| HOME | "První věc, kterou národu je třeba, je duchovní pořádek, a uznání, že zlo je zlem. Ještě více než o potrestání viníků jde o to, aby národ měl jasnější představy o tom, co je hanebné."(F.Peroutka)
|
||||
Agrární venkov |
|||||
První internetový zpravodaj českého venkovského a zemědělského lidu. |
|||||
KOLEKTIVIZACE |
|
| Venkov komunistům vyhrál volby v roce 1946. |
| Rudolf Beran, selský mučedník, stále čeká na rehabilitaci. |
| Rudolf Beran, oběť nacizmu i komunizmu. |
| Před šedesáti lety byl popraven Heliodor Pika. |
| Současnou politickou garnituru už III. odboj nezajímá. |
| Od kolektivizace k privatizaci. |
| Sláva s požehnáním StB. |
| Karlovarští komunisté kříž odstranili v noci. |
| Nevěruhodná sebevražda R.Sochorce. |
| Začalo to v roce 1945. |
| Předzvěst kolektivizace v roce 1946. |
| Pich-Tůma zabíjel vězně. |
| Provokace StB v Babicích. |
| Mandelinka jako agent CIA. |
| Proces Zelená internacionála. |
| Aktivity místních budovatelů. |
| Provokace StB v Čisté. |
| Hospodářské družstvo Třeboň. |
| Smrt S. Broje kvůli cigaretě. |
| Poprava studenta Choce. |
| Řádění stalinisty J.Ďuriše. |
| Hon na agrárníky. |
| Sovětští poradci. |
| Trest za aneknoty. |
| Zápisky J.A.Bati. |
| Semafor-divadlo nebo hnízdo... |
| Školní oslava říjnové revoluce. |
| Perzekuce církví po roce 1948. |
|
Nahoru Rudolf Beran byl souzen za úspěšnou politiku agrární strany..
21. dubna 1947 byl vynesen rozsudek nad druhorepublikovým československým ministerským předsedou Rudolfem Beranem. Ve zmanipulovaném procesu byl odsouzen k dvaceti létům žaláře. Beran byl souzen na základě výpovědí, ke kterým byli svědci násilím donuceni.
Novinář Vladimír Krychtánek (popraven 22.4.1947): "Byl jsem převezen na ministerstvo vnitra, kde po uvedení pravdivých údajů mi vyšetřovací orgán v přítomnosti dalších pěti osob řekl: To se mám sebrat a jet na Hrad, aby leštili řád českého lva za zásluhy pro Berana? My potřebujeme od vás jiné výpovědi! Beran musí viset, aby nikdy nemohla být obnovena agrární strana a vy nám k tomu musíte dopomoci! Potom jsem byl bit, až jsem padl na zem, dokud jsem neuved výpověď v soulad s tím co vypověděl Kundt (Bývalý poslanec SdP, který rovněž přiznal, že vypovídat proti Beranovi byl přinucen násilím). Předsedou soudu byl Jiří Gottweis (KSČ), prokurátorem František Grospič (KSČ), soudci Ervín Munk (KSČ), Bedřich Kozelka (KSČ), Jiří Neumann (ČSSD), Augustin Kaufner (ČSL) a František Petříček (ČSNS). Beran v obhajovací řeči prohlásil: „Jsem naprosto klidný. Necítím se vinen a mé svědomí je čisté. Z mnohých věcí, které mi klade za vinu pan národní prokurátor, byl jsem žalován Frankem a obviňován i před Volksgerichtem. Jsem si vědom, že proces můj je procesem politickým, neboť jsem obviňován především pro svoji činnost politickou. Pan národní prokurátor svou žalobou a zejména svým projevem, který zde přednesl, posadil na lavici obžalovaných také republikánskou stranu a její představitele. Osud postavil mne na zodpovědná místa v nejkritičtější době našich dějin. Nikdy jsem neutíkal od zodpovědnosti a ani tady nechci od ní utíkat. Co jsem dělal, dělal jsem vždy v nejpoctivější snaze sloužit svému stavu, národu a státu.“ Vše zakončil následujícími slovy: „Často během přelíčení bylo mluveno o tom, jakou politiku dělala vláda Syrového a moje. Řekl bych všeobecně: Dělali jsme politiku sebezáchovy státu! Nic jiného jsme dělat nemohli.“ Soud jednal v bouřlivé atmosféře vyvolané demagogickou kampaní komunistického tisku, který vyžadoval nevyšší trest. Hlas ulice zněl: "Popravit." Tato kampaň se stala vzorem nátlakových akcí za politických procesů po roce 1948.(M.Veselý) Nahoru Venkov vyhrál komunistům volby v roce 1946.
Od voleb v roce 1946 uplynulo už 64 let, přesto jsou pořád využívány jako argument, že v těchto volbách obyvatelstvo českých zemí se dobrovolně rozhodlo pro vládu komunistů. Určitá pravda to je, protože po zákazu většiny politických stran lidé viděli v komunistech nejmenší zlo.
S odstupem doby lze možno konstatovat, že parlamentní volby v roce 1946 bylo harakiri sociálních demokratů a národních socialistů, stran, které předtím možná víc než komunisté usilovaly o zrušení pravicových politických stran, hlavně Agrární strany. Nacionální politikaření se především národním socialistům vymstilo při Gottwaldově puči za necelé dva roky. Prokop Drtina (ČSNS) sváděl vítězství komunistů v roce 1946 na všechno možné, od Švehlovy venkovské politiky (Švehla zemřel v roce 1933) až po chybu, že komunisté nebyli v prvorepublikové vládě, takže nezodpovídali za mnichovské události: „My jsme si, sestry a bratři, říkali, že tyto volby rozhodne vesnice a právem tam byla ta neznámá, především na vesnicích, na venkově. A vesnice rozhodla pro komunisty.“. A venkov rozhodl, především severozápadní Čechy, kde komunisté dostali přes 50 procent hlasů. Jedná se výhradně o oblasti, odkud byli vyhnáni sudetští Němci a nahrazeni osídlenci. Majetek sudetských Němců, selské usedlosti a půda, byl úplatek komunistů, jak 17. března 1946 přiznal Gottwald (KSČ): „Prosadili jsme, že budou za tuto půdu platit hodnotou, rovnající se jedno- až dvouročnímu výnosu této půdy… Ve zvláštních případech bude přidělována do vlastnictví i zdarma. Byly hlasy, které se vyslovovaly pro vyšší úplatu. Odmítli jsme je s poukazem na to, že osídlit pohraničí českými lidmi je zájmem státu a národa. Prosadili jsme, že držitelům usedlostí, majícím na to nárok a schopnosti, bude usedlost, půda a živý i mrtvý inventář přidělen natrvalo do vlastnictví… V příštích týdnech a měsících bude uděleno asi 120 000 dekretů českým zemědělcům, podle kterých jim budou usedlosti a půda přiděleny do plného vlastnictví… Do pohraničí nešli žádní boháči, nýbrž lidé nemajetní, a proto budou dávek z majetku a z přírůstku majetku ušetřeni… Proto se také reakce vzteká.“ (Jiří Krž, 29.4.2010) Pokračování. Nahoru Antonín Španinger nesměl reprezentovat Československo. Dnes je to měsíc, co se českobudějovická veřejnost naposledy rozloučila se sportovní legendou Antonínem Španingerem, bývalým hokejovým reprezentantem. Jeho sportovní vzestup zastavila uměle vykonstruovaná kausa reprezentačního týmu v roce 1950, nazvaná Modrý a spol. Do smrti Španinger si nebyl vědom žádného porušení zákona, ale nikdy se nedozvěděl, proč skutečně byl uvězněn. Taková byla doba. Poúnorový režim si potřeboval upevnit moc, nahánět hrůzu občanům a neptal se na vinu, či nevinu.
Reprezentační tým, do jehož základu tvořili hráči mistrovského českobudějovického týmu, byl v roce 1950 na ruzyňském letišti připraven k odletu do Londýna, obhajovat zlato na mistrovství světa. Náhle přišli funkcionáři s tím, že se nikam nepoletí, protože rozhlasoví reportéři nedostali vstupní víza. Byla to nepravdivá záminka, ve skutečnosti se jednalo o rozdmychávání studené války. Hráči byli rozzlobeni, tvrdá příprava přišla vniveč. Napadlo je, že půjdou oslavit narození syna Jiřího Macelise. Vydali se do Zlaté hospůdky, které šéfoval Mojmír Ujčík, bratr hokejisty LTC Praha. Zároveň s hokejisty do jmenované hospůdky zamířili dva "Bretschneiderové" od státní policiei, kteří po vyslechnutí mnoha nelichotivých poznámek na adresu komunistické vlády, hlavně na ministra Václava Kopeckého, se rozhodli představit a chtěli některé hráče zatknout. Nepochodili u "Zlaťáka" (českobudějovický brankář Zlatko Červený), jehož pěst oba neznámé pány odeslala do příslušných mezí. Nastala mela, kterou rozehnala až policejní posila. Španingerovi se podařilo utéct, ale nebylo mu to nic platné, jak vyprávěl: "Druhý den pro mě přijel modrý tatraplán. Věděl jsem, že jedeme do garnisonu, do vojenské věznice. Tam vojáci s automaty, otevřeli vrata, veliký dvůr a přes dvůr takový domeček. Tam mě předhodili tomu gestapákovi Perglovi, říkali jsme mu Suchá Lípa. Povídá: Drž hubu, tady se šeptá. A pink, už jsem ji měl. Musel jsem se svléknout, aby mě prohlédl, přitom mi sebral všechny peníze. Když jsem se oblékl, už jsem dostal druhou. Pak mě odvedl do prvního poschodí, otevřel dveře, nakopl mě a já se ocitl v cele s mřížemi." Ve vymyšleném procesu byl Španinger odsouzen k dvanácti měsícům vězení. "Řekli mi, že jsem jako voják nechal urážet svého velitele, asi mysleli prezidenta Gottwalda. Šeptalo se, že nás zavřeli proto, aby Rusové neměli konkurenci. Náš manšaft byl tehdy nejsilnější na světě." V procesu s hokejisty nejvyšší trest (15 let) dostal brankář LTC ing. Bohumil Modrý, protože oficiálně požádal o povolení hrát "imperialistickou" kanadsko-americkou NHL. Modrý tehdy do Londýna necestoval a v uvedené hospodě nebyl, už dříve byl z reprezentace vyřazen. Dodnes není jasné jakou roli v procesu měl tehdejší kapitán reprezentačního týmu "Vova" Vladimír Zábrodský (87), který nebyl zatčen ani souzen. Podivné to bylo už kvůli tomu, že klan Zábrodských měl ve čtyřicátých a padesátých letech velký vliv na sportovní dění v Praze. Vladimír Zábrodský v roce 1965 emigroval a dodnes žije ve Švédsku. Po propuštění z vězení byl Španinger poslán k PTP. Když mu vojenská služba skončila, vrátil se do Budějovic, které ho nejdříve přijaly nevlídně jako zločince-kriminálníka. Tak bylo veřejné mínění zmasírované. Vyjel na ligový led. Byl sportovním "obojživelníkem", odpoledne hrál druhou fotbalovou ligu, večer první hokejovou ligu. Několikrát sice byl vybrán do reprezentace, jako jediný z potrestaných hráčů, ale vždy na příkaz politické garnitury byl poslán domů. Na vytoužené mistrovství světa se nikdy nedostal. Přednost měli tzv. úderníci ze Spartaku Praha Sokolovo, Rudé hvězdy Brno, Vítkovických železáren či Chomutova. Byl vybrán na olympijský turnaj v Cortině, už měl ušitý oblek, ale opět přišel administrativní zákaz. Byl to zřejmě také důsledek toho, že odmítl spolupracovat se Státní bezpečností. Opět se stal oporou zadních řad českobudějovického Slavoje, počátkem šedesátých let patřil "Tonda" Španinger k nejpopulárnějším hráčům. Byl proslulý přehledem a technickými kousky, při kterých lidé v hledišti šíleli. Sehrál 192 zápasů v první lize a vstřelil 45 gólů. Větší množství zápasů sehrál ve druhé lize a nižších soutěžích, které hrál v Písku a Českém Krumlově. Se sportem žil prakticky až do smrti. Ještě před koncem roku 2009, v 83 letech, ho bylo možné spatřit na zápasech Monfieldu. (R.Fischer,12.2.2010) Nahoru Agrární strana - hlavní pilíř první republiky. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu měla do roku 1919 název Agrární strana, kterým je všeobecně označovaná až do dneška. (v letech 1919 až 1922 se oficiálně nazývala Republikánská strana československého venkova) zaujímala v období let 1918-1938 výjimečné postavení mezi ostatními československými politickými stranami.
Členové Agrární strany obsazovali místo předsedy vlády (vyjma úřednických vlád), ministerstvo zemědělství a v drtivé většině vlád ještě ministerstva národní obrany a vnitra. Vedení agrární strany bylo tvůrcem vládních koalic, hlavně tato strana byla úspěšná v prosazování ekonomických zájmů zemědělců (celní politika, obilní monopol). Zejména od poloviny dvacátých let rozhodujícím způsobem ovlivňovala hospodářskou a vnitřní politiku republiky.
V Evropě byl pro vznik agrárních stran podstatný rozpor venkov – město, konflikt mezi zájmy tradičně dominantního venkova a nastupující vrstvou obchodníků a průmyslníků ve městech. Rozpory sílily s nástupem industriální revoluce na přelomu 18. a 19. století. Postupem doby však tento rozpor ve většině evropských zemí slábl a začal být překrýván rozporem třídním.
V Českých zemích, hlavně v Čechách, byl konflikt mezi městem a venkovem vytlačen nejen nástupem industrializace a proletářských hnutí, ale hlavně autonomistickými snahami pražské politické reprezentace, které se na českém území podařilo vyvolat národnostní zápas mezi českými a německými politiky. Na základě tohoto rozporu vznikly vlastně dva politické systémy - jeden český a druhý německý. Tento stav přešel z monarchie do Československa, kde vyvrcholil vyhnáním všeho německého obyvatelstva v roku 1945.
Koncem šedesátých let 19. Století se v Praze zformovalo jakési univerzální české stranické spektrum tvořené pouze Národní stranou (Staročeši). Vznik Národní strany svobodomyslné (mladočeské) a Českoslovanské sociálně demokratické strany v roce 1874 byl rovněž způsoben ambicemi pražských politiků, snahou dosáhnout v monarchii stejného mocenského postavení, jaké měli politici uherští.
Zcela jiné potřeby a zájmy měl český venkov. Nikoli politické ambice, ale hospodářské problémy zemědělců v 80. letech 19. století byly příčinou vzniku politických organizací rolnictva, ze kterých v roce 1899 byla vytvořena Agrární strana. Tato strana především zastupovala ekonomické zájmy drobnějších rolníků, nebyla tedy obhájcem společenské a politické pozice velkých pozemkových vlastníků, jako je tomu u starších evropských agrárních stran. Vznik agrární strany a stran křesťanských byl také vynucen hrozivě sílejícími pozicemi sociální demokracie, která po ovládnutí městského dělnictva se začala dobývat i na venkov.
Po vzniku Československé republiky národnostní problémy nezmizely, naopak přibyly. Místo dvou národnostních stranických spekter: českého a německého, existovaly strany maďarské, polské a jiných menšin. Sedm českých a slovenských stran se zúčastnilo všech voleb do parlamentu a obdrželo mandáty, čtyři německé a jedna maďarská se zúčastnily tří voleb a rovněž získaly místa v parlamentu.
Dalším významným rysem prvorepublikové politického systému byla relativní stabilita voličské podpory jednotlivých stran v české a slovenské části politického spektra. Prakticky jedinou opravdu výraznou změnou byl pokles volebního výsledku sociální demokracie mezi prvními a druhými volbami, ten byl ovšem způsoben rozpadem sociální demokracie a vznikem KSČ. V německém politickém spektru po nástupu Sudetoněmecké fronty došlo k velkému přelévání voličů.
Agrární straně se podařilo od voleb v roku 1920 (9,7% ) zvýšit svůj zisk na 13,7% v roku 1925, což jí vyneslo první místo mezi kandidujícími stranami. První místo si udržela i v roku 1929 (14,9% ). V roku 1935 byla pak druhá (14,3% ) za Sudetoněmeckou stranou. Problémem agrárních stran obecně je sociální diversita venkovského obyvatelstva, výrazné majetkové rozdíly. Zemědělským stranám se většinou dlouhodobě nedaří skloubit odporující si zájmy těchto vrstev. Československé agrární straně se to jako zázrakem podařilo. Získala širokou podporu všech mezi všemi skupinami venkovského obyvatelstva. Na tom měl rozhodující zásluhy Antonín Švehla, když prosadil, aby se strana orientovala především na malozemědělce a učinila z nich pevný voličský kádr strany. Dalším krokem na této cestě byla důsledná a úspěšná obhajoba ekonomických zájmů venkova a ovlivňování vnitřní a hospodářské politiky podle potřeb zemědělské výroby. Důležitým faktorem byla organizační struktura strany. Švehla ji programově budoval jako stranu masovou, s množstvím přidružených zájmových, vzdělávacích a hospodářských a svépomocných organizací jako byly organizace žen a dorostu, rolnické záložny a spořitelny, skladištní a výrobní družstva, chovatelské zájmové organizace, odborové rolnické organizace Domoviny, Agrární banky apod. Pomocí těchto organizací se straně dařilo postupně k sobě připoutávat obyvatele venkova a budovat v něm trvalý pocit příslušnosti k agrárnímu hnutí. Důsledkem byl trvalý nárůst členstva, který neochabl ani za hospodářské krize. V roku 1936 měla strana 21.000 místních organizacích, ve kterých bylo 670.000 platících členů. Politický potenciál strany byl rovněž velmi podpořen obratností a vyjednávacími schopnostmi čelných představitelů, především předsedy Antonína Švehly, který byl faktickým tvůrcem vnitřní československé politiky ve 20.letech. Podobnými schopnostmi disponoval i Slovák Milan Hodža. Na Slovensku byla Agrární strana jednou ze dvou převládajících politických sil na Slovensku, měla hlavní volební základnu zejména na západním (Záhoří, Trnavsko) a východním (Košicko, Prešovsko) Slovensku a mezi pročeskoslovenskou inteligencí. První republika měla mimo vlády další mocenskou skupinu, vytvořenou prezidentem Masarykem, tzv.Hrad. Masaryk jako morální autorita byl reprezentantem a mluvčím této skupiny, která zcela ovládala zahraniční politiku a výrazným způsobem zasahovala i do dění uvnitř státu, ale šedou eminencí v ní byl ministr zahraničí Beneš. Zkušený politik Masaryk potřeboval neklidného a ambiciozního Beneše jako neúnavného pobočníka, a tak ho prosadil ve všech vládách v letech 1918 až 1935, i když Benešova národně socialistická strana byla v opozici. Vztah Hradu s Agrární stranou prošel různými peripetiemi, dvacátá léta byla poznamenána především korektními vztahy mezi Masarykem a Švehlou, které zastínily jiskření mezi Benešem a „protihradním křídlem“ v Agrární straně, představovaným Františkem Staňkem a Rudolfem Beranem. Přestože ani Masaryk vždy s politikou Agrární strany nesouhlasil, bral ji jako nejsilnější československou demokratickou stranu. Po Švehlově odchodu si až do roku 1938 Agrární strana udržela sice počty voličů mezi českým a slovenským obyvatelstvem, a tím i mocenský a hospodářský vliv, ale v nacionálním a mezinárodně vyostřeném politickém prostředí se musela věnovat více státním zájmům než prosazování venkova. Postavení Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu v politickém systému první republiky bylo výsledkem poměrně jak unikátní konstelace dlouhodobých tendencí ve vývoji české a slovenské politiky. Tato pozice byla rozbita až 2.světovou válkou. (F. Novotný,3.1.2010) Nahoru Rudolf Beran, selský mučedník, stále čeká na rehabilitaci.
