Ministr kultury Pavel Dostál oznámil, že převede českokrumlovské otáčivé hlediště na pražské Národní divadlo. Přidáme-li si k tomu jeho předcházející rozhodnutí o úplném odstranění točny z krumlovské zámecké zahrady, vyjde nám podezření, že by se jedinečná obluda, která každoročně přitahuje masy lidí, mohla brzy objevit na Národní třídě.

"Kolem jedné z největších českokrumlovských atrakcí je už několik let dusno zásluhou UNESCO. V této organizaci někdo rozhodl, že právě otáčivé hlediště se do zámecké zahrady nehodí. Ministerstvu kultury, městu, okresu, kraji tím přidělal nemalé starosti; co s nedávno poměrně draze přestavěným zařízením, které se sice na jedné straně mezi staré stavby nehodí, ale na druhé láká snad víc návštěvníků než samotná zahrada? Zříci se peněz ze zahraničí, nechat točnu, která někomu v daném prostředí působí jako pěst na oko, tam kde je, nebo jí zbourat a přijít o peníze, které přivážejí do Krumlova diváci tohoto celosezónně vyprodaného divadla? Ministr kultury rozhodl, že se bude bourat.

Historie českokrumlovského otáčivého hlediště se začala psát koncem padesátých let dvacátého století, kdy zde při příležitostném divadelní představení byla realizovaná myšlenka Joana Brehmse, výtvarníka Jihočeského divadla, a bylo postaveno první primitivní otáčivé hlediště pro šedesát diváků. Zjistilo se, že nápad je to dobrý, proto byla zahájena stavba většího kolotoče. V roce 1959 zde už bylo otáčivé hlediště pro čtyři sta diváků, které bylo uváděno do pohybu lidskou silou -pořadatelé si při divadelních představeních vyzvedli v místní posádce čtyřicet vojáků, kteří ukryti pod hledištěm podle potřeby jím pohybovali. K slavné budoucnosti experimentu v parkovém prostředí tehdy nemalou mírou přispěla Ottou Haasem režírovaná Jiráskova Lucerna. Úspěch u diváků byl ohromný. Místo naplánovaných třech představení si jich vynutili třiadvacet. Celkem přišlo do hlediště téměř deset tisíc diváků. Zařízení se v dalších létech postupně vyvíjelo, dostalo místo lidského pohonu elektrické motory, zvětšovalo se hlediště, přibývalo představení i diváků. Ve snaze po uspokojení stoupajícího zájmu byla koncem osmdesátých let zestárlá hlučná točna zbořena a místo ní postavena točna nová, větší(658 diváků), technicky dokonalejší.

Je-li rozhodnutí ministra definitivní, což v případě politiků nikdy nelze se stoprocentní jistotou tvrdit, udělá dost velkou trhlinu v atraktivitě Českého Krumlova, především však ohromnou újmu v rozpočtu Jihočeského divadla, které točnu doposud provozuje. Bude to znamenat, že tyto chybějící desítky milionů bude muset jediné jihočeské velké profesionální scéně dodat ministerstvo kultury, kraj, město, nebo to bude její všestranný úpadek.

Pokud změnou majitele i uživatele otáčivého hlediště se panu ministrovi nejedná o řešení jakýchsi personálních a ekonomických problémů vzdáleného Národního divadla, potom se lze domnívat, že mu při odstěhování točny jde o zdraví nebohých diváků a herců Jihočeského divadla, kteří si z pověstného krumlovského nočního chladu také občas odnášejí letní rýmu."
Sláva Dobrý, 2.10.2002

Nahoru