Autor: Robert Fischer, 28.9.2007

         „Jste v nebezpečí ohrožení života, musíte okamžitě do nemocnice,“ oznámila mi lékařka.

           Měl jsem štěstí, potkal jsem bývalého spolužáka, jedu do nemocnice. Krátce po třetí jsem na interně nahnán do přijímací ordinace,   a čekám.   
Po půlhodině se vrací tmavovlasá snědá sestra, s profesionálně unuděnou rutinou mi odebírá krev, zapisuje mé osobní údaje a telefonuje na několik míst, zda už přišel doktor X.Y?„Musíte počkat !“ říká při odchodu. „Doktor X.Y. přijde za chvíli.“ Sedím na vyšetřovacím lůžku  v prázdné ordinaci více než hodinu. Prostředí není právě nejútulnější, je mi však do smíchu, jsem stále živý a mohu z okna sledovat modrou oblohu.

         Konečně přichází doktor X.Y, nese v ruce doporučení mé praktické lékařky. Přísný pohled naznačuje, že je v "dobré" náladě. Blekota! Prolétá mi hlavou.Zastřižené vousy na bradě a hurvínkovsky zvlněné vlasy nad nízkým čelem připomínají postavu  z televizní Arabely. Nebo to byl Mekota? Na tom nezáleží, pro mne je to Blekota.

„Proč jste nepřišel včera ráno ?“ táže se drsným hlasem. „Teď už vás nikdo vyšetřovat nebude, protože končí pracovní doba.“
Nechápu a vysvětluji, že jsem byl odeslán do nemocnice před třemi hodinami.
„Tady je jasně uvedeno včerejší datum.“ Předkládá mi tiskopis před oči.
Snažím se vysvětlit, že to bude asi omyl paní doktorky, i když si uvědomuji svou situaci. Jakýkoliv výklad je      v této chvíli považován za lež, dostavil jsem se v čase, kdy už mají i nemoci odpočívat.

       „Kouříte ?“ ptá se.
Kroutím hlavou. „Pijete alkohol ?“ Říkám,        že mimo jednoho až dvou piv žádný alkohol nepiji. Nemám dojem, že by mi chtěl něco nabídnout.
„Proč pijete pivo ?“
Zajímavá otázka. Proč se pije pivo ? Následují další : Od kolika let pivo pijete? Jak často? Jak dlouho? Proč? Na dotazy jdoucí stále kolem dokola odpovídám bez přemýšlení, říkám, to co chce slyšet.
Je spokojen, něco zapisuje a vynáší ortel: „Od této chvíle neuděláte ani krok pěšky ! Budete čtrnáct dní neustále ležet!“

          Svoboda pohybu končí, podřizuji se exekuci.  Ani mnoholetá platba zdravotního pojištění mě neopravňuje přemýšlet o tom, kdo je zákazník, kdo pán.  Počítače, moderní technika, skromné lůžko, bílý strop  a klášterní disciplina. Jak lépe připomínat, zdůraznit a trestat nemoc?

          Neležel jsem podle doktora „Blekoty“ čtrnáct dní, ale jen jednu noc, i když ani to na interně není zážitek k zahození, příští den dopoledne se vyšetřovalo a léčilo, bylo zjištěno, že to se mnou není vůbec tak zlé, abych se musel povalovat na nemocničním lůžku. Před propuštěním zůstávám chvíli sám se svými spisy, otvírám ohmatané plastové desky. Hned na první stránce se dozvídám, že jsem otylý, nekouřím a neberu drogy, nedodržuji životosprávu a jsem závislý na pití alkoholu. Dále raději nečtu.     I tak se stydím za to, že jsem obtěžoval.

           Mladičká lékařka mi doporučuje, abych si sehnal dopravu domů, neboť na sanitku je už příliš pozdě. Potěšen jejím milým úsměvem opouštím pěšky budovu. Konec dobrý, všechno dobré,.  Do cesty se mi staví restaurační zařízení, pokouším se spláchnout podivné dojmy, pivo mi nechutná, ale snažím se. Musím! Vždyť jsem sto metrů odtud evidován jako alkoholik.