Po skončení druhé světové války český venkov očekával, že bude obnovena Agrární strana a budou vyznamenáni její členové, kteří se zúčastnili protinacistického odboje.
Především se očekávalo, že budou oceněny zásluhy bývalého předsedy Agrární strany Rudolfa Berana, hlavně to, že se obětoval, stejně jako Hácha, a v době, kdy z okleštěného Československa jiní politici prchali před zodpovědností za hranice, se postavil do čela vlády a že i za okupace se zapojil do partyzánského odboje, za což byl 7.5.1941 v Berlíně potrestán desetiletým nacistickým žalářem a pokutou 1 mil. korun. Pokutu jeho rodina zaplatila, když si většinu peněz musela vypůjčit.
Z nacistického vězení byl po výslechu u K.H.Franka v roce 1943 propuštěn a zbytek nacistické okupace strávil na svém statku v Miloňovicích. Poválečné svobody si užíval jen krátce. 14. května 1945 do Beranova statku vtrhla Rudá garda, vyslaná nejvyššími představiteli KSČ, a Rudolfa Berana odvlekla znovu do vězení. Hned na to do Beranova statku vjel osobně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Nechal svolat celou vesnici a začal rozdělovat společný majetek manželů Beranových. Nebylo to úplně zadarmo, podmínkou byl podpis členské přihlášky do KSČ. Někteří místní sedláci Ďuriše upozorňovali, že provádí nezákonnou věc, ministr je odbyl nějakými revolučními frázemi. V řadách chalupníků a domkářů zvítězil hlad po moci, majetku a půdě a Beranův majetek brali. Přitom to z velké části byli Beranovi dlužníci, neboť Beran za ně platil dluhy, aby se vyhnuli exekucím a nepřišli o chalupy. Proti Ďurišovu řádění se nepostavila Firlingerova vláda, ovládaná komunisty, ani prezident Beneš, který podepisováním diskriminačních dekretů pomáhal Gottwaldovi rozšiřovat členskou základnu. Krádež Beranova majetku musela dodatečně být legalizována Národním soudem. Soud nebral ohled na žádné Beranovy zásluhy, včetně toho, že před nacisty ukryl (u sedláka Míška v Pracejovicích) archivy vlády a několika ministerstev, čímž byly před gestapem zachráněny stovky úředníků. Beranovi soud vyměřil 20 let vězení a ztrátu veškerého majetku, který však byl už dávno rozkraden. Protože spolumajitelkou statku byla i Beranova manželka, byla i ona postavena před soud, a aniž by jí byl prokázán jakýkoli trestný čin, byla odsouzena ke čtyřem letům vězení a ke ztrátě všeho majetku (v roce 1964 emigrovala do Kanady, kde ve věku 100 let zemřela při autonehodě).
Ostudou polistopadového režimu je, že do dnešních dnů nedokázal tohoto selského mučedníka rehabilitovat. Ani spolky zemědělců, které někdy až teátrálně oslavují Antonína Švehlu a selské oběti nezákoností padesátých let, se k Švehlovu nástupci Beranovi, který činnost Agrární strany prakticky řídil mnoho let už za Švehly (nemoc), nechtějí hlásit. Důvod je zřejmě jediný, a to, že by se muselo přiznat, že komunistické násilí nezačalo v únoru 1948, ale už v květnu 1945, a to za pomoci prezidenta Beneše, sociálních demokratů a národních socialistů, a za tichého přihlížení lidovců.
Prolomením hranice 25. únor 1948 by samozřejmě bylo odhaleno, kolik dalších lidí bylo svévolně zabito, umučeno a zbaveno majetku. A mohlo by na povrch vyplout, kteří lidé se na těchto zločinech podíleli nebo kteří se neoprávněně dostali k ukradenému majetku. Nahoru Rudolf Beran, oběť nacizmu i komunizmu.
Jestliže komunisté některého prvorepublikového politika hodně nenáviděli, tak lze s jistotou jmenovat jihočeského sedláka Rudolfa Berana. Po válce se v komunistických učebnicích samozřejmě jeho jméno neobjevovalo. Pokud se objevil v nějakém historickém díle, na jevišti a ve filmu, byl představován jako vlastizrádce, který z peněženky vytahuje vysokou bankovku a říká:" Když přijde Stalin, tak mi ji sebere, když přijde Hitler, tak mi ji nechá…"
Narodil se 28. 12. 1887 v jihočeských Pracejovicích, v rodině drobného zemědělce a hostinského. Absolvoval hospodářskou školu ve Strakonicích. Hned po škole se zapojil do agrárního hnutí. Od r. 1905 byl v Ústřední jednotě českých hospodářských společenstev, později se stal zaměstnancem sekretariátu agrární strany, přičemž vykonával funkci organizačního vedoucího a tajemníka Svazu agrárního dorostu. Po vzniku Československa se stal ústředním tajemníkem agrární strany a stal se spolupracovníkem Antonína Švehly. Hlavně Beranovou zásluhou si agrární strana vytvořila funkční stranický aparát, od ústředí v Praze až po nejmenší vesnické organizace na Podkarpatské Rusi. Beranovou zásluhou došlo k vytvoření společenských organizací, vesnických i městských, napojených na agrární stranu. V letech 1918–1939 zasedal v poslanecké sněmovně Národního shromáždění. V posledních třech letech před Švehlovou smrtí Beran prakticky řídil činnost agrární strany. Od roku 1934 vykonával funkci místopředsedy strany, v roce 1935 byl zvolen jejím předsedou. Jako předseda strany pokračoval v prosazování pravicové politiky na venkově. Stal se tak nepřítelem celé levice, včetně prezidenta Beneše, který mu nikdy neodpustil, že Beran do prezidentských voleb v roce 1935 postavil protikandidáta prof. Bohuslava Němce. V zájmu uklidnění napjaté situace v Sudetách v roce 1938 Beran navrhoval jednat vstřícně se Sudetoněmeckou stranou. To teprve byla voda na mlýn levice. Po odtržení sudetského území v říjnu 1938 se Beran stal předsedou Strany národní jednot, což bylo seskupení pravicových stran. 1. prosince 1938 jej prezident Hácha jmenoval předsedou vlády. Po okupaci Čech a Moravy německými vojsky jej Hácha jmenoval předsedou protektorátní vlády. Tím byl do 25. dubna 1939, kdy odstoupil a stáhl se do ústraní. Pro kontakty s protinacistickým odbojem byl v květnu 1941 zatčen gestapem a v Berlíně odsouzen k deseti letům vězení. Od té doby až do roku 1954 strávil zbytek života jako vězeň. Nejdříve byl vězněn nacisty. Po skončení války se těšil ze svobody jen několik dní, protože byl znovu zatčen, tentokrát československou bezpečností. Československý soud byl, tak jako v případě Milady Horákové, přísnější než nacistický, když Beranovi v roce 1947 vyměřil 20 let těžkého žaláře. Agrární strana, která byla pilířem první republiky, včetne jejích představitelů, byla příliš nebezpečným protivníkem. Rudolf Beran zemřel 28.2.1954 ve věznici Leopoldov. (M.Veselý) Nahoru Před šedesáti lety byl popraven Heliodor Pika..
Rozsudek jménem republiky:
Současnou politickou garnituru už III. odboj nezajímá. Prostranství před kostelem svatého Jáchyma v hornickém městě Jáchymov v sobotu 23.5.2009 zaplnili političtí vězni. Konalo se tu dvacáté setkání, tzv. Jáchymovské peklo.
Na setkání dorazil po dlouhých letech i český premiér. Jan Fišer, který přiznal, že byl v 80. letech členem KSČ. Političtí vězni si tu opět připomněli dobu, kterou strávili ve zdejších uranových dolech po nástupu komunismu v padesátých letech, z nichž se řada z nich nikdy nevrátila. Účastníci setkání neskrývali své roztrpčení nad chováním českých zákonodárců. Zákon o třetím odboji však do dnešního dne nebyl uznán. Jak to v Jáchymově začalo: Dne 11. září 1945 v 15,30 hodin „obsadilo ruské vojsko v počtu 60 mužů s vyšším důstojníkem tři radiové doly v Jáchymově. Do těchto dolů nemá nikdo přístupu kromě dělníků zaměstnaných v dolech". Tak znělo hlášení vrchního strážmistra SNB Hefnera, které dostalo ministerstvo vnitra a hlavní štáb ministerstva národní obrany. Jáchymov přitom ležel na západ od demarkační linie, oddělující od sebe vojska Sovětského Svazu a západních spojenců. Málokdo v té době tušil, jak dalece se tímto změní tvářnost města, krajiny a lidí. Sovětský Svaz si tak zajistil přístup k využívání surovin tohoto ložiska. Řady bývalých vězňů, kterým je nyní přes osmdesát let, se rok od roku ztenčují. Přesto žádost o uznání zákona o třetím odboji je jejich priorita. „Pět let jsem na tomto místě opakovaně oživovala naději. Letos tak už nečiním a v památce všech zemřelých jáchymovských otroků se omlouvám, že se tak nestalo,“ řekla předsedkyně politických vězňů. Počátkem roku 1953 pracovalo v Jáchymovských uranových dolech na 15.000 vězňů, kolem roku 1959 stále ještě téměř 4.000. Zdá se být pravděpodobné, že každý druhý muž, vězněný v Československu v letech 1949 - 1960 prožil alespoň část svého trestu v některém vězeňském táboře, zřízeném v oblasti těžby uranu. Podstatou zákona o třetím odboji má být vypořádání s totalitní minulostí. Zákon má navazovat na jiný z roku 1993, který se týká protiprávnosti komunistického režimu. Návrh zákona například přiznává statut válečného veterána. Nahoru Ani Zápotocký na funkcionáře JZD nestačil.
Zdeněk Kaucký patřil na počátku šedesátých letech k nejvýraznějším postavám českobudějovického hokeje. Předtím však jako potomek sedláka musel podstoupit boj s funkcionáři JZD a MNV, kteří rozhodli, že nebude hrát hokej, ale bude pracovat v JZD.
Kolektivizace to byla smršť, která nešetřila nikoho. Nebyly to jen soudní procesy, které jsou dnes medii často zveličovány, ohromná moc se dostala, především na venkově, do rukou funkcionářů KSČ, MNV a JZD, kteří ve jménu třídního boje nejen mohli porušovat základní lidská práva, ale mohli i trestat a rozhodovat o bytí a nebytí vesnického obyvatelstva. JZD v Jincích na Příbramsku rozhodlo, že Zdeňka Kauckého ze zemědělské půdy nikam nepustí. Nepomohly žádné urgence a žádosti - až do prezidentské kanceláře, nevolník Kaucký, nadaný hokejista, se po vojně musel z Českých Budějovic vrátit domů. Naštěstí se ozval pražský hokejový klub Motorlet, který Kauckému umožnil u hokeje zůstat. Zdeněk Kaucký celé dny tvrdě pracoval v zemědělství, po zaměstnání cestoval na pražskou Štvanici na trénink, domů do Jinců se vracíval k půlnoci. Funkcionáři Motorletu ho dokázali různými fígly alespoň dostat z JZD do Státních statků, odkud už cesta do prvoligových Českých Budějovic byla snazší. Podmínkou uvolnění bylo, že si za sebe sežene náhradu. Podal si inzerát a ozval se sedlák z Kolínska, jehož násilím vystěhovali. "Vzal to za mne," vzpomíná Kaucký na zlé časy, "a mateřské JZD běsnilo a vyhrožovalo vším možným...“ Ve vrcholovém hokeji působil do roku 1963. V mládí se naučil tvrdě fyzicky pracovat v zemědělství, proto ani na ledě nebyl elegantním technikem, byl hráčem do nepohody, houževnatým dělníkem. Přestože v mládí měl se zemědělstvím velké problémy, nedokázal ho nikdy zcela opustit. Jako prvoligový hokejista dálkově studoval pětiletou střední zemědělskou školu Na Sádkách, kterou dokončil v roce 1963, Vysokou školu zemědělskou dokončil v roce 1968. Včera (14.5.2009) Zdeněk Kaucký oslavil osmdesátku. (JIří Krž,15.5.2009) Nahoru Sláva s požehnáním StB.
Václav Neckář v minulosti deväť rokov spolupracoval s komunistickou Štátnou bezpečnosťou. Roku 2007 o tom napísali české Lidové noviny. Tá ho evidovala deväť rokov ako dôverníka s krycím menom Bacil.
Neckář vedel, že spolupracuje s ŠtB, 15. marca 1978 sa v rukou písanom vyhlásení zaviazal, že bude zachovávať mlčanlivosť. Keď ŠtB v roku 1987 odkladala Neckářov spis do archívu, poznamenala, že od neho získané informácie boli iba informatívneho charakteru a na "rozpracovanie" hudobníkov a spevákov neboli využité. Nevedela o tom však speváčka Marta Kubišová, na ktorú údajne donášal. Speváčku poznal od roku 1968, keď spolu s Helenou Vondráčkovou na tri roky vytvorili úspešné spevácke trio Golden Kids. Napriek tomu by sa teraz na pražskom pódiu mala objaviť. Neckář totiž naposledy vystúpil pred vypredanou Lucernou v rámci svojho turné k albumu Oči koní (2005). Odvtedy opäť koncertuje. Jeho aktuálnym albumom je 2CD s názvom 40 hitů, kde mu nechýbajú najznámejšie skladby z vyše 40-ročnej hudobnej kariéry. Nahoru Zemědělství: "Jaký pán, takový krám."
Restituce po roce 1989 nebyly povinné a obtížně se vymáhaly, záleželo jen na vůli a nevůli povinné osoby. Současně nebyla na majitele zprivatizovaných družstev a statků vkládána vymahatelná povinnost odpovědného zacházení s nabytým majetkem.
„Privatizace“ výkupů a zpracovatelských podniků šla cíleně do rukou těch, kdo je drželi z komunismu, pomocí fondů a bank si je zcentralizovali. Skutečným smyslem postkomunistické zemědělské „reformy a privatizace“ bylo udržet centralizované ovládání „zemědělských výrobců“ potravin. To se organizátorům „modernizace“ komunistické výroby potravin, v podobě převládajícího způsobu „podnikání“ na půdě a „podniků“ - družstev a právnických osob, podařilo. Ti poctiví zemědělci, kteří opět začali hospodařit na svých zpustlých usedlostech, byli oproti stávajícím družstvům a právnickým osobám v nevýhodě; většinou začínali z ničeho, bez restitucí, bez dotací, bez úvěru, bez přízně úřadů. "Jaký pán, takový krám," polistopadové zemědělství se dá dobře vystopovat podle ministrů zemědělství:
Nahoru Od kolektivizace z privatizaci. Český venkov po roce 1949 postihla kolektivizace, zakládání JZD. Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci nějaký vztah, pracovali na pozemcích, ke kterým měli přímý poměr. Když v sedmdesátých letech se začala družstva sdružovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Zůstali technologové, technologie a nádeníci. Tento akt „zcelování“ uzavíral etapu destrukce venkova a pojmu „hospodaření“ na půdě. V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních politbyr. Kdo z komunistů si chtěl zvýšit životní úroveň, aktivně chodil na schůze a souhlasil s normalizací. Potom se bez problémů mohl stát funkcionářem družstva nebo statku. Předseda JZD Slušovice František Čuba využil normalizačních čistek, a své družstevní panství nabídl postproletářským odborníkům. Vybraní komunističtí podnikatelé na valašských kopcích zaváděli okopírované světové technologie. Slušovické „podnikatelství“ vyrůstalo z podvodů. Kopaničářský kolchoz například dostával státní odměny za to, že jako prvý splnil státní dodávky obilí, které ve skutečnosti nesklidil, ale dovezl ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám a dovážel, přes Vietnam, z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií. Nejen pro montování počítačů, ale také pro Sovětské rakety. Na konci osmdesátých let „zemědělskou prvovýrobu“,výkupy, jatka, zpracovatelské podniky a továrny byly spravovány kastami předsedů, ředitelů a jejich blízkých spolupracovníků. Prakticky všichni byli nějakými kanály napojeni na kastu ideologů, technokratů, prognostiků a správců národního majetku, živenou ÚV KSČ. Plány a záměry polistopadových „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“ v plné kráse vypluly na povrch po nástupu socialistických vlád. Proklamovaná podpora obnovy soukromého vlastnictví, restituce a odpovědné hospodaření na půdě byly jenom proklamace. Skutečné úmysly poslanců, ministrů a státních úředníků byly jiné než reformátoři vyhlašovali. (Jiří Krž,1.2.2009) Nahoru Karlovarští komunisté kříž odstranili v noci. „Kříž zmizel 19. srpna 1977 v jednu hodinu po půlnoci,“ vzpomíná muž, který v té době pracoval u karlovarských hasičů. „Příkaz k jeho odstranění dali tehdejší tajemník okresního výboru KSČ Jaroslav Gajar, předseda okresního národního výboru Petr Havlíček a předseda městského národního výboru Miloslav Vaněk.“(Karlovarský deník,21.1.2009)
Karlovarský Keglovevičův kříž až do poloviny sedmdesátých let stál na skále vedle Grandhotelu Pupp (tehdy se hotel oficiálně jmenoval Moskva). Skutečné důvody, proč právě tento kříž byl odstraněn, patrně už nikdo nebude schopen pravdivě vysvětlit. Byl to jeden ze dvou křížů, které tvořily pomyslný vstup do lázeňské čtvrti. Byl postaven v roce 1795 a jeho stavbu financoval hrabě Sigmund Keglewich. Skála, na které byl postaven, se jmenovala Tschierl Felsen, což je název převzatý pravděpodobně od Keltů, kteří už karlovarské léčebné prameny znali. Hrot skály byl v 17. a 18. století často zvěčňován na plátnech malířů. Objevují se názory, že symbol křesťanství se v době tvrdé normalizace a propagace marxizmu a ateizmu zdál komunistickému vedení města příliš provokativní vedle hotelu, který sloužil k různým komunistickým konferencím, odborové rekreaci ROH a družstevních rolníků. Tvrdí se také, že likvidace kříže měla souvislost s Chartou 77, která byla v tomto roce založena, že režim chtěl předvést, že otěže drží pevně v ruce a při likvidaci opozice může použít jakékoli prostředky, včetně likvidace náboženských symbolů. Podle výše uvedeného svědka byl kříž rozřezán a vhozen do základů hasičské cvičné věže, která stojí v karlovarské čtvrti Rybáře. Současný kříž na skále je kopie vytvořená podle předloh. Nahoru Ferdinand Peroutka, nepřítel komunistů. S osudnými "osmičkovými" léty byl svázán i osud Ferdinanda Peroutky, nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století. V roce 1948 musel před komunisty prchnout do zahraničí a v roce 1978, po třiceti letech života v emigraci, zemřel v New Yorku.
"Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bude možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona... Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně," stručně Peroutka charakterizoval situaci po roku 1945. Nejznámějšímu českému poúnorovému emigrantovi se v roce 1948 podařilo uprchnout na poslední chvíli, jinak by ho pravděpodobně neminul osud Milady Horákové a dalších politických odpůrců komunizmu. Komunisté ho jako "škodnou v revíru levice" nenáviděli už za první republiky. Peroutka své úvahy sděloval čtenářům, jeho články o tom, že "v mrazivém ovzduší boje o moc všechny argumenty ztrácejí cenu," že "komunistické straně se nejedná o nic jiného než o získání veškeré moci," se komunistům nehodily do plánu. Peroutka je dnes vedle Karla Havlíčka Borovského často pokládán za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Oba spojuje nejen jejich cílevědomá orientace na tradice kritického, západně orientovaného myšlení, ale skvělý novinářský styl, sarkastické ostří a schopnost přesné, pregnantní formulace. Svou novinářskou dráhu zahájil po maturitě roku 1913 v časopise Čas. Za I.světové války se skrýval v Alpách, aby se vyhnul odvodu. V únoru 1919 se stal šéfredaktorem časopisu Tribuna. Peroutka politickými komentáři přispíval také do Lidových novin, a patřil tak k prohradní skupině českých politiků, novinářů a kulturních pracovníků. Peroutka byl rovněž pravidelným "pátečníkem" u K. Čapka a častým návštěvníkem proslulého Společenského klubu v Praze Na příkopech. V září 1939 byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po skončení války byl Peroutka v letech 1945-46 členem Prozatímního Národního shromáždění. Týdeník Dnešek začal vydávat v březnu 1946 a byl také šéfredaktorem Svobodných novin. Svým útěkem v roce 1948 oblíbený novinář Peroutka komunistům zkazil požitek z jeho likvidace, proto také neblaze proslulý komunistický ministr informací Václav Kopecký zuřil: "Peroutka svou životní činnost skončil jako zvlášť honorovaný služebník amerických imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno, který ani v koncentračním táboře nepřestal být zavilým nepřítelem komunistů a dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím Sovětského svazu …" Po emigraci Peroutka žil v USA a byl čl enem Rady svobodného Československa. Netrvalo dlouho a Peroutka se do Československa vrátil, i když jen v éteru, na vlnách rozhlasové stanice Svobodná Evropa - ředitelem jejího českého oddělení se stal v roce 1951. Denně desetitisíce majitelů radiopřijímačů v Československu bloudily po krátkých vlnách, aby mezi komunistickými rušičkami zachytily signály svobodného světa. Když se podařilo zaslechnout Peroutkův hluboký kultivovaný hlas, tak to pro posluchače byl svátek. Jeho politické komentáře - bylo jich více než 1.500 - byly účinnými léky proti strachu a beznaději. (Sláva Dobrý, 26.12.2008) Nahoru Nevěruhodná sebevražda R.Sochorce.
Léta 1945 až 1948 mnozí stále označují za období svobody, stejné jako za první republiky. Ve skutečnosti to bylo přípravné období komunistů, k převzetí moci. Jednou z prvních obětí rudého teroru, který přišel po únoru 1948, se stal lidovecký politik Rostislav Sochorec. Domů se nevrátil po zatčení 23. února 1948. Za necelé tři měsíce byl podle zprávy brněnské psychiatrické léčebny, kde pobýval, mrtvý. Oficiální příčina zněla: sebevražda.
V únoru 1948 bylo Rostislavu Sochorcovi osmačtyřicet. Byl zemědělským inženýrem, hospodařil na statku na jižní Moravě a byl členem lidové strany. Za války byla na jeho majetek uvalena nucená správa, po válce se pustil do politiky. A docela úspěšně: do roku 1947 byl poslancem a později působil jako místopředseda Zemského národního výboru v Brně. Komunisté si dopředu vytypovali "nebezpečné" osobnosti, které bylo třeba zlikvidovat. Na seznamu politiků lidové strany byl kromě Sochorce například novinář Pavel Tigrid. Oba se dobře znali, protože byli členy mladšího a také odvážnějšího lidoveckého křídla. Sochorce sledovala několik měsíců před zatčením Státní bezpečnost, na základě udání Sochorcova řidiče - spolupracovníka StB. Zatýkání politických protivníků přišlo ještě před samotným pučem, okolo 20. února 1948. Tigrid unikl, protože byl na služební cestě v Německu, Sochorec byl zatčen v Praze. Odvedli ho 23. února 1948 přímo ze zasedání Jednotného svazu českých zemědělců. Budoucnost Sochorcových dětí byla chmurná. Rostislav Sochorec mladší měl zakázané všechny školy, jeho starší sestra byla z vysoké školy pro jistotu vyhozena. Vyšetřování podivného Sochorcova úmrtí zatím kvůli chybějící dokumentaci nebylo možné dokončit. Nepodařilo se to v roce 1968, kdy ještě žili svědci, ani po roce 1989. Stopy jsou důkladně zametené. Dokumentace skartována. Vše nasvědčuje, že sebevražda byla nevěrohodná. (jiří Krž,20.12.2008) Nahoru Co znamenala zkratka NF. Pětačtyřicet poválečných let byla zkratka NF označením instituce, o které veřejnost sice věděla, ale její strukturu nechápala. Prostřednictvím Národní fronty nějakými více či méně známými kanály proudily peníze ke všem dobrovolným, polostátním i státním společenským organizacím, od chovatelů drobných zvířat až po politické strany. "Činnost každého spolku je podporou strany," tajemně řikali někteří komunisté.
Národní frontu dne 29. března 1945 v Moskvě založili, za souhlasu exilového prezidenta Beneše, českoslovenští komunisté. Jejím prvním předsedou se stal Klement Gottwald. Už podle jejího vzniku je zřejmé, že NF byla ušita na míru komunistů a stala se převodovou pákou KSČ, která všechny organizace Národní fronty řídila. Výsledkem byla "pacifikace" politické scény, neboť "velká strana" si "malé strany" dokonale podřídila. Až na některá krátká časová období předsedou NF byl vždy předseda či generální tajemník KSČ. Projevovalo se to při obsazování míst ve vládě a státních institucích, záleželo jen na vůli či nevůli "velké strany", kdo z nekomunistů ve vládě bude a kdo ne. Po roce 1948 měli alespoň jednočlenné formální zastoupení lidovci, socialisté a slovenské nekomunistické strany, v létech 1969 až 1989 už zemi řídili jen komunisté. V osmdesátých letech ročně disponovala Národní fronta 2,2 miliardami korun ze státního rozpočtu. Nejvíc peněz oficiálně nečerpala KSČ, jak se mnozí domnívali, ale tělovýchova, která dostávala přes 1 miliardu Kčs. Kdo toto období pamatuje, ví, jak skromně tělovýchova žila, že peněz na sportoviště a vlastní sportovní výchovu mládeže a rekreační sport se nedostávalo, ale na rozdíl od současnosti se alespoň na přežití sportovních oddílů peníze vždy našly. Na druhé straně se penězi plýtvalo při spartakiádách a při výjezdech reprezentantů do zahraničí, když je doprovázely štáby funkcionářů, jejichž počty často převažovaly počty sportovců. Druhým největším příjemcem peněz od Národní fronty byl Socialistický svaz mládeže, který dostával 650 milionů Kčs. Z těchto peněz zřejmě byly financovány konference, schůze a výjezdy do zahraničí, a část šla na provoz administrativy. Svaz požární ochrany dostával 60 milionů korun, což vzhledem k prospěšné činnosti a zachráněným hodnotám by nebyly vyhozené peníze, ani kdyby jich bylo pětkrát tolik. Dalším příjemcem byl Svaz československo-sovětského přátelství, který dostával 40 milionů ročně. K čemu tyto peníze sloužily, mělo tušení jen málo lidí. Bez zajímavosti není, že tato organizace jen se skřípěním zubů přijímala Gorbačovovu perestrojku . Po 40 milionech rovněž dostávaly Svaz družstevních rolníků, jemuž navíc každý člen JZD odváděl 1 procento ze mzdy, dále Československá vědeckotechnická společnost, Červený kříž a Svaz invalidů. Socialistická akademie dostávala 30 milionů korun, Svaz protifašistických bojovníků 25 milionů a Čs. svaz novinářů 10 milionů. Kulturní svazy a zájmové společenské organizace dostávaly 2 až 8 milionů. Jedinou velkou organizací, která od státu nechtěla žádné peníze, byl Československý svaz žen, který veškerou svou činnost financoval z provozu nakladatelství Mona. Z formálně fungujících politických stran Československá strana lidová (60.000 členů) dostávala 9 milionů, Československá strana socialistická (16.000 členů) dostávala 5 milionů, Slovenská strana obrody (1.000 členů) dostávala 4 miliony a Slovenská strana slobody (1.900 členů) 7 milionů korun. Mezi příjemci peněz od Národní fronty chybějí další dva velcí budulínci, a sice KSČ a ROH. Ti nečerpali peníze z NF, ale přímo ze státního rozpočtu. KSČ dostávala 370 milionů korun a ROH 350 milionů. Odbory tyto peníze požívaly především na správu nemocenského pojištění, na činnost inspektorů práce a na "výběrovou" rekreaci svých členů. Kdo by chtěl předlistopadové výdaje na činnost "společenských organizací" porovnávat se současností, měl by počítat s rozdíly v hodnotě peněz a uvedené údaje násobit asi deseti. Nahoru Předzvěst kolektivizace v roce 1946. Komunisté se pokoušeli provést kolektivizaci a socializaci venkova hned po válce, ještě před parlamentními volbami, které se konaly 26.5.1946. Už začátkem roku 1946 zřejmě si nepřipouštěli možnost, že by se nedostali k moci a že by nedošlo ke kolektivizaci podle sovětského vzoru. Po zákazu Agrární strany a ostatních pravicových stran měli volnou cestu.
K československému experimentu si nedočkavý kolektivizátor Julius Ďuriš vybral obec Šatov, u Znojma. Kontroly zcelovacích prací se tam společně s Ďurišem zúčastnil i předseda vlády Klement Gottwald. Události zaznamenala obecní kronika: "Již v první poválečné zimě - 22. ledna 1946 - bylo rozhodnuto provést scelení pozemků v šatovském katastru. S pracemi bylo započato v druhé polovici dubna a celá akce byla skončena k 1. listopadu. Zcela výjimečnou událostí pro Šatov byla návštěva ministerského předsedy Kl. Gottwalda a ministra zemědělství Julia Ďuriše 31. srpna 1946. Účelem jejich návštěvy bylo zhlédnutí výsledků scelujících inženýrů jak na mapách, tak ve skutečnosti. Tito vzácní hosté měli možnost zhlédnout a zhodnotit význam tzv. zkráceného scelování, které spočívalo v tom, že obec o katastru 1 500 ha, která byla v době první republiky scelena za 6 let, byla scelena za půl roku při stejném počtu operujících inženýrů, techniků a pomocného materiálu a personálu.... ...U příležitosti návštěvy Kl. Gottwalda a J. Ďuriše byl Šatovu darován jeden traktor Škoda 30. To byl první počinek k založení strojního družstva roku 1946." (Jiří Krž,13.10.2008) Nahoru Nesplnitelné kontingenty.
Po roce 1960 kolektivizace byla prakticky dokončena, většina zemědělců odevzdala pozemky, zvířata, stroje a veškeré zásoby krmiv a osiv do Jednotných zemědělských družstev a pracovala za symbolickou mzdu podle normované práce v kolektivizované velkovýrobě. Mimo družstva zůstalo jen menší množství nejodolnějších drobných zemědělců, které úřady nadále nutily ke vstupu do kolektivu, i když upustily od drastických represí. Záměrem už nebylo věznění a stěhování, zůstalo jen týrání prací a ničení vysokými kontingenty.
Jedním ze stále svobodně hospodařících rolníků byl šestašedesátiletý František B. na Českobudějovicku, který se stejně starou manželkou v roce 1962 obdělával 10,50 ha zemědělské půdy. Nebyly to ovšem jeho pozemky, ty mu byl družstvem zabrány a v roce 1958 mu byla přidělena náhradní málo úrodní půda u bývalé cihelny a u lesa na okraji katastru ( v současnosti je cena 3 Kč/m). Na výměru 10,50 ha zemědělské půdy mu byl stanoven plán chovat 6 krav a 12 ks ostatního skotu. Na veškeré polní práce měl dva koně lehčího typu a opotřebené potažní nářadí. Choval ještě okolo 40 slepic a dvě prasata. Byly mu předepsány tyto kontingenty:
Aby F.B. kontingenty splnil, musel by každý rok prodat 4 až 5 ks skotu a od každé krávy za rok odevzdat téměř 1.400 litrů mléka (v té době byla v místním JZD průměrná dojivost uváděna 1.100 litrů včetně sání telat). Od každé slepice odevzdat 150 vajec. Rolník F.B. stanovené stavy zvířat mít nemohl, protože se potýkal s nedostatkem krmiv, a tak kontingenty neplnil. Byl tedy pravidelně vyšetřován bezpečností a trestán pokutami. Soudy se zemědělci jako agenty imperializmu, kteří neplněním plánu výroby záměrně škodili pracujícímu lidu, se za prezidentování Antonína Novotného už nekonaly, pracovní tábory, do kterých byli lidé umisťováni bez soudů, už také nebyly. Úřady zřejmě uznaly, že rolníky živořením, zásluhou nesplnitelných kontingentů, ke vstupu do JZD donutí také. Policejní mašinerie však byla z padesách let ještě rozjetá, zřejmě z neschopnosti zastavit se vyšetřovala rolníky a chrlila nadále takovéto protokoly (úryvek z 25.2.1963, sepsaný podpraporčíkem VB Benákem): "F.B má pro řádné hospodaření na svém hospodářstvím dostatek prostoru a potřebného zemědělského nářadí. I přes nabízenou možnost vstupu do JZD pracuje dosud na svém hospodářství soukromě, avšak již po dobu několik let neplní nákupní úkoly, zejména v živočišné výrobě tak, jak mu ukládá plán." Nakonec F.B. do JZD vstoupil, věk a těžká fyzická práce se podepsaly na zdravotním stavu, srdeční záchvaty nedovolily dále soukromě hospodařit. (františek Novotný) Nahoru Kolektivizace XXXII.
Komunistické perzekuce církví.
Po druhé světové válce se v Československu hlásilo ke katolické církvi asi devět milionů lidí. Pro Komunistickou stranu Československa představovala nejsilnějšího „vnitřního nepřítele“ - dobře organizované, kompaktní a vlivné společenství, svázané navíc se Západem.
NahoruKomunisté sice slíbili náboženskou svobodu, ale bylo jasné, že skutečně svobodná víra je s marx-leninskými naukami a totalitarismem neslučitelná. Klement Gottwald taky prohlásil už v červnu 1948, že je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou, tak aby sloužila režimu“. Kroky, jimiž KSČ církev spoutávala a likvidovala, nelze na jedné stránce novin vylíčit - historik a spisovatel Václav Vaško (sám dlouholetý vězeň) to udělal v knize Neumlčená na mnoha stech stranách nikterak upovídaného psaní... Lze ale přiblížit perzekuci: proticírkevní tažení v prvních deseti poúnorových letech totiž obsahuje snad všechny druhy rudého teroru: od provokací přes masové zatýkání a vykonstruované procesy až po mučení a vraždy. Klasická estébácká provokace například předcházela téměř šestnáctileté internaci arcibiskupa Josefa Berana. V červnu 1949 se do katedrály sv. Víta dostavily velmi časně ráno spousty straníků a estébáckých agentů v civilu, označených jen špendlíkem v klopě. Policejní oddíly mezitím střežily okolí Hradu a přestaly do chrámu vpouštět věřící. Ošpendlíkovaní provokatéři pak přerušovali bohoslužbu a předstírali, že jsou katolíci, pobouření arcibiskupovými „protilidovými postoji“: pískali, dupali a řvali. Po mši už na Berana čekali tajní s oznámením, že bez jejich doprovodu nesmí opustit rezidenci - v zájmu vlastní bezpečnosti, kvůli údajnému hněvu lidu. Dohromady 42 763 let V březnu roku 1950 začalo zatýkání představitelů řádů v Čechách a na Moravě. Premonstrátský opat Vít Tajovský už byl ve vazbě (v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem), jezuitu Františka Šilhana chytili při pokusu odejít za hranice. Dva týdny poté usedlo deset významných mužů na lavici obžalovaných. Prokurátor Karel Čížek hřímal: „Posuzujeme a odsuzujeme je, ale posoudíme a odsoudíme i Vatikán. Vidíme ho před sebou v celé jeho nahotě. Vidíme ho na straně imperialistů...“ Proces skončil vysokými tresty za velezradu, vyzvědačství a pokus „rozvrátit lidově demokratický řád“. Lidé, kteří patřili k největším teologickým kapacitám v zemi, skončili v kriminálech ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově. Řeckokatolík Ján Ivan Mastiliak dostal doživotí, premonstrátský opat Augustin Machalka (za války tři roky vězněný nacisty) pětadvacet let, provinciál jezuitů František Šilhán rovněž, opat Vít Tajovský dvacet let, dominikán Silvestr Braito patnáct let, jezuita Adolf Kajpr (čtyři roky v nacistických věznicích) dostal dvanáct let... Posledně jmenovaný v leopoldovské věznici zemřel na infarkt. To byl jen jeden z mnoha vykonstruovaných procesů s reprezentanty církve - a jen o málo později, v dubnu téhož roku, začala další totalitní „specialita“ - totiž zbavení lidí svobody bez soudu. Do mužských klášterů vtrhli v noci ozbrojenci, naložili stovky řeholníků do nákladních aut a odvezli je do míst internace. S ženskými řády naložila komunistická moc stejně o půl roku později. Václav Vaško píše, že internační tábory pro řeholníky trvaly do roku 1955 - a že „řeholníci a řeholnice strávili od jara 1950 do jara 1968 ve vězeních a internacích dohromady 42 763 let“. Mnozí katolíci nesměli opustit vězení ani při velké amnestii v roce 1960, režim je považoval za příliš těžké zločince. To je případ kněze a teologa Oto Mádra, odsouzeného roku 1951 na doživotí za údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu - na svobodu se dostal až roku 1966. Jen o rok dřív vyšel z kriminálů páter Josef Zvěřina - po téměř čtrnácti letech. Duchovní, kteří zaplatili životem Katoličtí kněží byli také vražděni -ať už při výsleších nebo po rozsudcích smrti. Nejznámější je zřejmě případ čihošťského faráře Josefa Toufara - zemřel 25. února 1950 na následky brutálního „vyšetřování“, přesně řečeno na následky donucovacích metod StB. V případu Babice byli odsouzeni k smrti páter Václav Drbola a páter František Pařil - oba popraveni ve věznici v Jihlavě 3. srpna 1951. V jednom z přidružených procesů byl odsouzen k trestu smrti kněz Jan Bula a popraven v Jihlavě 20. května 1952. Téměř neznámý je naopak případ duchovního Bohuslava Buriana. Po „vítězném únoru“ emigroval do Rakouska, odkud se ovšem tajně vracel a pomáhal přes hranice pronásledovaným. Při jedné cestě byl zatčen a 23. října 1952 odsouzen za velezradu a špionáž k 22 letům kriminálu. Drželi ho na Mírově a v Leopoldově, odkud 27. ledna 1959 uprchl a snažil se dostat k rakouským hranicím. Po pěti dnech ho policisté dopadli, převezli zpět do Leopoldova, podrobili krutým výslechům a zavřeli na samotku. Zemřel 29. dubna 1960 na zápal plic v mírovské věznici. Výčet případů perzekuce katolíků by mohl pokračovat - a vždycky by asi někdo důležitý zůstal opomenut. Ale co je třeba zdůraznit: že kněží v lágrech a kriminálech v drtivé většině obdivuhodně obstáli: byli obětaví, solidární a své věznitele natolik intelektuálně převyšovali, že to spolu s vírou dávalo sílu ostatním vězňům. Již zmíněný Václav Vaško píše o leopoldovských celách jako o vězeňské akademii, na níž se učil teologii, psychologii, latinu. A dodává: „Denně se zde sloužilo na osmdesát mší. Odkud se opatřovaly hostie a mešní víno, nevím, nepátral jsem po tom... Dvacet cel jsem už měl za sebou a každá byla v něčem jiná. Tady se modlilo, studovalo, více či méně učeně diskutovalo, téměř nehádalo... Nemluvilo se sprostě... Jenom poměry v socialistickém státě, a ve vězení zvlášť, nebylo možno ani tady vyjádřit jinak než technickými termíny ,bordel‘ a ,buzerace‘.“ Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje. Adam Drda, redaktor Rádia Česko Kolektivizace XXXII.
