám směrem k Mekovi, abych si dal na cestu ještě a nějaké sousto. Taky musím zlikvidovat ty nakoupený kila koky, který se mi fakt nechce tahat přes hranice. Nevím, do jaké míry by se to celníkům líbilo. No a tak žvýkám jako správný přežvýkavec a zakusuji to hanbáčem. U Meka jsem si ani nechtěl kupovat pití, a tak se ty cholky nade mnou v tom vedru slitovaly a daly mi trochu koly free. Docela jsem byl v šoku. Nevím, jestli by se mi tohle v Čechách stalo. No, když jsem to všechno konečně zkonzumoval, můžeme se vydat na cestu. Míjíme v kanálech různé odstavené lodě, které tam nechávají doslova zrezivět a uhnít, zdálo se mi, že jsem viděl taky jednu betonovou. Později na moři fotíme krásné západy slunce. Když jsem dorazili do té vesnice v Uruguayi, vrhli se na nás celníci, ale u nikoho nic nenašli. Na černém trhu u veksláků hned měníme uruguayské peso v kurzu 27,5 za dolar. Musíme čekat asi dvě hodiny na autobus, takže se jdeme podívat do centra. Všude běhá mládež s termoskami a popíjí maté. My sedáme do jedné malé restaurace na náměstí, kde personál má tak 65 let a výše v osazení dvě báby a děda, všichni snad původem z Itálie. Dáváme si řízek, nějaké bramobory, z nichž se vyklubal bramborovej salát….no je to trochu uleželý, ale přežili jsme to. Jsou tu prostě jisté jazykové bariéry. Ale moc si s těma důchodcema jinak rozumíme a dost levně jsme se naplácli. Tak velký řízky jako mají tady už jsem dlouho neviděl. Nakonec jsme se ještě dověděli, že baňo není jenom záchod ale i poleva na zmrzlinu. Nakonec jsme sedli na autobus a kolem půlnoci dorazili do Colonie. Sehnali si rychle ubytko za 140 Kč, vykoupali se a šli spát.

Pátek 21.3.2003 

Ráno jsme vstali, koupili nějaké ovoce a rychle na pláž. Celou cestu nás sledovali dva psi. Nakonec se pak rozhodli sledovat někoho jiného, když zjistili, že z nás žádnej salám nedostanou. Opalujem se, nikde ani noha, protože už je po sezóně a nějakejch 30 stupňů už taky není žádnej hicák. Docela vzrušující bylo, když nás přišel navštívit z houští nějakej sklípkan(viz foto). Zdeněk s Janou nějak rychle pak ztratili o opalování zájem. Kolem pobřeží jsou samé vily a většina je na prodej. Po poledni si prohlížíme ještě město, přístav, maják a se Zdeňkem jdeme něco pořádného taky zakousnout. V supermarketu si pak kupuji pořádnou flákotu sýra, no nekupte to kilo asi za 40 korun. Kolem 4 hodiny nasedáme na trajekt Bucquebus či jak se to jmenuje a plujeme do BA. Trajekt je tentokráte pořádnej kolos, největší, co jsem kdy jel. Navíc je tak o 30 procent levnější, než z BA sem. Možná částečně daněma. Jsem docela vysílenej, takže na trajektu usínám a nějak jsem propásl západ slunce. Do Buenos Aires dorážíme docela večer a rychle spěcháme na metro a k našemu oblíbenému hotelu v centru(tuším Metropolitan). Dostáváme obrovskej pokoj snad pro 8 lidí, ale bez tele a sprchy. Jdeme se koupat, popíjíme slivovici a jdeme pomalu spát.

Sobota 22.3. 2003, Neděle 23. 3. 2003

Ráno balíme věci, já rychle sháním suvenýry, což je někdy docela problém a čekáme na autobus na letiště. Odlétá to krátce po poledni. Mezipřistání máme v Miláně, kam jsme se rozhodli vyrazit, protože tam máme asi 7 hodin pauzu. Celník se sice trochu divil, že odcházíme z letiště, když za chvíli odlétáme, ale pustil nás. Po ránu v neděli je v Miláně pěkná zima, sice svítí slunce, ale přeci jen 8 stupňů pro nás není to pravé ořechové. Fotíme si památky a jedeme zpátky na letiště. Tam je alespoň teplo. Nasedáme do letadla, za chvíli už vidím Temelín a jsme konečně doma. Poslední razítka do pasu(za těch 16 dní jsem jich nasbíral asi 14) a je po srandě. V pondělí jdu zase kolbenčit.