S paciantem v USA nejednají jako s člověkem, ani ne jako se zákazníkek, ale jako s tržní komunitou. Pacient se stal pouze regulátorem pohybu peněz mezi pojišťovnami a lékaři, přičemž obě strany by se tohoto třetího článku nejraději zbavily.

Být pacientem v udajném "nejvyspělejším" tržním prostředí není určitě výhra, pokud pacient není miliardářem, který se o své "drobné" výdaje nezajímá.

Jedinou výhodou zdravotního systému v USA je respekt k rodině. Když má pojištění jeden člen rodiny, „svezou" se s ním i ostatní. To znamená, že má nárok na zdravotní péči, ač si vlastní pojištění neplatí. To samozřejmě vyhovuje vícečlenným rodinám.

Avšak ani lidé s pojištěním si nemohou automaticky dovolit péči, kterou potřebují, protože na všechno si pacient připlácí. Platí se za každou návštěvu praktického lékaře i u specialisty. U zubaře je zadarmo pouze preventivní prohlídka a odstranění zubního kamene.

Američtí zaměstnavatelé nemají povinnost ze zákona platit zaměstnancům zdravotní pojištění. Není proto divu, že Američané si nechtějí vydávat vysoké částky za mizernou zdravotní péči, a proto masově jezdí k lékaři a pro léky do Kanady, která má státem dotované zdravotnictví.

Americká vláda však zdravotnictví také hodně financuje. V roce 1965 byl spuštěn federální program Medicare pro pacienty nad 65 let, kteří předtím odpracovali nejméně 10 let. Dále mají jednotlivé státy program Medicaid pro jedince a rodiny s nízkým příjmem. Tyto programy se vzájemně prolínají a pravidla jsou značně komplikovaná, ale pacienti si i v těchto případech musejí na zdravotní péči připlácet a rovněž ji mohou kombinovat s připojištěním u privátních pojišťoven.

Vzhledem k penězům, které do amerického zdravotnictví jdou, je na velmi nízké úrovni. Pohotovosti jsou tu přetížené, protože oněm téměř 50 milionům Američanů, kteří si žádné pojištění nemůžou dovolit, nic jiného nezbývá. Pohotovostní oddělení v nemocnicích totiž mají povinnost ošetřit každého pacienta – tedy pokud to stihnou, než se z čekárny odebere rovnou na věčnost.

Průzkumy ukázaly, že nepojištěný pacient odkládá návštěvu pohotovosti až do doby, kdy se nemoc rozvine do vážného až kritického stavu. Léčba potom pochopitelně stojí mnohem víc, než kdyby se choroba podchytila v raném stadiu.

Zdravotní péče v USA nahlíží na pacienta jako na obchodní komoditu, jež doktorům vydělává peníze, ale nezaručuje kvalitu profese, jejímž hlavním krédem je humánnost. Mezi nadstandardními platy a vysokým životním stylem amerických doktorů a profesionální péčí s lidským přístupem neexistuje rovnítko.Dnes je absolutní prioritou lékařů v privátních praxích USA vydělávat peníze.

Nemají moc na vybranou, trh je do toho tlačí. Na rozhovor s pacientem nemají čas, všichni koukají na hodinky, jestli jim neutíkají peníze, které by vytloukli z dalšího pacienta. Potom se lehce stane, že předepíšou nevhodné léky, nebo zvolí neúčinnou léčbu.

V noci a o víkendech je lékařská péče v USA hůř přístupná než v jiných zemích, rovněž je tu největší propast v kvalitě lékařské péče pro bohaté a chudé. Z 23 rozvinutých zemí zahrnutých do průzkumu má USA nejvyšší dětskou úmrtnost a téměř nejvyšší úmrtnost lidí nad 60 let. Američtí lékaři a nemocnice zabijí víc pacientů chirurgickými a léčebnými chybami než v jiných zemích. Pouze 40% Američanů je spokojeno s poskytovanou lékařskou péčí, což je staví na 14. příčku nespokojenosti ze 17 zkoumaných zemí. Většina ordinací praktických lékařů v USA silně pokulhává za rozvinutými zeměmi v komputerizaci dat apod.