Vzpomínka na školní oslavy VŘSR.
Proč se revoluci, která se oslavovala 7.listopadu, říkalo říjnová, je pro mnoho lidí dodnes záhadou. Jisté je, že její následky byly tragické pro celé lidstvo, obyčejně mnohem tragičtější než dvojka z mravů jako v následujícím upraveném příspěvku:
NahoruPonechám-li stranou vzpomínku, že jsme museli učitele, bez rozdílu titulu a věku oslovovat "soudruhu" a "soudružko", a učitelé měli stejným titulem oslovovat studenty, a že jediným povoleným pozdravem ve škole bylo "Čest práci!", nemohu opomenout skutečnost, že k povinnostem studenta patřilo mimo předepsaného ostříhání a oholení zúčastňovat se všech oslav a manifestací. Mezi těmito oslavami hrály prim 1.máj a 7.listopad. Mimo toho studenti středních škol ovšem museli zachraňovat reputaci dalších manifestací a kulturních akcí. Filmová představení jako "Lenin v říjnu" se dala přežít, pokud bylo místo vyučování. Horší to bylo s manifestacemi, ty se konaly většinou odpoledne, po vyučování. 7.listopadu 1961, při zahájení manifestace na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce, bylo vyzdobené náměstí nabito k prasknutí. Dostavily se všechny podniky, úřady a školy. Účast byla poctivě kontrolována, i když zima byla jako na Sibiři. Jakmile začali soudruzi na tribuně řečnit, začalo se náměstí vyprazdňovat, během krátké chvíle zůstal jen hlouček tleskajících a skandujících fanatiků před tribunou a opuštěné skupiny vojáků a otrávených studentů. Učitelé se asi někde zahřívali grogem. Jako třída jsme uznali, že svou povinnost vůči Leninovi a škole jsme účastí na manifestaci splnili, a vlastně už překročili, proto jsme napodobili dělnickou třídu, která už náměstí dávno opustila, a šli jsme také domů. Nutno podotknout, že to byla běžná praxe z předcházejících manifestací: Čárka za účast byla, tak proč ztrácet čas? Nikoho ani nenapadlo, že vyprázdněné náměstí se tentokrát soudruhům líbit nebude. Odnesly to, samosebou, školy. Druhý den ráno se do třídy doneslo avízo, že kvůli odchodu z manifestace je nějaký průšvih. Horečně se připravovaly výmluvy, horečka, rýma, bolest břicha, nemocná babička, pohřeb strýčka atd. Žádné vyšetřování se nekonalo. Třídní učitelka přišla a oznámila, že celá třída má sníženou známku z chování. Vlastně ne celá třída, jen ti co měli čárku v notesu. Paradoxem bylo, že ti čtyři spolužáci, kteří se vůbec na náměstí neobtěžovali přijít a přinesli si omluvenku, vyvázli bez trestu. Život tropí hlouposti. Ještě větším paradoxem mnohem později bylo, že právě tito čtyři sabotéři oslav bolševické revoluce se později stali dost významnými exponenty totalitního režimu a snad také spoluorganizátory masových manifestací. Trest, dvojka z chování na pololetním vysvědčení, byl, shodou okolností, ředitelem školy doplněn trvalým zákazem výuky všech cizích jazyků - mimo ruštiny samozřejmě, což naopak nám připadalo jako kompenzace, úleva, odměna za příkoří. Trest, nebo odměna, co to bylo proti utrpení těch, jimž VŘSR přinesla věznění, vystěhování, hladu, propustění z práce a jiné perzekuce. Na oběti bolševické revoluce v celém světě, miliony mrtvých, se dnes už zapomíná, v návalu nejnovějších politických skandálů a žabomyších válek na ně není místo.(Autor: SK) Kolektivizace XXXII.
Semafor - divadlo nebo hnízdo udavačů?
V kultuře býval vliv komunistické totality zdánlivě jiný než mezi prostými lidmi na venkově, kde byla uplatňovaná metoda biče, ve velkoměstském intelektuálském prostředí naopak převládala metoda medu, sliby výhodné práce a výhodného postavení v souborech. Cíl však byl společný: udržet si moc.
NahoruMnohé o charakteru umělců odhalila Anticharta-prohlášení a podpisy umělců nesouhlasících s protikomunistickým programem Charty-77. Mezi podpisy na Antichartě chybí jen několik ze známých umělců té doby. Po nedávném odhalení herce Josefa Dvořáka jako informátora komunistické Státní bezpečnosti se dala očekávat další odhalení. I po devatenácti letech se ukazuje, že divadelní prostředí bylo za komunistického totalitního režimu rejdištěm agentů, dlouhá léta usazovaný kal náhle vyplouvá na povrch. Bylo by vlastně nenormální, kdyby Semafor, jedno z nejpopulárnějších socialistických divadel, nebyl hnízdem udavačů. Bylo by zcela nenormální, kdyby jeho ředitel Jiří Suchý chyběl v seznamu spolupracovníků StB. Žádné vysoké místo nebylo zadarmo. A skutečně Suchý je uveden jako důvěrný spolupracovník StB. Bez souhlasu spolupracovat by prý nemohl v divadle být. Je to polehčující okolnost? Tragikomedií je informace o tom, že Suchého spisy (písemný souhlas se spoluprací) StB v prosinci roku 1989 skartovala, a tak obviněný může prohlašovat, že o evidenci nevěděl, že byla vymyšlená. Spisy s podpisem Josefa Dvořáka alias Komika se zachovaly. Zachovaly se spisy i o Jiřím Císlerovi, jenž zemřel v roce 2004. Císler jako režisér, herec a hudebník v Semaforu zásoboval Státní bezpečnost podrobnými informacemi o divadelním zákulisí. Jiným udavčem v Semaforu byl režisér Pavel Fiala, jeden z nejlepších kamarádů Jiřího Suchého. Fiala zásoboval StB informacemi o manželských i mimomanželských vztazích členů divadelních souborů. StB měla v Semaforu ulehčenou práci, neboť zde soupeřily tři divadelní soubory: Suchého, Šimkův a Dvořákův. Kdo chtěl přežít, musel s režimem spolupracovat.
Autor: Jiří Krž, 17.8.2007
Kolektivizace XXXI.
Ze zápisků Jana Antonína Bati. Benešova role v komunistickém hnutí.
Dne 30.září 1938 prezident ČSR dr. Edvard Beneš podepsal kapitulaci-předání Sudet, tří milionů československého obyvatelstva a ohromnou hospodářskou základnu Hitlerovi.
Nahoru
Dne 5. října Beneš odstupuje z funkce, 22. října píše dopis Čapkovi a ze zrazené a prodané země odjíždí do ciziny. Generál Harder při norinberském procesu s válečnými zločinci vypověděl, že v r. 1938 si německý generální štáb netroufal ani na samostatnou ČSR, a to ani výzbrojí ani výcvikem. Německá vojenská generalita naopak připravovala puč a svržení Hitlera. Tento plán se zhroutil, když dr. Beneš podepsal předání Sudet Německu. 22.října Beneš poslal dopis Karlu Čapkovi, ve kterém svým způsobem vysvětluje kapitulaci: „Nemyslete si, že se vzdávám. Nikdy. Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mně dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kde všechno bude v sázce, ale já jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život roku 1917 Sovětský svaz a který jsme konec konců i my podporovali, se neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak pro sebe získá nejvíce práv……..“ Nepochopitelné Benešovo chování bylo vyjasněné až po roce 1948. Dr. Beneš hledal způsob, jak přivésti národ do „hospodářské demokracie“, t.j. do komunismu. Dr. Beneš se přiznal, že byl komunistou už od r. 1917, a považoval se za presidenta nikoli národa, ale oné třídy, jíž byl uveden v život Sovětský svaz (který ONI podporovali) a v jejíž vítězství věří. Odešel do exilu ne proto, aby napravil svůj zločin a vrátil národu svobodu, o kterou jej připravil, ale proto, aby do posledního dechu pracoval pro vítězství oné třídy, která se ujme vlády nad celou „zasněnou“ Evropou. „Po válce budete souzen a odsouzen. Milion svědků povedeme proti Vám a každý odpřísáhne, co se mu uloží,“ řekl Baťovi jeden z komunistů v exilu. Tak se také stalo. 3. května 1947 byl Národním soudem pomsty (retribuce) odsouzen. Komunistický týdeník „Tvorba“ v dubnu 1957 uvedl, že Jan Baťa byl odsouzen „na výslovné přání presidenta dr.Edvarda Beneše“. Dr. Beneš, předseda národně socialistické strany a vůdce socialistu v CSR, je mrtev. Karel Čapek, jenž dne 22. října 1938 dostal do rukou onen děsný dokument Benešova bezostyšného přiznání se k velezradě na národě, se zhroutil, od té doby chřadl a zemřel pár neděl později na „nezájem na životě“. Baťa: "Čapek nemel právo zemřít, dokud nepromluvil, dokud pravdu neuveřejnil on, intelektuální vůdce národa. Karel Čapek zemřel hanbou." Beneš prohlašoval, že je třeba vyvlastnit podniky, velkostatky, banky, doly, lázně, Zlín…až do posledního holiče.(O nové Československo, 1943, Londýn). Autor: Jiří Krž, 14.8.2007 (Zdroj: Nedělní svět, Neviditelný pes). Kolektivizace XXIX.
Kolektivizace v Chrástu u Plzně. (2.část)
Rolník Jan Ruml (29.8.1890 - 28.12.1951) pocházel z vážené selské rodiny z Chrástu u Plzně. Po první světové válce převzal od svého otce plnou odpovědnost za chod celého hospodářství. V roce 1949 hospodařil se svým synem Václavem Rumlem na 28 ha zemědělské půdy. Byl největším sedlákem v obci.
NahoruJako nejlepší hospodáři v obci , společně s dobrým sousedem rolníkem Františkem Zichem, byli uznávanými autoritami i v místní organizaci Jednotného svazu československých zemědělců (JSČZ). Tato popularita vedla k tomu, že po Únoru 1948 se stal pro komunisty nepohodlný. Postupně byl na něho i na ostatní velké rolníky v obci vyvíjen tlak v podobě neúměrně vysokých povinných dodávek. Pod záminkou neplnění kontingentů byl Jan Ruml 24.ledna 1950 zatčen. Hned tohoto dne utrpěl záhadné zranění hlavy, se kterým byl převezen do nemocnice. Tímto dnem začínají pohnuté poslední dva roky jeho života. Dva roky plné soudních líčení a věznění, které byly ovlivněny velmi špatným zdravotním stavem Jana Rumla a které končí 28. prosunce 1951 jeho smrtí ve vězeňském ústavu ve Valdicích u Jičína. Zranění Jana Rumla zůstalo nevyjasněné. Postižený Ruml si nikdy nevzomněl, co se s ním stalo. Státní bezpečnost přišla se směšným výkladem, že šlo o nešťastnou náhodu: Zásluhou silného větru se prý přetrhl telefonní drát, který se zachytil za projíždějící auto. Mnohem pravděpodobnější je domněnka, že při předvádění ho člen SNB udeřil nějakým předmětem. Bezpečnostní složky tuto událost zahladily a dále nevyšetřovaly. Jeho stav se nezlepšoval, a tak po téměř třech měsících bylo rozhodnuto, že nelze soudní líčení už dále odkládat vzhledem k tomu, že spolu s ním byl ve vazbě zmíněný F. Zich. První soudní přelíčení proběhlo 17.5. 1950 u okresního soudu v Plzni. Vzhledem k tomu, že obě strany, obhájci i prokurátor, požadovali další doplnění celého případu, soud byl po celodenním jednání odročen. Obžalovaní i přes výtky obhájců zůstali ve vazbě. Před konáním druhého stání Rumlův obhájce požádal soud, aby jeho mandant byl propuštěn z vazby a souzen na svobodě. Učinil tak z důvodu, že zdravotní stav J. Rumla se opět zhoršil. Další přelíčení u okresního soudu v Plzni proběhlo 19. 7. 1950. Soud pokračoval výpověďmi dalších svědků. Kromě rolníků přítomných na schůzi v lednu 1950 před soudem ještě vypovídali členové komisí, kteří dne 24. 1. 1950 zjišťovali stav zásob obilí u obžalovaných. Na konci přelíčení byl vynesen rozsudek, který vycházel především z dojmů a hypotetických úvah jakýchsi svědků, kteří se inkriminované schůze vůbec nezúčastnili a s obžalovanými se prakticky nesetkávali. František Zich byl odsouzen k 6 letům a Jan Ruml ke 3 letům vězení. U Jana Rumla byl brán ohled na jeho zdravotní stav, a proto mu soud vyměřil trest pod sazbou. Oba obžalovaní se proti rozsudku okresního soudu odvolali. Odvolací soud samozřejmě potvrdil všechny předchozí trestné činy, avšak nebral v úvahu polehčující okolnosti. Františku Zichovi byl trest zvýšen na 8 let a Janu Rumlovi na 5 let vězení. Oba zůstali ve vazební věznici krajského soudu v Plzni až do doby, než bylo rozhodnuto o místě jejich výkonu trestu. Autor: Sláva Dobrý, 30.7.2007 Kolektivizace XXIX.
Kolektivizace v Chrástu u Plzně. (1.část)
V Chrástu u Plzně, stejně jako v jiných obcích ČSR, během roku 1949 proběhlo několik schůzí týkajících se založení JZD apod. Většina rolníků se striktně stavěla proti návrhům komunistů.
NahoruSituace se vyhrotila v zimě na přelomu roku 1949/1950, kdy na schůzi MNV mělo dojít k podpisu nových dodávkových smluv na rok 1950. Většina rolníků smlouvy nepodepsala. Pár dní po schůzi začal nátlak místního národního výboru na rolníky. Všichni kromě rolníka Františka Zicha a Jana Rumla smlouvy podepsali. Vzhledem k tomu, že většina chrásteckých rolníků nesplnila neúměrně vysoké dodávky za rok 1949, byla u některých velkých rolníků v průběhu ledna 1950 provedena domovní prohlídka. Dne 24.1. 1950 v dopoledních hodinách proběhla kontrola i u Jana Rumla. Komise JNV v Plzni nalezla na jeho sýpce, alespoň dle mínění jejich členů, vetší množství obilí. Toto obilí měl Jan Ruml pro samozásobení, na setbu i na krmení hospodářských zvířat. Stejná kontrola proběhla i u Františka Zicha. Pod záminkou nadměrných zásob a neplnění kontingentů je Jan Ruml v lednu 1950 zatčen a při předvádění na policejní stanici těžce zraněn. Trestní oznámení proti němu a Františku Zichovi bylo vypracováno zejména na základě výpovědí svědků přítomných na schůzi JSČZ dne 9.1. 1950. Některé výpovědi rolníků byly vynucené a úmyslně překroucené příslušníky SNB. Oba byli obviněni z toho, že ovlivňovali rolníky na schůzi, aby smlouvy nepodepsali. Dále pak, že zatajili velké množství obilí, které měli nabídnout k náhradnímu plnění za nedodané brambory. Autor: Sláva Dobrý, 29.7.2007 Zdroj: www.totalita.cz Kolektivizace XXVIII.
Heliodor Píka. První politická justiční vražda po únoru 1948.
Jednou z prvních obětí komunistických zločinů po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal divizní generál Heliodor Píka, kterého komunisté nechali zatknout již v květnu 1948.
Pika, účastník obou světových válek, byl ve vykonstruovaném procesu uznán vinným ze špionáže a vlastizrady a 21. června 1949 v plzeňské věznici na Borech popraven. Heliodor Píka se narodil před 110 lety, 3. července 1897 ve Štítině na Opavsku. Po studiu na opavském gymnaziu nastoupil v říjnu 1915 k 15. zeměbraneckému pluku v Opavě. V roce 1916 byl odvelen na ruskou frontu, kde po zajetí vstoupil do československých legií. Krátce poté se přes Anglii dostal do Francie, kde v řadách 21. aragonského pluku bojoval v Alsasku, v Champagni a v Argonách. V roce 1919 se ještě zúčastnil bojů o Těšínsko a na Slovensku. Po válce byl Píka vyslán do vojenské školy ve Francii a od roku 1920 působil jako instruktor vojenské akademie v Hranicích. V roce 1926 odjel opět na studia do Francie, tentokrát na vysokou školu válečnou. Po návratu pracoval na zemském vojenském velitelství a na ministerstvu národní obrany. V roce 1932 byl jmenován vojenským atašé v Rumunsku a Turecku, kde jako vojenský zpravodaj plnil diplomatické úkoly. Na ministerstvo obrany se vrátil v roce 1938. Po okupaci Československa v roce 1939 odešel ze země a jako zpravodajský důstojník na Balkáně organizoval přechody do emigrace. Od roku 1941 byl Píka náčelníkem československé vojenské mise v SSSR. Po válce byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu československé armády. V roce 1946 se jako člen československé delegace zúčastnil mírové konference v Paříži. Proč komunistům vadil právě Píka? Byl inteligentní, vzdělaný, zkušený a informovaný, byl nositelem čtyřiceti československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi bylo pět vysokých sovětských. Píka měl také nezanedbatelné zásluhy na tom, že západní země začaly během války vydatně podporovat Sovětskému svazu. Právě to, že Píka příliš dobře znal diktátorské poměry v Sovětském svazu, bylo zřejmě hlavní příčinou, že musel být zlikvidován. Nelze vyloučit ani to, že soud probíhal podle pokynů z Moskvy. V roce 1968 byl Heliodor Píka posmrtně rehabilitován. Rozsudek byl zrušen a také byla poprvé zveřejněna fakta o odpovědnosti prokurátora Karla Vaše za justiční vraždu. Po okupaci v roce 1968 však bylo vyšetřování Vaše zastaveno. Vaš byl postaven před soud až v roce 2001. Ten ho uznal vinným a odsoudil k sedmi letům vězení, ale vyšší soud jednání kvůli promlčení zastavil. Autor Jiří Krž, 20.7.2007 Nahoru Kolektivizace XXVII.
Rozsudek smrti pro Miladu Horákovou byl znám už před zahájením procesu.
Pět dní před začátkem procesu byl znám rozsudek, nyní byl nalezen psacím strojem napsaný spis: "Absolutní trest." byl ortel pro Miladu Horákovou. To znamenalo smrt. Jenže pak kdosi vzal obyčejnou tužku a připsal "zmírnit na doživotí". O tom, že Horáková nakonec přece jen skončí na popravišti, rozhodlo další slovo, které se na rozsudku objevilo. Bylo připsáno perem a znělo "výkon" (trestu smrti). Listina nesoucí datum 26. května 1950 svědčí o tom, že rozsudky nad lidmi souzenými v procesu byly napsané už pět dní předtím, než proces s třináctičlennou skupinou začal. Je tu vyjmenováno všech třináct obžalovaných. U jejich jmen je výše budoucího trestu a stručná charakteristika fiktivních zločinů, kterých se podle obžaloby dopustili. "Hlava organisace (...) Špionáž se zprávami obsahujícími tajemství zvláště důležitá. Za okupace v koncentračním táboře, odsouzena k trestu smrti," stojí u jména Milady Horákové. Zinscenovaný proces se skupinou Milady Horákové probíhal u Státního soudu v Praze ve dnech 31. května až 8. června 1950. Horákovou už předtím jednou odsoudili k smrti nacisté. Nakonec se stala jedinou ženou popravenou v politických procesech v období československého komunismu. Vynesené tresty Milada Horáková - trest smrti Jan Buchal - trest smrti Oldřich Pelc - trest smrti Záviš Kalandra - trest smrti Josef Nestával - doživotí Jiří Hejda - doživotí František Přeučil - doživotí Antonie Kleinerová - doživotí Bedřich Hostička - 28 roků Zdeněk Peška - 25 roků Jiří Křížek - 22 roků Františka Zemínová - 20 roků Vojtěch Dundr - 15 roků Autor: Jiří Krž, 13.7.2007 Kolektivizace XXVI.
Legalizace velké krádeže v roce 1947.
Jak po listopadu 1989 plynou leta, odcházejí na věčnost aktéři poválečného znárodňování, socializace a kolektivizace, takže se uvolňuje prostor pro generaci, která už má v podvědomí základy demokracie a lidských práv, zároveň vyplouvá na povrch špína, jakou byly poválečné znárodňovací zákony.
NahoruS jídlem roste chuť, vysvětluje staré přísloví. Komunistům a jejich sociálně-demokratickým a národně-socialistickým přisluhovačům se sice po roce 1945 podařilo vyhnat sudetské Němce a zmocnit se jejich majetku. To socialistickým stranám stále nestačilo, jejich vzorem byl Stalinův Sovětský svaz, který se po roce 1917 vypořádal s kapitalisty, šlechtici a všemi vlastníky jakéhokoli majetku. Kolektivizace XXV.
Pokládání základů komunistické totality už v roce 1945.
V noci z 24. na 25.května 1945 bylo v Tušti na Jindřichohradecku zastřeleno těchto 14 českých obyvatel obce, kteří během druhé světové války přijali státní příslušnost Německé říše:
NahoruTerezie Smolková narozena v roce 1890 Leopold Hofhanzl narozen v roce 1889 Jan Koranda narozen v roce 1895 Josef Korbel narozen v roce 1908 Karel Kocina narozen v roce 1888 Josef Kropík narozen v roce 1888 Vavřinec Šindelář narozen v roce 1895 Olga Vlčková narozena v roce 1913 Josef Benda narozen v roce 1908 Josef Bušta narozen v roce 1889 Karel Cipus narozen v roce 1879 Karel Kropík narozen v roce 1908 Karel Rohan narozen v roce 1896 Karel Smolek narozen v roce 1896 Popravu jako satisfakci za pobyt v Mauthausenu vykonal na obecním mrchovišti jistý Říha, jenž se do koncentračního tábora zřejmě dostal kvůli výtržnosti, když v hostinci ohrožoval hosty nožem. Až do roku 1990 se o poválečných událostech mlčelo. Nějaké oficiální dokumenty se do dneška sice zachovali, avšak mimo vraha - jeho pomocníci se určitě škvaří v pekelných kotlích - přímí svědci vraždění v Tušti už pravděpodobně nejsou. Známo je také, že zavraždění lidé byli před smrtí fyzicky i psychicky mučeni. Samozvaný soudce a hromadný vrah byl brzy po činu amnestován prezidentem Benešem, navíc si beztrestnost pojistil vstupem do Státní bezpečnosti. Promlčení zločinu a tučný důchod příslušníka StB ovšem Říhovi nestačily, po roce 1992 se jako odbojář začal domáhat odškodnění ve výši čtvrt milionu korun. S odstupem času je asi nemožné posuzovat politickou vinu či nevinu národů na událostech druhé světové války (politika jsou oboustranné kompromisy - a chování českých politiků v roce 1918 vůči českým Němcům proto stojí také za zamyšlení), v žádném případě kulturní člověk nemůže souhlasit s Benešovou ideologií kolektivní viny a s tresty za příslušnost k některému národu, rase nebo náboženství a za politické názory. Nemůže už vůbec souhlasit s psychózou davu ani souhlasit s režimem, který je založen na revoluci, tzv. třídním boji, na mstě, na týrání a zabíjení nevhodných jedinců i skupin lidí. Autor: Sláva Dobrý, 15.5.2007 Kolektivizace XXIV.
Krávy měly věnce.
Jednou z prvních obcí, kde v roce 1949 bylo založeno JZD, byl Cep na Třeboňsku. V knize Františka Hešíka: Slunce vychází nad Petrovci, o tom vypráví pamětník Václav Komárek:
"Újezdní tajemníci z okresu objížděli na motorkách vesnice a svolávali drobné zemědělce. Jako první se přihlásili do družstva ti, kteří neměli žádnou půdu, protože si mysleli, že ji získají. Všechno šlo strašně rychle. za první rok už stál první kravín. Ti nedočkaví družstevníci, kteří byli bez půdy, ti nepřemýšleli moc dopředu. Při svádění krav do kravína dali krávám na hlavy věnce." Bez půdy se hospodařit nedalo, a tak bylo nutné získat půdu těch, kteří ji vlastnili. To ani pro všemocnou komunistickou totalitu nebyla vždy jednoduchá záležitost. Bývalá cepská úřadovna by mohla vyprávět, kolik se odehrálo přesvědčovacích scén. Funkcionáři nejdříve slibovali, pak vydírali a vyhrožovali. Odpor zemědělců byl nejdříve udatný, ale nakonec všichni podlehli přesile. Proč podlehli? Nejdříve byl uvězněn Jan Krejcha, potom Krista Pašková. Následovala likvidace hospodářství Jana Hajného. Protože zemědělci do družstva stále nevstupovali, došlo na rodinu Cepákových, která byla z vesnice vystěhována, z jejího stattku byla zřízena Strojní traktorová stanice. "Dělali s nimi jako se psy," říká Václav Komárek, "lidé, kteří měli více než 15 ha, neměli vůbec žádnou právní ochranu." Až do roku 1956 bojoval s totalitou rolník Václav Pašek, který si vždy vedl evidenci dodávek, a proto mohl porovnávat padesátá leta s obdobím německé okupace (protektorátní kontingenty jsou v závorce): V.Pašek musel v padesátých letech odevzdat 660 kg vepřového masa (za protektorátu 490 kg), 2443 kg hovězího masa (1560 kg), 50 q žita (15 q), 12q pšenice (2,5 q), 11,5 q sena (4,6 q), 4q slámy (3 q), 95 q brambor (95 q). Navíc oproti protektorátu musel v padesátých letech odevzdávat ročně: 3300 ks vajec, 33 kg drůbežího masa, 39,6 kg máku, 61 kg lnu a 6540 litrů mléka. Vzhledem k tomu, že roční užitkovost krav v té době málokdy přesahovala 2000 litrů mléka, které navíc bylo základní potravinou nejen rodiny, ale i hospodářských zvířat, nebylo možné předepsané kontingenty splnit. Václav Pašek je v roce 1951 potrestán pokutou 5000 Kčs, příští rok 10000 Kčs. Za nezaplacení pokuty, i části, hrozilo vězení. Počátkem roku 1953 Václav Pašek už obdržel příkaz k nástupu trestu v Táboře, za nezaplacení pokuty 6000 Kčs, ale trestu unikl, protože 2.dubna 1953 byl zvolen prezidentem Antonín Zápotocký a vyhlásil amnestii. Rolník Václav Pašek ani nadále nedával cepským funkcionářům spát, 3.července 1953 obdržel od MNV výměr, aby se dne 6. července 1953 v 8 hodin s párem koní a sekačkou dostavil na Okresní národní výbor v Třeboni (Pozn. autora: bez komentáře). Tentokrát se Pašek postihu vyhnul brigádou na státním statku, kde dostal osvědčení o "splnění normy". Nakonec všichni cepští zemědělci do JZD vstoupili, ale to byla další tragédie: v JZD denní mzda málokdy přesahovala 5 korun, přičemž pracovní doba v letním období byla až 18 hodin denně. Není divu, kdo mohl ten utekl, i když funcionáři MNV se snažili nepohodlným lidem všemožně v odchodu bránit. K výrazné změně došlo v roce 1961, když úpadkové JZD převzal Státní statek Třeboň, který vyřešil sociální problémy zaměstnanců, nikoliv vlastnické vztahy k zemědělské půdě a odebranému majetku. Autor: Sláva Dobrý, 20.4.2007 Nahoru Kolektivizace XXIII.
T.D.Lysenko a čs.věda.
"Kolchozně-sovchozní zřízení, budované pod vedením sovětské komunistické strany dle pokynů velkého Stalina, vytvořilo zcela novou agronomii, která je v SSSR s chloubou nazývaná agronomií stalinskou,"
takto v roce 1951 začínal jeden článek v Zemědělských novinách. Jeho autorem byl zasloužilý průkopník stalinské agronomie profesor Antonín Klečka, laureát státní ceny a předseda Československé akademie zemědělských věd.
NahoruJe známo, že českoslovenští komunisté chtěli vždy držet krok s komunisty sovětskými, dokonce při uplatňování sovětských metod se snažili "být papežštější než papež". V únoru 1952 přijala vláda i ÚV KSČ usnesení "o masovém rozšiřování a uplatňování zkušeností SSSR a sovětských odborných poradců na všech úsecích zemědělské výroby, zvláště na státních statcích a v JZD."
Těch sovětských metod bylo opravdu požehnaně a jejich zavádění bylo v družstvech, státních statcích a ostatních zemědělských podnicích povinné. Začalo to trávopolním systémem a pak už to šlo jako na "drátku": širokořádkové setí, úzkořádkové setí, hnízdová výsadba brambor, křížový výsev kukuřice, jarovizace, větrolamy, studený odchov telat, napařování kravských vemen, dojení třikrát denně atd.
Od roku 1948 vedl profesor Klečka ideologický boj v oblasti zemědělských věd, inspirován předsedou Zemědělské akademie SSSR Trofimem Děnisovičem Lysenkem, jenž viděl základ zemědělské vědy takto:
Českoslovenští šiřitelé stalinské agronomie, vedeni profesorem Klečkou, se činili i po Stalinově smrti, až přišla šedesátá leta, a sovětští představitelé v čele s Chruščovem došli k závěru, že Lysenko za 35 let úroveň sovětského zemědělství nepozvedl, naopak značně přispěl k jeho úpadku. V roce 1962 byl zbaven předsednické funkce a v roce 1964 byly zavrženy jeho teorie, přičemž ÚV KSSS vyzdvihl osobnost a dílo J.G.Mendela:"...Mendel patří do seznamu největších vědců všech dob..." Československá věda se dostala do tragikomické situace, jaká snad nemá v dějinách vědy obdoby. Zatímco Mendelova rodná země jej označovala za šarlatána, reakčního pseudovědce a podvodníka, cizina jej vynášela mezi nesmrtelné. Teprve v roce 1965 československý režim, pod vlivem světové veřejnosti i konce dogmatizmu v SSSR, změnil postoj k dílu J.G.Mendela. Konečně Lysenko, čestný člen Československé akademie věd, padl i v Československu. Ovšem tragikomedie československé zemědělské vědy pokračovala i po Mendelově rehabilitaci. Československá akademie zemědělských věd vydala Zlatou čestnou plaketu J.G.Mendela, kterou udělila i "československému Lysenkovi" profesorovi Antonínovi Klečkovi, hlavnímu odpůrci mendelizmu. Autor: Sláva Dobrý, 16.3.2007 Kolektivizace XXII.
Vystřízlivění amerických Čechů po návratu do staré vlasti.
Po druhé světové válce se řada Čechů žijících ve světě rozhodla vrátit do staré vlasti, aby svými zkušenostmi pomohli válkou poničenou zemi postavit na nohy. Domnívali se, že si koupí zemědělské i jiné nemovitosti, co zůstaly po vysídlených Němcích, a podle americké praxe z nich vybudují velké a bohaté české podniky. Bohužel jejich oběť byla marná.
NahoruSotva válka skončila, už se začal svět rozdělovat na dva nepřátelské bloky, a Češi ve volbách 1946 rozhodli, že se postaví do bloku východního. Komunistická Gottwaldova vláda dostala mandát k zavádění sovětského způsobu života a činila se, jak mohla: vysídlováním sudetských Němců a znárodňováním postupně otvírala vrata pro socializaci a kolektivizaci země. Tak jako velká část světa i Amerika byla po roce 1945 doslova omámena uniformou generalissima Jozifa Visarionoviče Stalina, pro velkou část Američanů to byl nedotknutelný bůh. Sovětský svaz jako socialistický ráj si nepředstavovala jen převážná část obyvatelstva v českých zemích, ale i naivní Čechameričané, jimž mozky umně vymývala prosovětská propaganda americká i česká. Jen zásluhou toho, že američtí voliči měli v paměti neustálé stávky a demonstrace, organizované americkými komunisty, nebyli tam komunisté ve volbách také úspěšní. Přesto americký prezident Truman i bývalý britský premiér Churchill, kteří před expanzí Sovětského svazu do střední Evropy a novým rozdělením světa varovali, byli některými americkými médii prezentováni téměř jako zločinci, kteří si nezadali s Hitlerem. V roce 1946 se rozhodla první skupina Čechoameričanů, že se vrátí do staré vlasti, aby americkými pracovními a obchodními metodami přispěli k obnově válkou zdevastované české země. Sedmdesát rodin opustilo výhodná zaměstnání v USA, prodalo majetek a s penězi se koncem srpna 1946 vydalo do Československa. Během půlroku byli zklamaní američtí osidlenci zpět za velkou louží, vyléčeni ze zkreslených představ o obnově republiky podle sovětského vzoru. "Když jsme mezi sebou v Americe vybírali peníze na odboj, věřili jsme, že konečně po válce nastane jednota v českém národě. Je tomu však jinak. Jsou zde povolené jen čtyři vybrané politické strany, z nichž tři jsou socialistické. Jejich program je však takový, že žádný Čech zvyklý na americkou demokracii s ním nemůže souhlasit. Funkcionáři a úředníci především na okresech a v malých městech jsou členy těchto socialistických stran a nelíbí se jim, že jsme z Ameriky, a dávají najevo, že na budování jejich nového státního zřízení nemáme předpoklady, že jsme příliš načichlí americkou demokracií a americkým způsobem života. Pouze na ministerstvu zahraničí se s námi jednalo korektně." Po prvním neúspěšném organizovaném pokusu o návrat do staré vlasti nabádaly krajanské organizace v USA k rozvaze, aby krajané, kteří se rozhodnou pro návrat, vzali si sebou americkou trpělivost, vytrvalost a hlavně si uvědomili, že jedou do maličké země, kde jsou zcela jiné poměry než v ohromné Americe. "Každý si musí uvědomit, že po návratu z dlouhodobého pobytu za mořem se brzy rozplyne nadšení, začne mu po krátkém čase chybět, to na co si v Americe zvykl." Málokterému Čechovi, který v USA zapustil kořeny, podaří se tuto zemi opustit a vrátit se do svého rodiště. "Mysleli jsme, že to v Čechách bude lepší," řekl před opětným útěkem do USA jakýsi dělník. "V Americe jsme všichni, co jsme přijeli v mé skupině, měli poměrně značný majetek. Pracovali jsme v továrnách a měli živnosti. Po celou dobu války jsme se těšili, že pojedeme zpět, a že děti, zrozené v cizině, uvidí naši mateřskou zemi a zakotví v ní. Jaké však bylo naše zklamání nad zdejšími hroznými poměry. Na úřadech jsme nenacházeli pochopení, přičemž jsme nechtěli nic zadarmo ani se slevou. Právě asi to, že jsme Američané a že chceme za všechno poctivě zaplatit, nejvíce zdejším úředníkům vadilo." "Účelem války není vyhrát válku, ale vyhrát mír." V roce 1945 mír ve východní Evropě vyhrál Stalin - pokud lze o míru hovořit. Spojenci ho vyzbrojili, ustoupili mu v Teheránu, na Jaltě i v Postupimi a předali mu půlku Evropy. Prahu osvobodili vlasovci, ale smetanu lízala Rudá armáda, západní Čechy osvobodili Američané, naposledy se smáli čeští komunisté, Stalinovi obdivovatelé. Mimo bývalých českých legionářů na Rusi neměl nikdo představy o tom, jaké metody při zostřování třídního boje jsou komunisté schopni používat. Do únorového puče ještě chyběl rok, ještě platily prvorepublikové demokratické zákony, přesto Čechoameričané už nebyli schopni český nacionalismus, proletářskou ideologii a korupční prostředí pochopit - jak by asi po únoru 1948 mohli pochopit znárodňování a kolektivizaci? Autor: Sláva Dobrý, 27.2.2007, Kolektivizace XXI.
Pracovní tábory.
Ve zprávě z dubna 1949 uvedlo ministerstvo vnitra: "Slabinou zůstávají dále naše pracovní tábory. Jsou vesměs nedostatečně naplňovány. Do těchto táborů jsou bezpečnostními referenty a komisemi posíláni až z osmdesáti procent dělníci."