Pokud by tržní zdravotnictví v USA fungovalo tak báječně, že by Česká republika musela následovat americký příklad, proč by skoro všichni američtí prezidentští kandidáti stavěli svou kampaň na reformě zdravotního systému, jehož stav většina označuje za katastrofální?
(podle zkušeností českých emigrantů)

Autor: Sláva Dobrý, 28.8.2007

Přestože silničáři mají jako nejvyššího manažera a sponzora Jihočeský kraj, předpokládaný úspěch se ani po vysokých finančních injekcích nedostavuje. Silnice totiž uplatňuje svůj osvědčený způsob boje, kterým je nenápadný, ale zákeřný pohyb měkkého podloží, zvláště na tříkilometrovém úseku Branná - Hrachoviště.

Před dvaceti měsíci byla slavně dokončena generální oprava povrchu, který měl bez zásahu cestáře vydržet nejméně deset let. Už dnes však je silnice v takovém stavu, že je nutno stovky trhlin, díry a propadliny v asfaltu neustále zalepovat a plátovat, tak jako se to dělalo před opravou v roce 2005. Rozpadá se, i když je na ní zakázán vjezd těžkých nákladních vozidel.

Situace se opakuje. Pokud to byla silnice štěrková, mohla "dýchat", vzlínající voda se mohla odpařovat povrchem, občas - většinou na jaře se objevily vývary řídkého bahna, které cestáři vybrali, výkopy zasypali štěrkem a silnice nějaký čas držela pohromadě. V roce 1960 byla zpevněna vrstvou hrubého štěrku a vyasfaltována. Reagovala trháním asfaltu, proto už v roce 1963 dostala novou silnější vrstvu štěrku a nový asfalt. Bez důkladnější opravy to jakžtakž drželo až do konce 20.století, kdy se začal na jejím povrchu podepisovat vzrůstající provoz.

Pohled na poskakující a kymácející vozidla zřejmě nebyl příjemný ani krajským zastupitelům a úředníkům, a také novinářům, když v červenci 2000 spěchali seznámit se situací na ilegální taneční party, které se vedle této silnice konala. Tehdy se v mediích objevily první zprávy o tom, že kraj získal na její opravu 109 milionů korun.

Kdo očekával okamžité zahájení stavby, jistě byl zklamán, protože se nic nedělo, pouze zástupci obcí byly informováni o tom, že silnice mezi Brannou a Hrachovišti musí být vyvýšena, na což zatím nejsou peníze.

Stavba začala až na podzim 2005, přičemž byla silnice na tři měsíce uzavřena, byly odkloněny čtyři autobusové linky a rozbity desítky kilometrů jiných silnic, po nichž vedly objížďky. O tom že byla navíc spálena spousta pohonných hmot je zbytečné se zmiňovat. Žádné skutečně zpevnění vozovky však se nekonalo, asfalt byl v podstatě připlácán na bláto.

Běžný občan nezjistí, jestli se dílo nezdařilo zásluhou diletantství projektanta nebo šlendriánu stavební firmy, může jen shledat, že tato silnice je vizitkou krajských zastupitelů, kteří si vybrali a zaplatili dodavatele. Je možné, že momentálně nějakou korunku ušetřili, ale vše naznačuje, že na polovičatě opravenou silnici 154/II v budoucnu budou muset vydat peněz mnohem víc.

Že se i na měkkém podloží dá postavit dobrá silnice věděli už v 18. a. 19. století staří stavitelé, kteří neměli k dispozici megalomanskou stavební techniku, výpočetní techniku ani vysokoškolské diplomy, ale měli zkušenosti, předávané z generace na generaci. Stačilo zapíchnout do rašeliny

dřevěné piloty, a budovy, mosty, hráze a silnice stojí a drží pohromadě sto padesát let a více, jak je možné přesvědčit se o sedm kilometrů severněji, na Mokrých loukách u Třeboně. Při pohledu na hromady dřeva z polomů, vedle silnice, které státní lesní společnost vyváží za "babku" do Rakouska, se jaksi vybavuje pojem "turecké hospodářství". Nebylo by výhodnější místo opakování tolik oblíbeného výrazu „to dneska už nikdo nedělá,“ ohlédnout se někdy dozadu, poučit se z historie a zkusit staré technologie?

Autor: Sláva Dobrý, 21.8.2007