NahoruHned po komunistickém puči v roce 1948 začalo zřizování velkého množství "nápravněvýchovných ústavů", ve kterých měli být umístěni lidé, kteří by mohli zpomalit a ohrozit budování komunistické společnosti. Jednalo se o tábory koncentrační a pracovní, jaké byly ve třicátých letech zřizovány v nacistickém Německu a sovětském Rusku. Kromě nich byly zřízeny ještě trestní tábory vojenské, pracovní technické tábory, tábory pro kněze, pro ženy a pro mladistvé. Jako koncentrační tábory sloužily také kláštery a církevní domy, v nichž pod dohledem dozorců museli řeholníci a kněží vykonávat nucené práce. O intenzivním zřizování pracovních táborů jako opatřeních proti reakci rozhodl na zvláštní poradě 9.září 1948 komunistický triumvirát Gottwald, Slánský a Zápotocký. Budou to pracovní tábory jako v Sovětském svazu." slíbil ministr vnitra Václav Nosek. K nejhorším věznicím na Borech, na Mírově a v Leopoldově, kam především byli, vedle vrahů, političtí vězni umísťováni, přibylo dvacet pět pracovních táborů u Jáchymova (např. Bratrství I, Bratrství II, Rovnost I, Rovnost II, Svornost, Mariánská, Eliáš I, Eliáš II, Barbora, Prokop, Ležnice, Svatopluk, Vykmanov, Vršek atd.) a dva tábory u Příbrami (Bytýz a Vojna). V letech 1948 až 1952 prošlo pracovními tábory okolo 186 000 lidí a vojenskými pracovně technickými prapory (PTP) 118 683 lidí. Ve věznicích a koncentračních táborech zemřelo 15 726 osob. Příčinou smrti, hlavně v Jáchymově, byla rakovina, protože vězni nebyli chráněni proti radioaktivnímu záření. Nejméně stejné množství lidí zemřelo krátce pro propuštění na svobodu. Existence pracovních táborů se sice nedala utajit před zahraniční veřejností, ale režim opakovaně do světa rozhlašoval lež, že v Československu žádné nejsou. I v OSN to tvrdili českoslovenští zástupci. 24. května 1956 byli vězni vyhnáni na apelplaci pracovních táborů, aby z rozhlasu povinně vyslechli tiskovou konferenci předsedy vlády Viliama Širokého, jenž v ní na dotaz amerického novináře Grusona odpověděl, že nemůže žádného politického vězně propustit, protože v Československu ani jeden politický vězeň není. Nezvladnutelný smích nastoupených vězňů není jistě třeba připomínat. Tak skončil poslech první a poslední tiskové konference, kterou vězni směli slyšet. Autor: Sláva Dobrý, 22.2.2007, Kolektivizace XX.
Před 59 lety byl přijat zákon o JZD.
§1 - V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na základě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotit dosavadní různá zemědělská družstva a přinést významný prospěch pracujícím zemědělcům."
NahoruTěmuto slovy začínal první paragraf zákona o zemědělském družstevnictví, jenž byl přijat 23.února 1949. Byl to právní podklad pro násilnou likvidaci soukromého vlastnictví a zbavení venkovského obyvatelstva tradiční svobody v práci i životě; takový zásah do vesnických vztahů nemá v historii českých zemích obdoby. V roce 1949 bylo v českém zemědělství více než tři čtvrtě milionu zermědělských podniků, jejichž průměrná výměra byla necelých 5 ha. V roce 1959, po dovršení kolektivizace, zůstalo jen bezvýznamné množství malých zemědělských podniků, ostatní zemědělci, včetně majetku, byli víceméně násilně nahnáni do jednotných zemědělských družstev, jichž bylo okolo osmi tisíc, o průměrné velikosti 350 ha. Byl to výsměch i komunistické ústavě z 9. května 1948, která ve svém XII. článku hovořila o ochraně drobného a středního podnikání. Jakoby nevinný zákon měl vymezit metody, jejichž konečným cílem bylo postupné vytvoření jednotných zemědělských družstev. Hlásal především "prospěch zemědělců", předpokládal aktivitu a iniciativu zemědělců při scelování půdy, při zavádění mechanizace, při zvelebování rostlinné a živočišné výroby a při uzavírání dodávkových smluv. Základem vlády komunistů bylo pokrytectví; jinak byly zákony vykládány veřejnosti, jinak represivním komunistickým strukturám. Praktické budování JZD mělo zcela jiný průběh, než stanovil zákon, v prvé řadě nebyl dodržován princip dobrovolnosti. S tím souvisela i další funkce družstev. Na ohlašovaný prospěch zemědělců se rychle zapomnělo, družstva sloužila pouze státním orgánům, bez ohledu na zájmy družstevníků měla nadiktovaný druh výroby, přičemž musela prodávat za ceny (podhodnocené) stanovené státem. V českých zemích mělo družstevnictví dlouhé tradice, rozvoj venkovských družstev nastal hlavně v letech 1945 až 1947 (šlo zejména o svépomocná nezisková družstva strojní, dobytkářská, meliorační aj.). Zákon o JZD předpokládal postupné zastřešení těchto družstev pod jedna pravidla hospodaření. Bohužel, sotva byl zákon přijat, přišel zvenčí tlak na rychlou a úplnou kolektivizaci zemědělství. Byla to reakce informačního byra komunistických stran na vzpouru jugoslávského prezidenta Tita, který se rozhodl pro vlastní specifický socializmus. Náhle se začala uplatňovat Stalinova teorie o zostření třídního boje. Začalo se mluvit o škodlivosti zemědělské malovýroby pro socializmus. Drobní rolníci byli obviněni ze spekulace, ze zatajování výsledků hospodaření, z možnosti nekontrolovaného zbohatnutí a podpory kapitalizmu. Navíc se drobným rolníkům nevěřilo, že budou respektovat plány státních orgánů. Důvodem k rychlé kolektivizaci byla i studená válka, neboť se předpokládalo vypuknutí války mezi Východem a Západem, při níž měla zemědělská výroba být součástí jednotně řízené obrany všech zemí Stalinova bloku. Současně převládlo naivní přesvědčení, že odstraněním roztříštěného zemědělství dojde automaticky k razantnímu zvýšení produkce podle centrálního plánu (ve skutečnosti za čtyřicet let kolektivizované zemědělství nikdy předepsané úkoly nesplnilo). Vpravdě nedošlo k zavedení velkovýroby, ale k výrobě ve velkém. Velkovýrobu totiž dělá dělba práce, specializace, mechanizace a především vysoká produktivita práce. Toho se nikdy nemůže dosáhnout sloučením stovek malých statečků pod jeden podnik a zahnáním rolníků do houfu. Zcela byly opomenuty související vnitřní i vnější faktory, respektování požadavku trhu, což je pro velkovýrobu důležitější než vnitřní problémy výroby. Proto plánem stanovená nízká cena některých základních potravin a nízká produktivita práce vedly k trvalé potravinové nesoběstačnosti; k plýtvání a k trvalému požadavku na zvýšování výroby (např.obilí a mléko) nebo k nezdravému stravování, a tím také k vyvolávání nedostatku (např.maso)- a rovněž k tlaku na zvýšení výroby. Nepřeslechnutelná otázka visí nezodpovězena ve vzduchu: Proč stalinské metody totálního zestátňování a kolektivizace našly úrodnou půdu právě v zemědělství československém - a nejen v zemědělství -. když v ostatních východoevropských zemích včetně sovětského Ruska byl soukromý sektor více či méně ponechán, přičemž měl přibližně stejné možnosti jako podniky státní a družstevní? Byl to důsledek horlivosti domácích stalinistů, jejichž násilnické tradice sahají hodně daleko do minulosti, nebo pomsta proletariátu za úspěšnou prvorepublikovou politiku agrární strany na venkově? Autor: Sláva Dobrý, 20.2.2007. Kolektivizace XIX.
Výkup zemědělských strojů podle komunistů.
"Můj otec měl šestihektarové hospodářství a vždy se snažil o moderní hospodaření za pomoci strojů, na které si samozřejmě musel našetřit. Po válce si koupil malý traktor Svoboda -12 a pětistopý samovazač.
NahoruDlouho se ze strojů netěšil - na základě vyhlášky ministerstva zemědělství byly jeho stroje "vykoupeny" pro potřeby STS a JZD. Důvodem k výkupu strojů byly obavy z toho, že nebudou u malozemědělce dostatečně využity. Jak krátký čas ukázal, skutečným důvodem zabavení zemědělských strojů bylo znemožnění soukromého hospodaření a přinucení rolníků ke vstupu do JZD. Otec zjistil, že jeho stroje nikdy v STS nepracovaly, pro malý výkon se nehodily. Traktor proto stál na "parkovišti vykoupených strojů" tak dlouho, až značně zchátral, zásluhou počasí a lidské nenechavosti, až se stal nepojízdným a byl dán do Kovošrotu. Podobný osud potkal samovazač a většinu dalších strojů vykoupených od malozemědělců. Podle výše uvedené vyhlášky měly být vykoupené stroje (úředně odhadnutá cena 70 000 korun) proplaceny, praxe však byla zcela jiná. V roce 1968 jsem se o proplacení dlužné částky začal zajímat. Matka totiž jako členka JZD dostala nejnižší důchod, jaký byl v té době vyměřován (otec už dříve zemřel), a tak jsem si myslel, že penězi za odebrané stroje by si mohla přilepšit. Koncem roku 1968 jsem se na takovou možnost informoval na zemědělské správě, odpověď mi vyrazila dech. Požádá-li někdo o zaplacení vykoupených strojů, děje se tak podle starých vyhlášek a klíč na přepočítání je 1:50. V našem případě by matka dostala náhradu 1 400 korun, tedy částku, kvůli které by se anabáze po úřadech nevyplatila. Když komunistické úřady takto jednali i s malými rolníky, spojenci dělnické třídy, které naprosto bezohledně připravovaly o dlouholeté úspory, přičemž tito lidé se svou prací v JZD zasloužili o jejich vybudování a o blahobyt funkcionářů, každý si může představit, jak jednali s velkými rolníky." J.N., Most, 20.3.1969, Kolektivizace XVIII.
Odsouzení skautských funkcionářů.
V roce 1952 stanula před státním soudem skupina sedmi skautských funkcionářů, kteří byli obviněni z velezrady. Ta spočívala v tom, že v letech 1949 až 1952 založili ilegální organizaci Junáka, která měla za cíl ve spojení s válečným zásahem imperialistických armád přivodit zničení lidově demokratického státního zřízení v Československé republice. Jednání této skautské skupiny rozvracelo jednotu Československého svazu mládeže.
NahoruVýrokem státního soudu v roce 1952 byli dr.Karel Průcha, František Jandus, Karel Grimm, František Novotný, Milan Dráždík a Jan Homoláč úhrnem odsouzeni k 54 letům vězení. Paradoxem je, že tito lidé byli v roce 1947 v Moskvě přijati J.V.Stalinem, s nímž jednali o přijetí sovětských pionýrů do mezinárodního skautského hnutí. V únoru 1948 byla budova Junáka obsazena oddílem ozbrozených mladých komunistů, kteří přítomné skauty vyzvali k vytvoření akčního výboru a k zapojení do Národní fronty. Přestože Junák přišel o budovu, funkcionáři zbaveni funkcí nebyli a scházeli se v bytech, kde se připravovali na další práci s mládeží. V roce 1950 se mezi ně vloudili dva neznámí muži, kteří je vyprovokovali k sepsání dopisu do zahraničí. Později se prokázalo, že to byli agenti StB. Dopis sice byl nakonec formulován tak, aby byl v souladu s tehdejší politikou, s činností tehdejšího ČSM, přesto se stal záminkou k odsouzení a k drastickým trestům. V textu byl kladen důraz na vytvoření organizace, která by sdružovala mládež bez rozdílu politické příslušnosti, na spolupráci s tělovýchovou a na vytvoření úřadu, jež by se otázkami mládeže zabýval.
Záhadné bylo obvinění Františka Janduse: "Vypracoval stanovy pro Old skauty (ve skutečnosti už v roce 1947) a jako oblastní velitel Junáka převzal úkol v případě státního převratu obsadit tiskárnu Mladé fronty."
Kolektivizace XVII.
Soud si svědectví vymyslel.
28.června 1969 skončil před Městským soudem v Praze rehabilitační proces se skupinou „velezrádců“ vedených Arnoštem Schwarzenbergem.
O průběhu soudu byla zveřejněna „normalizační“ zpráva, která vůbec neoplývá nadšením z toho, že Arnošt Schwarzenberg, Jaroslav Dušek, Josef Doubrava, Ludmila Rejzková, Hubert Smita, Božena Neubergová, Miroslav Fulín, Otakar Nigrín, Karel Kotek, Miroslav Matoušek a Jan Valenta byli zproštěni obžaloby.
Rozsudek byl odůvodněn tím, že doznání obviněných v soudním procesu, jenž probíhal na počátku padesátých let, bylo vynuceno a skutky obviněných byly neprávem kvalifikovány jako trestné činy. Odsouzení strávili celkem 66 let ve vězení.
Zpráva se pozastavuje nad rozhodnutím soudu, že byli rehabilitováni i Matoušek a Valenta, kteří o rehabilitaci nežádali.
Velice překvapen byl jistý pan R ., který byl k rehabilitačnímu soudu předvolán jako hlavní svědek procesu s „vlastizrádci“ v roce 1952. Pan R. vůbec o svém svědectví v roce 1952 nevěděl, neboť bylo vymyšleno spolupracovníky StB „Karlem“ a Vaškem“, soud ho tehdy jako svědka k jednání nepředvolal a rozhodl na základě Schwarzenbergova údajného „doznání“.
O tom, že Arnošt Schwarzenberg měl pana R. jako vedoucího polesí v roce 1951 požádat o nalezení vhodného místa pro vybudování ilegálního letiště, se pan R. dozvěděl až v roce 1969.
V původním řízení vystupoval také spolupracovník bezpečnosti pan XY., který si pamatoval pouze to, že spolupracoval s bezpečností a stýkal se s obviněnými. Na nic konkrétního si nevzpomněl.
Přestože v roce 1969 probíhaly rehabilitace v dusném politickém prostředí, řadě potrestaných se dostalo alespoň morální zadostiučinění a veřejnost se částečně dozvěděla jakým způsobem procesy v padesátých letech probíhaly.
Autor: Sláva Dobrý, 3.2.2007,
NahoruKolektivizace XVI.
Podivné šetření vojenské prokuratury v roce 1969: Vězni na Borech projevili nepřátelství vůči dozorcům.
Na konci června 1969 vojenská obvodová prokuratura v Plzni ukončila vyšetřování stížností několika občanů na porušení pravomocí veřejného činitele, které v padesátých letech měli spáchat bývalí příslušníci Sboru vězeňské stráže v trestním ústavu pro muže Plzeň-Bory.
NahoruV roce 1969 začal první rok normalizace, proto vojenská prokuratura mohla bez obav z přehnaného zájmu novinářů a ze svědectví bývalých vězňů sdělit veřejnosti: "Na základě provedeného šetření vyšetřovatel zastavil trestní stíhání ve věci objasňování příčin úmrtí deseti odsouzených, kterým v letech 1950 až 1951 měly být ve výkonu trestu způsobeny takové újmy na zdraví, že měly za následek smrt. Bylo nepochybně zjištěno, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno, nenastal, rovněž zastavil trestní stíhání ve věci porušení pravomoci veřejného činitele, které měli spáchat bývalí příslušníci Sboru vězeňské stráže, protože trestný čin je již u všech promlčen." Nepříznivou situaci v trestním ústavu na Borech prokuratura zdůvodnila objektivními podmínkami, které, i když se prý staly předmětem kritiky a obvinění, nelze připisovat svévoli jednotlivců: "Bory jako první ústav, kam byli umisťováni vězni odsouzení za nejzávažnější trestné činy podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky, se potýkaly s dvojnásobným počtem vězňů, než byla kapacita ústavu. Pro vězně nebyly vhodné pracovní příležitosti a byl nedostatek dozorců V té době platné směrnice Sboru vězeňské stráže vyžadovaly od dozorců tvrdý a nekompromisní postoj vůči vězňům. Značný podíl na nepříznivé situaci v ústavu mělo samotné složení vězňů, z nich část projevovala nepřátelství a značnou agresivitu, a tak docházelo k vyvolávání konfliktních situací. Při řešení těcht konfliktů překročilo několik příslušníků Sboru vězeňské stráže rámec platných předpisů." V době tohoto šetření byla většina dozorců, členů Sboru vězeňské stráže, už dávno mimo službu, u několika zbývajících jednotlivců, kteří v roce 1969 byli v činné službě, byla přijata odpovídající kádrová opatření. Po roce 1990 už soudy nebyly státními ani politickými orgány ovlivňovány, přesto výsledek byl prakticky stejný jako výrok plzeňské vojenské prokuratury v roce 1969. Bylo konstatováno, že sice došlo k překročení pravomocí veřejného činitele, ale trestné činy byly promlčeny. Nikdo potrestán nebyl. Vlk (veřejnost) se nažral a koza zůstala celá! Autor: Sláva Dobrý 30.1.2007, Kolektivizace XV.
Tresty za poslouchání rozhlasu a za aneknoty.
Při čtení starých soudních spisů se čtenář někdy neubrání smíchu - když se estrádní formulace jeho osoby netýkají, samosebou. S odstupem více než padesáti let od politických a pseudopolitických procesů, z pozice současné určité právní jistoty, se zdají obvinění neskutečná.
NahoruV roce 1951 se odehrál proces s takzvanou skupinou Jiřího Klečky (bývalý důstojník čs.armády) ze Žlebů. Její členové byli obviněni z toho, že společně poslouchali zahraniční rozhlas a neoprávněně drželi zbraně. V protokolu se uvádí: "Schůzky u Klečky měly výslovně protistátní charakter, kde vedli štvavé protistátní řeči a poslouchali zprávy zahraničního rozhlasu, které pak byly rozšiřovány na veřejnosti. Klečka zařizoval společný poslech štvavého zahraničního rozhlasu, vyzýval k neplnění občanských povinností, veřejných funkcí a hanobení lidově demokratického zřízení...radil se s nimi o provádění ilegální činnosti. Někdy si vyprávěli politické aneknoty..." Dalšími členy této skupiny byli bratři Eduard a Alois Pecoldové, kteří si doma schovávali zbraně, jež v květnu 1945 zabavili německým vojákům. Po roce 1949 byly oba zatčeni a byla u nich provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny tři pistole, dva samopaly a jedna puška. V protokolu je uvedeno: Měli zbraně, aby ve vhodné době, a to zejména až dojde k jimi očekávanému střetnutí západních imperialistů se Sovětským svazem, odešli do lesů a ze zázemí vpadli do zad vlastnímu lidu. K tomu opatřili si též bateriové rádio." Aloisu Pecoldovi ztížilo situace i další obvinění: "Pracoval aktivně proti republice také tím, že jako kovář odnímal z normálního oběhu materiál, s nímž obchodoval načerno ve snaze vnést chaos do národního hospodářství a distribuce." Komu by se dnes nechtělo zasmát? Bohužel tehdy obžalovaným smích tuhl na rtech už při násilných výsleších, natož když za směšné přestupky soudci vynášeli drastické tresty. Klečka byl odsouzen na 18 let vězení, Eduard Pecold na 16 let, jeho bratr Alois na 15 let. S nimi v roce 1951 bylo odsouzeno ještě dalších čtrnáct lidí, kteří obdrželi v souhrnu 45 let vězení. Při obnoveném soudním řízení bylov lednu 1969 trestní stíhání (kvůli držení zbraní) Klečky a Eduarda Pecolda zastaveno, ostatní byli viny zproštěni. Autor: Sláva Dobrý, 11.1.2006 Kolektivizace XIV.
Koncem roku 1949 byl zatčen dr.Josef Palivec, básník, překladatel a diplomat. Potom byl téměř rok držen ve vazbě na Pankráci, kde se musel zpaměti učit připravenou svědeckou výpověď proti dr.Miladě Horákové.
NahoruPři procesu s Horákovou však odmítl žádaný text odříkat, proto brzy stanul sám před soudem. Obžaloba jej samozřejmě nevinila z toho, že nevyhověl vyšetřovatelům, ale ze spolupráce s cizí mocnosti, z vyzvědačství a z vypracování osmi memorand, které odeslal na ministerstvo zahraničí. Palivec se znal také s tajemnicí amerického velvyslanectví, která ho požádala o sehnání vyhlášky, podle které byly zřizovány tábory nucených prací. Palivec došel do nedaleké prodejny na Malé Straně a vyhlášku tam koupil, jako to mohl volně učinit kdokoliv jiný. Avšak tentokrát to bylo provinění, jediné, za které byl Palivec odsouzen k 20 letům žaláře nepodmíněně. Když byl prezidentem zvolen Antonín Zápotocký, byl mu trest snížen na polovinu. V roce 1959 byl z vězení propuštěn. 4. května 1969 byla rozhodnutím Městského soudu v Praze obžaloba zrušena v plném rozsahu. Autor: Sláva Dobrý, 10.1.2006 Kolektivizace XII.
Sovětský poradce Lichačov: "Mne sem Stalin poslal dělat procesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa svorotit golovy (srážet hlavy). Raději vykroutím sto padesát jiných krků, než by měli vykroutit krk můj vlastní."
NahoruSovětští poradci přijeli do Prahy v září 1949, jejich úkolem bylo zavádění sovětských zkušeností. Jedním z jejich hlavních úkolů bylo hledání třídního nepřítele uvnitř komunistické strany. Prvními oběťmi sovětských poradců se stali komunisté, kteří měli zkušenosti z válek, a židé. Nejdříve byli postiženi především účastníci španělské občanské války, partyzáni z Východu a komunisté, kteří strávili válku na Západě. Byly zřízeny tábory nucených prací, nezákonnosti včetně fyzického mučení se staly běžnou praxí Bezpečnosti i justice. Směrnice pro zařazování osob do táborů nucených prací: "Máme v naší obci třídního nepřítele? Splnila obec dodávky obilí a masa? Proč ta a ta osoba, přestože nepracuje, si dobře žije? Proč a co si různé osoby potají šuškají? Proč není zájem o sovětské filmy? Proč majitelé domů při státních oslavách nevyvěšují vlajky? Kdo a proč sabotuje různé příkazy? Za všeni těmito otázkami je skrytý nepřítel, kterého jest nutno odhaliti..." Pronásledovaní a trestáni byli téměř všichni významní politici bývalých nekomunistických stran, všichni účastníci nekomunistického odboje a příslušníci západních zahraničních jednotek. V politických procesech bylo odsouzeno více než 230 000 lidí. V květnu 1950 byl zahájen první velký poválečný politický proces, před soudem stanula i bývalá poslankyně za Národně socialistickou stranu dr.Milada Horáková. V děsivé kampani, kterou sdělovací prostředky vyvolaly, dožadovaly se poprav- peticemi a manifestacemi - i děti z mateřských škol. 14 lidí včetně M.Horákové bylo odsouzeno k trestu smrti, 52 lidí dostalo doživotní tresty. Čistka v komunistické straně vyvrcholila procesem s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s generálním tajemníkem strany Rudolfem Slánským. Mezi obžalovanými byli i ti komunističtí pohlaváři, kteří se na poúnorových zločinech a nezákonných procesech sami aktivně podíleli: Za souhlasu vlastní strany a široké veřejnosti komunističtí soudci 27.listopadu 1952 odsoudili 11 vysokých komunistických funkcionářů k trestu smrti. Deset z nich bylo židovského původu. Zvláštní pozornost komunisté věnovali katolické církvi, kterou považovali za nejnebezpečnějšího protivníka. Procesy s církevními hodnostáři probíhaly od března 1950 do července 1954. Většina obžalovaných biskupů i kněží strávila dlouhá léta v žalářích, kněžskou službu nesměli vykonávat ani po amnestii v roce 1960. Sledováni bezpečností byli až do roku 1989. Autor: Sláva Dobrý, 3.11.2006 Kolektivizace XI.
Ve dnech 2. až 4. července 1952 se u Státního soudu v Brně konal proces s patnácti lidmi označenými jako banda záškodníků zemědělství.
NahoruO procesu informovalo Rudé právo takto: ...mnozí z těch, kteří usedli na lavici obviněných, byli již za prvé republiky typickými představiteli kulturní reakce...na stránkách agrárních časopisů hlásali ve službách agrárního kapitálu falešná hesla o věčnosti majetkových rozdílů mezi lidmi a o venkovu "jako jedné rodině." Klamali tak pracující rolníky a snažili se je izolovat od stejně vykořisťovaných dělnických mas, aby je odváděli od od boje proti jejich vykořisťovatelům - velkostatkářům a vesnickým boháčům... ...od roku 1948 přecházejí od otravování našeho kulturního života k přímé záškodnické protistátní činnosti...v plánu této skupiny bylo v případě převratu - začlenění našich zemí do tzv. Středoevropské federace, což - a to obvinění doznali - znamenalo ztrátu naší samostatnosti. Ve svém záškodnickém plánu počítali s válkou amerických imperialistů proti naší zemi... ...ukázali se být sprostými zločinci, kteří se neštítípomáhat připravovatelům nové světové války, dodávat jim špionážní zprávy a vyzývat je k válce proti našemu lidu...Chtěli oloupit náš lid o všechny svobody, kterých dobyl, chtěli jej dostat pod vládu statkářů a kapitalistů, chtěli jej zbavit státní samostatnosti. ...Byli uznáni všichni vinnými z trestného činu velezrady a vyzvědačství a odsouzeni k těmto trestům: Úředník Václav Prokůpek k 22 letům odnětí svobody, úředník dr. Stanislav Berounský na 20 let, úředník dr. Oldřich Albrecht na 20 let, redaktor Ladislav Jehlička na 14 let, ředitel nakladatelství Melantrich dr. Bedřich Fučík na 15 let, advokát dr.Miloslav Skácel na 17 let, úředník ing.Ladislav Karhan na 18 let, prof.dr.Zdeněk Kalista na 15 let, úředník dr.Josef Knap na 11 let, nakladatel Ladislav Kuncíř na 10 let, učitel František Křelina na 12 let, spisovatel Jan Zahradníček na 13 let, ředitel vinařského družstva Václav Hovězák na 17 let, rolník František Kadrnka na 5 let a předseda Svazu producentů mléka Jan Langer na 7 let. Odsouzení strávili v žalářích mnoho let, propuštěni byli při amnestii v roce 1960. V roce 1966 soud uznal, že se nedopustili trestné činnosti a všechny v plném rozsahu zprostil obžaloby. Tentokrát Rudé právo mlčelo, o tomto soudu se nezmínilo ani slovem. Autor: Sláva Dobrý, 25.10.2006 Kolektivizace X.
Jako jednu z neblaze proslavených postav československé násilné kolektivizace lze bez rozmýšlení jmenovat Julia Ďuriše. Tohoto slovenského komunistu, který si liboval v nedemokratických metodách, despotizmu a tvrdosti, už před druhou světovou válkou nechala v Moskvě vyškolit KSČ.
NahoruKomunistům se po roce 1945 podařilo ovládnout ministerstva vnitra a zemědělství, kterými mohli venkov - národní výbory a rolníky - snadno ovlivňovat. Ďurišovi jako ministrovi zemědělství spadla do rukou ohromná moc, jejíž hlavní složkou byly statisíce hektarů po odsunutých Němcích a po zlikvidovaných velkostatcích. Přidělováním půdy bezzemkům "na věčné časy," jak zdůrazňoval, měl získat nové členy a sympatizanty komunistické strany. Protože na venkově existoval Jednotný svaz zemědělců, hospodářská družstva a jiné nekomunistické spolky, pozemková reforma nepřinesla Ďurišovi očekávaný efekt, KSČ se na venkově prosadit příliš nedokázala. Komunisté dobře věděli, že v demokratickém klání zvítězit nemohou, ani nechtěli, jejich vzorem byl Sovětský svaz, s kolektivizovaným venkovem, a tvrdé Stalinovy metody. Proto komunisté hromadně začali zakládat místní a okresní rolnické komise, což ve skutečnosti nebyly orgány ministerstva zemědělství, jak byly oficiálně prezentovány, ale "bojové orgány KSČ," jak je nazývali komunisté. Rolnické komise měly sehrát hlavní roli při schvalování Ďurišova programu předneseném počátkem roku 1947 v Hradci Králové. Protože hrozilo, že parlament tento program neschválí, vyzval Ďuriš rolnické komise, aby jako zemědělské deputace jezdily do Prahy a na poslance vyvíjely nátlak. Do Prahy se skutečně vydaly desítky deputací, přičemž se na ně nabalovali funcionáři místních a okresních organizací KSČ. Nezadbatelná Ďurišova role byla v době únorového puče 1948, když během něho, společně s Josefem Smrkovským, zorganizoval sjezd rolnických komisí, což prakticky byl sjezd venkovských komunistů. O rok později - v únoru 1949 Ďuriš vypracoval a předložil parlamentu ke schválení zákon o JZD, čímž vytvořil základ pro kolektivizaci. Během politických procesů a změn ve vládě, byl Ďuriš v roce 1951 funkce ministra zemědělství zbaven, ale po dvou letech se do vlády vrátil jako ministr financí, jímž byl do roku 1963. V roce 1970 byl vyloučen z komunistické strany. Následky šestiletého působení Julia Ďuriše na ministerstvu zemědělství však český a slovenský venkov poznamenaly "na věčné časy." Autor: Sláva Dobrý Kolektivizace IX.
V roce 1949 byl při pokusu o překročení hranic do Německa zatčen vysokoškolák Choc. Přestože mu nic nebylo dokázáno, byl obviněn z vraždy majora Theodora Schramma, odsouzen k trestu smrti a popraven.
NahoruJediným svědkem proti Chocovi byla domovnice z domu, kde bydlel. O uvedené dámě bylo za protektorátu známo, že je horlivou spolupracovnicí gestapa. Po válce ji před soudem podle retribučního dekretu zachránila legitimace KSČ. Pražská vražda majora Schramma je jednou z tajemných vražd poúnorového období. Nejedná se o zastřelení žádného vojáka. Theodor Schramm byl henleinovec ze západních Čech, který se za války dostal nějakým způsobem do Sovětského svazu, kde se z něho nestal obyvatel zajateckého tábora nebo gulaku, ale agent NKVD - což bylo něco jako sovětské gestapo. Po válce se Schramm vrátil do Prahy, kde šéfoval jakémusi sovětskému zpravodajskému komandu. Po vraždě ministra zahraničí Jana Masaryka vedly k majoru Schrammovi dosti zřetelné stopy, kvůli nimž patrně musel zemřít dřív, než byl zatčen československou policií. Obviněn z jeho vraždy byl student Choc. V roce 1992 se Chocův případ dostal znovu k soudu, trest smrti byl zrušen a nahrazem dvacetiletým trestem odnětí svobody. Opět bez důkazů - mimo pokusu o nelegální přechod hranic. Více než čtyřiceti letech po jeho popravě zřejmě postkomunistickému soudci na nějakém důkazu nebo výši trestu už nezáleželo. Autor:Sláva Dobrý, 22.10.2006 Kolektivizace VIII. Poprava sedláka Stanislava Broje
Byl první letní den roku 1949, v pověstné plzeňské věznici Na Borech se konala poprava (politická vražda) generála Heliodora Piky.
NahoruKdyž byl odsouzený Pika přiveden na popraviště, bylo mu dovoleno vykouřit ještě jednu cigaretu; ale on ji nedokouřil, zbytek odhodil do místa, kde stál dozorce Čeněk Petelík. Ten ji sebral a podal Stanislavu Brojovi, jenž stál ve skupině povinně přihlížejících vězňů, aby si ji dokouřil. Broj si cigaretu schoval, s vysvětlením, že ji předá na památku rodině popraveného. To se jim oběma stalo osudné, kvůli tomuto kousku cigarety byli také popraveni. Stanislav Broj, sedlák z Volduch u Rokycan a poslanec za Lidovou stranu, byl hned po únorovém puči v roce 1948 odsouzen na pět let. Důvodem k trestu byla Brojova protikomunistická činnost na venkově. Už od roku 1945 se KSČ snažila ovládnout venkov, na základě všeobečné poválečné proruské euforie a na základě vítězství ve volbách v roce 1946 si dělala právo na členství ve všech samosprávách, hospodářských, strojních a jiných družstvech a ve všech spolcích a zájmových pěstitelských, chovatelských a jiných organizacích. Komunistům se ovlivňování venkova dařilo jen částečně, získali na svou stranu jen notorické přisluhovače (kterémukoli režimu) a některé chalupníky a vesnické přištipkáře, skuteční zemědělci jejich slibům nevěřili. Navíc Broj a další bývalí členové Republikánské strany včas rolníky informovali o záměrech této zdánlivě neškodné činnosti komunistů, jejíž cílem byla stalinská kolektivizace venkova. Protože ani v Národním shromáždění se komunistům nedařilo prosazovat kolektivizační zákony, které komunistický ministr zemědělství Ďuriš předkládal jeden za druhým, pokoušeli se ovlivňovat hlasování tím způsobem, že na zasedání parlamentu zvali takzvané zemědělské deputace, které měli na poslance ostatních stran vyvíjet nátlak. Vázly i další nátlakové akce komunistů, včetně jakéhosi plebiscitu o potřebě nových zemědělských zákonů. Proto Stanislav Broj, jako většina bývalých poslanců za Republikánskou stranu zemědělského lidu, byl pro komunisty tak nebezpečný, že jako politický protivník musel být úplně odstraněn z povrchu zemského. Z výše popsané nevinné epizody s kouskem cigarety po popraveném generálu Pikovi byl vyroben pokus o vzpouru. O naprosto smyšlené obvinění se postaral tyranský náčelník věznice Šafarčík (osobně ubil k smrti několik vězňů). Obvinění se o své vině dozvěděli až před soudem. Spolu s Brojem a dozorcem Petelíkem byl také obžalován major René Černý a několik dalších dozorců. Soudní síň zaplněná zástupci pracujícího lidu skandovala: „Pověsit! Pověsit!“ Soud hlasu davu vyhověl. Autor: Sláva Dobrý Kolektivizace VII.
"Byl jsem soudcem okresního soudu v Třeboni a mně svěřeným oborem bylo právo občanské nikoli trestní. Soudil jsem i žaloby na náhrady škod. Taková žaloba mi došla na soud a současně i předvolání na okresní výbor Komunistické strany Československa, kde jsem dostal pokyny, jak mám postupovat..." tak dr. Zdeněk Brůha popisuje situaci, jaká byla u soudů.
Soudním procesem se členy představenstva Hospodářského družstva Třeboň v roce 1949 bylo i na Třeboňsku zahájeno tažení proti bývalým členům Republikánské (Agrární) strany a proti tzv. kulakům-vlastníkům zemědělské půdy. V čele družstva tehdy byli rolníci Josef Pavelec ze Břilic, Vladimír Půrkrábek z Domanína a Vladimír Hofbauer ze Stříbřece. Spolu s nimi byl obžalován ředitel družstva Václav König. Jmenovaní byli oficiálně obžalováni kvůli škodám, které státu vznikly na neobdělaných pozemcích v pohraničí. Vzhledem k tomu, že v celé odlehlé a pusté oblasti (němečtí majitelé pozemků byli vyhnáni za hranice) nebylo možné nikdy během uplynulých šedesáti letech řádně hospodařit - a není možné ani v současnosti -, bylo zřejmé, že se nedočkavému komunistickému aparátu jednalo o záminku k perzekucím. Skutečným záměrem procesu bylo zabití několika much jednou ranou: především měly být odstraněni představitelé doposud jednotného agrárního venkova, přičemž majetek obžalovaných měl v regionu vytvořit první materiální základnu vzorově vytvořených JZD. Už v roce 1945 ministerstvo zemědělství uložilo Hospodářskému družstvu Třeboň dohled nad hospodařením v pohraničním územím, jež se rozkládalo mezi Jindřichovým Hradcem a Českým Krumlovem. Je všeobecně známo, že v českém pohraničí v té době panovaly poměry jako před sto lety na americkém Divokém západě - bylo normální vidět na koních prohánějící se kovboje s pistolemi "zavěšenými proklatě nízko". Společně s dobrodruhy a poctivými osídlenci přišlo i mnoho zlatokopů, jimž nešlo o nic jiného než o kořist. Nad všemi ovšem vynikali zloději s oficiálním titulem národní správce, kteří hospodařili hlavně "do vlastní kapsy", většinu peněz za prodaný dobytek si nechávali. Zajištit pořádek v těchto rozlehlých oblastech nedokázaly ani státní instituce a bezpečnostní složky, natož několik členů hospodářského družstva. Přestože hlediště soudní síně obsadili komunističtí funkcionáři, svezeni z celého okresu, průběh soudního jednání neprobíhal podle představ žalobců, vinu nebylo možné prokázat. Na počátku roku 1949 doposud platily prvorepublikové právní předpisy, nebylo tedy možné představitele HD Třeboň odsoudit, i když se OV KSČ, KV KSČ, ÚV KSČ i ministerstvo spravedlnosti snažily průběh soudu ovlivnit. Nakonec komunistické orgány překvapivě nařídily žalobu stáhout. Jak se později ukázalo, nevadilo jim fiasko, pouze se rozhodly počkat na avizovanou novelizaci zákonů.
Novelizace ústavy a trestních zákonů dlouho na sebe čekat nedala, po roce 1948 to v komunistickém Národním shromáždění šlo jako na běžícím pásu; automaticky bylo schvalováno všechno, co strana a vláda předložily. Proto byly prvorepublikové zákony nahrazovány velice rychle. Představitelé HD Třeboň se tedy dlouho z osvobození radovat nemohli, neboť i nadále byly první v řadě těch, kteří měli být komunistickým mlýnem rozdrceni.
Po amnestii v roce 1960 byli s podlomeným zdravím propuštěni na svobodu, ale během krátké doby všichni na následky útrap a práce v uranových dolech zemřeli. Jejich rodiny se mohli do svých domovů vrátit až v druhé polovině šedesátých let. Rehabilitace a jakékoliv náhrady škod se do roku 1989 jejich potomci nedočkali.
autor: Sláva Dobrý, 2.10.2006 Nahoru Kolektivizace VI.
Je známo, že v každém režimu i v každé době se najdou zvláštní lidé, jimž činí uspokojení, že mohou někoho udat, přivést do maléru. Služeb těchto lidí využívají bezpečnostní složky především v totalitních systémech. Že za protektorátu zásluhou českých informátorů a konfidentů gestapa zahynulo, bylo vězněno a mučeno tisíce nevinných lidí je dostatečně známo, méně známo je, že ohromné množství lidských životů a lidského utrpení mají na svědomí udavači a konfidenti československé Státní bezpečnosti.
Tragedie, která se v roce 1951 udála v Čisté u Nové Paky, začala tím, že dvacetiletý Vladimír Cerman chtěl protestovat proti tomu, jak MNV jednal se zemědělci, a při schůzi střelil otevřeným oknem do lampy a utekl. Nikdo nebyl zraněn, a tak výtržnosti, za níž by podle tehdejších zákonů mohl být nejvyšší trest 2 roky odnětí svobody, se lidé nejvýše zasmáli. Bezpečnost nic nevyšetřila, ale pak se v obci objevil mladík, který se vydával za agenta britské rozvědky. Lidé mu důvěřovali, neboť se domnívali, že sem přišel na doporučení britských parašutistů, kteří se zde za protektorátu bezpečně skrývali. Jednalo se však o provokatéra StB, který dostal za úkol najít střelce a společně s ním vytvořit ilegální protistátní organizaci a získat do ní co nejvíce lidí, aby obžalovaných bylo co nejvíce. Agent během třech měsíců úkol splnil, potom vylákal Cermana k útěku do západního Německa. Odvezl ho do Karlových Varů, kde ho předal Státní bezpečnosti. Při soudním procesu, kterému předcházely drastické výslechy (rolník Mach byl během vyšetřování umučen k smrti), byl Vladimír Cerman odsouzen k trestu smrti. Jeho otec, který o tom, že syn do lampy střelil a měl kontakty s konfidentem, neměl tušení, byl odsouzen na 21 let, Cermanův bratranec na 20 let, ostatní včetně Cermanovy matky k trestům pět až dvacet let. Druhou nejagilnější postavou v tomto procesu byla prokurátorka dr.Pechová, která odmítala brát v úvahu nelidské způsoby vyšetřování (vytlučené zuby), jimiž byli všichni obžalovaní nuceni k nepravdivým přiznáním. Tato fanatická komunistka, jež během procesu pohrdala morálkou, základními lidskými právy i platnými zákony země a navrhovala absolutní tresty, potom dlouhá leta spokojeně žila jako vážená spoluobčanka v Hradci Králové. autor: Sláva Dobrý, 1.10.2006
Nahoru
V roce 1952 veškeré zásobování potravinami bylo v rukou úředníků, zemědělci měli povinnost odevzdávat své výrobky státu a stát pak potraviny přiděloval jednotlivým občanům. Měsíční příděl na jednu osobu byl: 1,15 kg masa, 11 dkg sádla, 28 dkg tuku, 4,5 kg chleba, 1 kg hladké mouky, 1,5 kg mouky krupicové, 1 kg cukru, 3 vejce, a 1/8 litru mléka.
Tyto dávky se nevztahovaly na zemědělce, kteří na příděl dostávali pouze cukr - podmínkou přídělu cukru bylo splnění předepsaných dodávek.
Větším problémem než zásobování obyvatelstva potravinami byla pro stranický aparát pomalá kolektivizace. Proto pokračovalo zastrašování sedláků, spočívající ve věznění a stěhování. Je těžké odhadnou, podle čeho se orgány Bezpečnosti zaměřovaly na některé vesnice a jiné ignorovaly. Jistým vodítkem by mohl být budovatelská aktivita místních funkcionářů a počet ochotných informátorů, pomocníků a spolupracovníků, které se mezi obyvateli některých obcích podařilo získat a především dosadit do různých správních a hospodářských funkcí.
V Jílovicích sice bylo 4.dubna 1949 Jednotné zemědělské družstvo založeno, ale jeho členy bylo jen několik komunistů, domkářů, kteří obhospodařovali 22 hektarů zabavených jílovické faře. V třídním boji se nebraly ohledy na nikoho a na nic. V Jílovicích byla 13.srpna 1952 - uprostřed žní - "pro sabotáž při výmlatu a neplnění dodávek" zatčena a uvězněna Kateřina Řežabová
I v sousední obci Šalmanovice, která byla po roce 1948 ovládnuta primitivními komunistickými budovateli, byli rolníci vystaveni nejhorší šikaně.
Komunistický režim se na jaře roku 1953 pokusil své ekonomické problémy vyřešit měnovou reformou a pak se znovu vrhl na kolektivizaci. V Jílovicích a okolních vesnicích byla v padesátých a šedesátých letech 20.století zlikvidovaná další hospodářství (T.Strnad a J.Kern v Lipnici) a byla uvězněna, vystěhována a týrána řada dalších lidí, někdy bez soudu, jen na základě rozhodnutí MNV nebo ONV (např.rodina M.Zemana z Lipnice, rodina J.Pexy z Vlachnovic atd.). "Smysl třídního boje je vysoce humanitní", hlásali komunističtí ideologové, "musíme vést třídní boj. Jsme v období, kdy se třídním bojem odstraňují třídy." autor: Sláva Dobrý , 30.9.2006
Nahoru
Počátkem padesátých let už i v Československu byla stalinská vražedná mašinerie v nezdržitelném pohybu, a jako mohutný hliněný Golem drtila každého, kdo jí stál v cestě, nevýjimajíc ty, co ji šémem oživili.
Mezi postižené se dostal i kovaný slovenský komunista Gustáv Husák, který o situaci v komunistických věznicích napsal: "...fyzicky a duševně mrzačili, lež, výmysl a podvod byly mistrovsky režírovány do protokolů jako nezvratné důkazy..." Husák byl ovšem prominentní vězeň a měl řadu výhod, od stravy až po výjimky z pracovních povinností. Ve dnech 23. až 26.dubna 1952 se v Praze konal vymyšlený proces s "přisluhovači Wall Streetu, Zelené internacionály a Vatikánu." Mimo dvou katolických básníků a dvou bývalých prvorepublikových politiků stáli před soudem i čtyři zemědělci. Všichni byli obviněni jako špioni, sabotéři, zrádci lidu, vyvrhelové, váleční štváči a spiklenci, kteří připravovali zapojení Československa do Evropské federace, což nemělo být nic jiného než americký protektorát. O tom z čeho byli obžalovaní také obviněni, informovalo 27.4.1952 Rudé právo: "...organizovali různé sabotáže, zejména hromadné nepřipouštění klisen, zkrmování tvrdého obilí a moučných výrobků, černé porážky, nedodržování osevních plánů a vyvolávání hromadného odporu proti zakládání JZD..." Na jiném místě Rudé právo uvedlo: "...sabotéři doporučovali, aby kulaci vstupovali do JZD a obsazovali tam vedoucí místa a potom družstva nadměrným zadlužováním rozbíjeli..."
Obžalovaní byli násilím přinuceni přiznat: "...že chtěli zvrátit lidovědemokratické zřízení pomocí lživé propagandy, sabotážemi, špionáží a hlavně přípravami k rozpoutání nové světové války..." Na rozdíl od desetitisíců ostatních vězňů byl dr.Gustáv Husák už v roce 1962 rehabilitován a finančně odškodněn. O tom, že potom se k spoluvnězňům obrátil zády a jeho cílem byla politická nová kariéra, je všeobecně známo. autor: Sláva Dobrý, 30.9.2006
Nahoru
Příčina toho, že v roce 1954 byly bramborové porosty zaplaveny mandelinkou bramborovou, byla pro československou komunistickou vládu jasná: MANDELINKU NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA DOPRAVILA LETADLA AMERICKÉ ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBA CIA, ABY ROZVRÁTILA ZÁSOBOVÁNÍ OBYVATELSTVA.
Nahoru
Boj proti mandelince bramborové jako "boj proti americkým imperialistům a jako boj za mír" byl veden pod heslem: "NA STRÁŽI MÍRU". Po celé státě byly pořádány hledací akce, jichž se museli povinně zúčastnit nejen všichni zemědělci, ale také všichni žáci a studenti, důchodci, ženy z domácnosti, úředníci i někteří dělníci. Sdělovací prostředky denně o průběhu hledacích akcí důkladně informovali. Ministr zemědělství vydal oficiální prohlášení: "Ukládám organizovat na neděli 11.července 1954 za pomoci všech složek Národní fronty DEN BOJE PROTI MANDELINCE BRAMBOROVÉ s úkolem prohlédnout za účasti všeho obyvatelstva všechny bramborové porosty." Pod boj proti mandelince bramborové se vměstnal i boj proti kulakům, třídním nepřátelům. Tento boj neprobíhal jen na polích a v novinách, ale také v soudních síních. Prokurátoři a soudci se činili. Jeden z takových vymyšlených procesů v západních Čechách proběhl s horažďovickým rostlinolékařem Čestmírem Nováčkem, který byl obviněn z toho, že v lahvích od okurek doma rozmnožoval mandelinku bramborovou a brouky potom roznášel po družstevních polích. Plzeňský rozhlas o Nováčkovi vysílal 27.9.1954 jednu z reportáží: "K nejnebezpečnějším škůdcům našich polí patří mandelinka bramborová. Právem je nazývána americkým broukem. Vždyť už bylo přineseno mnoho důkazů o tom, že tohoto nebezpečného brouka k nám pašují právě američtí imperialisté a jejich pomahači. Vědí dobře, proč to činí. Chtějí poškodit naše zásobování, zničit pole, na kterých jsou bramborové porosty...co říci tomu, kdo nebezpečného brouka úmyslně pěstuje a rozšiřuje na našich polích? Je to nepřítel lidu, nepřítel nás všech. Krajský soud v Plzni projednal v sobotu žalobu proti Čestmíru Nováčkovi, který zneužil svou funkci, pěstoval mandelinku bramborovou a tohoto amerického brouka rozšiřoval na polích našich družstevníků." Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že Čestmír Nováček narušoval poctivou práci členů JZD a poctivě soukromě hospodařících rolníků a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na 20 let, k propadnutí veškerého jeho jmění a k věčnému zákazu vykonávání činnosti rostlinolékaře. Rostlinolékař Nováček nebyl jediným, kdo byl jako nepřítel zemědělství a pracujícího lidu odsouzen: Předseda MNV v Kuřimské Nové Vsi na Tišnovsku František Staněk byl odsouzen na 18 let. Krajský soud v Ústí nad Labem odsoudil osm kulaků na 12 až 25 let, o důvodech bylo možné slyšet v rozhlase: "...prokurátor dr.Flégl prohlásil, že proces potvrdil skutečnost, že bestiální myšlenka rozvrátit naše hospodářství zavlékáním dobytčích chorob, rostlinných škůdců nevznikla v hlavách vnitřní reakce, ale na Wall Streetu. Odtud se rukama zrádců dostala přes západní Německo už jako konkretní čin na území naší republiky, aby zde vykonala své zločinné dílo." Autor: Sláva Dobrý, 28.9.2006
Kolektivizace II.
Za dva roky od chvíle, kdy Národní shromáždění 23.2.1949 schválilo zákon o kolektivním zemědělství podle sovětského vzoru, vstoupilo do JZD jen bezvýznamné množství rolníků. Kolektivizace vázla v celé zemi a svobodný sedlák, jenž se nedal ovládat vládnoucí třídou, byl pro komunistické mocipány nebezpečný.
2.července 1951 zastřelil kapitán Státní bezpečnosti Ladislav Malý v Babicích u Moravských Budějovic tři funkcionáře MNV, kteří předtím liknavě přistupovali k založení JZD. Tato událost byla dokonale zamlžena a zaretušována zásluhou televizního seriálu Třicet případů majora Zemana, vyrobeného na objednávku Státní bezpečnosti. Protože po vraždě Malý zmizel z povrchu zemského, je pravděpodobné, že ho StB zabila, čímž umlčela organizátora protistátních skupin, jejichž založení a činnost plně kontrolovala. Vražda babických funkcionářů byla mimořádnou zastrašovací akci, jež dostala tak ohromnou publicitu, že Malý nesměl promluvit ani před manipulovaným komunistickým soudem. Kapitán Státní bezpečnosti Ladislav Malý přešel v roce 1949 do Rakouska, kde navázal kontakty s americkou zpravodajskou službou CIA, která ho přijala do výcviku. Na přelomu let 1950-1951 se Malý do Československa vrátil. V té době na Moravskobudějovicku vyvíjela určitou činnost skupina kolem Gustava Smetany, která si údajně pomoc amerického agenta vyžádala. Malý se ujal řízení této skupiny. Podle pozdějšího svědectví příslušníků krajské správy StB v Jihlavě, bezpečnost o každém Malého kroku dobře věděla. Výjezdové skupiny bezpečnosti se sice v místech Malého působení pohybovaly, dokonce nacházely místa, kde se skrýval a schovával zbraně, a zatýkaly některé členy Smetanovy ilegální organizace, ale ve skutečnosti si s jeho hledáním velkou starost nedělaly. Bezpečnost půl roku Malého marně hledala, po každém avízu o jeho úkrytu přijela na místo pozdě. Od poloviny června 1951 byly v pohotovosti jak jednotky jihlavské Státní a Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, tak posily z ostatních krajů. Až 2.července 1951, když téměř za asistence policejního aparátu kapitán Malý splnil rozkaz a zastřelil tři funkcionáře MNV Babice, bezpečnost zasáhla neuvěřitelnou rychlostí, během dvaceti hodin zatkla všechny podezřelé - mimo Malého.
Už 12.července 1951 se konal v Jihlavě zmanipulovaný soudní proces, při němž bylo sedm babických občanů včetně dvou kněží, kteří byli v době zavraždění babických funkcionářů už dávno ve vězení, odsouzeno k trestu smrti ( hned po vynesení rozsudku byly popravy vykonány na dvoře soudní budovy) a sedm lidí k vězení od dvaceti do pětadvaceti let. V pokračování procesu 14.listopadu 1951 bylo za údajnou spolupráci s Malým odsouzeno dalších sedmnáct občanů Babic a okolí(od čtyř let po doživotí).
Nahoru
V roce 1969 proběhl v Příbrami proces s příslušníky StB, kteří jménem proletářské revoluce v roce 1949 zavraždili důstojníky ing.Petra Konečného a Františka Novotného. Protože na předpisy a normy se po Únoru prakticky vůbec nedbalo - jediným zákonem příslušníka StB byl třídní boj - hájili se obžalovaní tím, že všechno dělali v zájmu dělnické třídy, v zájmu republiky, v zájmu socializmu.
Konečný a Novotný byli speciální vězni speciálního oddělení v tzv "dejvickém statku", což bylo vězení pro osobní vězně referentů StB. Oba svévolně zatčení a uvěznění vězni byli několik dnů spoutáni a mučeni, čím na nich bylo vynucováno přiznání. Před soud postaveni být nemohli, aby nevyzradili skutečnosti, které by ohrozily bezpečnost republiky. M.Pich-Tůma, někdejší paryzánský komisař a poslanec poválečného Národního shromáždění, zastřelil ing.Konečného ranou do týla "jménem republiky". Před soudem na počátku roku 1969 se ke svému činu hrdě hlásil, vinen se necítil, neboť nebyl vázán žádnými zákony, pro něho platil jediný zákon - zákon třídního boje. Obžalovaný příslušník StB Vávra, který společně s Volfem zavraždil důstojníka Novotného, řekl u soudu: "K usmrcení člověka nebylo u Bezpečnosti třeba soudního rozsudku, stačil příkaz nadřízeného." Všichni obvinění příslušníci StB (jeden plukovník, tři majoři, kapitán, nadporučík a strážmistr-mimo jednoho doktora byli všichni absolventi pouze obecné školy) odmítali jakoukoli vinu, tvrdili, že se ničeho nezákonného nedopustili, neboť plnili stranické úkoly, zabití obou vězňu bylo vlasteneckým činem v zájmu republiky. Obžalovaní se cítili uraženi tím, že se o nich psalo jako o vrazích, a protestovali proti tomu, že jsou přirovnáváni k k esesákům. O norimberském procesu, v němž bylo plnění zločinného rozkazu uznáváno jako zločin, údajně žádný z obžalovaných nikdy neslyšel. 17.června 1969 senát Vyššího vojenského soudu uzavřel líčení. M.Pich-Tůma byl uznán vinným z vraždy, ale senát upustil od dalšího trestu, neboť uznal, že dřívější trest byl dostatečný. Stíhání ostatních bylo pro nedostatek důkazů a pro uplynutí promlčecí doby zastaveno. Autor: Sláva Dobrý, 25.9.2006 Základní literární zdroje: F.J.Vohryzka-Konopa : Venkov v temnu Nahoru
Násilná kolektivizace českého zemědělství měla předehru, nepřímou první fázi, která probíhala v letech 1945 až 1947. Jednalo se vyhnání německých zemědělců a znárodnění velkostatků.
Kdyby v prvních poválečných dnech prvorepubliková antiagrárnická klika Beneš-Gottwald nepodporovala, za Stalinova patronátu, revoluční euforii a davovou psychózu lůzy, jíž šlo především o drancování a kořist, nemohlo by nikdy na českém venkově dojít k tzv. divokému odsunu ani k pozdější násilné kolektivizaci. "První věc, kterou národu je třeba, je duchovní pořádek, a uznání, že zlo je zlem. Ještě více než o potrestání viníků jde o to, aby národ měl jasnější představy o tom, co je hanebné." (Ferdinand Peroutka) Největší překážkou plného zapojení české společnosti do demokratického Západu je kolektivní paměť, která byla v zemích českých vyšlechtěna po roce 1850, a během druhé světové války zdokolena o metody odkoukané od nacistů. Režim, který je založen na kolektivizmu, je nakonec kolektivizvem zničen. Kolektivizmus (my a oni) plodí ideologii a revoluci, proto představitelé hospodářsky vyspělých států, především USA, upřednostňují individualizmus, zájmy jednotlivce.
Sedlák F.P. popsal, jak 30. května 1945 opouštěl rodný statek v obci Jindřiš u Jindřichova Hradce:
My jsme také byli na poli a odtamtud byli odvedeni. Bylo povoleno vzít sebou 30 kg zavazadel. Moji rodiče byli tak zmateni, že v zoufalství nemohli nic nalézt. Sestra měla tři děti, nejmladší roční, a ani ona se nemohla rychle sbalit. Já sám jsem rychle něco vyhrabal a dal dohromady. Neuplynula ani hodina, když přišel nějaký Čech a zamkl domovní dveře. V našich věcech hledal šperky, fotoaparáty a české perníze. Když jsem vyjel s trakařem k bráně dvora, přišli dva partyzáni a zhurta se ptali, jak velké je naše hospodářství. Neřekl jsem nic a dostal ránu pažbou do zad, myslel jsem, že mám páteř ve dví. a jeden pravil: "Teď můžeš dělat nádeníka, německý pse!" To bylo rozloučení s domovem mých otců, ve kterém náš rod sídlil od roku 1686; náš rod byl tady na tomto dvoře 259 let, a teď jsme byli v jedné hodině venku. Na trakaři byl veškerý náš majetek... Čeští ozbrojení partyzáni na koních doprovázeli smutný průvod až k rakouské hranici, tj.asi 20 km...čeští pohraničníci to podrobně zkontrolovali, a co se jim hodilo, si vzali...
Novobystřický okres byl první, který stihl tento hořký úděl. Proto byli lidé velice málo připraveni a většina z nich si s sebou nemohla vzít téměř nic. To bylo humání vystěhování naší vesnice Jindřiše 30.května 1945... "
Nahoru |
| Rudolf Beran byl souzen na úspěšnou politiku agrární strany. |
| Antonín Španinger nesměl reprezentovat Československo. |
| Ani Zápotocký na funkcionáře JZD nestačil. |
| Zemědělství: "jaký pán, takový krám". |
| Ferdinand Peroutka, nepřítel komunistů. |
| Co znamenala zkratka NF. |
| Nesplnitelné kontingenty. |
| Vězni projevili nepřátelství. |
| Dr. Palivec odmítl svědčit. |
| Soud si svědectví vymyslel. |
| Odsouzení skautů. |
| Výkup strojů podle komunistů. |
| Zákon o JZD. |
| Pracovní tábory. |
| Vystřízlivění Čechoameričanů. |
| T.D.Lysenko a čs.věda. |
| Krávy měly věnce. |
| Základy nové totality. |
| Rozsudek nad Horákovou... |
| První politická vražda po Únoru. |
| Chrást u Plzně. |
| Zápisky J.A.Bati. |
| Semafor-divadlo nebo hnízdo... |
| Školní oslava říjnové revoluce. |
| Perzekuce církví po roce 1948. |